Nastaly temné časy. Po otevření prastarého sarkofágu se na nic netušící svět vrhnou krvelační démoni rozsévající smrt a zkázu. V soubojích s nimi zemře nesčetně hrdinů, nicméně se stále ještě nacházejí další s nezlomnou touhou v srdci démonické řádění jednou provždy zastavit. V samotném závěru na ně čeká soupeř nejobávanější, sám arcidémon Malghazar s ostrými plamennými spáry a spalujícím pohledem se silou tekoucí lávy. Jedním z takových hrdinů se staneš i ty. Nezbývá než překontrolovat zásoby lektvarů, naostřit zbraně a probudit v sobě nekontrolovatelnou zuřivost berserka. Jen tak se lze dostat až k branám Sancta…

Stvořitelem deskové hry Sanctum je Filip Neduk, jenž se nechal inspirovat ikonickou počítačovou hrou Diablo, což je koneckonců vidět už od pohledu, o příběhu ani nemluvě. Deskovka sice není jednou z těch obřích megalomanských her typu Zombicide, přesto však skýtá bohatý obsah barevných žetonů různých tvarů, karet nepřátel a v neposlední řadě čtveřici skvěle zpracovaných desek hrdinů (kulaté nádržky s červenou a modrou kapalinou budou hráčům Diabla jistě povědomé), na nichž mimo jiné odemykáme extra schopnosti a vylepšujeme si brnění a zbraně. V balení dále nalezneme pořádnou dávku kostek a čtyři plastové miniatury vcelku průměrné kvality (tj. lepší než v Panství hrůzy, ale méně detailní než například ve výše zmíněném Zombicide). Přesto, že ve hře jsou šestistěnné kostky hlavním soubojovým mechanismem, kupodivu v ní nehraje vždy prim náhoda.

Karta démonů ukazuje, jaký součet hodů musí padnout, aby i nepřítel padl k vašim nohám. Někteří pekelníci mají kořínek tuhý jako maso letitého kura, a tak se těší houževnatosti o součtu až tří kostek. Když to netvor konečně zabalí, karta se otočí a odhalí se nová zbraň, amulet nebo zbroj. Nasazením těchto artefaktů se hrdinové zlepšují a získávají potřebné modifikátory kostek a obrany. Záleží jen na hráčích, jakou kombinaci modifikátorů zvolí a zda jsou jejich postavy dost odpočaté, aby je vůbec mohli použít. Ve výše zmíněných kádinkách totiž není život a mana, nýbrž žetony výdrže a vůle, jež se používají jako platidlo na veškeré modifikace. Pokud dojdou, musí hráč nějakou dobu odpočívat, aby si je doplnil, anebo to risknout a spolehnout se na náhodu.

Hra se dělí do dvou dějství. Prvním z nich je cesta k branám Sancta, čemuž se nedá vytknout takřka nic. Postupná přeměna z nicky putující krajinou do ultimátního drtiče lebek je pořádně dynamická a zábavná. Už po prvních dvou kolech jsou i sváteční hráči schopni pochopit jednoduchá pravidla a užívat si všudypřítomné kosení nepřátel. Škoda že interakce s ostatními je téměř nulová a omezuje se jen na to, kdo na konci každé herní desky dojde k pokladu dřív a jako první si vybere z truhlice vybavení.

Druhou fází je střetnutí s Malghazarem, kde se herní dynamika bohužel nenávratně zasekne. Přestože se do té doby snažíte co nejlépe připravit svou postavu na závěrečný boj, nelze se ubránit myšlence, že souboj s knížetem pekel svou náhodovostí činí veškerý její pečlivý vývoj diskutabilním. Každému hráči jsou rozdány střídavě karty „pána démonů“ a „skrytých útoků“. Postupně jsou vyhodnocovány útoky i postihy, tentokrát ovšem bez možnosti odpočinku. Klíčové je mít dostatek modifikátorů štítu a doufat v nejnižší zásah. Poněkud nelogicky zde není vítězem hrdina, jenž své karty v souboji s Malghazarem s úspěchem vyřeší jako první, nýbrž ten, kdo nakonec utrpí nejméně zranění.

Přesto je Sanctum hra velmi zábavná a v rámci deskovek originální. Hospodaření se žetony kvůli modifikaci výsledků hodů kostek dokonce zavání i nějakou tou strategií, takže výsledek nemusí zklamat ani hráče, kteří jinak deskovky s kostkami příliš nevyhledávají. Jen ten závěr tak trochu kalí jinak po všech stránkách dobrý zážitek.

Sanctum

design hry Filip Neduk

výtvarno Jakub Politzer a František Sedláček

pro 2 až 4 hráčů od 12 let s dobou hraní 60 až 100 minut