Martin Přibyl je taková šedá eminence současné komiksové scény. Pochází z Brna, kde se nejprve motal kolem Tomáše Prokůpka a Tomáše Kučerovského, kteří začali vydávat časopis Aargh!, aby dal posléze vzniknout vlastnímu komiksovému fanzinu Zkrat. Pod jeho hlavičkou vydal šest regulérních čísel a několik speciálů, z nichž poslední Pokus & Omyl Jakuba Němečka vyšel v loňském roce. Rovněž se občasně podílí přímo na tvorbě komiksů. Dále se rozhodl vytvořit webové stránky Komiksárium, které si postupem času získaly pevné postavení na tuzemské komiksové scéně. O tomhle všem a ještě mnohem více si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.

Můžeš se na začátek trochu představit? Napsat pár slov o sobě?

Čtenáře asi bude nejvíc zajímat moje vášeň pro komiksy, o kterých už nějaký ten pátek píšu (ComX, Comics a Komiksárium) a od roku 2004 vydávám komiksy pod značkou Zkrat. Ne, ta značka není mrtvá, i když to tak vypadá. Aspoň stále doufám… Jinak bydlím v Brně, mám ženu a tři děti, což mi ke štěstí úplně stačí.

Kdy sis poprvé všimnul existence komiksů jako takových a které si z té doby pamatuješ nejvíc?

Vzhledem k tomu, k jaké patřím generaci, tak je moje odpověď jako přes kopírák: Čtyřlístek, ABC, Saudek. Když si na to zavzpomínám, tak mě fascinuje, jak se člověk neuvěřitelně těšil na jednu dvě stránky komiksů v Abíčku, aby mohl zhltnout malý kousek děje a hned se těšit na další. Kruana, Vzpouru mozků či Galaxii mám silně zapsané v mozku. Z dnešního pohledu je to nepochopitelné a neopakovatelné.

„Nicméně urodila se v té době řada zajímavých příběhů i kolem komiksů

a po revoluci musel komiks nastartovat skoro od nuly, což je velmi zajímavé sledovat.“

Jak se díváš na dobu, kdy u nás vládli komanči a komiks jako forma umění u nich nebyl zrovna moc populární? Myslíš, že to teoreticky mohlo zastavit jeho rozvoj v našich podmínkách?

Doba byla taková, že komunisti nepřáli hodně věcem. Šlapání po komiksech bylo ještě to nejmenší, šlapalo se hlavně po lidech, co si troufli něco sami dělat. Nicméně urodila se v té době řada zajímavých příběhů i kolem komiksů a po revoluci musel komiks nastartovat skoro od nuly, což bylo velmi zajímavé sledovat. Není třeba si zoufat, že jsme o něco přišli, protože to teď můžeme napravit a můžeme tvořit.

Jsi jako otec tří synů rád, že v dnešní době můžeš dětem dopřát komiksy, o kterých se naší generaci ani nezdálo? Zdědili vůbec po tatínkovi vztah k obrázkovým příběhům?

Jasně. Komiksy frčí i mezi klukama. Nejstarší Mikuláš se v podstatě naučil číst na Pavlu Čechovi a Tintinovi, prostřední Bernard hltá Prcka Chlupina a nejmladší Eliáš už se dokáže doplazit ke krabici s Building Stories od Chrise Warea. Budu ji muset přemístit, ale ten krám se nikam nevejde. Nicméně až ho najdu ožužlaný, místo se rychle najde.

Kdy ses rozhodl, že přejdeš od pasivity k aktivitě a založil fanzin Zkrat? Byl Zkrat tvou první aktivitou na poli komiksové angažovanosti?

Aktivitě a angažovanosti jsem se naučil v neziskovém sektoru, kam v podstatě komiks spadá taky – zisk z toho prostě nevykřešeš. Tam jsem se naučil dělat letáky či brožury, a tak nebyl problém rozjet Zkrat. Něco jsem v té době psal pro ComX a začínal sledovat domácí tvorbu.

Tuším, že jsi před tím pomáhal klukům z Aargh!, motivovalo tě to vydávat vlastní fanzin? Nebo jsi to prostě viděl jinak než kluci a chtěl jsi jít vlastní cestou?

Kolem Aargh!u jsem se trochu motal a zjistil, že je spousta komiksů, které se do něj nevejdou či Aarghonautům nesednou. A bylo škoda nechat je ležet v šuplíku.

„Snad už byla volba názvu předurčující, že to nebude trvat dlouho.“

Zkrat měl, jak se říká, slušně našlápnuto, krom regulérních čísel byla i snaha rozjet sešitové řady, ale pak to najednou skončilo… co bylo příčinou?

Snad už byla volba názvu předurčující, že to nebude trvat dlouho. Prostě to zajiskřilo a pak to zhaslo. Nicméně bylo to pár let, kdy jsem měl vůli i dostatek času na tom pracovat. Časopis jako takový je dnes mrtvý, ale značka žije dál. Loni jsem vydal Pokuse s Omylem a plány ještě nějaké mám, tak se snad zadaří.

U kterých děl tě dodnes hřeje u srdce, že vyšla poprvé právě pod hlavičkou Zkratu? A jak zpětně vidíš stopu fanzinu na českém komiksovém poli?

Hodnotit Zkrat se mi nechce, to by měl udělat někdo s větším odstupem. Ale jsem rád, že se mi podařilo zviditelnit pár autorů. Nejvíc jsem hrdý, že se mi podařilo dotlačit Matěje Němečka k dokončení Johna Doe – to byla nejlepší věc, co jsem vydal. Matěj byl obrovský talent a skvělý člověk, žel opustil nás velmi mlád…

Zkrat kdysi vydal poslední číslo magazínu Pot, poslední nevydané číslo Zkratu zase vyšlo pod hlavičkou fanzinu BubbleGun. Myslíš, že to takhle má fungovat? Je to něco jako věčný kruh nebo stav, kdy ouroboros pozře svůj ocas?

Stejně jako po Potu tak i po Zkratu zůstala hromada nepoužitého materiálu, který nebylo velkým problémem zvednout, přebrat a vydat. Byla to pěkná štafeta a jsem rád, že to tak dopadlo.

Když ti někdo řekne Zkrat dnes, co se ti vybaví jako první?

Hezký období. Přece jenom to vydávání jen tak pro radost má něco do sebe.

Po Zkratu jsi rozjel webový portál Komiksárium, jak k tomu došlo a co bylo hlavní myšlenkou pro vznik těchto stránek? Byla to i otázka financí?

Komiksárium vzniklo jako webový doplněk ke Zkratu a mělo přinášet informace o domácí scéně. S financemi to nemělo nic společného.

„Nápady přicházejí postupně, autoři odcházejí a naštěstí i sem tam přicházejí.“

Jako všechny podobné projekty i Komiksárium prochází určitým vývojem. Jak vypadaly tvoje představy o těchto stránkách, když jsi je zakládal, a jak se liší s realitou dnešních dní?

Vývoj se snažím si nepředstavovat, ono se to vyvíjí jaksi samo. Jak jsem už řekl, původní idea byla značně skromnější, ale projekt se uchytil a začal se rozjíždět. Nápady přicházejí postupně, autoři odcházejí a naštěstí i sem tam přicházejí. A třeba za pár dnů vyjde v novém Bravu zmínka o Komiksáriu – co víc si může člověk přát?

Vím, že jsi i zdatný publicista, ale tvé jméno se pod příspěvky na Komiksáriu tolik neobjevuje, takže Proč? A jaká je tvá současná funkce na tomto serveru?

No, je to spíš otázka času. Rodina se rozrůstá a člověk už je s přibývajícími roky pohodlnější. Snažím se sem tam něco napsat, abych nezlenivěl úplně. Starám se spíš o zákulisní chod, shánění recenzentů, a poté domluvy, napomenutí a výhružky recenzentům.

„No kdyby Lukáš nepřišel, tak už Komiksárium asi není.“

Osobně vidím jeden ze zlomů fungování Komiksária okamžik, kdy pro něj začal psát Lukáš Růžička, myslím, že i žánrově se to začalo ubírat trochu jiným směrem, nemyslíš?

No kdyby Lukáš nepřišel, tak už Komiksárium asi není. Na Lukášově energii web v současnosti prostě stojí. S ním samozřejmě přišel i jiný styl a větší profesionalita, jako novinář má vystudované předměty jako vymýšlení chytlavých nadpisů apod.

Jak ty osobně vidíš autory, kteří na Komiksárium píší? Chtěl bys tam dotáhnout ještě někoho konkrétního? Chtěl bys od některých více redaktorské aktivity? Kde tě v současné době nejvíce tlačí bota?

Okruh autorů, kteří píší, mě moc těší, protože jsou to lidé, kteří nepodají jen suchou informaci, ale jsou schopni věc uchopit i poněkud obšírněji a článků od nich si moc vážím. Nemá moc smyslu naříkat, jak jsou všichni vytížení, ale naštěstí se daří okruh autorů pomalu a jistě rozšiřovat. Poslední dobou jsme získali např. filmového kritika Radomíra Kokeše či komiksového matadora Milana Krejčího.

Má Komiksárium nějaké plány či vytyčené cíle do budoucna? Jak to vidíš s budoucností tohoto webu?

Cílem je udržet okruh zajímavých lidí a zajistit od nich pravidelný přísun článků a k tomu občas vymyslet něco navíc. Pokud by se tak nedělo, celý projekt by začal zakrňovat. Teď mě napadá, že by to chtělo zase nějaký strip nebo trošku popohnat fundraising.

Máš rodinu, děti, jak to všechno stíháš? Najdeš si ještě čas si v klidu přečíst kvalitní komiks či knihu?

No to víš, čas musíš věnovat rodině, pak je všechno ostatní. Komiksy nejsou jediný koníček, ale člověk to musí nějak zařídit. Čtu hlavně v MHD po cestě do a z práce, případně večer, když je chvilka.

A na závěr mi tedy řekni, co tě poslední dobou nejvíce zaujalo a přihoď nějaké tipy pro naše čtenáře, díky!

Nejvíc mě teď bavil Kitaro od Shigera Mizukiho o klukovi, který pomáhá lidem proti všem nehodným příšerám – takový japonský Fanouš. A samotného Fanouše mám taky rád. Hodně se mi líbilo The Property od Rutu Modanové. Ale čtenáři se asi budou chtít pídit po něčem překladovém, tak to bych doporučil Batman a Robin, to je dobrá jízda.