Ocenění

SF&F Workshop: Rozhovor s Hankou Vranovou

Autor Míla Linc | Aktuality | Čtvrtek 29 Březen 2012 7.30

Hanka Vranová patří k nejmladší autorské generaci. Přestože je při osobním setkání nenápadná a tichá, její texty působí jako výbuch gejzíru – jsou plné energie a milého šílenství. Publikovat začala již ve školních časopisech, školních sbornících či ve sbornících ‚normálních‘ literárních soutěží. Co se fantastiky týče, tak ve fanzinu Imladris publikovala pár básniček a komiksů, zaslané do soutěže O lahvičku miruvoru. Ve Vidoucích se s povídkou „Monstruoz Cirkus“ probojovala v roce 2009 mezi nejlepších pět a dodnes ‚visí‘ na internetu. Největších úspěchů dosáhla teprve nedávno. V roce 2010 se její povídka „Bloody Mary“ objevila ve sborníku Kadeti fantasie a s povídkou „Dračí pech“ se probojovala do mohutné antologie Legendy: Draci.

Jak dlouho jsi psala, než se dostavil první větší úspěch?

No, nějaký pátek to už bude… (pod pohrůžkou mučení přiznám minimální rozhraní pěti let, ale kdo by si chtěl přesné číslo pamatovat?) Řekněme jen, že do té doby jsem se stihla trochu vypsat a přijít na to, co pro mě v povídce funguje a co ne. Řekněme také, že psát obyčejné věci jsem začala ve třinácti, fantastiku o dva roky později. Další dva roky trvalo, než jsem se alespoň trochu vypsala. Další tři roky jsem se se střídavými úspěchy pokoušela vtěsnat do mých ulítlých povídek více děje… a ony narostly co do počtu stran. A od té doby jsou má díla čím dál tím lepší… (smích) Takže jo, byla to vcelku dlouhá cesta. A nejspíš ještě bude, protože je na mé tvorbě stále co zlepšovat…

Jaký je to pocit vyjít v knize?

Skvělý. Člověk se prostě vznáší na vlnách radosti, sluníčko svítí, tráva se zelená, ptactvo cvrliká… a autor se nemůže držení ‚své‘ knihy nabažit.

A jaké další mety bys chtěla v budoucnu dosáhnout?

Co bych ráda? To, co každý začínající autor: samozřejmě se dobře umístit v nějaké soutěži, eventuálně někdy zase vyjít knižně. Hm, to abych si pospíšila, že jo? Pokud v prosinci nastane ten konec světa, tak abych to do té doby stihla… Ale vážně, co chystám do budoucna? Je to sice tajemství… prozradit však můžu, že mám v hlavě příběh, který bude mít co dělat s anděly a kupou omamných látek. Tedy, snad…

Co si myslíš, že je na tvých povídkách to lepší, díky čemu jsi prorazila?

Já jsem prorazila? Kdy? A ony jsou najednou lepší, říkáš? Ale Mílo, cos to pil? (Míla se brání, že nic nepil) Já se jen snažím udržet své tendence pro parodii trochu na uzdě. Někdy to vyjde, někdy ne. Zatím jsem toho nenapsala tolik, aby se dalo rozlišit, jestli se nějak moje tvorba liší předtím, než mi povídky otiskli, a poté.

Pomohl ti v úspěchu nějak knihovní workshop?

Těžká otázka (a zákeřně skrytá za tou předchozí, která mi měla zvednout ego. Nemysli si, že jsem si toho nevšimla, Mílo!). Popravdě řečeno, já jsem víceméně takový autorský samorost. Asi tak po třech letech tvorby jsem jednou objevila na internetu pár rad o psaní, ale moc mi to nedalo. Na většinu bodů v něm obsažených jsem totiž přišla sama, a na co ne, tam jsem to prostě nějak s textem skoulela… Tudíž jsem dál psala bez jakéhokoliv vedení. Měla jsem přečtené stovky knih, můj styl byl zajetý, odstavce a přímou řeč jsem se naučila psát sama, postavy odlišit jinou mluvou jsem dovedla, s názvy dílek jsem také neměla přílišný problém, gramatika a pravopis byly mými nejlepšími přáteli…

A tak jsem psala ještě pár dalších let… než jsem pak na nějaké akci (nejspíš to byl Minicon, vyhlašování výsledků soutěže O železnou rukavici… kde jsem už poněkolikáté skončila těsně pod čárou vítězů) zaslechla, že se bude konat knihovnický workshop. Řekla jsem si: a co by ne? Proč to konečně nezkusit? Pár rad neuškodí… Vzala jsem několik let starou sérii povídek, vybrala pár nejlepších momentů, překopala je, smazala, napsala úplně nové… a do knihovnického workshopu část poslala.

Mé kolegy začínající autory trochu překvapilo téma těchto úryvků – byly totiž o zabíjení. A pití. A znovu zabíjení… Nejspíš čekali od mého drobného vzezření něco klidného, tichého, romantického… Romantického? Od mého škodolibého já? (No dobře, neměla bych mít takovou radost z toho, že se mi je podařilo šokovat, ale nemůžu si pomoct…) Člověk na ně vybalil syrové násilí, cynismus, alkohol, nadávky, nájemného vraha s poruchou osobnosti, břitké dialogy a ještě víc násilí… A oni se na mě svorně jako jeden muž tak zvláštně dívali, brady spadlé, a nevěřili, že se nevěnuji bojovým sportům, že mám jen přílišnou představivost, že tohle skutečně dokážu napsat…

Ech, proč bych se zobrazením násilí měla mít problém? Vždyť popsání rvačky, aby vypadala věrohodně – ačkoli o rvačkách vůbec nic nevím – je záležitostí představivosti a zvládnutého řemesla. Ne? Hm, koukám, že mě tohle téma nějak vzalo… Nebylo by lepší přejít na další otázku? Máš doufám nějakou další otázku, Mílo? (Míla přikyvuje, že ještě má) Ale ano, pár přínosných rad mi workshop přinesl, třeba ten poznatek, že šílené eskapády hlavního hrdiny jsou sice dobře napsané, ale jsou nezbytně nutné k ději?

Abychom to nezakecali, co jsem se naučila sama?

Tak třeba:

- i osm hlavních postav dokáže splývat dohromady v povídce kratšího rozsahu

- i věčné vtipkování se může čtenáři zajíst, pokud se v povídce neděje nic jiného

- pokud se v povídce objeví děj, je to pro čtenáře velké plus!

- přímá řeč děj neuvěřitelně zakční… (pokud se z povídky nestane jeden velký dialog)

- je třeba neustále překvapovat čtenáře novými nápady (jestli ovšem příběh ustojí takovou přehršel bláznivých nápadů, to je jiná…)

- líbí-li se vám humor Terryho Pratcheta a Monthy Pythonů, bude velmi těžké napsat jakékoliv dílo, které nebude na hraně parodie…

- je-li vaše dílo parodie složená převážně ze šílených dialogů, porota v soutěžích vás nebudou brát vážně

- nebere-li vás porota vážně, máte smůlu…

Co bys doporučila začínajícím autorům, aby také mohli prorazit?

Nevzdávat se. Prostě pořád psát, nenechat se odradit, být optimista. Protože jednou se to zlomí. Staří psi odejdou do důchodu a uvolní se místo; do soutěží přijdou ještě hroznější povídky než ty vaše; porotci podlehnou náhlému pominutí mysli; všichni ostatní autoři si budou stavět bunkry, aby přežili konec světa a nikdo jiný nebude psát…

A nějaké varování pro budoucí autory? Nebo je psaní pohádka a věčná pohoda?

Psaní je o píli a vydání je o štěstí…

Tak, to je vše, přátelé. Vydatně jsem se pochválila. (Stejně to nikdo jiný dobře neudělá…) A mé ego povyrostlo o nějaký kousek. Ještě kus a už se se mnou k počítači nevejde… Spokojen, Mílo? Práskla jsem na sebe i to, co jsem původně vůbec nechtěla, ty jeden inkvizitore… (Míla spokojeně přikyvuje a mne si ruce na další oběť).

200 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 1 »

  1. Comment by mstajer — 29.3.2012 @ 10.33

    Výborně! Důležité je vydržet (a drobných neúspěchů využít v kladném slova smyslu)!

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.