Ocenění

SF&F Workshop: Rozhovor s Janou Dvořáčkovou

Autor Míla Linc | Aktuality | Pátek 8 Červen 2012 7.30

Další autorkou, která se probojovávala literární dílnou Mistři písmen, učni slov, je Jana Dvořáčková. Narodila se v Havlíčkově Brodě v roce 1979 a od dvou let žije v Příbrami. O psaní se zajímá přibližně od osmi let. V posledních deseti letech obesílá různé literární soutěže a na tužce už má i několik docela pěkných zářezů. Publikovala na stránkách legendárního časopisu Ikarie a s dosud jednou povídkou se probojovala i na stránky časopisu XB-1, většinu kratších prací však vydala v různých spíše malonákladových antologiích. Co se žánru týká, tak nejraději má science fiction a také poezii. Jak sama tvrdí – poezie je zpověď, próza záliba. Co nám o své zálibě prozradila, si můžete přečíst v tomto krátkém rozhovoru a na závěr vás pozveme k účasti v novém kole literární dílny…

Co vlastně píšeš a jaké máš za sebou úspěchy?

Ráda bych řekla, že píši SF, ale není to pravda. Nejsem vědecký ani technický týpek, takže moje povídky jsou nezařaditelné; spíš si myslím, že to je takový žánrový mix. Vždy „něco“ s prvky SF.

Úspěchem je každá povídka, kterou dodělám. Protože od narození hodně špatně vidím, všechno mi trvá dlouho. Zatím jsem třikrát vyšla v Ikarii (potřetí už to bylo v XB-1), pár povídek mi četli v rozhlase, a teď čerstvě jsem byla třetí v AI 2052 (povídka bude ale jen na stránkách Pevnosti). A pak tu jsou ještě Ježíšci, Marigoldi, Turci, Rytiny a Zebry (mám sošku Zlaté zebry: má roztomilý kukuč, ale není zlatá).

Spolupracovala jsem i na dvou sbírkách povídek Haniny Veselé a Darth Ziry. Sbírky jsou obsahově a kvalitativně různorodé (sama tam mám povídky, na kterých teď vidím chyby jako vrata), ale podstatou vzniku těch sbírek bylo spíš to, že jsme tu první (Černé sny) jako autoři dokázali udělat úplně sami.

Co tě k psaní přivedlo?

Ono toho bylo víc. Kamarádka na základce, která také psala a navíc si k povídkám dělala krásné ilustrace (má v rodině malíře, takže k tomu měla blízko). Pak jsem od táty dostala pár knížek o záhadách a shodou okolností v televizi běžel pořad „Svět tajemných sil“ A. C. Clarka. Bylo mi asi jedenáct, dvanáct a máma neměla říkat, že „ten pán také píše“. Pak jsem peníze na svačiny pravidelně odevzdávala v knihkupectvích a začala zvětšovat knihovnu, z čehož už tak nějak automaticky vyplynulo, že bych mohla také něco napsat. Inspirací mi byly věci přečtené a v nich nezodpovězené otázky týkající se života vesmíru a vůbec.

Ještě v Ikarii jsem četla o literárních soutěžích a conech a o tom, jak je tohle dění strašně fajn. Ale až Mloci a Kočas (2001) mě donutili svá dílka do soutěží rozesílat.

Když ti vyšla první povídka, jaký to byl pocit?

Když mi vyšla první povídka ještě v Ikarii, byla jsem smutná. Vysvětlím hned. Vylezla z Ikara 2008, jehož uzávěrku jsem málem nestihla. Povídku jsem dopsala poslední možný den a stihla odeslat pět minut předtím, než zavřeli poštu. Tři týdny předtím mi ale zemřela babička, s jejíž smrtí se těžko srovnávám doteď. Hodně mě podporovala, věřila, že i když si tím kazím oči, má to smysl, protože mě to baví a naplňuje. A o tom život je, ne? Jenomže zemřela a já to málem nedopsala. A smutná jsem byla proto, že se nedozvěděla, že jsem to stihla. Kupodivu tuhle povídku za SF označit mohu (Telepatka, č. 3/2009).

Ale úplně první povídkou byla krátká slovní hříčka inspirovaná světem Star Treku, která mi vyšla v „Irelevantním světě“ klubu CZ Kontinuum. To je už osm let, a když jsem se dozvěděla, že bude existovat v tištěné podobě, byla jsem úplně hotová a uvědomila si, že „ono to jde“. Pak následovali ti Turci, Marigoldi, Ježíšci atd. atd.

Jaký je tvůj názor na literární workshopy. V čem mohou autorovi pomoci?

Workshopy jsou pořád třeba a mám je ráda. Teď zrovna se jeden blíží – 16.6. v knihovně na Smíchově. Například všechny tři povídky vyšlé v Ikarii prošly nějakou formou hodnocení a ani jednou se mi nestalo, že bych nedostala rady, které by nešly využít. U „Telepatky“ mi dobrými radami přispěly Jana Rečková a Edita Dufková. Měla jsem tehdy dojem, že mě navedly přesně tím směrem, kterým jsem měla jít, aby to bylo ke čtení.

Ono je hrozně jednoduché poslat povídku do soutěže, těšit se na první místo, a když to nepřijde, být rozmrzelá. Z většiny soutěží nechodí slovní hodnocení od poroty. Kdysi mě zajímal názor porotců CKČ na jednu povídku. Ozval se mi tehdy Milan Petrák a hodně stručně mi to vysvětlil. V kontaktu jsme doteď a musím říct, že mi dal první dobré rady, které jsem kdy dostala. A pak jsem začala jezdit na workshopy, kde jaksi zanikly iluze o dokonalosti mé tvorby. A to je účel – uvědomit si, že si jdu pro rady, ne pro ceny. Takže z mého pohledu workshopy autorům pomohou udělat si jasno v tom, co napsali, co od toho chtějí a co jsou schopni pro to udělat.

A před čím bys zájemce o workshopy varovala?

Každý jistě neskousne kritiku. Je to potvora nesympatická, ale je nutná. Také jsem u některých námitek mívala dojem „no jo, čtenáři, ale ty to nechápeš, já jsem autor a ty nemáš pravdu“. Jenomže s tímhle postojem, obzvláště pokud přetrvává, nemá smysl cokoli tvořit. Autoři, kteří pošlou svou povídku do workshopu by si měli uvědomit, že jejich dílko bude několika různými lidmi rozpitváno, rozebráno na kousky, obráceno naruby a polovina vyhozena. A pokud myslí psaní vážně, tak z toho zbytku budou schopni všechno postavit znovu. S pomocí, pro kterou si vlastně přišli. Hezké je, když svou vlastní chybu objevím v povídce někoho jiného a dokážu mu říct „hele, já dělala to samé a dostala jsem tyhle rady… Co ty na to?“ A to je fajn. Vlastně myslet si, že člověk nepotřebuje pomoc, je naivní a je dobré vědět, že existují ochotní lidé, kteří se rádi podělí o své zkušenosti a chtějí zato pouze pozornost autora a jeho ochotu brát v úvahu i jiné možnosti.

Co teď chystáš dalšího?

Po dvou letech nejrůznějších problémů v realitě (úmrtí v rodině, zdravotní průšvihy a změna práce), mám teď dost sil na to, abych dopsala vše, na co teď nebyl čas. Zní to divně, ale prošla jsem teď životními změnami, které mi umožnily lépe se soustředit na to, co je pro mě důležité. V tomhle případě povídky, které jsem zanedbávala. Ale počkaly na mě.

Literární dílny v knihovně Smíchov

Píšete? Nejste si jistí? Chcete doopravdy vědět, jaké to je? Dosud jste neuspěli a nevíte, čím to je? Nebo jste uspěli a přitom také nevíte, čím to je? Městská knihovna v Praze nabízí možnost, jak na tyto otázky nalézt odpovědi. V pobočce Smíchov (Náměstí 14. října 15, Praha 5) budete mít možností a příležitostí hned několik.

V nejbližší době jsme připravili literární dílnu v sobotu 16.6.2012 od 9:15 hodin. Půjde o přátelské setkání nad povídkami. Vzájemně si texty rozebereme a zároveň zkusíme nabídnout i něco navíc, co se informací o psaní týče. Toto setkání je otevřeno všem psavcům – stačí mít povídku, odvahu a platný průkaz do knihovny (lze zařídit i na místě). Bližší informace lze získat na emailu lincm@mlp.cz.

Pro ty, kteří to se psaním myslí vážně (nebo na jaře nemohou) bude od podzimu připraven další ročník literární dílny Mistři písmen, učni slov. Jde o cyklus pěti setkání, během nichž budou mít autoři šanci na svém psaní systematicky pracovat a nahlížet na ně z různých úhlů pohledu. Bližší informace o tom, jak tento workshop probíhá, naleznete například na této stránce: http://mila-linc.cz/pro-pisalky/mistri-pismen-ucni-slov. Přihlašujte se už nyní, na výše uvedeném emailu se vám dostane veškerých informací.

Nemůžeme slíbit, že z vás z fleku uděláme lepší spisovatele. Jenom ukážeme, kde se můžete zlepšovat, nabídneme nové podněty a seznámíte se s dalšími podobně smýšlejícími lidmi. A to už za pokus stojí.

135 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.