Hned na začátku se dohodneme, že antologie je to samé jako sborník. Stejně jako se zpívá v té písničce: Taus je to německy, Domažlice česky… Tady sice mluvíme o antologiích a ne o Domažlicích, ale vy jistě chápete, jak to myslím. Antologie – čili sborník – je množina textů (povídek, novel nebo třeba básní) od různých autorů. Kdežto sbírka je množina textů od jednoho a toho samého autora. Tak. Teoretický aparát jsme zvládli. Můžeme si připadat jako literární vzdělanci. Teď už se vrhneme na ty antologie. Mluvíme samozřejmě o antologiích českých autorů. Nanejvýš slovenských. Švédové a Peruánci také vydávají antologie (možná), ale těmi se zabývat nebudeme.

V druhé polovině minulého desetiletí (je mi žinantní psát v druhé polovině desátých let jednadvacátého století) vycházely tucty českých sborníků. Každou chvíli mi někdo telefonoval a dožadoval se, abych mu pro jeho sqělou antologii přepustil povídku, pokud možno co nejdelší a nejneotřelejší, ale v každém případě dosud nepublikovanou. Zpočátku jsem se do tohoto antologizačního procesu zapojoval s nadšením. Pak už bez nadšení. Nakonec jsem účast v antologiích šmahem odmítal. Když jednoduché odmítnutí nestačilo, přecházel jsem do hysterie. A tak je tomu dodnes. Nové texty už nedávám nikomu jinému než svému stálému nakladateli. Pro pokročilého autora je totiž účast v antologii nevýhodná. Značně nevýhodná.

Jsou antologie výhodné pro nakladatele?

Než se pohneme dál, položíme si zásadní otázku: Jsou antologie výhodné pro nakladatele? Divná otázka, že? Ale když jsem se – dlouhá léta – vyptával tamo i onde, dopídil jsem se dvou navzájem se vylučujících odpovědí.

Odpověď číslo 1: antologie jsou pro nakladatele úžasně výhodné a úžasně na nich vydělávají.

Odpověď číslo 2: antologie jsou pro nakladatele prodělečné. V nejlepším případě se zaplatí, stejně však nevygenerují žádný zisk. Ovšem antologie jsou prestižní záležitostí a každé nakladatelství chce mít alespoň jednu.

Jaká odpověď je správná? Nevím. A zajímalo by mě to stejně jako vás. Tady je na místě poznámka: tento článek je o reprezentativních antologiích, pokud možno v tvrdé vazbě, do kterých editor soustředil co největší počet textů od pokročilých autorů. Existují samozřejmě i sborníky z různých soutěží, ve kterých publikují především debutanti. Tyhle sborníky ze soutěží kupodivu nejsou prodělečné. Práci na nich totiž odvedou nadšenci (za půl darma), autoři dostanou minimální honoráře nebo vůbec žádné (s tím jsou srozuměni) a platí se jen za tiskárnu. Vytiskne se 800 až 1000 kousků, něco se slevou vykoupí samotní autoři a zbytek rozeberou sběratelé, kteří chtějí mít kompletní řadu (například) sborníků z CKČ. Tyhle sborníky ze soutěží mívají někdy i sponzory a rozhodně se (ani v nejdivočejších snech) nepočítá s tím, že by vydělaly majlant.

Proč je pro zavedeného autora účast v antologii nevýhodná?

Teď si vysvětlíme, proč je pro zavedeného autora hostování v antologii nevýhodné.

Za prvé: editor nemá na krku jen vás. Jeho pozornost je roztříštěna mezi desítku zúčastněných autorů. Na vaše dotazy odpovídá se zpožděním nebo vůbec. Což je frustrující. Kromě toho to vede k situacím, kdy po vás editor na poslední chvíli vyžaduje úpravy nebo medailónky. A všechno hrozně spěchá, protože pozítří jde špalek do tiskárny. To je také frustrující.

Za druhé: příprava špalku trvá spoustu let. Vy jste sice odevzdali povídku včas, ale čeká se na opozdilce. Takže váš text, který mohl už dva roky kolovat mezi čtenáři, stále ještě marní čas na harddisku editora.

Za třetí: tím, že poskytnete povídku editorovi, nad ní ztrácíte kontrolu. Nevíte – a nikdy se nedozvíte – v jakém nákladu antologie vyšla, jak se prodávala (případně neprodávala) a kolik vydělala (případně prodělala). Nakladatel má práva na 5 let. Pokud antologie vyjde během těchto 5 let znova, nic z toho nemáte, protože jste dostali fixní částku. Vlastně se ani nedozvíte, jestli byly nějaké dotisky.

Za čtvrté: pro zavedeného autora se stabilním počtem čtenářů je finančně výhodnější, když si udělá svoji vlastní povídkovou sbírku. Nebo něco mezi sbírkou a románem, což je můj oblíbený literární útvar. Já osobně mám takových knížek (něco mezi sbírkou a románem) hodně – Válečnou lest, Nejlepší den pro umírání, Střepy z apokalypsy… a další. Je pro mě lepší napsat povídku a nechat si ji. Když už máte 50 stran textu, tak těch dalších 200 napíšete celkem snadno. Takhle to funguje. Příběhy generují další příběhy. Když však těch 50 stránek dáte editorovi, tak jste zase na začátku – a každý začátek je těžký. A teď pozor: za jednu stránku vlastní knížky (v přepočtu) dostanu dvojnásobný honorář, než když onu stránku přepustím do antologie. Pokud jsou prodeje nadstandardní, tak i trojnásobný, protože jsem placený od prodaného výtisku. A co je doma, to se počítá. Mít dvakrát (nebo třikrát) víc peněz za jedno a to samé – to je pádný argument.

Za páté: musíte si uvědomit, že v případě antologie jste závislí na dvou lidech. Na editorovi, který sborník sestavuje a se kterým se bavíte. A na nakladateli, který drží kasu. Editor vám může naslibovat modré z nebe, když ale nakladatel nechce, tak nedostanete nic… S některými nakladateli můžete uzavírat smlouvy jak chcete, ale oni stejně nezaplatí. Budete se s nimi snad soudit o 3 nebo 4 tisíce? Nebudete. A s tím oni počítají. Nejspíš. Pokud vám nezaplatí, tak vám může být jedno, s čím počítají… Vážně: jsou nakladatelé (je jich naštěstí jen pár), kteří ze zásady neplatí. A když se začnete poptávat, zjistíte, že neplatí nikomu… Tento problém v případě vlastní sbírky odpadá. Odpadá totiž editor. Jednáte přímo s nakladatelem a ten má obvykle zájem na tom, aby byla spolupráce oboustranně uspokojivá, s dobrou vyhlídkou do budoucna. Stejně se nakonec dopracujete k tomu, že spolupracujete jen s (velmi) úzkým okruhem lidí, se kterými máte dobré zkušenosti a navíc vás s nimi většinou pojí i přátelské vazby.

Má antologie pro zavedeného autora nějaká pozitiva?

Nechci tvrdit, že účast v antologii nemá pro autora žádná pozitiva. Má. Nejméně dvě. Tady jsou:

První pozitivum: signalizujete do světa, že stále ještě žijete – a že píšete. A to se počítá.

Druhé pozitivum: dokopete se k tomu, že napíšete vůbec nějakou povídku. A když pak přejde 5 let a autorská práva se vrátí zase k vám, můžete povídku vzít, oprášit a použít podle svého. Zrovna teď sestavuji něco mezi sbírkou a románem ze čtyř povídek, které vyšly ve čtyřech různých antologiích a jsou propojeny postavou jménem Havran.

Můžete namítnout, že pro nezavedeného autora je účast v antologii požehnáním – a budete mít pravdu. Pokud se mírně pokročilému autorovi poštěstí, přečtou si jeho text čtenáři, kteří si sborník koupili kvůli někomu jinému. A může se stát i to, že debutant napíše opravdu zajímavou věc a čtenáři se začnou aktivně pídit po jeho dalších textech. Já jsem však tenhle článek napsal ze svého pohledu. Snažím se vysvětlit, že když – jako autor – překročíte určitou hranici, účast v antologiích je pro vás (značně) nevýhodná. Kromě toho, než mi začaly vycházet knížky, jsem celé devadesátky publikoval v časopisech a fanzinech. Tak se to tehdy dělalo. Autor se nejprve musel prosadit v soutěžích a v časopisech. Teprve pak nakladatelé uznali, že je čas na knížku.

Jaký z toho vyplývá závěr?

Tak. Popovídali jsme si a teď bychom měli učinit nějaké závěry. Ale nemusíme. Závěry se učinily samy. Tyto závěry se jmenují Klenoty české fantasy a Společenstvo Pevnosti. Oba špalky jsou sestavené z dříve publikovaných povídek. V obou sbornících mám po povídce – a obě tyto povídky vyšly už po třetí. Co z toho vyplývá? Třeba tohle: zavedení autoři (domnívám se) odmítají dávat editorům nové věci. Píšu domnívám se, protože nevím, jak to je. Ale to, že jsou tady dvě reprezentativní antologie z dříve publikovaných věcí, je svým způsobem důkaz. Samozřejmě: v obou sbornících jsou i autoři, kteří začali psát a publikovat začátkem devadesátek, vypracovali se, napsali skvělé věci, získali stálý okruh čtenářů, pak ale s psaním skončili. Někteří ze zdravotních důvodů, jiní mají autorský blok, nebo je to prostě přestalo bavit. Od těch by editoři stejně nedostali nic nového.

Na trhu jsou teď dvě velice podobné, takřka identické antologie mamutího rozsahu. Na trh byly vrženy v jeden a ten samý den – v květnu na Světě knihy. Přeji oběma úspěšné prodeje, ale připadají mi jako tečka za určitou érou české fantasy. Jsem přesvědčený, že žádná další (třetí) recyklace zlatých a pozlacených povídek už delší dobu neproběhne. To už by byl příliš velký risk. Nikdo se o to – domnívám se – už nepokusí. Trh je na dlouhou dobu zasycený. A zahlcený. Co přijde po Klenotech a Společenstvu? Přijde po nich vůbec něco? Přijde nějaká další reprezentativní antologie, třeba i složená z nových textů? Já tak nějak tuším, že ne. Že už jsme, obrazně řečeno, došli až na konec stezky. Ale já jsem (jak říká manželka) starej pesimista.