V minulé části jsme si ukázali dvě věci. Za prvé: erbovním znakem westernu je sice kolt, nejlépe zavěšený proklatě nízko, ale do westernového žánru jsou na ČSFD řazeny i filmy, odehrávající se v dobách před vynálezem revolverů, ve kterých jsou alespoň indiáni. Kromě zmíněného Posledního mohykána je tam třeba i Černé roucho (1992). Za westerny jsou prohlášeny australské filmy The Tracker (2002) nebo Proposition (2005), kde jsou indiáni nahrazeni australskými Aboridžinci. Korunu tomu nasazuje sovětský western Chladné léto roku 1953 (1988), ve kterém nejsou ani kolty, ani indiáni, ani jiní domorodci. Western, když se budeme držet škatulkování ČSFD, je tedy rozkročený velice široce.

Za druhé: zjistili jsme, že čím více se vzdalujeme od reality, tím lepší western dostaneme. A naopak. Když do westernového guláše začneme přisypávat realitu, pravděpodobně získáme western s opačným znaménkem, neboli antiwestern. Nebo už to vůbec není western, ale historický film či historický román. Kupříkladu takový Návrat do Cold Mountain (2003) má na čsfd štítky drama – válečný – romantický. Co z toho vyplývá? Naši hrdinové Roving Frank a Rattlesnake Bill z úvodní historky mohou při svém putování narazit třeba na čarodějnici. Nebo na upíry. I na lovce dinosaurů. Tam, v těch vzdálených horách, je totiž průchod do skrytého údolí, velkého jako půlka Francie. Tam se nachází Ztracený svět. Přežili tam dinosauři. Takoví ti s velkými zuby. Také tam poletují pterodaktylové, kteří vás klidně sezobnou a odnesou do svého skalního hnízda.

Western a upíři

Řeknete si: kde by asi mohli Roving Frank a Rattlesnake Bill potkat upíry? Tak já vám to povím. Třeba na Mississippi. Znáte to: parník se prodírá kalnými vodami proti proudu, z komínů se kouří, lopatky pleskají o hladinu. Na horní palubě se procházejí dámy s paraplíčky a kapitán, pokuřující dýmku, jim kyne masitou rukou. Falešný hráč ve fraku, s derringerem ukrytým v rukávu, hledá kavku, kterou by mohl oškubat. Piáno hraje honky-tonky, honky-tonk. A na březích, ukrytí v těch podmáčených lesích, žijí upíři. Tak nějak to alespoň napsal George R. R. Martin a ten by nám přece nelhal, no ne? Knížka se jmenuje Sen Ockerwee, což je slovní hříčka. Má se to číst jako sen o krvi. V originále nese kniha název Fevre Dream. Vzpomínám si, jak v roce 1992 (na literárním víkendu v Příšťpu) zmiňovala knihu Eva Hauserová a říkala nám, začínajícím autorům, že upíři teď přicházejí do módy. A měla stoprocentní pravdu. O něco později se otevřely brány pekelné a vyhrnuly se z nich celé legie krvesajů…

Bohové a démoni

Dalším fantastickým motivem je indiánská mystika, kterou jsme měli už v naší synopsi fiktivního románu. Tahle indiánská magie se čtenářům i divákům zažrala pod kůži natolik, že je brána víceméně jako realita. Vezměte si třeba westernový detektivní seriál Longmire (odehrávající se v současnosti). Tam k hrdinům neustále promlouvají totemové bytosti a radí jim, kterou cestou se mají vydat. To samé se dělo ve filmové detektivce Bouřlivé srdce (1992). Již zmíněný film Černé roucho je zase založený na kontrastu mezi vírou katolického misionáře, vydávajícího se k Huronům, a indiánskou mystikou. Po zhlédnutí Černého roucha se u nás doma zabydlela hláška: Je to pravda, protože jsem to viděl ve snu. Tyhle halucinace by se daly ještě racionálně vysvětlit – jejich prohlášením za halucinace. Ale vzpomeňte na Mackennovo zlato (1969). Tam začali nasraní indiánští duchové třást skálami – a nikdo se nad tím nepozastavil. Nikdo se nedivil. A víte, proč se nikdo nedivil? Protože přesně tohle se od indiánských duchů čeká. Všichni přece víme, jaká hrůza se rozpoutá, když si třeba někdo omylem postaví dům na starém indiánském pohřebišti. Další ukázka indiánské magie je ve filmu Ztracené (2003).

Ale i věrouka bledých tváří má své démony – a ti také navštěvují Divoký západ. Můžeme zmínit knížku Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě od Cormaca McCarthyho. To je ten chlápek, který se proslavil především romány Cesta a Tahle země není pro starý. Krvavý poledník je už dosti letitý. Poprvé vyšel v roce 1985 a dlouhé roky se potýkal s nezájmem čtenářů – do jisté míry oprávněně. Ovšem v průběhu let se z něj stal kult – opět oprávněně. Základní vlastností téhle knížky je, že zvysoka kašle na nějaké literární řemeslo… Když si vzpomenu, jak nás v devadesátých letech školili všichni ti lektoři z literárního Workshopu poučkami, jak má vypadal literární dílo, a porovnám jejich rady s Krvavým poledníkem, tak můžu jen zakroutit hlavou. McCarthy nějaké řemeslo prostě pomíjí. V knížce je sice řada racionálních a realistických pasáží, ale většin u času jsem měl pocit, že prožívám jakousi halucinaci – a to jak díky způsobu vyprávění, tak i proto, že popisované události (a scenérie) jsou naprosto šílené.

Když jsem se po přečtení pustil do googlení, s úžasem jsem zjistil, že Krvavý poledník popisuje reálné události, které se odehrály v Texasu, Mexiku a v Kalifornii v létech 1849 a 1850. Cormac McCarthy si před napsáním provedl soukromý, ale velice precizní průzkum dobových materiálů. V Krvavém poledníku jsou kolty (jedny z historicky prvních revolverů). Jsou tam indiáni. Především Apačové. Jeden Apač, jak jsem si povšiml, měl pušku pobitou stříbrnými hřeby. Ale nebyl to Vinnetou. Pochybuji, že by Cormac McCarthy o Vinnetouovi vůbec slyšel. Zřejmě to byl běžný způsob zdobení pušek. Kromě toho je v knize ďábel. Ďábel? Jasně, ďábel. Prostě ďábel. Samozřejmě: pokud jste nábožensky založení, tak pro vás ďábel není fantastickým motivem, ale holou realitou.

Alieni

Ďábel, neďábel, prostě se nestyďte a vražte do westernu upíry, čarodějnici a dinosaury. Pořád to bude western. Taky tam dejte zombíky a vlkodlaky…. Ne, zombíky a vlkodlaky ne. Ty nedávno použil Juraj Červenák v Chřestýši Callahanovi. To by vám řekli, že se opičíte. Ale nasraného indiánského bůžka tam klidně přidejte. To je standardní přísada. Co bychom ještě mohli – kromě ďábla, totemových bytostí, upírů a dinosaurů do westernu vrazit, abychom ho vylepšili? Což třeba mimozemšťany? Ale i ti už tady byli – nejen ve filmu Kovbojové a vetřelci (2011), ale i v knižní sérii Ztracený regiment (William R. Forstchen).

Rytíři

Co by se stalo, kdybychom ponechali kolty, ale místo indiánů přidali rytíře krále Artuše? Pak bychom dostali román Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše (Mark Twain). Poprvé vyšel v roce 1889. Tento román je takovou broučkiádou – ale těžko můžeme obvinit Marka Twaina, že ukradl myšlenku Nového epochálního výletu pana Broučka, tentokráte do XV. století (1888). Mám podezření, a že se Mark Twain i Svatopluk Čech svezli na tehdejší populární vlně přenášení současníků do minulosti. V Twainově případě byl přenesen inženýr z Coltovy továrny do středověku. Na dvoře krále Artuše zahájil předčasnou průmyslovou revoluci – i s těmi nezbytnými kolty proklatě nízko.

Steampunk

Zkusíme jiný postup. Dodáme na Divoký západ velký balík steampunkových vjeciček. Ale i to už tady bylo – ve filmu Wild wild west (1993) natočeném podle stejnojmenného seriálu z šedesátých let. On je Divoký západ steampunkový sám od sebe. Válka Severu proti Jihu byla předělem, přes který přešel starý svět do moderní éry. Na začátku občanské války byly ještě celé pluky vyzbrojené mušketami. Na konci už byly do výzbroje zaváděny kulomety, jejichž bojovému nasazení však zabránil mír. Věděli jste, že kulomety měl i Custer, když táhl na Little Big Horn? Byly však těžké, neforemné a neskladné. Zdržovaly jeho rychlý postup. Proto je nechal vzadu. Nejspíš toho později litoval. Válka Severu proti Jihu byla jako první fotograficky zdokumentovaná.

Také to byla první válka v přímém přenosu. Prezidenti obou znepřátelených stran, stejně tak i novináři, byli o průběhu bitev informováni prostřednictvím telegrafu. Hodinu po vítězství či prohře už kolportéři roznášeli zvláštní vydání novin s relevantními informacemi. Během války Severu proti Jihu se rozvíjela i vzduchoplavba. Vojenský balón využil už Jules Verne ve svém proslulém románu Tajuplný ostrov (1875). Pětice hrdinů uprchla v balónu z jižanského zajetí. Jen vzpomeňte na úvodní dialog. „Stoupáme?“ „Ne! Naopak! Klesáme!“ „Je to ještě horší, pane Smithi! Padáme!“ „Proboha! Vyhoďte přítěž!“ Propojení steampunku s westernem je silně provařené. Navíc se nepříjemně blíží realitě. A my nechceme psát realitu. To by se nám také mohlo vymknout a vznikl by antiwestern. Za ten by nás nikdo nepochválil. Antiwesterny jsou už dávno z módy.

Science fiction

Co kdybychom western posunuli do postapokalyptického či blíže neurčeného fantaskního světa? Pak bychom dostali sérii Pistolník (Stephen King). Westernové motivy můžeme přenést i do budoucnosti. Seriál Star Trek se měl původně odehrávat na Divokém západě. Výprava se měla, podobně jako Toulavý Frank a Chřestýš Bill, setkávat s různými komunitami a participovat na řešení jejich problémů. Toto však nemá být podrobný výčet sci-fi westernů. Další příklady si můžete doplnit sami. Dobře, ještě připomenu Hvězdné honáky od Jirky W. Procházky. A taky Hluboké pastviny, které napsal velmistr žánru sir Arthur Charles Clarke. On i ten Han Solo z Hvězdných válek vypadá spíš jako kovboj s blasterem zavěšeným proklatě nízko.

Šťourání do Pána prstenů

Na závěr si vezmeme zákopnické lopatky a podíváme se, co leží ve spodních vrstvách ikony žánru fantasy, Tolkienova Pána prstenů. Zašťouráme… Jejda! Co jsme zjistili? To přece není možné! …ale je to tak. Pán prstenů je částečnou parafrází Posledního Mohykána. Jen si vezměte tu polarizaci na dobro a zlo. Máme tady loupeživé tlupy tvorů už ze samé podstaty špatných. U Tolkiena jsou to skřeti, u Coopera zlotřilí Mingové. Máme tady bytosti takřka nadpozemského dobra: elfy a Mohykány. Elfové však odcházejí do Šedých přístavů a Mohykáni zase do věčných lovišť. Svět bude bez jedněch i bez druhých mnohem smutnějším místem. U Coopera i u Tolkiena putují hrdinové pustou, liduprázdnou krajinou. Někoho pronásledují či před někým prchají…

Pasáž, kdy Smíška a Pipina odvlekli skřeti je kopií situace, kdy Huroni odvlekli Alici a Coru. I s podrobnostmi. Cora odhodila jako znamení pro zachránce kousek svého závoje, Alice (blíže neurčený) šperk, Pipin zase elfskou sponu. Aragorn prokazuje při stopování stejné mistrovství jako Čingačgůk. Používá stejné stopovací metody a komentuje stopování podobnými slovy. V Posledním mohykánovi ovšem Čingačgůk stopoval mlčky a o komentář se postaral bílý zvěd Sokolí oko. Aragorn to musel všechno zastat sám. Kromě těchto zjevných podobností jsme však odkryli i fragmenty, u kterých si nejsme jisti, jestli je dokážeme správně sestavit a správně interpretovat.

Vrátíme se zpátky k westernu. Už jsme si řekli, že erbovním znakem westernu je bubínkový revolver. Nejlépe kolt Samuela Colta, i když sofistikovanější autoři dávají svým hrdinům i výrobky firem Smith & Wesson nebo Remington. První použitelný revolver vešel do užívání ve čtyřicátých letech devatenáctého století. Byl perkusní. Každá komora se ručně naládovala prachem a kulí (ta tyčinka pod hlavní je ve skutečnosti součást páky pro dusání střelného prachu). Na opačné straně bubínku byl takzvaný piston – výstupek propojený kanálkem s nábojovou komorou. Na piston se nasadila kapsle. Takový revolver se ovšem nenosil proklatě nízko. Byla to jezdecká zbraň. Pokud jste ho chtěli mít u pasu, zavěsili jste si ho na levý bok s pažbou otočenou dopředu (tedy v případě, že jste praváci). Pouzdro bylo mírně vykloněné, aby se zbraň dala vůbec vytáhnout. Kdybyste si pouzdro zavěsili tak, jak vám to připadá přirozené, tedy na pravý bok, při tasení byste zjistili, že máte pažbu až v podpaží, ale hlaveň stále ještě vězí v holstru.

Takový Colt Walker (model z roku 1847) měl délku 394 mm. Samuel Colt tento model pojmenoval podle texaského rangera Walkera. Později se název legendárního koltu (jakož i jméno starého komančobijce) promítl i do seriálu s nezničitelným Chuckem Norrisem: Walker, Texas Ranger. Mimochodem Walker – přeloženo do češtiny – znamená Chodec (anebo v žánrových kruzích rovněž Procházka, pozn. redakce). A teď se podívejme na tohle: Aragorn byl hraničář. V anglickém originále ranger. Měl přezdívku Chodec. V originále sice Strider, ale čert to vem. Strider je přece to samé jako Walker. Hlavně že jsou oba rangeři a – podle jména – i Chodci. Co myslíte, nevyslal pan profesor Tolkien nějaké poselství?

Doporučená literatura

Ač se to možná nezdá, mám westernové příběhy rád. Ale jenom ty, které se blíží realitě. Nebo to alespoň s tou ne-realitou příliš nepřehánějí. Tady je chaotický a neúplný výčet mých oblíbených westernových knížek:

– Jack Schaefer: Muž se srdcem kovboje, Jezdec z neznáma, První krev

– Thomas Berger: Malý velký muž, Návrat Malého velkého muže

– Kenneth Roberts: Cesta na severozápad

– Elliott Arnold: Zlomený šíp

– Forrest Carter: Odvedu vás do Sierry Madre, Škola Malého stromu

– Francis Parkman: Oregonská stezka (to ovšem není román, ale cestopis)

Jakousi zvrácenou náklonnost cítím i k westernům Maxe Branda (nejznámější je Hvízdavý Dan). Pokud byste měli zájem o populárně naučnou literaturu, tady je (rovněž chaotický a neúplný) seznam: Mé srdce pohřběte u Wounded Knee (Dee Brown), cokoliv od Josefa Opatrného, Lid Rudého oblaka (George E. Hyde), Šajeni (John H. Moore), Za širou Missouri (Bernard de Voto). Samozřejmě: když se porozhlédnete ve specializovaném oddělení veřejné knihovny (historie Ameriky), najdete tam i další kousky.