Vetřelec v sovětském kosmickém programu (recenze)

Autor Michal Sirotek | Aktuality | Úterý 28 července 2020 20.10

Rok 1983, Sovětský svaz. Návrat sovětských kosmonautů se při sestupu z orbity komplikuje. Nahoru byli vysláni dva lidé, ale dolů se vrátili s nezvaným hostem. Vše je před veřejností řádně ututláno a přeživší jsou odklizeni s ujištěním, že se po nelehkém přistání zotavují. Doktorka Taťána Jurijevnaová mezitím sedí před lékařskou komisí v Moskvě, kde jí kvůli kontroverzním metodám hrozí ztráta licence. Díky svému netradičnímu přístupu se však dostane do hledáčku plukovníka Semidarova. Příslib záchrany kariéry je dostatečnou motivací a tak mladá doktorka odlétá na odlehlou vojenskou základnu v kazašské stepi. Tam zjišťuje, že kosmonaut Konstantin Sergejevič má v těle jakousi cizí entitu. Doktorka musí zjistit, zda lze vetřelce oddělit od jeho hostitele, a současně se musí vypořádat se zamlžováním faktů a tajnou agendou plukovníka, který jí zdaleka neříká vše…

Sputnik má dobrou premisu, startuje kvalitně a umí šikovně prodat, že nejde o Hollywood. Naláká a díky technické úrovni se dá zařadit mezi produkci, za níž se Rusové vůbec nemusí stydět. Název je ovšem mírně zavádějící. Ačkoli film námětem připomíná Vetřelce nebo novější Život, ve vesmíru strávíme jen pár minut, zbytek se odehrává na Zemi. Film se tak opírá především o zasazení do 80. let sovětské éry ve vojenském prostředí. Většinu času sledujeme hodně temné neosobní interiéry, s nimiž režisér pracuje nápaditě. Zpracování se může pochlubit kvalitní kamerou i nasvícením a hutná atmosféra je místy výborná. Zasazení je správně nepříjemné a díky záběrům na dobové rekvizity má na rozdíl od častých hi-tech udělátek zajímavou old-school náladu.

Herci jsou po vizuální stránce vybraní dobře. Oksana Akinšinaová jako ústřední protagonistka není špatná, odehraje co je třeba, což platí i pro zbytek osazenstva. Po emoční stránce ale příběh nefunguje, jak by se slušelo. Kdyby se vyprávění soustředilo primárně na hororový žánr, dalo by se to ještě akceptovat, jenže Sputnik cílí primárně na postavy. Jde především o konverzační drama. Postavy Taťány a Konstantina jsou nejdůležitější, stejně jako jejich pozadí a vztah, který si k sobě budují. Motiv jejich náklonnosti ale není odvyprávěn nejlépe, působí zkratkovitě a místy až neuvěřitelně. Monstrum, které se zahnízdilo v Konstantinově těle, pro ucelenost děje prostě nestačí, přestože je jeho samotné zkoumání funkční. Design monstra a celkově triky jsou téměř na špičkové úrovni a po technické stránce nemám výtku. Najde se tu několik sympatických nápadů i gore scén, které však nejdou na dřeň. Pomalé tempo také nesedne každému.

Ústřední témata se bohužel nedaří adekvátně zúročit. První polovina funguje slušně, postupné odhalování vetřelce i dalších nepěkných tajemství diváka napíná a filmu nechybí atmosféra. V druhé polovině se bohužel začíná všechno drolit. Jako by tvůrci místo gradace šlápli na brzdu a šli bezpečnější cestou zatíženou častými klišé. Vedou příběh po předvídatelné cestě a je to veliká škoda. Nelze lákat ani na akci. Nějaké se sice dočkáme, ale není jí mnoho. Pochvalu si nicméně zaslouží soundtrack, který je sympaticky znepokojivý a nepůsobí genericky. Sputnik v závěru tasí jedno malé překvapení, díky němuž mi při naskočení titulků zůstal z filmu spíše pozitivní dojem. Bohužel těch negativ je příliš, než aby se snímek zapsal mezi konkurencí jako výjimečný nebo odlišný. Balancuje v lehkém nadprůměru, a přestože má potenciál, nestihne ho náležitě využít.

Sputnik je komorní sci-fi s příchutí hororu okořeněné trochou lovestory. Příběh zaujme nestandartním prostředím, neokoukanými herci a designem a nápady kolem emzáka. Dojem kazí nevyvážené tempo, nedostatek originality a absence silnějších emocí. Na druhou stranu se nikdy nepropadne do úplného průšvihu a technická stránka je výborná. Jednohubka pro skalní fandy žánru, ostatním asi moc neřekne.