Synchronicita je rafinované peklo (úvaha)
Lucas Hildebrandt a Viktor Frenchstone by se pravděpodobně sežrali, kdyby se potkali. Naštěstí se potkat nemohou, protože každý z nich obývá jiný literární vesmír. Science fiction knihy Stanice Armida a Mycelium: Jantarové oči, domovy těchto dvou postav, vznikaly zcela nezávisle na sobě. Ačkoli tu byla ta možnost, shodou okolností si autorky navzájem nebyly beta-čtenářkami. Vlastně se o svých výtvorech ani nijak zvlášť nebavily. A ačkoli se autorky znají, nejsou jak rodné sestry, které by spolu trávily tolik času, aby od sebe chytaly myšlenky.
Navzdory těmto skutečnostem se v Armidě a Myceliu vynořili hrdinové vycházející ze stejného archetypu, zvláštní zrcadlový obraz jeden druhého. A právě toto zrcadlení je zdrojem fascinace, která stála u zrodu tohoto článku. V následujících odstavcích je prozrazeno něco o ději obou knih, ale ne mnoho. Pokud jste je nečetli, máte možnost si s předstihem prohlédnout hlavní protagonisty. Pokud znáte jen jeden příběh, klidně čtěte dál, s druhou knihou si později doplníte obrázek. A pokud jste četli obojí, nejspíš mi dáte za pravdu…
Zranitelný manipulátor
Jak Viktor, tak Lucas umí být neuvěřitelně sociálně obratný, vypočítavý a manipulativní. Vlastně je pro ně pro oba manipulace do značné míry přirozený způsob komunikace s okolím. Oba mají vynikající paměť. Oba si standardně myslí, že jsou nejchytřejší osoba v místnosti. V drtivé většině případu je to navíc ještě pravda. Dovedou být cyničtí, jízliví, arogantní a s lidmi kolem sebe si obvykle dělají, co se jim zachce.
Jenže nic není zadarmo. Oba hrdinové jsou stiženi zvláštní chorobou, která se nedá léčit a dlouhodobě je trýzní. Viktorovo tělo nepřijímá kyberware, což z něj dělá polovičního mrzáka, který musí handicap kompenzovat svou genialitou. Navíc nemůže pořádně spát, musí používat mimozemské meditační techniky, aby postupně nezešílel. Lucas trpí záchvaty urputné bolesti, které provázejí smrtelné onemocnění nervové soustavy. Protože odmítá skončit závislý na tišících prostředcích, raději mlčky zatíná zuby.
Blízká setkání obdobného druhu
Co by byla science fiction bez mimozemšťanů, že? Jak s nimi asi hrdinové vycházejí?
Pro začátek, oba jsou obtížně čitelní pro mimozemské telepaty. Viktor má „zrcadlovou mysl“, která je pro empatické Opály i telepatické Stříbrné téměř neprostupná. Lucas je zase schopen vyběhnout s telepatickým inkvizitorem, navzdory veškeré bolesti svého mučitele zahrne spoustou podružných informací a to zásadní si nechá pro sebe.
Viktor Frenchstone je vystudovaný xenolog, odborník na kontakt s nelidskými rasami. Ovládá několik mimozemských jazyků a vyzná se v mimozemských zvycích a způsobu uvažování dost na to, aby společensky obstál na kterékoli ze čtyř známých obydlených cizích planet – přičemž u některých kultur se faux pas nepromíjí. Vyrůstal na lidské ambasádě na opálské vesmírné stanici. A – světe div se – navázal hlubší vztah s mladičkou, zvědavou mimozemšťankou Valenein, který se jim oběma stal osudným.
Lucas Hildebrandt je odmalička nucen memorovat se össeanské posvátné texty a složité písmo, je stejně jako Viktor plně schopen přežít v mimozemské společnosti. Össeanská všemocná Církev vyžaduje krvavé oběti a nějaké to sociální šlápnutí vedle může být záminkou k tomu, abyste skončili na oltáři. Během svého pobytu na lidské ambasádě na Össe – světe div se – navázal Lucas hlubší vztah s mimozemšťankou Kamëlë, který se jim oběma stal osudným. Kamëlë má alespoň možnost svého pozemšťana zároveň milovat a nenávidět, protože celou eskapádu (na rozdíl od Valenein) přežije.
Viktor Frenchstone si uvědomuje, že si nepamatuje podrobnosti ohledně Valeneininy smrti. Ačkoli to dlouhou dobu přičítá šoku, brzy je jasné, že něco není v pořádku. Lucas Hildebrandt si neuvědomuje žádnou mezeru ve své přetrénované paměti. Zato Kamëlë ví, že Lucas díru v paměti má. Pravděpodobně velkou jako vrata – a nějak to souvisí s ní.
Lety nadsvětelnou rychlostí
Pozemšťané ve světě „Armidy“ i „Mycelia“ mají k dispozici lodi pro meziplanetární cestování. V obou případech jde o technologie, jimž lidé nijak do hloubky nerozumějí a získali je od mimozemšťanů. V „Armidě“ celá záležitost není podrobně řešena. Najdeme jen zmínku o poněkud vyšinutém navigátorovi, který tráví volný čas ve strojovně jako uhranutý nebo zamilovaný, zíráním do krystalu PCU, jenž je jádrem a pohonem lodi.
Lodi v „Myceliu“ jsou předmětem kultu a disponují svébytnou inteligencí. Na první pohled žádná další paralela – pokud člověk nečetl povídku „Lexington“ ze stejného světa jako „Stanice Armida“. V „Lexingtonu“ hrdinové, ve snaze zničit loď, rozstřílejí PCU ve strojovně. Krom toho, že očekávaný výbuch nenastane, se ukáže, že krystal vůbec není krystal, ale… živoucí bytost se svébytnou inteligencí.
A oba dva hrdiny čeká v dalších dílech interakce, zkoumání a koketování s těmito podivnými „bytostmi“.
Ten druhý…
Jak Viktor, tak Lucas získají nezvyklého spojence, který má sice stejný cíl, ale v mnohém se s hrdinou neshodne a neváhá mu ledacos „dát sežrat“. U Viktora je to Arkadij Aisenjev, který disponuje tím nejlepším kyberwarem a jeho obratným využíváním dotahuje Frenchstonovu genialitu. V případě Lucase je to Aš~šád, člověk nadaný psychotronickými schopnostmi.
V kontaktu s oběma najednou obvyklé psychologické triky hrdinů selhávají. Aš~šád si v Lucasovi čte jak v denním tisku. Arkadij dá Viktorovi za jednu nepříjemnou manipulaci ránu pěstí. Oba „nejlepší nepřátelé“ jsou světlovlasí, vysocí, pohlední, fyzicky zdatnější než sami hlavní hrdinové (a v jistou chvíli se také objeví ženská postava, která si mezi nimi má vybrat).
Synchronicita
Pokud máte rádi tento typ postavy, Viktor a Lucas vás zřejmě nezklamou. Jsou výjimeční, vzdělaní, cyničtí a manipulativní – přitom veskrze lidští, strádající a pochybující. Oba se obracejí proti soupeři mnohem silnějšímu, než jsou sami, odhodlávají se bojovat proti samotnému „nastavení světa“, v němž žijí, oba čelí „mimozemské hrozbě“ (již mimo jiné představují psionické schopnosti výlučné pro mimozemšťany).
Nedokážu říci, jak přesně vznikli tito „paralelní hrdinové“. Krom toho, že kolektivní podvědomí lidstva existuje a funguje, že je hlubokým jezerem, z něhož nasáváme inspiraci, jako stromy nasávají skrze kořeny vodu. Přečíst si „Armidu“ a „Mycelium“ těsně za sebou je jako se do jezera sdílených představ ponořit. Skutečně hluboko.
1 880 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora
Hm, a třetí do party by byl Sherlock z nového zpracování BBC…
Schválně sem nakopíruju, co mi soukromě napsala jedna kolegyně autorka poté, co dočetla mou poslední povídku (neangličtináři prominou.)
„So I’ve done the public congratulating on your blog, and all of it is genuinely meant. Can I now tell you in private how many times I also distressed whoever was sitting next to me on the train with my “Wuh?!” and “I don’t BELIEVE this!” and general “Oh no!” noises?
When I wrote to you earlier to explain why I wasn’t able to read the rest of your story for a while, I told you that I’m in the process of writing my next fic. While reading your story I realised that mine basically runs exactly the same way yours does. I just couldn’t believe it as I continued reading your story – the similarities are blowing my mind. It’s like you and I were completely channelling each other, and I still can’t decide whether to be excited that “great minds think alike” or whether to screw my entire story up and bin it. I’m not going to bin it. I’ve worked so hard on it already and it’s nowhere near finished but despite several setbacks I really really want to get this done and posted. I’m kind of relieved that I DIDN’T read your story earlier, or I would have just given up on my one completely. As it is, my poor little mind is blown by the similarities between your and my story. I just hope I don’t get accused of hanging on your coat tails or, worse, of plagiarism when I finally publish!
On the other hand, it’s quite exciting to know that if TWO of us think of a similar idea, it’s pretty much definitely a good one! “
Takže jo, stává se to. Běžně.
Neangličtináři neprominou, chtějí překlad :).
Jinak to ale není tak, jak to podle všeho vypadá. Lucie si nedělá reklamu na knihu parazitováním na knize známější.
Autorky se znají a Vilma Kadlečková o článku věděla.
Bohužel na náhodného návštěvníka webu XB1 a po přečtení srovnání dvou knih/hrdinů, z nichž autorkou jedné je autorka právě tohoto článku, vyvstanou všemožné otázky.
Náhodného čtenáře napadne, že jde o dost hnusnou reklamu. Ale není to tak. Našla jsem si na otázky i odpověď a jsem ráda, že česká fantastika na tom ještě není tak špatně, aby si autorky podrážely nohy zdánlivým parazitismem :).
Lucčin příběh si přečtu ráda a omlouvám se za přímost, jsem už prostě taková.
Nedá se svítit, aby milé dámy předešly nešťastným nedorozuměním, bude muset Vilma Kadlečková napsat svůj článek na stejné téma 😀
Jana: No, stručně, ona autorka, které si mimochodem nesmírně vážím, jedna z nejlepších ženských co znám, moje v podstatě adoptivní matka (je o cca 25 let starší než já), která mě vypiplala jako anglicky píšící (když jsem ještě psala víc gramatických chyb ve větě než slov v ní, povzbuzovala mě, že to nemám vzdávat:)) – mi nadává, že jsem dokončila svou povídku dřív než ona s naprosto, téměř do detailu, totožnou zápletkou, a kdyby to ona věděla dřív, tak se na to vykašle a ušetří si tu práci s psaním:)
squire: Díky, byla jsem zvědavá a furt mi to nedávalo smysl.
Anglicky jsem se sice učila, ale jazyk nepoužívám, tedy nemám příležitost. Musela bych asi vycestovat a pak bych se rozkecala. V práci ani v životě nemám šanci, takže mi znalosti Aj. hrozně zakrňují.
Jana: Na to mám jen jednu radu: číst, číst, číst! a psát:)
Já jsem se anglicky neučila nikdy, ve škole jsem měla němčinu, italštinu a latinu, anglicky jsem se naučila „po kantůrkovsku“ čtením a posléze, za opravdu extentivní pomoci betačtenářů, psaním.
squire: Souhlas. Kamarádka se naučila anglicky a německy s pomocí filmů s titulky (většinou fantastika, takže věty typu „vysaju tě až do dna“ jí byly u pohovorů hodně platné :)) a textů metalových kapel. Dokonce jí to i zachránilo práci, když se rozhodovalo, koho vyhodit, takže to splnilo účel.
Já v tomhle směru v sebe takovou víru nemám, jedině z nutnosti života v cizině, jinak se nedokopu.
Jsem v tomhle taková líná můra :).
Jana: Mám podobnou kamarádku – ta ovládla slušnou porci mluvené japonštiny díky sledování anime, takže sice věděla, jak se řekne „mimozemská invaze“, ale normální konverzační fráze – plus písmo – nějak chyběly…:)
Děkuju Janě Dvořáčkové za osvětlení situace. Přiznávám, že mě vůbec nenapadlo, že by to mohlo vypadat jako parazitická reklama. Spíš jsem prostě přiběhla za Vilmou s výkřiky „podívej, podívej, co se nám povedlo!“ Vím, že myšlenky se prostě občas vynořují synchronizovaně 🙂 Ale tentokrát mě to natolik dostalo, že jsem to potřebovala sepsat, utřídit, rozebrat, formulovat, věnovat tomu hlubší zamyšlení. Podělit se s ostatními čtenáři, zjistit, jestli si toho taky všimli, nebo si myslí, že to je blbost a žádná podobnost tam není. Vilmě jsem samozřejmě článek dala nejdřív přečíst – abych o jejím hrdinovi netvrdila něco, co jsem si sama přimyslela. 🙂