Jak vlastně dojde k tomu, že se nějaká kniha stane pamětihodnou? Nejspíš buď díky excelentním postavám, nebo dech beroucímu příběhu, zajímavým nápadům či případně vynikajícímu slohu. Pokud kniha dosáhne vícero z těchto bodů, můžeme jí nazvat klasikou. Georgi R. R. Martinovi se to v oblasti epické fantasy povedlo s poeticky nazvanou ságou Píseň ledu a ohně, ovšem jinak toho na této objemné fantasy sérii poetického věru moc není. Krátce po televizním zpracování první knihy a šest let po vydání dílu čtvrtého tu máme pátou knihu, v níž mnoho postav vyzve draky k tanci. Lze předpokládat, že řady oddaných čtenářů ságy rozšíří rovněž diváci zvědaví na další osudy oblíbených i neoblíbených postav a otázka, kdy se autorovi podaří celou záležitost uzavřít, je tak palčivější než kdy dříve…

Popisovat dosavadní děj čtyř tlustopisů by silně připomínalo snahu o rekonstrukci Cimrmanovy opery Proso, možná by to bylo i trochu složitější. Ostatně i sám autor měl při psaní předešlého dílu problém s neúměrným nadbytkem hlavních postav a jejich příběhů. Proto polovině z nich věnoval čtvrtou knihu Hostina pro vrány a zbytku vyhradil prostor právě v knize nejnovější. První polovina Tance s draky se tak odehrává ve stejném období jako předešlý díl, ale skoro přesně v polovině se začnou objevovat i mnozí z aktérů Hostiny a nám je jasné, že příběh pokračuje i v chronologickém slova smyslu.

Objevná výprava Brana Starka, utrpení Theona Greyjoye, životní proměny Tyriona Lannistera, nesnadné nové úlohy pro Daenerys Targaryen a Jona Sněha, a vzestup nového kandidáta na krále sedmi království jsou těmi nejobjevnějšími a nejnosnějšími částmi příběhu, který, když se splete dohromady, začíná pomalu otřásat Martinovým světem. Draci, se kterými hlavní hrdinové tančí, nejsou jen ti šupinatí… Jediná výtka, která mi na začátku přišla na mysl, se týkala jedné ze zmíněných postav, jejíž osud se zdá být prozatím naplněn v čemsi, co se zvláště v dosavadním Martinově světě zdá být jako fantasy klišé, ovšem autor si s tím určitě ještě pohraje.

Je nesnadné kritizovat Martina, mistra dialogu a tak úchvatného vypravěčského slohu, že i nedějová scenérie vás dokáže k sobě připoutat, jako když navštívíte uměleckou galerii (pokud nemáte rádi sochy a obrazy, na přirovnání raději zapomeňte). A navíc příběh slibuje vzrušující závěr… Jenže ten bohužel tak úplně nenastane. Bolí mě to a bude to bolet vás, ale jen minimum postav se dočká skutečné pointy, a pokud ano, pak je to pointa depresivní. Martin byl údajně nucen několik závěrečných kapitol posunout do následující knihy, aby toto dílo mohl vydat. Je to znát. Upřímně řečeno, mohl toho dosáhnout úplně jinak, poněvadž závěry nejsou jeho jediným problémem. Ač se kniha čte jedním dechem, jakmile začnete uvažovat nad tím, co se v přečtené kapitole vlastně stalo, dojde vám, jak vlastně příběh postupuje pomalu. Co vám ovšem dojde poměrně brzy je iritující Martinova tendence opakovat určité fráze. Do smrti už nechci slyšet „slova jsou vítr“ ani „a bohové neodpověděli“.

Ještě víc než v Hostině pro vrány je zjevné, jak se Martin nyní nesnaží napsat celistvou knihu, ale spíš seriál volně pospojovaných kapitol, který bude dávat smysl zkrátka až tehdy, kdy bude sága kompletní. Nejvíc je to znát na pokračování příběhů postav z Hostiny, které se mihnou a ihned zmizí. Nové postavy, jejichž perspektivu poznáme v Tanci jsou povětšinou pohříchu ploché a nudné a bohužel těžko rozeznatelné od těch předchozích. Pokud byste knihu nekoupili, okradli byste se o řadu pamětihodných momentů, které si určitě budete chtít znovu pročítat a příběhů, jejichž naturalismu se vyrovná pouze brilantní jazyk, jenž vám je přináší. Ovšem počítejte i s tím, že George R.R. Martin podlehl své grafomanii a typické neochotě fantasy autorů dovést věci alespoň do relativního závěru.

Hodnocení: 70%

George R. R. Martin: A Dance with Dragons

Bantam Spectra, 2011

1040 s.