Gentleman v staromódním fraku a v cylindru skrývajícím tvář čínského mudrce. Sexy blondýnka s výstižným jménem Scarlett. Upíři, vlkodlaci, krásné víly. Družinka podivuhodných bytostí s posláním takřka donquijotským a nezbytný vyvolený, tentokrát rovnou ve dvou exemplářích. Ty všechny si svolal Daniel Tučka na parket, aby čtenářům ukázal, jak vypadá nefalšovaný Umrlčí tanec. Stylistický chameleon – přesně tak lze charakterizovat povídkovou tvorbu Daniela Tučky. Při obesílání nejen Žoldnéřů fantasie poctivě prozkoušel nejrůznější typy fantastiky, snad aby se ujistil, že mu nejlépe vyhovuje (a sluší) bohatou češtinou psané atmosférické příběhy. A že se nejlépe cítí v současnosti, která není tak docela nadupaná moderními technologiemi. To vše, pod rouškou atraktivní obálky Tomáše Kučerovského, slibuje čtenáři i jeho románová prvotina. Dostane se mu však i něčeho navíc.

Umrlčí tanec je obdařen něčím, co dnes mnohé, nejen české, knihy postrádají – předmluvou. Martin D. Antonín se do díla vrhl s vervou, a laskavý čtenář udělá nejlépe, jestliže jeho text pro začátek přeskočí a přečte si jej až po vypořádání se se samotnou knihou, vyzbrojen vlastními dojmy, názory a zážitky. Jako konfrontace prožitků z četby je to text úžasný, jako „varování předem“ zastrašuje zjevnou emotivností a vzbuzováním dojmu, že něco takového se jen tak nevidí. Pravda, Darion nekecá a ani moc nepřehání. Na melancholickou hravost a kouzlo tu méně, tu více skrytých parafrází však připravuje s efektivností minometu nasazeného uprostřed metropole proti přemnoživším se holubům.

Souřadnice literární

Řekněme si to rovnou a natvrdo: Umrlčí tanec není typická městská fantasy. Nejvíc ze všeho připomíná Les mytág odehrávající se v současném českém městečku. Příběhově si pak stojí někde mezi Nikdykde a Kejklíři léta. Od Neila Gaimana si půjčuje geniální rozehrávku a kontextové hrátky, od Ondřeje Netíka pak poetiku podivuhodného bezčasí. Z Tučkovy předchozí tvorby pak připomíná nejvíc Opus 10/12 – v kterém se rozbujely jednotlivé charaktery a objevila se skutečně ambiciózní centrální linka. To jej samozřejmě nevyřazuje z kategorie „čtivo do vlaku“, ale milovníci tvrdé akce, nadržených vampýrů, polonahých krasavic a hektolitrů krve by mohli být oprávněně vyděšeni. Daniel Tučka totiž, pěkně prosím, píše o otázkách odpovědnosti, sourozeneckých vztazích, poznávání vlastního já, sebeobětování a pravé lásce. Ne nutně v tomto pořadí.

Danse macabre s kosou aneb kdo si hraje, zlobí

Pohádkový rámec o kouzelném prstenu spojeném se zhoubnými silami, nadpřirozených ochráncích země a mladíkovi s čistým srdcem může na první pohled působit jako tisíckrát provařené klišé, ale toho si je autor dobře vědom. Vypráví, aby mohl tvořit, klást otázky a holdovat vivisekci obecné představy o tom, co má fantasy servírovat. Jak sám Tučka několikrát zdůrazňuje, v téhle hře „ti hodní“ zpravidla nevyhrávají. Jeho hrdinové jsou vlastní volbou odsouzeni k životu – neživotu, procházení staletími a ochraně lidstva v rámci věčného souboje nemajícího nic společného s dobrem a zlem, se světlem a s temnotou. Jejich minulost i budoucnost jsou až nepříjemnou polemikou s konvenčním zpracováváním.

Není těžké nabýt dojmu, že se před čtenářem odvíjí literární shrnutí zvlášť nápaditého (a skvěle vedeného) erpégéčka. Kouzlo netypické, jednovečerní hry na hrdiny umožňuje přehlédnout, že pravidla partie mezi Hodinářem a Černou smrtí jsou jedna velká neznámá: pro čtenáře, ostatní hráče a místy se zdá, že i pro autora. Léčky skryté v plánech plánů v cizích plánech jsou samy o sobě skvělé, ale ve chvíli, kdy lze jen těžko vytušit, jak se mají jednotlivé figury pohybovat po šachovnici správně, se rozdíl mezi brilantní finesou a bohem ze stroje poněkud stírá. Podobně to dopadá i s Tučkovou snahou tu a tam naťukávat vážná témata. Když dojde na historické narážky a zásadnější hrátky s filozofií, potěší to asi tolik, jako když do vášnivého tanga nečekány, nezvány vpadnou tóny kvapíku. Několik opravdu skvělých nápadů (třeba asociace s Poeovou Šarlatovou smrtí, důležitá role prstenu) nevyvažuje už ne tak skvělé odkazování se na pramáti Lucemburků, inkvizici, Kladivo na čarodějnice a nacistické záškodníky z konce války. Nesou v sobě jistou nedotaženost a hru na efekt, která oslní, aniž by šla opravdu do hloubky.

Jeviště je svět a my jsme herci

Nejsuverénnější je Daniel Tučka v pasážích, kdy nemusí konkretizovat. Ne(po)jmenované středně velké české městečko působí známě, umožňuje si promítat do příběhu vlastní kulisy a vytváří dojem, že hrdinové bojují s hrozbou epidemie takříkajíc za rohem. Obraz se vrší na obraz a nelze si než vychutnávat až snovou drobnokresbu. Atmosféra je hustší než mlha za mlhou, jež by se dala krájet. Charakteristické kouzlo vdechuje Umrlčímu tanci především silná divadelnost – v povídkové tvorbě si autor uvědomil, že v lyrice a dramatu je mnohem kovanější než ve snaze vyprávět klasickými způsoby cosi epického, a potenciální slabinu přetavil ve svou nejsilnější stránku.

S výjimkou hlavního protagonisty, knihovníka Davida, se hrdinové i jejich protihráči omezují na hraní rolí. Čím déle žijí ve svém bizarním, snovém polosvětě, tím přesvědčivěji se vytrácí jejich lidství a stávají se „pouhým“ (arche)typem – i do jejich nejkřehčích emocí se vetře cosi z divadelní manýry. Tučkův svět funguje na principu podivuhodných výměn v duchu logiky „něco za něco“ a právě cena za podíl na věčném boji o budoucí naději lidstva ukazuje skutečný přesah románu. Ambice a odvahu autora nemilosrdně nastavovat zrcadlo našemu světu – se vším, co k tomu patří. Prvotina Daniela Tučky je bezpochyby jednou z nejambicióznějších štik v rybníčku domácí fantastiky. Z půlky lehce konvenční příběh se snahou servírovat nadstavbu literární, z půlky skryté rýpání do žánrových stereotypů nesází na akci – a ani to nemá zapotřebí. Zkušenější čtenář si vychutná především hru s odkazy a paralelami, začínajícího uchvátí autorova obrazotvornost. Společně se mohou zamýšlet, zda se Tučka definitivně našel ve snových dobrodružstvích, nebo příště zamíří do zcela jiných vod. Protože o tom, že nějaké příště bude, se nedá pochybovat.

Daniel Tučka: Umrlčí tanec

brožovaná, obálka Tomáš Kučerovský,

ilustrace Monika Dupalová, 392 stran, 235 Kč