„Jsem Spider Jerusalem. Původně jsem se měl prý jmenovat Django Heraclitus Jerusalem. Ale přišel jsem na svět jako samá ruka samá noha a máma měla v tý době hodně špatný voči a tři různý neurologický potíže. Takže je ze mě Spider. Jsem novinář. Moje práce je říkat Vám, kde si myslím, že dneska jsem a jak si myslím, že to tam vypadá.“ Ano, i tentokrát se podíváme pod roušku aktuálně vycházející komiksové série. A nebude to nic menšího než Transmetropolitan, který píše ostřílený scenáristický matador Warren Ellis a futuristicky ho ve svých kresebních vizích zachycuje ceněný americký kreslíř Darick Robertson. Na naše knižní pulty tuto sérii přináší nakladatelství BB/art a aktuálně máme za sebou sedm desetin toho bláznivě výživného eposu.

Nedávno jsem někde četl, že dnešní člověk díky internetu, televizi, rádiu a vůbec všem médiím vstřebá denně tolik informací, co jedinec ve středověku vstřebal za celý život. To se pak není co divit, že občas někomu z toho všeho férově hrábne. A to ještě ani náznakem nejsme ve futuristických vizích budoucnosti, kde například musí fungovat a své novinářské vize předávat investigativní žurnalista z lidu, Spider Jerusalem. A o to jde. O futuristickou budoucnost, kde největší žurnalistické eso Spider Jerusalem, který se vrátí z meditační samoty v horách zarostlý jak beatlesák, rozjede akci. Právě on je onen Gonzo, žurnalista bez bázně a hany, který pořádně rozpumpuje celý příběh. Děj si zasaďte do budoucnosti, kde fetují i domácí elektrospotřebiče, na mutanta narazíte na každém rohu, domácí mazlíčci mají dvě hlavy, sprchy vás vydrhnou dočista dočista, město je jedním hučícím úlem možných i nemožných tvarů a vlastně všechno je zvrácené, zvrhlé, tepoucí a neskutečné. Namíchejte koktejl z nemocí tzv. moderní společnosti, které posléze dovedete do absurdity. Vezmete pochybné sekty, politicky zkorumpovaný mocenský boj či televizní výplach mozku a pořádně to všechno vytuníte, zasadíte jako strýček Pompo do zakomplexované a dekontaminované země času budoucího, okořeníte hláškami drsnými jako nejhrubší rašple a po řádném promíchání předhodíte čtenáři. Navíc hlavní (anti)hrdina Spider Jerusalem je pořád sjetý jak předloňská pneumatika a jeho novinářský um se vynořuje právě ve chvílích, kdy v sobě má vagón svinstev a celý svět ho nenávidí.

Budoucnost, ve které se příběh odehrává, je růžová akorát po aplikaci nadměrného množství psychotropních látek. Nejvíc vás asi bude bavit to, jak si dokáže kreslíř Darick Robertson vyhrát s jednotlivými okýnky a detaily na nich. Díky němu se nenudíte a pořádně si vychutnáváte bezútěšnou vizi budoucího světa zbarvenou do pastelových barev po aplikaci LSD. Takto by jistě příběh ztvárnili Salvador Dalí či Hieronymus Bosch, kdyby měli přístup ke kvalitnějším drogám. Díky futuristickému ději se Jerusalem často dostává do absurdních situací, ve kterých pak musí bruslit se zručností mistra krasobruslaře. Navíc má spousty nepřátel a to i v těch nejvyšších kruzích. Jeho články jsou štiplavé jak papričky habanero, a ty jak známo každý nemusí, není se tedy co divit, že počet jeho nepřátel roste jako stejně rychle jako prodejnost Coca-Coly. A někteří přecházejí od slov k činům, a tak jde jednoduše po moderním výkvětu investigativní žurnalistiky kdekdo. Například týpci v maskách bez obličeje, maníci v atombordelových oblecích či policajt pes s jedním okem, co je vyjetý jak koleje ve sněhu. Pak Vám nezbývá než se s tím vypořádat s elegancí sobě vlastní a po vykonání úkolu se pořádně zfetovat. Novinář, který nenávidí všechny okolo a sebe nejvíc, to asi nikdy nebude mít jednoduché, že? Navíc má sám se sebou problémů víc než je zdrávo, takže těžko hledat, kde má čmelák žihadlo. Warren Ellis se toho prostě v této sérii nebojí, to si nemusíme nic nalhávat.

Transmetropolitan považuji za zdařilý futuristický koktejl namíchaný z nemocí moderního světa a Spidera Jerusalema za obskurního otrapu, kterému sudičky daly do vínku všechny antihrdinské vlastnosti. Časem jsem si zvykl na bizarní svět budoucnosti, ve kterém žije, také jsem si už přivykl na pastelové barvy vymačkané ze stvolů durmanu, rovněž jsem si navykl na občasné laciné příběhové hovno rozmazané skoro na celou knihu, a dokonce jsem si oblíbil přestřelené antihrdinství hlavní postavy. A uvykl jsem i jeho dvouhlavé kočce, co kouří jak sádrový ježek. Ze začátku mi tahle série připadala divná jako Freudův Výklad snů, ale postupem doby jsem jí přišel tak nějak na chuť a v dalším levelu jsem se do téhle bizarní ujetiny svým způsobem zamiloval. Nakonec jsem přece jen podlehl tomuhle hnusnému hajzlovi, který píše své sloupky rychlostí kulometu a s úderností atomové bomby. Anebo to bude tím, že tenhle potrefený novinář má k autoritám jen opovržení a jeho metody zjišťování informací jsou stejně prohnilé jako on sám. Pokud jste tak úplně nerozuměli tomu co jsem výše napsal… Vítejte v mediokracii! Vítejte v Transmetropolitanu! Vítejte ve světě Spidera Jerusalema, Warrena Ellise a Daricka Robertsona!

Gonzo. V irském slangu to byl výraz pro posledního chlapa, co se pro prochlastané noci držel na nohou. V pornografii jde o detailní a drsné natáčení s ruční kamerou. V novinařině to znamená psát tak subjektivně, že se reportér stane součástí děje. Hrdinou Transmetropolitanu je futuristická verze zakladatele gonzo žurnalistiky Huntera S. Thompsona (Strach a svrab v Las Vegas); prochlastá celou noc, místo ranních zpráv se podívá na porno a pak pro vás napíše článek, ze kterého vám budou krvácet oči – článek o světě, na který jste pro všechen ten chlast a porno skoro zapomněli. (Oficiální text knihy)