Tvář vody je desátým filmem mexického režiséra Guillerma del Tora, jenž si osobitými hororovými fantasy snímky, z nichž nejvíce zaujal Faunův labyrint, získal slušné množství věrných fanoušků. Mezitím se tvůrce, jehož jméno v Hollywoodu nabylo na významu, pustil do jiných projektů příbuzných žánrů, aby se nyní alespoň v základních rysech vrátil zpátky ke kořenům. Dějištěm příběhu jsou tentokrát Spojené státy počátku šedesátých let, jež se v napjatých časech naplno rozjeté studené války přetahují se Sovětským svazem o prvenství v jaderném i vesmírném programu. Jednoho dne je do výzkumných laboratoří dopravena nádrž se záhadným obojživelným tvorem, jehož spřízněnou duší se stane němá uklízečka. Tak začíná pohádka o lásce, ztrátě a monstru, které se to všechno snažilo zničit…

U Del Torových filmů bývá zvykem, že si na první pohled dokážou získat diváka podmanivou vizuální formou a Tvář vody v tomto ohledu není výjimkou. Obraz doby, kdy v rádiích vyhrávaly šansony a televize teprve začínala ohrožovat návštěvnost kin, je stylizovaný do příjemných tónů tmavě modré a zelené, přičemž výraznou úlohu zde navíc hraje i dobová hudba, která se pro ústřední dvojici stává jedním z hlavních prostředků komunikace. Od skvěle zvládnuté výtvarné stránky a technických disciplín včetně kamery a střihu se můžeme přesunout k jiným kategoriím, u nichž však začne nadšení brzy uvadat.

Nejvážnějším problémem je jistá žánrová neukotvenost a překvapivá vnitřní prázdnota filmu. Od samého počátku totiž není zřejmé, jakým filmem Tvář vody vlastně je, ale víc a víc se ukazuje, jakým filmem by být chtěl. Jako thriller selhává, protože postrádá napětí, o hororu nemůže být řeč ani v nejmenším, na úroveň seriózního sociálního dramatu homosexuál s černoškou nestačí a než dojde alespoň k pomyšlení na romanci, uplyne opravdu spousta času. Navíc je nepříjemné a lze to vnímat především jako chybu scénáře, že jakékoli tajemství, jež snad každý divák od prvního nahlédnutí do podivných laboratoří přirozeně očekává a těší se z jeho odhalování, je bez větších skrupulí rychle odhaleno.

Tvář vody nabízí vskutku pestrou škálu postav reprezentujících různé podoby osamělosti. V případě ústřední dvojice je pozice na periferii společnosti zřejmá, ale třeba i urputný záporák je osamocený ve své nenávisti a nastrčený vědec zase ve své ideologii. Ovšem díky tomu, že jde o postavy až příliš zaklesnuté ve svých charakteristikách a imunní vůči výraznějšímu vývoji, nepřijdou po dobu trvání filmu s ničím překvapivým a patrně tak o ně nebudete mít ani ty nejmenší obavy, neboť jejich směrování je od počátku až do konce jasně dané.

Samozřejmě nelze přehlédnout neuvěřitelných třináct nominací na Oskara, což jen povzbuzuje očekávání diváků, jež v mnoha případech nemusí být naplněna. Přesto je vcelku pochopitelné, čím film na Akademii zapůsobil – nabízí tradiční lineární vyprávění s jemným apelem na společenské hodnoty a zároveň žádná složka filmu nijak nezastiňuje ostatní. Daleko horší je však časté srovnávání s Faunovým labyrintem, jemuž je Tvář vody ve vícero ohledech na hony vzdálená a mnohem blíž má třeba kupříkladu k empatické Amélii z Montmartru. Nakonec je Tvář vody stále filmem, který za shlédnutí bezesporu stojí, protože vypadá a zní opravdu skvěle, i když příběhem a atmosférou pravděpodobně nikoho neoslní.

Tvář vody

USA, 2017, 123 min

režie Guillermo del Toro

scénář Guillermo del Toro a Vanessa Taylorová

hrají Sally Hawkinsová, Michael Shannon, Richard Jenkins,

Doug Jones, Michael Stuhlbarg, Octavia Spencerová aj.