V maratonu letošních výročí si připomeneme září roku 1938, Mnichovskou dohodu a okleštění prvorepublikového Československa. Ačkoli druhá světová válka oficiálně vypukla o nějakých jedenáct měsíců později, z tuzemského pohledu s ní Mnichov splývá, věci se začaly dít už tenkrát. Ostatně Rakousko chytlo anšlus ještě o půl roku dřív, nemluvě o tom, co se už od počátku třicátých let dělo v Německu. S Hitlerovým nástupem k moci se nad naší první republikou stále rychleji stmívalo. Čas třetí říše a druhá světová se na dějinné ose překrývají a sama éra druhé světové války zůstává pro současnou kulturu (i politiku) historickou událostí první velikosti – nebo něčím jako podebraná jizva v tkáni. Dokazuje to neutuchající zájem o militaria z oné doby, dokumentární pořady, knihy a filmy, témata módních únikových her, démonizace nacismu, latentní nevraživost vůči německým sousedům. Není tomu dlouho, co Praha, Berlín, Varšava či Drážďany zacelovaly poslední otevřené rány v zástavbě poničené bombardováním; i tak pár pustých ploch zbývá. A neonacismus doutná …

Nakolik česká literární fantastika čerpá náměty z nacistického reichu, okupace a světové války? Je tu velkolepá Valhala Františka Novotného, Stančíkův Pérák, Drnkovy provokativně alternativní dějiny, povídky Josefa Nesvadby (satira Blbec z Xeenemünde) a Ludvíka Součka (úsměvný Kursk 7/6/43/1207), nebo úchvatná Pražská ekloga Jiřího Kovtuna. Jan Kotouč zapojil agenta JFK do Invaze. Nacisté účinkují například v mrazivém Mrtvém luhu Otomara Dvořáka nebo Propasti času od Romana Bureše. Nebylo toho už moc? Kdepak!

Hrdinové a protihráči

Editoři Boris Hokr a Leoš Kyša usoudili, že šťavnaté inspirační zdroje zdaleka nejsou vyčerpány dostatečně. Oslovili tedy spisovatele střední a mladé generace, počínaje Pavlem Fritzem a Petrem Stančíkem (oba narozeni v roce 1968) až po Markétu Klobasovou (*1990) a Julii Novákovou (*1991). Jak se čeští autoři fantastiky vypořádali s mementem nacismu? Vnímají ho jinak než pamětníci a kvazipamětníci, co přišli na svět až po válce, ale dosud v oparu jejího jedovatého dechu?

Mám antologie ráda. Líbí se mi, jak se v jednotlivých povídkách odráží osobnost autorů a jejich styl. Každý z nich přistupuje k předmětu zadání odlišně, ale vespolek se jim daří složit trojrozměrnou skládačku daného tématu a zachytit pestrost jeho poloh. Ukázkový příklad představuje právě antologie Ve stínu říše s transpozicemi různých aspektů nacismu a Války, zároveň nabízí přehlídku mladé literární fronty v barvách fantastiky. Shromáždilo se v ní sedmnáct povídek, z nichž pět napsaly autorky. Bylo výborným nápadem, že editoři rozčlenili příspěvky do tří oddílů: před válkou, během ní a po jejím ukončení. Každá perioda měla svou atmosféru, své otázky, hrdiny a oběti, zrodila vlastní mytologii. Logickou stavbu antologie zastřešuje procítěná předmluva Martina Fajkuse, zdobí ji poznámky – či spíše ideové klíče – autorů k jejich povídkám a uzavírají vtipné medailonky tvůrců. Počítejte s tím, že od první stránky nastává drsná jízda, ať už jde o čistě fyzickou makabrózní řezničinu, etické podrazy nejhrubšího zrna nebo psychická zemětřesení, co čtenáře bolí až pod kůží. Nezáleží na tom, zda příběh vytvořil pán, či dáma, ani spisovatelky si žádné servítky neberou.

Jed politiky a šarvátky

Hned v úvodní části Boj začíná Markéta Klobasová nasazuje laťku krvavého groteskna hodně vysoko. Vstupní povídku úsporně nazvanou Oni datuje do roku 1925; vystavěla ji z ingrediencí nacisticko-árijské mystiky a tajuplného Tibetu. Výsledkem je horor třeskutý a mrazivý jako noc na vrcholku Nangha Parbatu. Kultivovaný příběh Julie Novákové Opona padá, hra skončila vnímavě a přesně zachycuje dusné ovzduší před sklonkem třicátých let. Skutečné osobnosti a fakta se váží k Novému německému divadlu v Praze; navozují střízlivý civilní dojem. Se spiritistickým motivem autorka pozvolna rozhrnuje závěs, za nímž se skrývá strach, hrůza a zkáza bez nápravy.

V Čechách rasoví a političtí uprchlíci z Říše, na Slovensku specifická skládačka politických a rasových ingrediencí. Tomáš Bandžuch zakouzlil s alternativní historií, aby v Jitru po zlé noci předvedl, co s lidskými osudy natropil běs ideologie. Navštivte v krásném Kežmaroku muzeum, uvidíte, jak tu žila činorodá židovská komunita… a kam zmizela. Věcně podané dobové reálie spojuje s mytickou osudovostí David Šenk v Dýmu nad Mnichovem. Příběh o pragmatickém řezníkovi má svůj historický předobraz, pro změnu zakotvený v první světové válce a následné krizi, dopadající na psychiku i peněženky Němců. Nenápadný autorský odkaz poodkrývá vlásečnice, které sytily bobtnající fašismus.

Dobrá nácek, mrtfá nácek

S válkou v plném proudu – Boj zuří – nabírají na obrátkách i povídky. Dějiny se mění v odrazový můstek pro pestře vířící fantazii autorů. Chcete ještě víc akce? Krev, násilí, magii černou i přírodní, zombie, stěhování duší, manipulaci s vědomím, masomlýnky? Není problém. A taky ryze český sarkasmus, úžasné a neotřelé nápady, nečekané zvraty děje, ostrý humor…i neokázalý smutek. Eso přihazuje František Kotleta, jehož osobitý literární styl, brutalismus s poetickým podkresem, náramně sluší povídce Dos grojse genareraj. Koncentrační tábor, esoterické spiknutí, český dekadent Felix de la Cámara (mimo jiné rovněž spisovatel fantastiky) a důmyslný, parádně zhoubný závěr. Také Pavel Fritz angažoval paranormálno do Tenkrát na Ukrajině, uhrančivě naturalistického pohledu na peklo východní fronty. Co se stane, když se střetnou dvě fanatické ideologie? Ve střetu světonázorů a krvavých kalužích vždycky podléhají jedinci…

Petr Stančík vede bizarní tažení Ahaswehrmachtu, unikátního čistě židovského vojenského pluku. Nešetří kulturními narážkami (vyhrává čtenář vědoucí, co je Ahasver, Zohar či Gehenna) a ironií. Podobně jako několik dalších autorů sahá do tajné nacistické skřínky mystické pseudovědy a obsah použije jako výbušnou nálož. Meyrink v povídce Petra Schinka je německý válečný super stroj, obzvlášť úspěšný v autoregeneraci a v ničení nepřátel – tedy Spojenců, protože se ocitáme pro změnu na frontě západní. Kdo fandí Charliemu Parkerovi, (anti)hrdinovi jiných Schinkových textů, bude potěšen. A kdo zná fantastické povídky Gustava Meyrinka, jakoby vylíhlé z nočních můr, bude nadšen dvojnásobně. Romanu Burešovi rozhodně neschází odvaha experimentovat a zároveň zarýt hluboko do podvědomí čtenáře. Eklektický koktejl O lidském dobytku a dvojím pekle mu skvěle vychází. Karty odkrývá jednu po druhé, aby se vytasil s triumfální scénou, v níž do sebe všechno zapadá dějově – i eticky.

Co chybí z oblíbených motivů, na nichž se budují příběhy největšího světového střetnutí? Máme tu lágry, polní tažení… Tajné služby! Zákulisní boj, do kterého i ve skutečnosti byli nasazeni mágové na obou válčících stranách. Jakub Mařík se v Chladu věčnosti s chutí pustil do souboje okultistů; nápaditě přitom zakomponoval do děje kultovní britské hrdiny. Říše zkrachovala, je dobojováno. Poslední kapitola patří legendárním werwolfům, partyzánům na německý způsob, které zrodil venkovský odboj za třicetileté války. V teroristických aktivitách jejich nového pokolení měla Říše podle předem vypracovaných plánů přežívat. Po stopách ozbrojených vlkodlaků se vypravil Míla Linc. Jeho Dokud nás smrt nerozdělí důstojně uzavírá nejrozsáhlejší střední část. Úsporně a napínavě vystavěný příběh přináší do hrůzy a zmaru vzácnou špetku naděje, jinak ji najdeme pouze v Burešově povídce. Ale Linc je prakticky jediný, v jehož díle zastává Němec sympatičtější roli.

Dojezdy chutí a maškary

Celkem to všechno sedí – schizofrenní atmosféra před válečnou smrští, zběsilost frontových bojů a vyhlazovacích lágrů. Třetí oddíl antologie nazvaný Boj nekončí reflektuje pozůstatky, které v moderním světě zanechal nacismus – jako mimořádně odolná plíseň po záplavách, na kterou žádná dezinfekce neplatí. Je příznačné, že se závěrečného námětu chopili mladší spisovatelé. Německá nacistická Říše už pro ně představuje neomýtus, dějiny do určité míry přetvořené a pozměněné jak časovým odstupem, tak tradováním a beletrizací (ale to platí pro minulost obecně). Autentické zážitky, historická zkušenost, pohled prismatem současnosti; u dobré literatury běží vždycky, a bez kalkulací, o snahu vystihnout a zachytit podstatu, souvislosti, přesah.

Akcí nabité vyprávění o honu na válečné zločince Argentinské probuzení vypadá ještě docela reálně, vzdor fantastickým segmentům. Jan Kotouč si s věrohodným nasazením zvláštních agentů a špionážními atributy hladce poradí, je znát jeho průprava ze Sektoru Hirano. Ovšem další autoři si přízrakem Třetí říše vyhráli neomezeně, téměř pod vlajkou Hieronyma Bosche. Především dodali pořádnou porci z technologií postinformačního věku. René Vaněk rozjede přehlídku s Digimengelem. Virtuální vtělení nacistického zločince už neodkazuje k bezskrupulóznímu, árijské ideologii oddanému vědátorovi, který kdysi existoval. Z Mengeleho zbývá bizarní pseudokulturní fenomén, pokřivené zrcadlo soudobého náckovství – a zábavná, surrealistická burleska.

Poměrně rozsáhlá povídka Petry Lukačovičové Stroj na výrobu havranů sáhla po nordické mytologii, tolik drahé nacistickému Německu. A když jedni bozi, proč ne druzí? Autorka se vydává odlišnou cestou než Neil Gaiman. Pod soupeřením, úskoky a čáry mocných bytostí se drze roztahuje mentalita globální civilizace. To Kristýna Sněgoňová je mnohem břitčí a tvrdší v Na vlastní kůži, kruté variaci na reality show příštího století. Čtenář si odbude slušný šok. Jenže podobně koncipované, byť ne tak důsledné zážitkové hry dnes letí. A pak je tu stanfordský vězeňský experiment a další pokusy, které dokazují, že k bezbřehému násilí nepotřebujeme nacistické klony ani androidy.

Lucie Lukačovičová a Jediný člověk. Hledání pozůstatků koncentračního tábora, démonologie (zasvěceně podaná), zaklínadla, mágové. Se záviděníhodnou imaginací autorka kreslí příšerná zjevení a dramatické momenty… Tak jako u jiných povídek této sbírky budou čtenáři lépe hodnotit tu, či onu. V tomto případě doporučuji text projít ještě jednou, bez chvatu, a porozumět nevtíravé, o to emotivnější pointě. Rozporuplné názory si nepochybně vyslouží finální Nacimars Dana Černého. Na první pohled extrémní karikatura aktuální (rychle vzrůstající) posedlosti médii a neomezeným šmírováním. Nebo žertovná aluze na Wellsovo dílo či spíše na film Iron Sky (pokračování The Coming Race se objeví letos). Ale forma je brilantní, tempo strhující – a dilemata, kterých se zdánlivě lehkovážně dotýká, pro dnešní společnost hluboká k nevyřešení.

Zabij si svého nácka

Ozvou se hlasy (vždycky padne nějaká ta kritika), že ne všechny povídky mají stejnou úroveň, že je tu moc okázalé brutality a málo úcty k dějinám. Někdo pozorný a vnímavý antologii ocení, přesto zalituje, proč jenom nacisté. Ovšemže literární a filmoví zloduši včetně Saurona a Voldemorta nesahají pohlavárům třetí říše ani po kolena – protože do knih a filmů nelze dát všechno, co hrozného lidé dokážou. Kdo nezavírá oči před realitou (nemusí to být vyšinutý jedinec, který se kochá utrpením), najde si mnohé z reálných hororů na internetu. Vláda nacistů nezosobňovala samu esenci temnoty, i když se velmi snažila, na to se v historii dělo hrůz až příliš.

Můžeme se dohadovat, jestli největší zlo má na svědomí nacistické Německo, japonská expanze od třicátých do poloviny čtyřicátých let 20. století, stalinistický režim nebo Čingischánova dobyvačná tažení. V tomto směru „bodovali“ jeden jako druhý. Ale dávný mongolský a japonský ne-až-tak-dávný zábor cizích území je nám kulturně i geograficky vzdálený a minulost Sovětského svazu nás v současnosti natolik znechucuje, že ji dosti často ani nechceme brát na vědomí. Zato vzpomínky na reich jsou hned za hranicemi. Pod záclonou strohých faktů se ukrývá atraktivní harampádí mytických a okultních prvků – krásně se hodí do hollywoodských blockbusterů. Ale to, co nás zejména děsí, odpuzuje i láká, je skutečnost, že třetí říše ve svém bezuzdném ničení fungovala metodicky, efektivně a organizovaně.

Tenhle prvek mi v antologii Ve stínu Říše chybí. A pak také „pohled z druhé strany“, ačkoliv se ho zlehka dotkne třeba Tomáš Bandžuch, David Šenk nebo Kristýna Sněgoňová. Miliony Němců frustrovaných prohranou Velkou válkou a sužovaných krizí, nacismus zrozený z nacionalismu a populismu. Na počátku kolektivní zběsilosti byl obdiv k Vůdci, který se přece zastával obyčejných lidí, a důvěra k jeho společníkům ve vedení Reichu. To je obraz, který je na Říši tím nejděsivějším – a nejmagičtějším.

Ve stínu říše

sestavili Boris Hokr a Leoš Kyša

vázaná, obálka Satine Zillah, 657 stran, 575 Kč