Možná se vám to může zdát poněkud přestřelené, ale s tvorbou spisovatele, ilustrátora, autora knih pro děti a komiksového tvůrce Vojtěcha Juríka, který si říká Vhrsti, se můžete setkat skoro na každém rohu. O spoustě jeho aktivit se můžete dočíst v následujících řádcích a třeba vás napadne, že jste se s jeho tvorbou už také někdy setkali. Navíc jeho velkou devízou je, že se věnuje především tvorbě pro děti, a to s velkým úspěchem. Ta nejmladší generace si jistě zaslouží vyrůst na něčem kvalitním, co bude přínosem a rozvine jejich osobnost i literární vkus. Posledním jeho majstrštykem je večerníček z produkce České televize Bílá paní na hlídání.

„Vhrsti“ je už celkem zaběhlý pojem, ale jak jsi vůbec k tomuto přízvisku přišel?

Ve školách, na internátu, na pionýrských táborech, nikdy jsem nedostal žádnou přezdívku. Alespoň ne takovou, která by se dlouhodobě ujala. Tak jsem si ji zkrátka musel vymyslet sám. Stalo se tak v době, kdy jsem začal kreslit svoje první obrázky a komiksy a připadalo mi to jako naprosto bezvadnej nápad. Takhle se člověk jednou splete…

Kdy ses tě poprvé napadlo, že se chceš věnovat kreslení naplno?

Přestože jsem od dětství odevšad slýchal, jaký mám talent a že bych se tomu měl věnovat, pastelky ani další serióznější náčiní mě nikdy moc nebavily. Bavilo mě čmárat do sešitů při hodinách jiránkovské karikatury a bavilo to i moje spolužáky a někdy to ocenili i učitelé. Starej pan Sýkora mi za jeden obrázek napsal poznámku do žákovský přes půl stránky. Asi si to, chudák, vzal moc osobně. To až když jsem se musel rozhodovat, kam na střední, zaťal jsem zuby a začal se tomu věnovat trochu víc. Tehdy nebrali na školu každýho, kdo se přihlásil. Výtvarných středních škol bylo jen pár v republice.

„V Pionýru vycházely jeden čas neuvěřitelní Pikolíci od Stanislava Holého.“

A kdy jsi poprvé objevil kouzlo obrázkových příběhů a co konkrétně to bylo?

To bylo asi nejspíš v časopisech, který se ke mně dostaly – Pionýr nebo Ohníček. V Pionýru vycházely jeden čas neuvěřitelní Pikolíci od Stanislava Holého. To bych chtěl po letech vidět…

Jaké komiksy se ti líbí dnes? Co nebo koho bys doporučil?

Mainstream mě většinou nebaví, jakkoliv jsem ochoten souhlasit s kýmkoliv, kdo tvrdí, jak kvalitní a promakaný ty komiksy jsou. Já si je otevřu a nebaví mě číst dál, což je problém. Takže hledám spíš nějaké osobnější výpovědi, autorské komiksy, cokoliv, co malinko vybočuje. A toho je dneska plnej internet, takže ani moc neutratím.

Máš celkem charakteristický styl kresby, který je snadno rozpoznatelný. Vyvinulo se to samo časem nebo jsi k tomu nějak cíleně směřoval?

To se musíme vrátit zase ke studiím. Tam mě úplně zblbli realismem, a když jsem chtěl zase začít kreslit Jiránka, už mi to nešlo. Takže jsem pokreslil stohy papíru a hledal jsem styl, který mi bude sedět. Tu jsem kreslil jako Born, jindy jako Mordillo, ale trvalo dost dlouho, než jsem přišel na paňácu, kterej konečně nevypadal, jako kdyby ho nakreslil někdo jinej. A ten se samozřejmě dál vyvíjel. Pořád se vyvíjí, i když běžnej čtenář si ničeho nevšimne.

Stejným stylem nakreslíš jak večerníček, tak třeba i horor. Nemáš někdy tendence víc kresebně experimentovat, nebo tě to neláká?

Vždycky, když to zkusím, je to hrozná dřina a s výsledkem nejsem spokojenej. Takže zřídka.

„Proto jsem teď zase začal víc dělat kreslený vtipy

nebo tu a tam nakreslím nějakou nahatou babu.“

„Nebojíš“ se toho, že budeš navěky zařazený jako „dětský autor“?

Jo, bojím. Proto jsem teď zase začal víc dělat kreslený vtipy nebo tu a tam nakreslím nějakou nahatou babu. Ale nejdůležitější je stejně vždycky to, co chtějí lidi, takže nejvíc kreslím pořád pro děti.

Ovšem komiksová škatulka ti začala být brzo velmi těšná, čemu všemu se věnuješ a živíš se tím?

Jo, kreslením se živím. Rád i píšu, ale to by mi hypotéku zatím nezaplatilo.

Ilustruješ i knihy. Jaký je průběh vzniku takovéto zakázky z tvého pohledu?

Standardně dostanu text a požadavek na množství, velikost a barevnost ilustrací. A pak už mi do toho většinou nikdo nemluví. Tak to mám nejradši.

Loni Česká televize premiérově odvysílala večerníček Bílá paní na hlídání, jak ses k jeho tvorbě dostal?

Jednou mi zavolali z televize, že se jim líbí moje knížky, jestli bych jim nechtěl nakreslit večerníček. Jo, takhle jednoduše to někdy v životě chodí…

„Najednou pracuješ ve velkým týmu profesionálů a musíš tomu hodně podřídit.“

Jaká je to zkušenost pracovat pro ČT a vytvářet pořad pro děti? Jaký je tvůj oblíbený večerníček?

Byla to zkušenost k nezaplacení. Najednou pracuješ ve velkým týmu profesionálů a musíš tomu hodně podřídit. Nikoho nezajímá, že se ti moc nechce, nebo že se ti zrovna nedaří. Všichni čekají na výsledek, aby se mohlo jet dál. Jako dítě jsem zřejmě nejvíc tíhnul ke Křemílkovi s Vochomůrkou a k Rákosníčkovi, dneska považuju za nejlepší Maxipsa Fíka a taky Macha s Šebestovou.

Máš vztah pouze k večerníčkům, na kterých jsi vyrostl, nebo je, potažmo tvorbu pro děti, sleduješ i dnes?

Dnešní tvorbu moc nesleduju. Televizi nemám už mnoho let a jsem s tím naprosto spokojený. V loňském roce jsem ze zvědavosti chodil k sousedům na Vynálezce Alvu kvůli jeho autorům Kláře a Honzovi Smolíkovým.

Jsi v poslední době prioritně zaměřený na dětské publikum, nebo to tak nějak vyplynulo z podstaty věci?

Vyplývá to z toho, že to po mě lidi chtěj. Nejspíš by to nechtěli, kdybych to nedělal dobře. A nemohl bych to dělat dobře, kdyby mě to nebavilo.

Bílá paní na hlídání vyšla i knižně, můžeš říct, jak se liší či neliší od večerníčku?

Knížku komiksů vyrobil režisér Petr Friedl přímo z odvysílaného materiálu. Takže se neliší vůbec. Jsou tam všechny příběhy tak, jak byly odvysílány. A protože je obraz zastavený, můžou si čtenáři konečně vychutnat všechny detaily a drobné žertíky, včetně některých titulkových – těch obzvláště důležitých.

Dokonce jsi ilustroval učebnici, která dostala ocenění…

To mi jednou začali psát a volat různý lidi, že viděli moji knížku v televizních zprávách. Tak jsem zjistil, že soubor učebnic češtiny pro první třídu, kterou jsem ilustroval, dostal ve Frankfurtu „silver medal“ za druhou nejlepší učebnici v Evropě.

Napsal jsi i knihu Chci být dospělý, která uzavírá tvou knižní trilogii, můžeš tyto knížky více představit?

To taky zajímavě souvisí s Frankfurtem. Jezdíval jsem tam před lety na ten mamutí knižní veletrh obdivovat dětské knížky a moc jsem chtěl taky nějakou takovou udělat. Tak přišla v roce 2007 na svět knížka Už se nebojím tmy, která později dostala cenu učitelů za přínos dětskému čtenářství a vyšla i v hornolužické a dolnolužické srbštině. Tak jsem nelenil a napsal a nakreslil další dvě pokračování – Prázdniny v nebi a Chci být dospělý.

„Přitom si mohli vybrat cokoliv z tvorby největších es v oboru

z celé Evropy, kteří taky kreslili, když chtěli přijet.“

Vydal jsi vlastním nákladem knížku Šneci, co nám o ní povíš? Osobně třeba nemám moc představu, o čem ta nízkonákladová knížka je…

Jde o projekt šnečích karikatur slavných historických i současných osobností, který jsem si vymyslel v roce 2010 jako poděkování za pozvánku na setkání světových tvůrců kresleného humoru v Písku. Vůbec mě nenapadlo, že si moje šneky vyberou jako motiv na vizuál, takže když jsme tenkrát do Písku přijeli, zíral jsem, jak na každým rohu visí moje obrázky. Přitom si mohli vybrat cokoliv z tvorby největších es v oboru z celé Evropy, kteří taky kreslili, když chtěli přijet. Pěkná akce to tenkrát byla.

Stal ses i porotcem literární soutěže Země, kde žiji, jak to byl pocit, být v takovéto funkci? Měl jsi velký pocit zodpovědnosti?

Jo, to je zodpovědnost. Zvlášť, pokud jde o tuhle soutěž pro české děti trvale žijící v zahraničí. Oni už moc česky neumí a člověku je líto jim za to strhávat body, když se tak snaží. Naštěstí jsem tam našel i několik kreativních perel, které to u mě vyhrály.

Děláš rovněž besedy ve školách apod. Jak se ti to líbí? Naplňují tě dětští fanoušci?

Vůbec to pro mě není jednoduché. Jsem těžký introvert, který je naprosto spokojený, když může být celé dny zavřený ve svém ateliéru a vůbec nevycházet. Představení pro děti beru jako nutnost, abych aspoň čas od času přišel mezi lidi. Ale děti jsou většinou skvělé.

„Třeba teď zrovna kreslím manuál na úplně nový výrobek,

který teprve přijde na trh.“

Jaké aktivity z tvého širokého portfolia jsem zapomněl zmínit? Je něco, co bychom ještě o tvé tvůrčí práci měli vědět, protože jsi na to sám pyšný?

To je těžký něco vybrat. Třeba teď zrovna kreslím manuál na úplně nový výrobek, který teprve přijde na trh. Bavilo mě kreslit schéma města pro teplárenskou společnost, dělal jsem obří ilustrace pro dětský koutek, vyzdobil jsem plzeňské Muzeum strašidel, pomáhal jsem s naučnými stezkami, dělám firmám kreslená loga i maskoty, baví mě třeba i ex-libris. A kromě toho vystupuju s Plzeňskou filharmonií…

Přijdeš mi jako totálně hyperaktivní osoba, kde na všechno bereš čas a jak to vůbec zvládáš? Máš nějaký pevný denní režim?

Sám si moc pracovitej nepřipadám, ale režim je samozřejmě důležitej. Pracuju většinou od brzkého rána a někdy se to protáhne až do pozdních večerních hodin. Ale ne moc často. Ono nejde o to, jak dlouho člověk pracuje, ale jakou má zrovna produktivitu, a to se dost mění.

Určitě se ti stane, že máš všeho „plné kecky“, takže jak relaxuješ?

Jdu ven. Brdské lesy jsou na tyhle situace ideální. Jenže za chvilku už mi začne zase mozek pracovat na dalších nápadech, tak musím zase rychle běžet domů.

Jsi na sebe přísný, nebo se nemusíš moc přemáhat, aby ses věnoval svým „závazkům“?

Nejtěžší bývá ráno začít. Jak se to jednou rozjede, tak už to jde skoro samo.

Jaké jsou tvé plány v blízké i daleké budoucnosti? Myslím, že už musíš mít plný kalendář na letošní rok…

Kalendář se mi plní postupně. Už teď se ale těším, až mi na jaře vyjde nová knížka, která bude v mojí dosavadní tvorbě opravdu výjimečná. Představíme ji dětem v celé republice v rámci Noci s Andersenem. Aktuálně začínám spolupracovat s jedním novým nakladatelstvím, takže práce budu mít nejspíš dost. Dokud je o mě zájem, vlastně mi nic nechybí.