Nakladatelství Mytago si pro nás nedávno připravilo arcanepunkovou fantasy Vílí kruhy, čtvrtou knihu z magického světa Podmoří mladé spisovatelky Terezy Matouškové. Po předchozích Hladových přáních, která byla zaměřena spíše na mladší publikum, nám autorka dokazuje, že nejen ona, ale i její tvorba je dnes značně vyspělejší a nadále se vyvíjí. Zatímco v Hladových přáních, jejichž rozsah se pohyboval spíše v mezích delší povídky, se setkáme s podmořskými hlavními protagonisty pouze okrajově a hlavní zápletka se točí kolem sotva odrostlé slečny, která svou naivitou málem způsobí katastrofu, ve Vílích kruzích je téma i příběh mnohem komplikovanější a temnější. Tentokrát jde o plnohodnotný fantasy román, v němž je nám na více než dvě stě stranách přiblížen nejen zajímavý podmořský svět, ale i pestré charaktery hlavních hrdinů.

Příběh představuje problematiku vyhasínajícího mechanického slunce, kvůli němuž Podmoří pomalu umírá. Rostliny chřadnou, dochází jídlo a obyvatelé bojují o přežití. Staří bohové nejsou ochotni podmořanům pomáhat, to raději nechají svět napospas zániku. Vše se ovšem změní, když unikne bůh smrti Kerabrit, kterého drželi ve svém vězení. Právě on jediný je schopen skomírající slunce opravit, a tak je dobře, že ho zachrání čarodějka Kerdea, jedna z Lúté, již jsou považováni za nové bohy. Kerdea se chystá pomoci Kerabrita patřičně využít. Druhou možností je pak najít vílí světlo, které by možná přineslo světu nový zdroj. To ovšem není tak jednoduché, protože vílí národ je krvelačný a nepřístupný a na zbylých podmořských etnicích jim pramálo záleží. Ono se není ani čemu divit, když tyto podivné, ale krásné bytosti ostatní národy hojně zotročují. Je jen na Lúté, aby se s Vílami dohodli na oboustranně prospěšné spolupráci, ovšem záhy dojdou k tomu, že najít společný jazyk bude těžší, než předpokládali, protože ani jedna strana se nechce vzdát toho, co druhá požaduje. A i kdyby, bude vílí světlo opravdu fungovat?

Nejen tyto otázky způsobují hlavním protagonistům starosti a deprese. Vše kolem je mnohem neutěšenější a temnější, po nějaké pohádkové idylce ani památky. Nad vším visí hrozba smrti, a pokud obyvatelé nezemřou nedostatkem potravin, povraždí se mezi sebou. Objevují se postavy z Hladových přání jako je Pán draků Femorian, který je zde vykreslen více realisticky než coby nepřístupný idol nezletilých slečen. Jeho vztah s čarodějkou Kerdeou je poutavý, ovšem místy by mohl být propracovaný víc do hloubky. Také Kerdea po neustálém úvodním pofňukávání nakonec působí sympaticky, hlavně tím, jak se rozhodne vypořádat s nastalými problémy. A právě na ní stojí úspěch celé mise. Druhá dvojice Zorena a Atalan se objevují o poznání méně, ačkoli je i jejich postavení v příběhu důležité. Objevují se samozřejmě i nové charaktery jako víla Ladona, která byla jako malá chycena a zotročena a během celého příběhu se snaží vypořádat s vlastní identitou a najít si místo, do něhož by mohla patřit.

Velkým kladem je autorčina snaha zakomponovat do textu nenápadné vysvětlivky, které by i čtenáři nepolíbenému předchozími tituly napověděly, jak to v Podmoří chodí. Přestože se tak dozvíme mnoho o fungování světa, pořád toho zbývá hodně k objevování v dalších svazcích volné série. Jde především o nevyřešené otázky z minulosti hlavních postav. Vlastní propracovaný svět však bezesporu patří mezi klady. A i když zápletka ustupuje lehce do pozadí před samotným válčením, všechny volné konce se nakonec úspěšně prováží. Na poli tuzemské fantastiky je arcanepunk ojedinělá záležitost a autorce tedy patří dík už za to, že se rozhodla dělat něco jinak, než je tu běžné (Vílí kruhy se také ničím nepodobají knihám Petry Neomilnerové ani ničemu na ten způsob, jak by se snad mohlo zdát). Erotika se zde vyskytuje, ale jen lehce. Pár pikantností, které jsou jen zlehka popsány, jsou zde spíš pro zpestření, než aby někoho šokovaly. Kniha navíc upoutá zajímavou obálkou Aleny Kubíkové, která zároveň obstarala i zdařilé vnitřní ilustrace. Myslím, že obojí skvěle vystihlo a doplnilo příběh. Knižní provedení je trochu horší, protože měkká obálka se brzy začíná od okrajů kroutit.

Při srovnání s předchozí autorčinou knihou jsou Vílí kruhy mnohem dospělejší. A tím nemyslím zrovna erotické scény, které místy působí mírně samoúčelně, ani brutální popisy bojového násilí. Viditelně se zlepšil slohový projev, styl i uvažování nad samotným příběhem. Zároveň zůstává čtivost, i když občas se objevují neobratné věty nebo nepatřičná mluva. Přesto je kniha rázným krokem kupředu, byť je zbytečné tvrdit, že je to vyzrálé dílo pro dospělé či autorčin vrchol – ke zlepšení je stále prostoru dost. Podle mého názoru je cílová skupina, která dokáže knihu ocenit, někde od patnácti do pětadvaceti. Ačkoliv to tedy asi není vhodný titul pro náročného staršího čtenáře, pro mladistvé publikum je to dobrá alternativa z končin tuzemské fantastiky.

Vílí kruhy: Tereza Matoušková

brožovaná, obálka Alena Kubíková, 256 stran, 249 Kč