Ocenění

Western aneb kovbojové, indiáni, upíři a elfové – část 2.

Autor | Aktuality | Sobota 11 října 2014 10.55

V minulé části jsme si vyjmenovali westernové motivy a s údivem zjistili, že je jich docela málo. Můžete namítnout, že jsme v naší fiktivní synopsi knihy Roving Frank and Rattlesnake Bill go west neměli epizodu s motivem války Severu proti Jihu. To je ale v pořádku. Správný western se odehrává v jakémsi bezčasí. A i když třeba ukazuje na určitou historickou dobu, tak jsou reálie buď anachronické, anebo nepřesné či vysloveně vylhané. Když se začnete zajímat o historii, byť jen na amatérské úrovni, velice brzy zjistíte, že filmaři americkou minulost za á idealizují, za bé překrucují a za cé zamlčují. Neplatí to univerzálně, ale trend je jasný: idealizovat, překrucovat, zamlčovat. Tady je dobré ocitovat odborníka na filmové westerny Johna Simonse: Dnešní historikové vymazávají z dějin amerického Západu idealismus a ponechávají nám jen stoku a mrtvé děti. My potřebujeme víc než to… A kdyby vás zajímalo, kde jsem k tomuto citátu přišel, tak to bylo v knížce Wolfganga Eberta Divoký západ. Pan odborník tady zřejmě reaguje i na takzvané antiwesterny, tedy na filmy jako Malý velký muž nebo Soldier Blue, ve kterých byla spousta zavražděných dětí, ale minimum idealismu. Proto vyzývá k většímu idealizování a k masivnějšímu lhaní. Protože teprve idealizováním a lhaním dostaneme ty nejlepší westerny. A ono to tak opravdu funguje. Tvůrci filmových westernů jsou lháři prolhaní. Samozřejmě až na čestné výjimky.

Prolhané filmy, prolhaní filmaři

Začneme pěkně polehoučku – filmovým opusem Jeremiah Johnson z roku 1972. Ten je na ČSFD jako osmnáctý nejlepší western všech dob, samozřejmě podle hodnocení českých a slovenských diváků. Je výjimečný už tím, že má desetiminutovou hudební předehru. Vážně. Na začátku se díváte na statickou fotku zálesáka, stojícího na skalním ostrohu a do toho fidlá filharmonie. Ne, že bych měl něco proti filharmonii. Robert Redford, ještě poměrně mladý, hraje veterána (nebo možná zběha), z americko-mexické války, který cca v roce 1848 odešel do Skalistých hor, aby se tam stal lovcem kožešin. Film ukazuje celou jeho kariéru od trapných začátků, přes první kontakty s etablovanými mountainmeny a divokými indiány až do chvíle, kdy se i on sám stal legendou. Indiáni mu vnutili pohlednou domorodou dívku (jako protihodnotu za neuváženě darované koně). Společně s indiánkou se pak staral o němého bílého hocha, jehož rodina byla vyvražděna. Všichni tři žili ve srubu, který Jeremiáš vlastnoručně postavil, a kochali se úžasnými přírodními scenériemi. Vše plynulo v jakémsi bukolickém poklidu. Až jednou…

Až jednou, jako na potvoru těsně před koncem dvouhodinového filmu, se Jeremiáš vrátil do srubu a zjistil, že srub v mezičase přepadli Vraní indiáni. Zabili indiánku i němého hocha. V posledních 15 minutách filmu pak sledujeme, jak Jeremiáš vykonává pomstu. Nejprve vykydlil válečnou výpravu, která povraždila jeho pseudo-rodinu. Pak, v kratičkých sekvencích, vzdoroval válečníkům Vran, kteří se na něj vždy odněkud vyřítili. V průběhu tohoto kydlení film skončil. Skončil? V podstatě se zastavil. Asi jsem vám teď něco vyspoileroval. Omlouvám se. Musel jsem. Jinak bych vám nemohl ozřejmit tu prolhanost. Ale vy jste Jeremiaha Johnosona už stejně dávno viděli, no ne?

A teď k té prolhanosti. Za prvé: Jeremiah Johnson byl skutečnou postavou, opředenou legendami. Legendy jsou minimálně dvě a navzájem si odporují. Obě však zahrnují Jeremiášovu přezdívku Játrožrout, založenou na odpornostech prováděných s lidskými játry. Tato přezdívka ovšem ve filmu nepadne. Ani jednou. Za druhé: film byl natočený podle knihy napsané Raymondem W. Thorpem a Robertem Bunkerem. Kniha se jmenuje Crow Killer, The story of Liver-Eating Johnson. Neboli, do češtiny přeloženo, Zabiják Vran, Příběh Játrožrouta Johnsona. Johnson totiž každému zabitému indiánovi vyřízl játra a ta pak snědl. Tím indiánům znemožnil vstup do věčných lovišť. Chápete? Režisér Sydney Pollack z příběhu vykopl to nejpodstatnější. Konzumaci lidských jater, která z Liver-Eating Johnsona udělala legendu. Škoda. Takový Robert Redford, pochutnávající si na játrech zabitého nepřítele – to mohl být kasovní megatrhák!

Jeremiáše jsme znectili a teď se vrhneme na Sedm statečných z roku 1960. Neříkám, že je to špatný film. Jako dítě jsem ho miloval. Ještě na gymnáziu, ve svých šestnácti letech, jsem z něj byl dosti unešený. Když jsem ho pak zhlédl v dospělosti, zjistil jsem, že v něm občas pokulhává logika. A že jsou v něm i značně trapné scény. O trapné pasáže se postaral Horst Buchholz v roli Chica – ne, že by to byla jeho vina.  Mnohem později jsem zhlédl Sedm samurajů (1954). Je to úžasný film. Úúúúžasný. A Sedm statečných je jeho plagiát. Místy slušný plagiát, místy trapný. Nelogické švy v Sedmi statečných vznikly tím, že z předlohy byly vynechány určité pasáže. A ty trapné scény? V předloze trapné nebyly. Kromě toho: ani celý ansámbl Sedmi statečných neměl na herecké mistrovství Toširó Mifuna v roli tragikomického magora. Pokud je western Sedm statečných plagiátem Sedmi samurajů (a to je), tak nemůžeme očekávat, že v něm najdeme cokoliv ze skutečné americké historie.

Zmínil jsem se už, že Sedm samurajů natočil režisér Akira Kurosawa? Nezmínil? Tak u Akira Kurosawy ještě zůstaneme. V roce 1961 natočil film Yojimbo. V roli potulného samuraje tam opět exceluje Toširó Mifune. V roce 1964 Yojimba do poslední scény (i s postavením kamery) okopíroval Sergio Leone. Pouze jej přenesl na jakýsi zidealizovaný Divoký západ. Tak vznikl proslulý špageťák Pro hrst dolarů, který odstartoval kariéru Clinta Eastwooda. Slyšel jsem, že Akira Kurosawa vysoudil podíl na ziscích z Leoneho špagetového opusu. Podíly z filmu Pro hrst dolarů mu prý vynesly víc než celý Yojimbo. Na ČSFD je Pro hrst dolarů na 21. místě. Buďte si však jisti, že tento italský plagiát japonské feudální historky neobsahuje nic z amerických reálií ani z americké historie. Kromě toho si můžeme do kategorie prolhané filmy zařadit celou filmografii Sergia Leoneho. Právě jsme zjistili, co je tenhle Ital za ptáčka. Jenom poznámka: koncept Yojimba byl vyvařen ještě minimálně jednou, v gangsterském filmu Poslední zůstává (1996).

Co rozcupujeme dál? Můžeme se vrhnout na třináctku? Můžeme. Třináctkou je na ČSFD Poslední Mohykán, verze z roku 1992. Je otázkou, jestli můžeme Posledního mohykána považovat za western ve smyslu historka z amerického západu. Děj se totiž odehrává zhruba 40 km od východního pobřeží. Ale budiž. Na ČSFD určitě vědí, co dělají. Poslední Mohykán je natočený podle literární předlohy (autor: James Fenimoore Cooper), která je už sama dosti pochybná. Cooperovi se však podařilo to, o čem sní každý spisovatel. Stvořil falešnou realitu, která byla přijímána jako skutečnost. Cooperem vytvořené reálie přebíral nejen Karel May, ale i tucty dalších autorů. Ohromující úspěch Posledního Mohykána (knihy) způsobil, že celé generace čtenářů hledaly na mapě Spojených států jezero Horican, které se tam (kdovíproč) nevyskytuje. Celé generace čtenářů putovaly k jeskyním na řece Hudson poblíž městečka Glens Falls, kde se odehrál střelecký souboj mezi Mohykány a Hurony. James Fenimoore Cooper nejenže umístil román do skutečných scenérií, ale zasadil jej do skutečného historického rámce. Tímto historickým rámcem je masakr Angličanů u pevnosti William Henry v roce 1757. Poslední Mohykán se tváří jako přepis skutečných historických událostí, tím ale rozhodně není.

Nejprve si tedy zopakujeme historická fakta. Na začátku britsko-francouzské války (1756–1763) převzali Francouzi iniciativu. V roce 1757 vytáhl markýz de Montcalm v čele francouzských vojáků, bílých Kanaďanů a spojeneckých indiánů proti pevnostem na Lake George (Jiřího jezero). S velkou přesilou oblehl britskou pevnost Fort Henry. Začal ji ostřelovat děly, která na místo dopravil s velkými obtížemi. Francouzští zákopníci den za dnem přibližovali dělová postavení k hradbám pevnosti. Po třech dnech usilovné práce mohli francouzští dělostřelci zahájit zdrcující palbu z dobře připravených krytů, kdežto děla obhájců pevnosti byla z větší části opotřebená a poškozená. Navíc začalo obráncům docházet střelivo. Ve vzdálenosti, kterou by pěší jednotka (jak píše Cooper) urazila mezi východem a západem slunce a kterou by indiánský běžec překonal za dvě hodiny se nacházela jiná britská pevnost – Fort Edward. Tam byla tou dobou silná posádka, vedená generálem Webbem. Velitel obléhané pevnosti Fort Henry, podplukovník Monro, vyslal posla a požádal Webba o pomoc. Generál Webb však odpověděl, že v žádném případě nemůže přijít obležené posádce na pomoc. Posla cestou zabili indiáni a Webbův dopis doručil Montcalmův emisar – tato scéna je jak v knize, tak ve filmových verzích.

Situace obránců Fort Henry začala být zoufalá. Francouzská děla systematicky bourala palisády i budovy. Na pomoc zvenčí se nemohli spolehnout. V té chvíli přišel markýz de Montcalm se zdánlivě velkorysým návrhem. Slíbil, že dovolí Angličanům opustit pevnost. Nechá je odejít do pevnosti Edward. Velitel Fort Henry, podplukovník Monro, s tím souhlasil. Poražení Britové museli na místě zanechat všechny zásoby a všechna děla. Dále se podplukovník Monro zavázal, že angličtí vojáci odplují zpátky do Anglie a nejméně půl druhého roku nebudou bojovat v Americe. To bylo v duchu rokokového válečnictví. Markýz de Montcalm i podplukovník Monro však zapomněli, že v Evropě už sice nastalo rokoko, ale tady, v Americe, přetrvává doba kamenná. Další dva body kapitulace měly katastrofální důsledky. Angličané museli v pevnosti zanechat veškerou munici. Ještě horší bylo, že se do pevnosti Edward nevypravili přímo z Fort Henry, ale z provizorního tábora. Toto přemístění z pevnosti do provizorního tábora se v Cooperově knize ani ve filmu nevyskytuje. Realita byla příliš komplikovaná.

Ráno, když se měli Angličané vydat na pochod, je začali napadat francouzští Indiáni. Rvali z nich oblečení, meče i pušky (které si Angličané odnášeli nenabité). Některé nešťastníky odvlékali stranou, kde je buď pobíjeli, nebo odváděli do svého ležení. Zabíjeli i ženy a děti. Francouzi, kteří měli zajistit bezpečnost Angličanů, se raději stáhli, aby to od rozvášněných Indiánů také neschytali. Markýz de Montcalm se pokusil obnovit pořádek, ale marně. Jeho snaha měla nezamýšlené účinky. Když sebral Indiánům bílého zajatce, ostatní Indiáni svou živou kořist raději rozsekali na kusy, aby o ni nepřišli. Zabíjení a skalpování vedlo ke zmatku, který Angličané využili k útěku do lesů. Někteří se dostali do Fort Edward ještě ten samý den. Další se tam pak trousili v průběhu následujících dnů. Většina posádky Fort Henry – a to včetně žen a dětí – však byla zmasakrována francouzskými indiány. Tohle se skutečně stalo. Cooper vzal historickou událost, ale pozměnil ji po svém. Jezero Lake George z neznámého důvodu přejmenoval na jezero Horican. Velitele pevnosti, podplukovníka Monra, změnil na plukovníka jménem Munro. Také jej obdařil dvěma dcerami – Corou a Alicí. Které skutečný Monro neměl. Skutečná událost, masakr ve Fort Henry, byla Cooperem zepředu i zezadu obestavěna romantickou historkou. Cora a Alice jsou opakovaně odvlékány zlotřilými Hurony a čtveřice chrabrých hrdinů (Mohykáni Čingačgůk a Unkas, bílý zvěd Sokolí oko a anglický major Duncan Heyward) jim pokaždé neohroženě spěchá na pomoc. Musím však připustit, že v Posledním Mohykánovi je ve výsledku mnohem více historie, než ve většině ostatních westernů.

Historicky věrný je i Malý velký muž z roku 1970 (na ČSFD devítka). Je to založený na stejném principu jako třeba seriál Řím (ale i další filmy a seriály): pochybný týpek se potuluje tamo i onde a shodou okolností se stane svědkem všech významných historických událostí, které se v dané oblasti odehrály. Ve filmu je kladen důraz na nesmírnou agresivitu a rozpínavost bledých tváří. Proto byl Malý velký muž označený jako antiwestern, tedy western s opačným znaménkem. Malý velký muž je můj oblíbený film. I když má své mouchy, nechci ho tady kritizovat. Kvalitu a obrovský úspěch mu zajistila nejen šťastná konstelace režisér / herci, ale i skvělá literární předloha (autorem je Thomas Berger). Kniha má pokračování (Návrat Malého velkého muže), které vyšlo i v češtině.

Zdánlivě ze stejného soudku jako Malý velký muž je i Soldier blue (1970), na ČSFD až na 82. místě. Prý je to oblíbený film Quentina Tarantina. Když jsem Soldier blue zhlédl, tak jsem pochopil, kde vzal Tarantino zálibu v uříznutých uších a dalších (uříznutých) okončetinách. Tento film vám ale nedoporučuji. Opravdu nedoporučuji. Pokládám ho za filmařsky nezvládnutý. Po většinu času se tváří jako dobrodružná putovací romance, navíc s komediálními prvky. Končí však děsivým masakrem. Vážně děsivým. Proti tomuhle je proslulá autobusová scéna z Okupace ve 26 obrazech čajíček. Pokud jste zvědaví, tak si na Youtube pusťte trailer. Ten vám bude úplně stačit… A jestli si myslíte, že jsem právě něco vyspoileroval, tak se mýlíte. Hned na začátku filmu je upozornění, že film skončí masakrem a že by se slabší povahy měly přestat dívat. Tenhle film, Soldier blue, ovšem obsahuje jednu ohromnou lež. Popisuje masakr u Sand Creeku a tvrdí, že přišel jako odplata za účast Šajenů v bitvě u Little Big Hornu. Film tedy masakr částečně omlouvá. Vysvětluje zběsilost amerických vojáků jejich rozjitřeností, způsobenou pobitím Custerových vojáků. Jenže ve skutečnosti to bylo přesně naopak. Masakr u Sand Creeku se udál v roce 1964. Bledé tváře tam odpudivým způsobem povraždily Šajeny vedené Černým kotlem, především starce, ženy a děti, kteří se uchýlili pod ochranu americké vlády. Bitva u Little Big Hornu se udála až v roce 1876.

Ale zpátky na ČSFD. Do jakého westernu bychom ještě zašťourali? Což třeba do pětky? Tak dobře. Pětka. Tou je Tanec s vlky (1990). To je film tzv. skoro jako ze skutečnosti. Skoro jako historicky věrný, nemyslíte? Siouxové tam mluví tou svou siouxštinou. Tedy, pardon, lakotštinou. Mají na sobě autentické oblečení… I ti Pónýové – s těmi svými skalpovými kadeřemi – vypadají jako opravdoví Pónýové. Tanec s vlky je rovněž označován za antiwestern. Má to být demýtizace westernu. Uvedení výmyslů na pravou míru… Jenže ono je to jinak. Četl jsem literární předlohu, která vyšla i v češtině (autorem je Michael Blake). Film se drží předlohy velice věrně. Řekl bych přímo otrocky. Což nepovažuji za chybu. Jenže… Jenže literární předloha nepojednává o Siouxech, ale o Komančích… Komančové, chápete? Žádní Siouxové. Je to markantní zejména v té scéně, kdy náčelník Kamenné tele ukazuje hlavnímu hrdinovi španělskou přilbu (takovou, jakou nosili Cortézovi conquistadoři), kterou ukořistili jeho předci… Jenže Siouxové španělské conquistadory nikdy nepotkali. Kdežto Komančové ano… Tak to teda pardon, přátelé. Tohle je stejné, jako kdybych měl knížku o Italech, ale natočil podle ní film o Skandinávcích, protože ti vikingové nosí takové ty cool přilby s kravskými rohy a budou na plátně vypadat mnohem lépe. Právě jsme odhalili další lež, podvod a klam. Jestliže můžeme takhle snadno zaměnit Komanče za Siouxy, tak nám musí být jasné, že ani literární předloha nemá nic společného s historií. Je to prostě jen příběh (neříkám, že špatný). Ale pořád jen příběh. Relevantních informací o indiánech v něm najdeme zhruba tolik, kolik v Drákulovi o Transylvánii a v Ostrově pokladů o pirátech.

Blížíme se do finiše. Vrhneme na jedničku. Tou je na ČSFD Tenkrát na západě (1968). I tenhle film sice natočil Sergio Leone, ale když je to jednička, tak ho musíme alespoň zmínit. Do Tenkrát na západě však nezašťouráme. Proč? Protože to není ani tak film, jako spíš halucinace. Pamatuju si, jak jsem viděl Tenkrát na západě poprvé. Byla to síla. Hotový drogový rauš. Nemohl jsem pak usnout… Ty dlouhé, předlouhé scény, ve kterých akorát bzučí mouchy… Oni i ti tři hlavní hrdinové, Harmonika, Cheyenne a Frank, vypadají jako zhulení. Pořád jen tak zvolna bloumají (zatímco kompars padá jak žito při žních), zasněně se usmívají a neudělají jediný rychlý pohyb – pokud tedy zrovna nesahají po revolveru… Ale při sledování filmu v televizi už tahle magie nefunguje. Zvlášť když je film přerušovaný reklamami. Pak vidíte ty chyby a nelogičnosti. Které tady nechci rozebírat. Na Tenkrát na západě by nejspíš nešla udělat ani parodie. Jedině snad záběr s ještě delším bzučením mouchy a s ještě delším kapáním vody. A pak střih. Na scéně by se z ničehožnic objevilo třicet (ležících) mrtvých pistolníků. V jejich středu by stál kluk a zahrál na harmoniku Pec nám spadla… Ne. Do Tenkrát na západě šťourat nebudeme.

A protože jsme právě vynesli (a zahodili) nejvyšší westernové eso, tak raději skončíme. Na závěr vyjmenuju filmové westerny, které mám rád. Oblíbil jsem si (přes určité výtky) Malého velkého muže, Posledního mohykána (z roku 1992, ale zajímavá je i verze z roku 1936) a Tanec s vlky. Další mé oblíbené westerny jsou tyto: Hombre (1967), Divoká banda (1969), Mrtvý muž (1995) Ulzanův nájezd (1972), Ztracené (2003), Nesmiřitelní (1992), Souboj u El Diablo (1966), Černé roucho (1991), Opravdová kuráž (2010), V pravé poledne (1952), Willie Boy (1969) – a to jsem nejspíš ještě na nějaké zapomněl.

Příště: Upíři, duchové, alieni a elfové

2 378 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 7 »

  1. Komentáře by Jan Peregrin — 11.10.2014 @ 23.18

    Článek by byl zajímavý, kdyby nebyl tak řídký – VŠ popisuje v odstavci to, co se dá říct jednou větou (V Tanci s vlky jsou místou Komančů Siouxové, tečka). Jinak dodávám, že Tenkrát na západě na mě funguje i v televizi a hledat v něm historickou věrnost by mě nenapadlo ani ve snu.
     

  2. Komentáře by Jiří Kelbl — 12.10.2014 @ 22.39

    Mě by zajímaly ty logické díry v 7 statečných. Předesílám, že jsem ohledně toho filmu poněkud magor, za svůj ne až tak dlouhý život jsem ho shlédl odhadem alespoň 20x a obávám se, že v budoucnu ještě pár projekcí přidám – troufám si tedy říct, že ho znám dost důkladně a jsem přesvědčený, že všechny na první pohled nelogické věci dokážu vysvětlit, plést se ale samozřejmě můžu 🙂

  3. Komentáře by Vladimír Šlechta — 13.10.2014 @ 7.06

    Pro Jiřího Kelbla: dobrý den, nechtěl jsem to v článku příliš rozpitvávat, protože chápu, že hodně lidí  má The Magnificent 7 ve svém Top 10. Ale  když už na to přišla řeč…
     
    Už jako dítěti  mi přišla divná situace, kdy Calvera poslal sedmičku domů – a ještě jim vrátil zbraně. I s patronami. Na to můžu říct jen tohle: „Calvera je vůl a může si za to sám“.
     
    Nelogické je pojetí, kdy na vesnici čelně útočí 40 banditů, obránci jich 50 postřílejí (či rozsekají mačetami) a 60 banditů pak prchá. Calvera musel mít hotový rezervoár bad boys. V předloze, pokud jste ji viděl, mají obránci plakát s počtem nepřátel (počet mají přesně zjištěný). Každého zkydleného si pak odškrtnou.
     
    Vrcholem nelogičnosti je, když si Chico vezme mexické sombréro a tím se dokonale namaskuje. V tomto absolutním převleku se vydá do ležení banditů, získá cenné informace – a nikdo ho tam nepozná. V předloze byla tatáž scéna, ovšem bylo nám  vysvětleno,  že se jedná o několik sloučených tlup, jejichž příslušníci se navzájem neznají (na bandity přišla zlá doba a tak se začali slučovat).
     
    Možná ne nelogicky, ale určitě křečovitě vyznívá napasování samurajských sebezdokonalujících trendů do mexického pohraničí – viz celá postava Britta a jeho úvodní souboj nůž/revolver.  Už samotná tahle scéna (nůž/revolver) je nesmyslná, protože aby to „klaplo“ musí stát  aktéři v přesně určené vzdálenosti. Nůž se totiž  při letu točí. Stačí jeden krok dopředu nebo dozadu a nůž narazí do protivníka rukojetí nebo naplocho. Samozřejmě existují i speciální vrhací nože, ale Britt měl jen obyčejný vyhazovák. 
     
     Amíci tam taky mohli  dát opravdového „vesnického stařešinu“ jako v předloze a ne dobře živeného (=obtloustlého) šedesátníka. Herci (Vladimir Sokoloff) bylo sice v době natáčení 71, ale na „udřeného vesničana“ (jako v předloze)  rozhodně nevypadal.
     
    Americký režisér vypustil všechny „kontroverzní“ pasáže, například smrt manželky jednoho z vesničanů, ze které si banditi udělali konkubínu. Románek Chica a vesničanky je v předloze úplně jiný. Zatímco Chico pouze „natřásá peříčka“, mladý samuraj „zaskóruje“, ovšem ona ho pak kopne do pozadí… Vypuštěním scény, ve které samurajové převzali iniciativu a zaútočili na ležení banditů, vzniklo v TM7 jakési vakuum (alespoň já mám ten pocit).
     
    TM7 je tak dokonalou kopií, že šéfové obou sedmiček jsou bez vlasů. Ovšem šéfsamuraj není plešatý, jen si nechal  v úvodu oholit hlavu, aby se mohl vydávat za mnicha.
     
    Je tam toho nejspíš ještě víc, ale myslím si, že takhle to stačí.
     

  4. Komentáře by standa.e — 13.10.2014 @ 7.20

    Ale to hovoříme občas spíš o rozdílech mezi předlohou a kopií, než o logických dírách (proč by šéf TM7 nemohl být holohlavý – viděno bez ohledu na předlohu, proč by Chico nemohl jen natřásat pírka? atp.)
     

  5. Komentáře by Jiří Kelbl — 13.10.2014 @ 8.52

    To VŠ. Díky za obsáhlou reakci,
    zkusím se vypořádat postupně s jednotlivými body:

    – Calvera a jeho nakládaní s přemoženou sedmou – to je ale jádro celého filmu – Calvera vidí sedmu jako lidi svého ražení (a podle vnějších atributů má pravdu). Uvažuje naprosto pragmaticky a proto mu jako nejlepší řešení vychází právě to, co nakonec udělá. Z jeho pohledu nemá logiku je zabít (respekt k dalším pistolníkům ze severu) ani nechat na hranicích neozbrojené (zbytečné ponížení, které může vyvolat touhu po mstě). Calvera si prostě nedovede představit jediný
    důvod, proč by se on sám ve stejné situaci na hranicích obrátil a vracel se do předem ztracené bitvy. On jediný plně respektuje pistolnické pravidlo („you can´t afford to care“) a je mimo jeho chápání, že lidi, které považuje za sobě rovné se zachovají jinak. Za svůj konec si tedy jistě může sám – jako každý, kdo spolehá striktně na své vidění světa a přísnou racionalitu. Nikdy to nepochopí a s otázkou na rtech (A man like you?! Why??) umírá.

    – počet bad boys – ve scénaři je někde zmíněno (pokud se dobře pamatuju), že banditů je 100. Svého času se mi taky zdálo, že jejich počty moc nesedí a že po prvním výprasku nějak neubývají, tak jsem si dal tu práci (to jsem ještě měl na takové ptákoviny energii) a postupně si přestřelky přehrával, zastavoval a odprásknuté počítal. Na těch +- 100 to opravdu vyšlo.

    – Chico a jeho maskování – ano, určitě lehce přitažené za vlasy, ne ale tolik, jak se na první pohled zdá. Ona totiž postava Chica (ač to vizuálně nevypadá) je mexický venkovan z pohraničí, který ovšem svým původem pohrdá a snaží se ho popřít. Jeho hvězdná chvíle tak přichází až v tom okamžiku, kdy svůj původ přijme a oblékne se do svého – překoná tedy svým způsobem aám sebe a až to mu přinese uznání ostatních (podobně je na tom Lee, který nakonec dokáže porazit svůj strach a rozhodnout celou bitvu). Nicméně uznávám, že fakt, že banditi Chica nepoznají ani potom, co s nimi mluví, je zvláštní.

    – Britt – takhle doslovně jsem tu scánu nikdy nezkoumal (a o technice hodu kudlou vím houby), ten nůž ale vnímám jako symbol celé postavy Britta. Jde totiž o absolutního nihilistu (nebo spíš sobce), který svět okolo sebe poměřuje jen vzájemným soubojem, ve kterém vždy musí dokazovat, že je lepší. Nic jiného ho nezajímá, nemá žádné ideály ani cíle, hledá jen výzvu. Za jiných okolností by klidně mohl stát po boku Calvery, pokud by tam ovšem nějakou výzvu viděl. Proto jde s nožem proti pistoli, jako té nejvyšší zkoušce. Také když nakonec najde kulku, která ho dokáže sejmout, ještě jednou tasí a hodí – ten nůž marně zabodntutý do zdi je vztyčeným prostředníčkem všem, kteří ho kdy chtěli dostat na kolena (nebo taky metaforou marnosti celého jeho prázdného života, jak je libo)

    – ostatní věci (stařešina etc.) – myslím, že není šťastné stavět vedle sebe oba filmy a snažit se je k sobě napasovat 1:1, to nikdy nemůže fungovat (respektive vždy vyjdou lépe samurajové). Zajímavé jsou ale spíš rozdíly – v samurajích pokud si dobře pamatuju nehraje hlavní bandita valnou roli a nemá ani jméno. V TM7 je naopak Calvera klíčem – sedma totiž opravdu nejsou nic jiného než nájemní střelci, lidé živící se hodně podobně jako on. Nemají (narozdíl od samurajů)  žádný kodex a v minulosti se jistě dopouštěli všelijakých věcí. TM7 je ale mj. filmem o změně – tihle obchodníci s olovem prostě došli na konec cesty nebo možná spíš na křižovatku. Ta je definována jak zvnějšku (People all settled down, střelci přestávají mít obživu) tak vnitřně – stárnou a zjišťují, že jen čekají na kulku rychlejší než ta jejich a že až jednou přijde, tak po nich nic nezůstane. Proto se vrací, udělat jednou v životě věc, kterou považují za správnou, bez ohledu na finanční profit, kterým doteď své konání poměřovali (to se tedy týká hlavně obou hlavních charakterů, to spektrum motivací je v celé skupině pestřejší)…

  6. Komentáře by Vladimír Šlechta — 13.10.2014 @ 9.16

    Jiřímu Kelblovi: díky za reakci, už se v tom nebudu šťourat. Jen bych chtěl doplnit, že TM7 býval kult i pro mě. Někdy ve svých šestnácti,  po zhlédnutí filmu, jsem dlouhé hodiny házel nožem do prkna. Různými noži. Také jsem to všude možně  konzultoval a hledal v literatuře – a dospěl jsem k závěru, že takhle, jak je to natočeno, to rozhodně fungovat nemůže. Tehdy se ten kult začal drolit :-).

  7. Komentáře by Jiří Kelbl — 13.10.2014 @ 9.47

    V.Š. – ale jo, však já už taky o kultu nemluvím, konečně je mi 36, takže opravdové svaté grály v umění už mám jinde :-). Nicméně ten film na mě pořád funguje a vůbec nevylučuju, že možná i tvůrcům navzdory. Klidně věřím tomu, že prostě chtěli opajcnout samuraje, dát jim do ruky kolťáky a nabouchat na tom dolary. Pod rukama jim ale vzniklo dílo, které má v sobě něco víc a je pořád zajímavé – důkazem konečně byla i tahle naše krátká korespondence nad půl století starou kovbojkou, díky za ni :-).

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.