Když jsme nedávno zveřejnili rozhovor se slovenským redaktorem Martinem Králikem, uvědomili jsme si, že na Slovensku je celá řada aktivních a schopných lidí, kteří nejsou mezi českými čtenáři a fanoušky příliš známí. A protože to vnímáme jako velkou chybu, která přímo volá po nápravě, rozhodli jsme se to pokusit změnit v sérii rozhovorů, které se vedle těch neznámých budou časem věnovat i těm dobře známým ve snaze pokrýt celou slovenskou scénu. A protože dámy mají přednost, začneme rozhovorem se Sašou Pavelkovou, spisovatelkou a redaktorkou, která dává přednost činům před slovy a svou neúnavnou prací významně ovlivňuje slovenské fandomové dění.

Kromě spisovatelské a publicistické práce se už dlouho naplno věnuješ i té redaktorské. Co tě na ní baví a jaká je v porovnání se dvěma zmíněnými?

Na rozdíl od spisovatelské, ta novinářská práce je moje profese. Ne každý novinář má však to štěstí pracovat v médiu, kde jeho novinářské postoje nemotivuje momentální politická situace, kde na jeho tvůrčí činnost nedohlíží nějaký malý Velký bratr, jeho kroky a slova neurčuje majitel, marketingový ředitel nebo investor. Je skvělé moci mluvit pravdu, nebo alespoň to, co za pravdu přibližně považujeme. A bylo by hříchem tuto možnost nevyužít.

V tomto je vlastně spisovatelská a publicistická práce velice podobná té redaktorské. Rozdíl je v tom, že při psaní se věnuješ vlastním textům, a při redakci cizím. Tak nebo tak můžeš podporovat úctu k pravdě, k ověřeným informacím, pobízet k analyzování a vytváření si vlastních názorů na dění, k odvaze tyto názory prezentovat. A také tvořivost a takt (nebo někdy úmyslný netakt), s nímž přistupuješ k tématu a k lidem, protože tam i tam se stále pohybuješ mezi mantinely od tohle ano k tohle v absolutně žádném případě. V neposlední řadě je u psaní i v redaktorské práci důležitá láska k jazyku a jeho delikátnostem, které lze v obou případech nádherně využívat. Je výborné, když po jednom dvou letech vidím u začínajícího recenzenta nebo zpravodajce posun k lepšímu, a jednoznačně mě potěší, mám-li na tom nějaký malý podíl.

„Chtěli bychom pokrýt slovenskou a českou fantastickou scénu alespoň na 99 %.

Naše heslo je: ,Buďte v obraze‘.“

Spolu s manželem spravujete stránky Fandom SK. Jak se vyvíjel tvůj vztah k ní?

Dlouze a komplikovaně. Fandom SK začal v roce 1999. V letech 2002 až 2011 fungoval jako deník a zároveň jako web tištěného časopisu Fantázia pod společnou doménou fantazia.sk. V té době jsem s Fantáziou spolupracovala jako přispěvatelka a občasná korektorka. Pokud si vzpomínám, všeobecně se na www.fantazia.sk publikovaly texty, které se do tištěné Fantázie nevešly, a aktuální články, zprávy a novinky, které by nemělo smysl publikovat ve dvou- nebo víceměsíčníku.

Samozřejmě jsem tam přispívala i já. Jak se postupně měnila periodicita Fantázie a i články na www.fantazia.sk měnily svou periodicitu a náplň, byla období, kdy měl web nový článek denně, ale i časy, kdy se jen jednou za čas objevovaly různé PR texty nebo zprávy o soutěžích, což občas oživily větší projekty (např. Ohnivé pero, které ještě jako defilé mikropovídek vymyslel Michal Jedinák). Většinu mravenčí práce tehdy odvedli Rasťo Weber, vlastník domény fandom.sk, a redaktor Ivan Pullman. Ovšem prakticky všichni byli natolik vytížení, že nikdo z nich neměl moc času věnovat se webu. V souvislosti s nejistotou ohledně dalšího vydávání a podoby časopisu nebylo také nijak lehké definovat kompetence v redakci webové stránky.

Zlom pro mě nastal tehdy, když se z Ohnivého pera stala soutěž, přičemž se později nenašel nikdo, kdo by soutěžní povídky formátoval a bez zbytečných chyb nahazoval na web. To bylo přibližně začátkem roku 2009. Opravila jsem tehdy starší chyby a začala se věnovat nové várce povídek. A nejen to. Jelikož se toho ve fantastice dělo dost a vznikla tak potřeba o těchto věcech informovat, pustila jsem se překopání obsahu webových stránek. Uvažovala jsem nad vznikem nějakých nových rubrik a hledala lidi, kteří by je naplňovali. Vymýšlela jsem další soutěže, podněcovala ty, kteří mají k fantastice co říct, aby to také řekli. Rasťo Weber získal a spustil každodenní komiks Freefall, který jsem později překládala téměř tři roky. Postupem času jsem každý den naplňovala obsah stránky, tedy až na PR články, které dodávalo vydavatelství Fantázia. Stále jsem ale neznala svůj status.

Nastala choulostivá a nepříjemná situace, která byla nejpatrnější při oslovování sponzorů soutěží (např. Ohnivého pera) a získávaní nových redaktorů. Z jaké pozice můžu vlastně vystupovat? Komunikace s vydavatelstvím Fantázia v té době vázla, web byl celou dobu financován z naší vlastní kapsy, včetně sporadických odměn pravidelným přispěvatelům, ale námi navrhovaná řešení zůstala bez odpovědi. Po zániku časopisu Fantázia před dvěma roky se vydavatelstvo Fantázia rozhodlo vzít si doménu www.fantazia.sk zpátky pro svoje další záměry. Vrátili jsme se tedy k původní doméně www.fandom.sk, čímž se můj status šéfredaktorky stal konečně oficiálním. V současnosti mám tedy na starosti podobu deníku Fandom SK, čímž myslím i jeho obsah, a Rasťo Weber se stará o technickou, vývojovou a marketingovou stránku, což je ale velmi jednoduše řečeno, ve skutečnosti jde totiž o velice úzké propojení všech těchto aspektů.

Fandom SK se loni dočkal veliké obnovy. Jaká je vaše vize, co všechno by měla stránka splňovat?

Naším cílem je podchytit různorodé dění na poli fantastiky v co nejširší míře, získávat co nejvíce informací a odevzdávat je cílovému publiku, tj. fanouškům fantastiky. Zároveň chceme zprostředkovat fandomu a Fandomu vzájemnou interakci. Chtěli bychom pokrýt slovenskou a českou fantastickou scénu alespoň na 99 %. Naše heslo je: „Buďte v obraze“.

„Čechů a Slováků je jen pár, a členů Fandomu ještě méně. Všichni se navzájem znají,

z čehož tu a tam vyplyne ponorková nemoc nebo rozdíly v názorech…“

Co pro tebe znamená fandom ve smyslu fanouškovského hnutí?

Já jsem, jako všeobecně asi téměř každý spisovatel, samotář a introvert. Necítím nutkání svoje pocity, potřeby a názory sdílet s jinými lidmi, já si je napíšu. Nepotřebuji se s nikým sdružovat ani patřit do nějaké skupiny, abych se cítila dobře. Davy mě děsí a rozčilují. Proto jsem byla náramně překvapená, když jsem na veliké naléhání dnes už bohužel zesnulé Evy Kováčové přijela před sto lety do Revúcej, na seminář autorů, porotců a organizátorů literární soutěže Reussova Revúca, a zjistila jsem, že je tam hromada lidí, kteří jsou na tom v podstatě jako já, a vůbec mi to nevadí. Ani jim, vlastně naopak. Někdy mám podezření, že takto funguje téměř celý fandom – jako životní styl. Tak ať. Vždyť i Vlado Srpoň to rád parafrázoval slovy: „Fandom je skutočně čertovské hobby.“

A jaký je tvůj názor na slovenský Fandom jako organizaci?

Ve fandomu se najdou i poněkud smělejší a ambicióznější lidé, kteří se až tak nezašívají za počítači nebo regály, ale o to raději se potkávají s lidmi stejné krevní skupiny. Nedokážou sedět na místě, a proto dělají věci, které fungují. To, že fungují, dokládají různá setkání od obyčejného posezení v hospůdce až po obrovské cony, ale také fanziny, soutěže či výroční ceny. Někdo může namítnout, že toho není moc, ale vždyť i nás, Čechů a Slováků, je jen pár, a členů Fandomu ještě méně. Všichni se navzájem znají, z čehož tu a tam vyplyne ponorková nemoc nebo rozdíly v názorech, ale každý konflikt obvykle vede k pročištění ovzduší a pokračuje se dál. Někdy dokonce lepším směrem. V každém případě potěší, když kupříkladu nějaký autor získá prestižní cenu (navrhnutou Fandomem). Potěší to rozhodně i jeho nakladatele a fanoušky. A stejnou radost má i neorganizovaný fanoušek, má-li jednou dvakrát v roce možnost obléct si svou oblíbenou uniformu imperiálního vojáka a vyrazit na nějaký con.

Kdysi jsi i ty pořádala malé rodinné Pavelcony. Proč jsi přestala?

Z jednoduchého důvodu – účastníci už z Pavelconů vyrostli. Původní Pavelcon vznikl, pokud si pamatuji, jako defenzívní seminář nadějných mladých autorů, kteří se snažili přijít na to, jak vyjít vstříc porotcům literárních soutěží. Četli jsme si navzájem povídky, hodnotili, vylepšovali, dělal se brainstorming, vymýšlely se nové příběhy, hrály se hry, a všechno to bylo propojené s příjemnou dovolenou u vody a s výlety. Autoři vyrostli lidsky i autorsky. Někteří se spárovali, někteří ulovili svoje životní polovičky mimo vody fandomu, jiní se dnes mnohem více věnují kariéře a dalším zájmům. Příležitostně se pořád setkáváme, ale Pavelcon už k tomu není zapotřebí.

„Od té doby, co mám čtečku, na papírovou knihu prakticky nesáhnu, jen na ty staré,

které mám v knihovně, nebo na autoráky a recenzní výtisky.“

Kdy podle tebe elektronické publikování nahradí papír? Vidíš mezi nimi velmi veliký rozdíl?

Dlouho jsem se z různých důvodů bránila elektronickým knihám – jako autor i jako spotřebitel. Jako autorovi mi to připadalo trochu znehodnocující, laciné řešení; jako čtenář jsem měla hromadu výmluv ze zdravotních důvodů. Teď jako autor vidím cestu právě ve snížení nákladů na vydání knihy (zejména ilustrovaných publikací) a v prakticky neomezeném nákladu. Jako čtenář vnímám čtečku jako velice praktickou věc, která se vejde do kabelky, váží pár gramů, dá se na ní nastavit velikost písma (vynikající věc pro slabozraké) a do ní nahrané knihy vám vystačí na celou dovolenou. Myslím, že tištěné knihy i jejich elektronické verze mohou prozatím koexistovat – každá z nich si najde svou cílovou skupinu. Ale to, zda budou jednou tištěné knihy nahrazeny elektronickými, ovlivňuje mnoho faktorů – ekonomických, ekologických, společenských atd., a výsledek si ani v nejmenším netroufám předpovědět.

Kolik jsi přečetla elektronických knih? A kolik teď asi čteš papírových?

Netuším. Od té doby, co mám čtečku, na papírovou knihu prakticky nesáhnu, jen na ty staré, které mám v knihovně, nebo na autoráky a recenzní výtisky. Ale i ty starší knížky postupně nahrazuji elektronickými verzemi a vítám to i u recenzáků. Dokonce i soutěžní povídky preferuji v elektronické podobě.

A na závěr nezbytná otázka, jak to teď vypadá s tvým psaním?

Bídně. Nedávno jsem zase oslavovala narozeniny. Gratulovalo mi množství lidí. Každý mi (věřím, že víceméně upřímně) přál mnoho zdraví, štěstí, lásky, úspěchů a většina z nich i hodně inspirace. Všem moc děkuju. Ale ocenila bych, kdyby mi někdo popřál trochu volného času a klidu, alespoň hodinku dvě denně bych potřebovala, prosím. Inspirace mám dost na několik životů, i načatých knih, jen je zapotřebí je dokončit. Díky.

Text je upravenou verzí rozhovoru z elektronického časopisu Jupiter.

PROFIL AUTORKY

Saša Pavelková (nar. 1966) není mezi českými čtenáři fantastiky bohužel až tak známá. A přitom jde o jedinou slovenskou vítězku Ceny Karla Čapka v kategorii „povídka“ a dvojnásobnou nositelku šlechtického titulu Lady, který si vydobyla v literární soutěži O nejlepší fantasy. Na Slovensku patří mezi nejvýznamnější tváře žánru jako autorka románu Piesok vo vetre (1999), jenž o pár let později vyšel rovněž česky, a spoluautorka románové série Miešanci (2000–2002, spolu se Štefanem Konkolem). Česky i slovensky jsou pak patrně nejznámější její příběhy o vědmě a léčitelce Vimce, neohrožené hrdince románů Prokletá přísaha (2001) a Zlomená přísaha (2003), vydaných slovensky společně pod názvem Prísaha (2007). Jen málokdo si u nás ovšem uvědomuje, že vedle spisovatelky je rovněž redaktorkou žánrového deníku Fandom SK a zamlčet nesmíme ani její úlohu spolueditorky antologie Čas hrdinov (2012, spolu s Martinem Králikem). Jak už to ve fantastice bývá, Saša Pavelková je skromná a přitom velice aktivní spisovatelka a redaktorka, které po zásluze náleží veškerá naše pozornost.