V pondělí zemřel v nedožitých osmdesáti letech ruský spisovatel Boris Strugacký. Příčinou smrti byla prý kombinace rakoviny krve a zápalu plic. Odešel celosvětově uznávaný mistr fantastiky, jenž měl velký vliv i na české a slovenské žánrové spisovatele. Bratři Strugačtí mají pro ruskou science fiction podobný význam jako pro nás Karel Čapek, i když jejich osud a spisovatelská dráha byly odlišné. Dokázali se vypracovat na celosvětově uznávané literáty; odpovídá tomu i sedm cen, kterými byly oceněny jejich knihy v zahraničí – zejména jejich nejznámější a zřejmě nejlepší dílo Piknik u cesty. Jejich životy se nevyvíjely nikterak klidně.

Arkadij (1925–1991) absolvoval desetiletku a po jejím ukončení okamžitě začal pracovat v obleženém Leningradě v továrně na výrobu granátů. Jeho matka v zimě roku 1942 zařídila, aby odjel se svým nemocným otcem Natanem jedním z prvních transportů přes zamrzlé Ladožské jezero do bezpečí. Otec cestu nepřežil a Arkadij se ocitl v dětském domově. Po roce narukoval v necelých osmnácti letech do Rudé armády. Absolvoval pěchotní učiliště v Akťubinsku a díky jazykovému nadání byl vybrán na Vysokou školu cizích jazyků, kde vystudoval orientalistiku a posléze se stal uznávaným japanistou. Arkadij vydal svoji první povídku v roce 1956, jmenovala se Popel Bikini a napsal ji společně s L. Petrovem.

Boris (1933) strávil celou válku s matkou v Leningradě a po maturitě vystudoval fakultu fyziky a mechaniky na Leningradské státní univerzitě. Studium ukončil v roce 1955, kdy Arkadij opustil armádu a začal pracovat jako redaktor. Boris se po promoci stal aspirantem na slavné Pulkovské hvězdárně v Leningradě, kde se věnoval studiu vzniku hvězd a mlhovin naší Galaxie. V polovině padesátých let se konečně bratři setkali a vzájemně se víc poznali. Svůj první společný román Planeta nachových mračen (1957, vyšlo 1959, česky 1962) napsali za půl roku; údajně to byl následek sázky s přáteli, kdy oba bratři tvrdili, že napsat za tuto dobu slušný SF román není problém. Počátek tvorby bratří Strugackých tvoří dobrodružná SF ovlivněná komunistickou ideologií.

Jejich romány jsou provázané nejen propagovanou společností a způsobem jejího vývoje, ale i mnoha postavami, které přecházejí z románu do románu, což je mimochodem podstatným znakem většiny jejich děl. Patří sem romány Cesta na Amalteu (Puť na Amaltěju, 1960, česky 1962), Tachmasib letí k Saturnu (Stažory, 1962, česky 1965) a novela Ničivá vlna (Daljokaja raduga, 1963, česky 1965; TRITON 2003). Tyto romány se od běžné produkce sovětské SF školy liší zejména propracovanějšími hrdiny a nápaditějšími příběhy. Posledním románem této éry je Poledne XXII století (Polděň XXII věk, 1962, česky 1980), což je poněkud nesourodá kompilace několika starších povídek. V románech se Strugačtí zabývají etickými otázkami, týkajícími se možnosti zasahovat do vývoje cizích civilizací. Objevuje se téma progresora, tedy člověka pověřeného urychlením vývoje společnosti čili vývozem revoluce – Dravci mého století (Chiščnyje vešči věka, 1965, česky 1985) a novela Je těžké být bohem (Trudno byť bogom, 1964, česky 1985; TRITON 2002).

V polovině šedesátých let se bratři pomalu začínají propracovávat k tomu, o čem později mluvil Boris Natanovič – tvrdil, že s bratrem vlastně nepsali SF, ale sociální romány, které se odehrávají v SF kulisách. A to jen proto, aby jejich věci mohly v Sovětském svazu vycházet. Nejzajímavější díla vznikají v období od poloviny šedesátých do poloviny sedmdesátých let. Patří sem román Les (Ulitka na skloně, 1966-1968, česky 1983); zajímavé je, že román Les vyšel poprvé kompletně u nás a tehdejší redaktor musel požádat autory, aby kapitoly knihy seřadili. První část totiž vyšla v Sovětském svazu časopisecky a druhá část v Německu. Dále sem patří politická satira o práci „výzkumných ústavů“ Pondělí začíná v sobotu (Poněděĺnik načinajetsja v subbotu, 1965, česky 1983; TRITON 2004) a jeho pokračování Pohádka o Trojce (Skazka o trojke, 1968, česky 1989), román Obydlený ostrov (Obitajemyj ostrov, 1971, česky 1985). Dalšími knihami z tohoto období jsou Brouk v mraveništi (Žuk v muravejnike, 1979, česky 1980; TRITON 2004), novela Miliardu let před koncem světa (Za milliard let do konce světa, 1976-1977, česky 1985) o postojích vědců a intelektuálů vůči zdánlivě nezdolným neznámým silám a Vlny ztišují vítr (Volny gasjat větěr, 1985-1986, česky 1985).

Strugačtí se v nich zabývají elitářstvím a jeho vlivem na společnost, popisováním pokřiveného stalinistického státu, totalitou, zvůlí ve všech možných podobách, byrokratickou zkostnatělostí a bezcitností. Tyto práce zapříčinily, že bratři se koncem šedesátých a v sedmdesátých letech dostali do pozice skoro disidentů a jejich nové práce nevycházely knižně, dostávaly se ke čtenářům jen díky časopiseckým vydáním, což leckdy znamenalo konec dotyčného časopisu. Novela Špunt (Malyš, 1973, Chlapec z planéty Giganda, slovensky 1977, česky 1989), Chlapík z pekla (Pareň iz preispodněj, 1976, česky 1986) a nejslavnější román Piknik u cesty (Piknik na obočině, 1972, česky 1974; TRITON 2002) se zabývají dalším oblíbeným tématem bratří Strugackých – tedy kontaktem s mimozemskou civilizací, při němž nedojde k porozumění.

Osmdesátá léta v jejich próze znamenají příklon k problematice Ruska a obyčejných obyvatel, vztahu Rusů k náboženství a úloze Satana. Tyto romány jsou pro nás vesměs nepříliš srozumitelné, patří sem Kulhavý osud (Chromaja suďba, 1986, Vremja dožďa, 1987, česky 1989), orwellovsky laděný román Město zaslíbených (Grad obrečennyj, 1988, česky 1990) a novela Obtěžkáni zlem aneb po čtyřiceti letech (Oťagoščennyje zlom ili sorok let spusťja, 1988). Na základě dohody s bratrem jméno Strugacký v ruské literatuře končí a Boris Natanovič pokračuje v psaní pod pseudonymem S. Vitickij. Vydal román Hledání předurčenosti aneb dvacátý sedmý teorém etiky (Poisk prednaznačenija, ili dvadcať seďmaja těorema etiki, 1996). Další román pod tímto pseudonymem mu vyšel v roce 2003 pod názvem Bezmocní tohoto světa (Bessilnyje mira togo).

Jediné dokončené dílo bratrů Strugackých primárně určené pro divadelní prkna jsou Židi města Pitěru, neboli Neveselé besedy při svíčkách. Navíc to byla poslední společná práce obou bratří, dokončili ji v roce 1990. O rok později Arkadij umírá. Prvotní idea napsat takovou divadelní hru vznikla v šedesátých letech minulého století a dlouho uvažovali, co s ní. V pracovním deníku Strugackých se objevil ucelenější námět pod názvem Noc strachu 6. října 1989, později došlo k přejmenování na Veseloučké besedy při svíčkách. Hru dokončili 7. dubna 1990 a poprvé byla publikovaná v zářijovém čísle časopisu Něva v tomtéž roce. Hra se hrála v mnoha divadlech po celém Rusku. V Kyjevě ji, s dovolením autorů, dávali pod názvem Židi města Kyjeva. I když mnozí ředitelé divadel žádali autory, aby pozměnili název a nechali v něm jen Neveselé besedy při svíčkách, autoři to jednoznačně odmítli. Bylo to nejen proto, že název byl můstkem mezi příšernou minulostí a neméně strašlivou virtuální budoucností (jde o paralelu vztahující se k první vyhlášce v Němci okupovaném Kyjevě v roce 1942, která nesla nadpis: Židi města Kyjeva!), ale také přesvědčením obou autorů, že jen celý název přesně vystihuje to, o co jim šlo.

Kromě dvaceti pěti románů a novel napsali bratři Strugačtí rovněž velké množství povídek. Podle jejich knih byly natočeny filmy, například Stalker od světoznámého režiséra Tarkovského podle Pikniku u cesty. Tato kniha posloužila jako základní námět pro počítačovou hru S.T.A.L.K.E.R. (2007). Jejich význam pro Československo byl ve své době obrovský. Přinesli k nám SF literaturu jiného druhu, než jsme znali. Kromě dobrodružství, kterým své knihy kořenili, byl jejich hlavním zájmem vždycky člověk a otázky kolem jeho vlivu na společnost, v níž se pohybuje. Vzhledem k jejich proslulosti v Sovětském svazu si naši čtenáři mohli přečíst jejich knihy i v socialistickém Československu. To, co by našim autorům v té době neprošlo, to světově uznávaným Rusům ano.

Díky za to.

Vlado Ríša