Román Utopie, nejlepší verze Ivana Kmínka jsem poprvé četl na jaře 1991 a působil na mě v té době jako naprosté zjevení. Ironická, ale v klíčových bodech naprosto přesná alegorie života doby reálného socialismu mrazila, ale zároveň bavila. Kmínek mi připadal jako Orwell převedený do reality Československa osmdesátých let. Byl jsem proto nesmírně zvědav, jak se na mně – a na románu – podepsalo více než patnáct let života v zemi, kde je možné kamkoli cestovat, cokoli říkat, cokoli si myslet… a kde nejsou nedílnou součástí existence nekonečné schůze, na nichž se pořád dokola opakují stejné fráze o tom jediném pravém šťastném životě.

Kmínkův román má zcela případný podtitul – Zábavné panoptikum zaměřené na odvěký boj dobra proti dobru. Hlavním hrdinou a vypravěčem je neúspěšný pojišťovací agent Viktor. Jeho zpackaná kariéra a obecně i život je něco zcela výjimečného, protože se pohybuje ve světě budoucnosti, kde je každý člověk šťastný a spokojeně koná to, co mu bylo předurčeno. Za to má povoleno přesně odměřené množství zábavy a koníčků. Viktor společně se svým přítelem, supermanem Martinem Lardenem, kterého neustále obtěžují všelijaké příšery přilétávající z vesmíru, jež musí likvidovat, odhalí, že toto všeobecné štěstí není přirozené. Za vším stojí utajený Projekt Bentham, dílo všemocné pojišťovny Universum, jenž si dal za úkol vytvořit nejlepší z možných světů. Každému je v něm ještě před narozením předem naprogramován život tak, aby plnil přesně zadaný úkol a o nic jiného se nestaral… Viktor se rozhodne vše změnit a lidi vzbouřit, jenže netuší, že i on sám je jen předem promyšleným kolečkem v soukolí.

Na poměry české fantastiky je Kmínkovo dílo řemeslně nebývale zvládnutou prací, udivující o to více, že v době, kdy vzniklo, tedy v druhé polovině osmdesátých let, byl u nás podobný literární útvar ve fantastickém žánru opravdovou výjimkou (tehdy byli na vrcholu Nesvadba, Neff, Freiová a někteří další) a psaly se spíše povídky. Na druhou stranu, celou dobu jsem si kladl otázku, jestli má Utopie, nejlepší verze kromě absurdního humoru, místy se blížícího až Červenému trpaslíkovi, co říci i lidem, kteří Husákův režim a veškeré s ním spojené bizarnosti nezažili. Samozřejmě, jsou zde styčné body – třeba nekonečný holovizní seriál Jak se máte, Braunovi řeší obdobně osudové problémy jako všechny ty dnešní vztahy, pouta, ordinace (i když je vlastně parafrází na podobně nekonečný rozhlasový seriál ze sedmdesátých a osmdesátých let – Jak se máte, Vondrovi). Tato ukázka manipulace a ohlupování lidí, která funguje i podprahově, protože zabudovává do hlavy pasivitu a pocity absolutní spokojenosti se současným stavem, je ale zároveň pro pochopení smyslu knihy málo.

Proto je Kmínkovu Utopii třeba brát v první řadě jako varování – Dřív jsem nerozeznal dobro od zla, ale teď už to dokážu… Bude radost utkat se s opravdovým zlem. Neboť je to úžasné zlo: pochází ze smrtelně nebezpečné představy, že jsme vytvořili Nejlepší z Možných Světů. Varování před všemi, kteří nám denně vtloukají do hlavy, že to s námi myslí upřímně a že nejlépe ví, co je pro nás dobré – a při tom pomalu obtáčí naše životy a spoutávají nás líbivými řečičkami o sociálních jistotách a o tom, že o štěstí a bohatství vlastně ani nemusíme usilovat, protože přijde samo. Varování před všemi, kteří by chtěli naše životy řídit a směrovat stejně jako všemocná pojišťovna Universum…

Ivan Kmínek: Utopie, nejlepší verze

brožovaná, obálka Valentino Sani, 280 stran, 149 Kč, 75 Kč (e-book)

Recenze byla převzata z magazínu F&SF CZ 2/2007.