Ocenění

Dejte tomu čas a nebojte se škrtat! (rozhovor)

Autor | Literární soutěž DAIDALOS | Sobota 15 února 2014 10.55

Božena Čechalová se narodila v roce 1982 v Brně, se kterým – vyjma několika měsíců na Technické univerzitě ve Vídni a později dvou let strávených kvůli práci manžela ve Stuttgartu v Německu – spojila celý život. Vystudovala jazykové gymnázium na Slovanském náměstí a pokračovala v totálně opačném duchu studiem chemického inženýrství na VUT. Amatérsky se věnovala astronomii, konkrétně pozorování zákrytových dvojhvězd. Hvězdám vděčí za svého manžela, kterého potkala jako kolegu astronoma amatéra, a posledních pět let tráví doma péčí o stále se rozšiřující rodinu – má dvě dcery a syna. Psaní fantastiky začala pěstovat jako formu odpočinku od reality pobytu na dlouhé rodičovské dovolené. V časopise XB-1 vyšla její první povídka – Přátelé, jako třetí místo v soutěži Daidalos 2011; tento úspěch zopakovala v roce 2012 s povídkou Loď duchů. V XB-1 od té doby publikuje pravidelně. Získala první místo v soutěži Poklad Moravského Sklepa 2012 s fantasy povídkou Případ dámy v nesnázích, v soutěži Vidoucí patřila poslední tři roky mezi finálovou pětku. Dlouhodobým koníčkem je kromě psaní sborový zpěv, i když platí nepřímá úměra mezi počtem dětí a prestižností uměleckého souboru, jehož je členkou.

Byla jste vítězstvím aspoň trochu překvapena, nebo jste si věřila?

Byla jsem naprosto dokonale překvapena, i když z maličko jiného důvodu. Do soutěže jsem poslala dvě povídky: jednu, na které mi záleželo a které jsem věřila alespoň do první pětky, a druhou, o které jsem si myslela, že se porotci srdečně zasmějí a vysypou ji do koše. Neměla jsem ovšem zapomenout, že když řeknu panna, padne vždycky orel, a tak moje „vypiplaná“ povídka skončila „jen“ ve finále, zatímco… pořád nemůžu uvěřit, že se nestal nějaký omyl. Aby bylo jasno, Spirit a Opportunity jsou moje srdeční záležitost, při jejich psaní jsem se bavila jako málokdy, reakce betačtenářů byly také dobré, ale nečekala jsem, že by to mohlo zaujmout porotce.

Poradila byste ostatním autorům recept na vítěznou povídku?

Jak vidno, žádný nemám. Snad jen – dejte tomu čas. Spirit a Opportunity jsem původně napsala v angličtině a nějaký čas kolovala po mých anglicky píšících přátelích ze všech koutů světa, z nichž polovina mi doporučovala zhlédnout film Wall-E (a já ho neviděla!) a druhá polovina požadovala pokračování s Curiosity jako hlavní postavou. Jinými slovy, reakce byly pobavené, ale veskrze povzbudivé. Překlad mi zabral několik dní a bylo to v podstatě jako psát to od začátku znova; s tím rozdílem, že už jsem věděla, co fungovalo a co ne. A ještě: nebojte se škrtat! Když jsem psala Přátele, jejich první verze se přehoupla přes 122 000 znaků. Limit pro Daidala se zdál být v tomto kontextu jako nedosažitelná hranice, ale pokud něco té první verzi Přátel prospělo, bylo to právě škrtání.

Čím je pro Vás psaní SF? Eventuálně psaní celkově?

Odpočinkem a únikem z reality. Na podobné otázky většinou odpovídám, že píšu, abych se úplně nezbláznila z výchovy svých dětí.

„Spisovatelka byla první věc,

kterou jsem se chtěla stát – zhruba v šesti letech.“

Existoval nějaký impuls, který Vás přivedl k psaní nebo ke sci-fi vůbec?

Spisovatelka byla první věc, kterou jsem se chtěla stát – zhruba v šesti letech. Pak se to různě měnilo – jednu dobu jsem chtěla být řidička kamiónu (a kdo ne?) – ale najednou jsem musela opustit doktorská studia v oboru chemického inženýrství, protože práce s teratogeny a vysokým napětím se jaksi neslučovala s těhotenstvím, a já se ocitla doma mezi čtyřmi stěnami naší tehdejší garsonky o výměře 30 metrů čtverečních – a začala psát Přátele, mou pozdější první publikovanou povídku. Ovšem ani dnes se nepovažuji za spisovatelku. Jsem matka na plný úvazek, a to se těžko kdy změní (naše nejstarší dcera je postižena autismem), takže psaní bude bohužel vždy jen koníčkem.

Píšete i jiné žánry? Nebo jste to aspoň zkoušela? Publikovala jste někde také něco mimo SF?

Mimo sci-fi píšu fantasy – konkrétně sérii fantastických detektivek s panem Martinem, mladým mužem s neuvěřitelným antitalentem na magii. Případ dámy v nesnázích se ocitl loni ve sborníčku z Fénixconu, ostatní Případy se ještě čtenářů nedočkaly.

V gymnaziálních časech jsem přispívala do časopisu Mensy ČR, pokud si vzpomínám, vyšly mi asi dva články – vědecko-popularizační, dalo by se říct. Zřejmě kvůli nedostatku ilustrátorů mi také otiskli několik kreseb. Jenže v té době jsem si myslela, že ze mě bude překladatelka (studovala jsem jazykové gymnázium), takže jsem se víc věnovala čtení než psaní.

V posledním roce jsem se rozhodla vypilovat angličtinu a napsala jsem několik povídek z žánru fanfiction (od raného dětství jsem sledovala Star Trek a jsem fanoušek produkce BBC) – na rozehřátí. Jazyk se mi postupně zlepšuje, takže v blízké době bych mohla v angličtině napsat také něco originálního.

Odkud čerpáte nápady? Inspirují Vás třeba filmy nebo knihy? Nebo světové dění, události?

Musím se přiznat, že úplně nejčastěji se mi nápad na povídku zdá. Mám v hlavě velice zábavný a naprosto nepředvídatelný stroj na sny a tak jednou, dvakrát do roka z něj vypadne něco opravdu zajímavého. Také se nebojím nechat si poradit: viz další otázka…

Odkud přišel nápad konkrétně na vítěznou povídku?

Za Spirita a Opportunity může jedna jediná osoba – slečna Zahradníková (Sasho, jestli tohle čteš, doufám, že se držíš za nos)! To jsem se takhle během Vánoc 2012 bavila psaním série mikropovídek na zadaná témata (mimochodem, doporučuji jako výborné cvičení). Jednu z nich jsem zpracovala v poněkud melancholickém duchu, a když ji Saša četla, poznamenala, že jí tím smutkem připomíná jeden díl webcomicsu o robotovi Spirit na Marsu, který ji přivede k slzám vždycky, když ho čte. Chytila se toho další čtenářka a za chvíli mi nezbylo, než si ten comics přečíst taky, abych věděla, o čem je řeč… Ten příběh byl opravdu slzotvorný – Spirit povídající si sám se sebou o tom, co sakra ještě musí udělat, aby ho konečně někdo přišel vzít zpátky domů – a o čtrnáct dní později jsem už měla rozepsanou povídku. Díky, Sašo!

„Kdybych měla čas číst… nedělala bych nic jiného.“

Co si myslíte o současném stavu české SF a o situaci na knižním pultě?

Kdybych měla čas číst… nedělala bych nic jiného. Přijde mi, že v poslední době vyšlo několik opravdu dobrých věcí. Až děti trochu povyrostou, doufám, že všechno doženu. Určitě si nechci nechat ujít Mycelium a sérii Algor.

Prozradíte nám, na co se od Vás můžeme v dohledné době těšit? Co máte rozepsané a na co se chystáte?

Rozepsaný, a to naprosto bědně, je další pan Martin. V časopisu XB-1 by mi měly vyjít ještě dvě povídky, které byly přijaty k publikaci. Ráda bych dokončila (či raději znovu napsala) rozdělanou hard-sf noveletu o jedné nepovedené výpravě na Měsíc, což je tak zoufale neoriginální, že by to kupodivu mohlo být dobré.

Nabízela jste své práce i jinde než v XB-1 a jaké s tím máte  zkušenosti?Jak dlouho jste se snažila své povídky nabízet, než Vám vydali první z nich? Lišil se nějak přístup vydavatelů, kterým jste je nabízela?

Když jsem se poprvé umístila ve Vidoucích, na pátém místě, zkusila jsem tu povídku poslat přímo Tomáši Němcovi do Pevnosti. Jenže Pevnost v té době nepřijímala nevyžádané povídky – otiskovali povídky z Vidoucích, ale pouze ty vítězné. Potom přišlo třetí místo v Daidalovi, moje první publikace, druhá, třetí… takže jsem Pevnost pustila ze zřetele. O to větším šokem pak bylo, když mi jednoho dne přišel e-mail od Tomáše Němce, že v časopisu otisknou povídku z mého třetího ročníku Vidoucích, která opět byla v první pětce, ale opět nevyhrála – čili jsem od ní nic nečekala. Jako vždycky se zdá, že když se snažím nejméně, něco se stane…

Uvidí Vás letos na vyhlášení výsledků v Brně fanoušci SF?

Bydlím v Brně, takže by bylo tak trochu pohrdáním soutěží, kdybych nepřišla. I když se musím přiznat, že velká shromáždění lidí mě znervózňují. Loňský Fénixcon byl můj první con, přebírala jsem cenu za třetí místo v Daidalovi, a myslím, že jsem byla zelená hrůzou. Letos přijedu určitě, jenom doufám, že budu mít kam zaparkovat kočárek – náš nejmladší je ještě mimino a bude mi muset dělat společnost.

„Vyrostla jsem na seriálu Star Trek.

Co jiného mohu být než nenapravitelný optimista?“

Říká se, že spisovatele nejvíc motivuje k tvůrčí aktivitě nepohoda, stres, záporné vlivy okolí. Klid a pohoda bývají prý spíše na obtíž. Funguje to i ve Vašem případě?

Obávám se, že s tím musím souhlasit. Popravdě, co píšu, nezažila jsem klid a pohodu. Vychovávat autistu je jeden velký stres. Psaní je pro mě emoční ventil.

Jako autor SF se díváte do budoucna s optimismem či pesimismem?

„Vyrostla jsem na seriálu Star Trek. Co jiného mohu být než nenapravitelný optimista?“

Já Vám děkuji a ještě jednou blahopřeji.

rozhovor převzat z časopisu XB-1 (leden 2014)

3 293 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

komentářů 119 »

  1. Comment od Aleri — 21.2.2014 @ 21.25

    kopapaka: Taky, taky. Na stolemám Pište správně česky, ale ani to mi nepomáhá. Ale při psaní mám většinou alespoň o něco lepší pravopis než v komentářích, i to se počítá:)
    squire: Jako vůbec? Ups 🙂
    Já žiju v naivním domění, že každej autor dělá chyby. I ti s nejlepšími znalostmi 🙂

  2. Comment od squire — 21.2.2014 @ 21.42

    Aleri: V základní gramatice (i/z, s/z, mě/mně a v čárkách) skoro nikdy. Ve velkých písmenech, tam se pravidla rychle mění, takže tam občas zahapruju.

    U mě se dají najít spíš překlepy, než gramatické chyby. Ale i ty se najdou. Jen se snažím je nedělat.

    Nebylo tomu tak vždycky, samozřejmě. Mou první soutěžní účast – povídku do CKČ – mi Jiřina Vorlová poslala zpátky s úctyhodným a velmi detalním seznamem všeho, co jsem na ní měla blbě. Od formátování po interpunkci, nenormativní uvozovky, špatnou přímou řeč, všechno. Myslela jsem, že se propadnu do země hanbou. Od té doby je pro mě posílání gramaticky pokud-možno-bezchybných povídek věcí cti:)

  3. Comment od Aleri — 21.2.2014 @ 21.48

    squire: Já se plně spoléhám na korektory XB-1, že tu mou dají nějak dohromady, než vyjde… 🙂
    Stydím se za to neskutečně, i za příběh, ale ty chyby jsou tam vážně úplně neskutečné – jak už jsem se vymlouvala, byla jsem přemluvena na poslední chvíli, že to  mám zkusit a ještě pár minut před vytisknutím jsem tam dělala dost úprav, včetně změny několika jmen. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by se vůbec mohla dostat přes ten první výběr. (Což by ty chyby stejně neomlouvalo, ale…:) a co, nikdo na svou první vydanou povídku asi není nějak extra pyšnej.. 🙂
     

  4. Comment od Aleri — 21.2.2014 @ 21.50

    (a budu o tom mlít pořád dokola a budu. Minule jsem si říkala, že už vážně ne. Ale co, je to první a pořád tomu nemůžu uvěřit a jsem napůl nadšená a napůl zděšená… no.. 🙂

  5. Comment od kopapaka — 21.2.2014 @ 22.11

    squire: tak nějak jsem doufal, že se můj pravopis v průběhu času zlepšil, vždyť to taky byl jeden z mnoha důvodů, proč jsem začal psát, ale moc to nepomohlo. Moje (první) beta (Aries) by mohla vyprávět.  A to používám automatické opravy (nechápu lidi co ne a mají v textu hromady naprosto šílených chyb) a ještě si to nechávám přečíst Blábolilkou ( 🙂 program Balabolka).
     

  6. Comment od Jana Dvořáčková — 22.2.2014 @ 17.43

    Já tedy chyby dělám, ale spíš v zápalu psaní. Kámoš word mi to označí a já to opravím. Ale netvrdím, že bych vychytala všechny, i když myslím, že takové ty hnusné hrubky snad nedělám. Spíš něco přehlédnu.

    Aleri: To je hrozný omyl, že by měl korektor dávat bacha na cizí texty. Autor má mít tolik soudnosti, aby to po sobě přečetl klidně stokrát a všechno si vychytal sám, případně o to požádal někoho z okolí. Otravovat s tím korektory… na to nemysli ani ve srandě. Ale přeji Ti, aby Ti toho vyšlo víc a abys nebyla tak zděšená :).

    Já na svou první vydanou povídku pyšná jsem. Byla to Star Trek fan fikce. Měla jsem krásný pocit, skákala jsem hodně vysoko a měla děsnou radost, děkovala všem silám, i těm temným a byla odhodlána psát dál :). A i přesto, že mi bylo 24 ročků, byla na mě pyšná i maminka a tatínek. Můj tehdy šestnáctiletý bratr prohlásil, že jsem děsnej exot, ale že mě má stejně rád :).

  7. Comment od Aleri — 22.2.2014 @ 18.24

    Jana Dvořáčková: No, to máš pravdu, ale teď už mi prostě nic jiného než doufat nezbývá nezbývá 🙂 A autorská slepota, o tom jsem zrovna nedávno psala článek. Nejvíc nechápu, jak se mi občas podaří nechat dvě stejná slova za sebou třeba, i když to čtu třeba fakt i stokrát nahlas. A pak se to vrátí od betačtenáře a tam tahle chyba třeba třikrát.. 🙂
    Tak to já jsem taky skákala a byla naprosto nadšená.. Dokud jsem se na ní pak nepodívala 😀

  8. Comment od Jana Dvořáčková — 23.2.2014 @ 10.47

    Aleri: Prosím, jen to neber jako nějakou buzeraci, nebo tak něco :).

    Na starší povídky se raději moc nedívám, musela bych chodit kanálama. Mezi těmi patnácti rozepsanými jsou asi tři, které se nedají nikam poslat, protože už visely kdesi na netu. Ale když je uvedu do nějaké lepší podoby, nebudu se za ně stydět a pověsím je tam znovu. Naštěstí jsou krátké.

  9. Comment od Aleri — 24.2.2014 @ 3.09

    Jana Dvořáčková: Kdepak, to ne:) Navíc je to pravda, tak i kdyby to tak bylo zamýšlené.. 🙂

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.