Ocenění

Ondřej S. Nečas: Musíte do toho vrazit srdce…

Autor Jaroslav Jiran | Literární soutěž DAIDALOS | Pondělí 7 Březen 2011 9.30

“Musíte do toho vrazit srdce a ne se snažit držet nějaké šablonky.“

Pracuji ve středisku pro pomoc handicapovaným studentům na Masarykově univerzitě. Dobré na té práci je, že dělám opravdu všechno možné – vyvíjím software, učím logiku, provádím korektury, dělám grafiku, zápasím s řezacím plotrem anebo pár hodin krmím tiskárnu papírem a stojím u vazačky. Jsme tam takoví nadšenci schopní čehokoliv, zvláště v časovém presu, až by tomu jeden nevěřil. Nedávno se nám k dvouletému Dominikovi narodila holčička Andrejka, takže celkem máme o zábavu postaráno. Taky jsem si pořídil větší akvárium na želvy. Aneb obyčejný život člověka, kterého šedivá realita neubila a on stále dokáže žít s hlavou v oblacích.

Ondřej S. Nečas je vítězem loňského ročníku naší literární soutěže. Jeho vítězná práce Krůpěj pontského medu vyšla v lednovém čísle časopisu XB-1 spolu s obsáhlým rozhovorem, jenž byl pro potřeby internetového vydání zkrácen. Cenu obdržel tradičně během slavnostního vyhlášení na loňském Fénixconu, spolu s věcnými dary získal rovněž originál ilustrace Jany Šouflové, kterou si sám vybral, aby doprovodila vydání jeho povídky.

Přišel jste snad na recept, jak má vypadat vítězná povídka?

Recept na vítězství… Trochu mi to připomíná tu hlášku tuším z Pratchetta – „Ze všeho nejdřív si vypůjčil v knihovně knížku Jak být bezprostřední…“

Dneska se vůbec nějak na všechno hledají recepty. O Češích se říká, že jsou mistři improvizace, jako pozůstatek doby, kdy nic nebylo a všechno se dělalo na koleně. Je to takový jakýsi paradox: Zatímco nesvoboda vede ke kreativitě, lidé svobodného západního světa jako by mnohem raději čekali, až jim někdo řekne, co mají dělat. A zdá se, že to přichází i k nám. Nedávno jsem si přečetl tu slavnou ministerskou příručku o genderové korektnosti textů, a ve chvílích, kdy jsem se zrovna nesmál, mě jímala hrůza. Myslím, že ten­hle kult hyperkorektnosti, ta neohrabaná, přiblblá snaha o rovnost všech a všeho, neustále nadusávaná všem do hlav, to je větší nebezpečí pro budoucnost než všichni teroristé dohromady. Ale to odbočuji.

K vaší otázce, chce se mi odpovědět: „Milí mladí autoři, kašlete na recepty! Tak se psát nedá, musí to jít z vás, musíte do toho vrazit srdce a ne se snažit držet nějaké šablonky.“ (Tedy, pardon, chtěl jsem samozřejmě použít oslovení „Milé/í mladé autorky a mladí autoři“, případně „Milí píšící“…) Zase odbočuji…

Ale vůbec ne, řekl bych, že jste právě vyslovil ten nejlepší recept – dobře, budeme tomu říkat rada -, jak se k psaní postavit.

Tohle je ovšem jen jedna strana mince. Tvorba vždycky musí mít kus řemesla a kus invence, ani bez jednoho to nejde. Neříkám nechat se zotročit konvencemi, ale pravidla musíte vždycky napřed znát, než je začnete porušovat.

Takže k dobré povídce musíte mít hlavně štěstí, aby všechno sedlo, jak má – zkušenosti vám v tom pomohou, ale rozhodně nezaručí úspěch. Dále musíte mít ujasněno, co chcete psát, co toužíte sdělit, jak chcete zapůsobit. No a pak už se jenom bavte. Když vás to začne nudit, nechte to plavat a vraťte se k tomu později.

Především si však myslím, že na takováhle prohlášení budu mít právo, až budu přebírat nějakou cenu za celoživotní dílo. Zatím jsem pořád na začátku, takže asi jediné, co můžu mladším autorům poradit, je: Nikdy si nevybírejte nějakou cestu jen proto, že je jednodušší. Buďte připraveni dělat to pořádně, anebo vůbec ne.

Pociťujete na sobě, že by se za posledních deset let nějak změnil váš přístup k psaní?

Rozhodně. Na začátku jsem psal s nadšením, měl jsem stovky nápadů, ale nedokázal jsem je zpracovat. Dnes, když už mám trochu vypsaný styl, se ty nápady nějak nedostávají. Těžko se mi hledá upřímný, nahý prožitek. Moje postavy jsou starší, dospělejší a, řekl bych, nedávají mi nic zadarmo. Je těžší je překvapit.

Pro mě je důležité respektovat svoje postavy, nechat jim prostor, aby se mohly chovat, jak jim situace a charakter velí. Netahat za provázky, zasahovat co možná nejméně. I s tím rizikem, že příběh půjde jinudy, než jsem původně chtěl; stává se mi to a je to nakonec na celém psaní to nejzábavnější.

A odkud přišel nápad na letošní vítěznou povídku Krůpěj pontského medu?

Před osmi lety jsem napsal román Létheia z Delf, který ovšem nikde nevyšel a kdoví kdy se dostanu k tomu, abych ho přepracoval. Každopádně Létheia je jednou z mých nejoblíbenějších postav a mrzelo mě, že jsem s ní nic nepublikoval, tak jsem napsal aspoň tuto povídku. Proto jsou také některé věci nedořečené – takže pokud vás zajímá, proč by Artemidina lovkyně měla být zároveň věštkyní nebo proč má křídla, budete si muset počkat, jestli s tím románem přece jen nějak nepohnu.

Stále se jako autor SF se díváte do budoucna s optimismem?

Spolu s Bradburym si troufám tvrdit: Je to nejlepší z možných světů. Pokud si ho tak uděláme.

Píšete sci-fi i fantasy, loni jste dokonce vydal i pohádku – jak jste se vlastně k tomuto žánru dostal?

Asi píšu to, co mě baví číst. Fantastika je zábava, to je jasné, ale pokud má za něco stát, mělo by v ní vždycky být něco navíc, něco, co není na první pohled vidět. To je stejné jako s pohádkami. Nesouhlasím s tím, co tvrdí Zdeněk Troška, že v pohádkách nesmí být žádná filosofie a psychologie, hlavně to musí být jednoduché a pochopitelné… Podle mě pohádka není k ničemu bez jisté vnitřní moudrosti, která nesmí být podlézavá, ale ani stupidně didaktická. Ačkoliv na druhou stranu, vždycky je lepší, když někdo tvoří prostou zábavu a dělá to vytříbeným stylem, jako třeba Tarantino, než když maskuje nejplyt­čí brak za něco úžasně hlubokomyslného, jako Dan Brown.

Měla by se fantastika vůbec snažit o nějaké to prolínání se skutečným světem a hledání pravdy, nebo jí to nepřísluší? V poslední době se na tyto otázky snažím najít odpověď, zapojil jsem se do skupiny Navždy nadějní, kde několik autorů (shodou okolností z velké části vítězů Ikara) diskutuje, hádá se, uráží, a ve zbylém čase si hodnotí kousky svých prací a hledá hranice mezi filosofickým přesahem a pseudointelektuálským žvaněním, případně mezi strhujícím napětím a bohapustým klišé. Není to nic jednoduchého.

A fantastický horor vás zatím nelákal?

Některé moje povídky mají hororové prvky, vlastně i Krůpěj je má, ale asi budu stejně vždycky radši čtenáře rozesmávat než děsit.

Hororům se nevyhýbám, dokud jsou ještě strašidelné a nikoli kruté nebo nechutné. Znechutit někoho není umění, ale vystrašit ho, to je jiná. Takové ty horory, které se jen předhánějí ve větších a větších zvrácenostech, ty nic nového netvoří, jen zkouší, kam až se dá ještě zajít. To mě nějak neláká.

Pociťuji v současné fantastice devalvaci děsu a šokujících scén, tak jako v mainstreamové devalvaci erotiky. Prostě čeho je moc, toho je příliš.

A napsal jste i něco zcela mimo sci-fi?

Jedna moje knížka je tak půl na půl. Jmenuje se Růžový slon v domě a jiné logič­nosti a z poloviny je učebnicí logiky, zatímco druhou tvoří příběhy o upírech a vlkodlacích a podobné havěti, rámující různé logické hádanky k procvičení učiva; něco ve stylu příběhů Raymonda Smullyana. Knížka vznikla jako učební materiál pro přípravné kurzy k přijímacím zkouškám, vydala ji Masarykova univerzita. Jeden z případů, kdy se mi můj koníček psaní fantastiky vetřel do mé práce.

Na co se od vás můžeme v dohledné době těšit? Nemáte v plánu napsat třeba zase něco z prostředí Brna? Vaše „brněnské“ povídky se mi moc líbily a myslím, že i naprosté většině čtenářů.

Už přes dva roky má těsně před vydáním jedna moje knížka pro mladší čtenáře, s pracovním názvem Bludiště živlů, a teď už to vypadá, že by opravdu mohla konečně vyjít. Kromě toho mám rozepsaných asi pět dalších věcí, nejblíž k dokončení mají další případy hejtmana Ambrože, ale času se mi teď moc nedostává. Asi bych měl napsat něco, v čem by Brno nebylo jen kulisami, ale hrálo podstatnější roli. Ono to není špatné město. Říká se, že Praha je městem gotiky, zatímco Brno městem secese, což je třeba pro fantasy trochu nevýhoda. Ale asi by bylo dobré nějak připomenout, že Brno není jen šedá placka náměstí Svobody (i když ta teď má i svůj falus). Je tu spousta zajímavých koutů.

Já ovšem nejsem brněnský rodák, pocházím z Blanska, takže mám v krvi spíš krápníky, litinu a tak.

Děkuji za rozhovor a ještě jednou vám z celého srdce blahopřeji.

Jaroslav Jiran

257 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.