Kdo by neznal Herberta George Wellse, jednoho z průkopníků science fiction, autora Války světů, Neviditelného, Prvních lidí na Měsíci a dalších slavných děl? Ale možná už trochu méně čtenářů by znalo H. G. Wellse, zapáleného socialistu; ještě méně pak H. G. Wellse, výborného spisovatele, ale nervózního a neobratného řečníka; H. G. Wellse, jehož názory na sexualitu poněkud předběhly dobu; H. G. Wellse, který nikdy dlouho nevydržel na jednom místě, ale neustával v horečném pátrání po tom, kde mu bude nejlépe? David Lodge představuje celého Wellse ve své knize Výkvět mužství. Ač jsem četla téměř všechna Wellsova díla z hájemství science fiction, s ohledem na jeho život jsem byla téměř tabula rasa. Věděla jsem samozřejmě o jeho silném příklonu k socialismu a návštěvách Sovětského svazu i o skandálu, který svým náhledem na sexualitu způsobil román Anna Veronika, a znala jsem přibližně Wellsovu bibliografii i obsah jeho nejznámějších děl. Řekněte ale, není to trochu málo na to, skutečně někoho poznat přes propast času? Představme si na okamžik, že se nám do rukou dostal skutečný stroj času. Smíme ho ale použít na jedinou návštěvu za účelem setkání s jedním spisovatelem z minulosti. Přesvědčí nás David Lodge, abychom se podívali za panem Wellsem?

Lodge nás nejprve zavádí do éry druhé světové války, téměř na sklonek Wellsova života, do bombardovaného Londýna a ke stárnoucímu, lidstvem a poněkud i svým životem zklamanému muži. Představí nám jeho okolí, životy jeho rodiny – a uvrhne nás tím do příběhu, který začal bezmála o osmdesát let dříve v jednom nuzném nájemním bytě… Výkvět mužství není ani běžná biografie, ani románové vylíčení Wellsova života; stejně jako často sám Wells se pohybuje někde mezi. Lodge se nebál trochu experimentovat, jak je pro něj ostatně typické, a tak čtenáře kromě dnes již skoro tradičního skoku v čase čekají i četné úryvky z korespondence postav (až na výjimky autentické) či zajímavé kombinování vyprávění s rozhovorem H. G. Wellse se sebou samým, občas pojatým jako rozhovor v literárním časopise, občas až jako výslech. Někdy je tento rozhovor velice poutavý a přináší knize leccos nového oproti tomu, kdyby autor zvolil klasičtější formu, někdy tok děje trochu zpomaluje; převažuje ovšem první možnost.

Sám H. G. Wells pro mne z Lodgovy knihy nevychází úplně nejlépe. Nejsilnější dojem, který ve mně jeho chování a myšlení popsané ve Výkvětu mužství vyvolalo, byl ten, že Wells ani trochu nevěděl, co od života chce, stavěl se ke studiu, veřejnému životu i vztahům (ať už přátelským, jako s kolegou spisovatelem Henrym Jamesem, nebo se známými z Fabiánské společnosti, či mileneckým, jimiž blaze i neblaze proslul) opravdu neuvěřitelně nezodpovědně. Je vylíčen jako dosti náladový člověk, neustále střídající momentální rozmary, bydliště, milenky i přátele. Ale není to spíše jen falešná dichotomie mezi geniálním autorem a nešťastným a vůči okolí poněkud destruktivním nestálým mužem – podobně jako když Wells zjednodušeně charakterizoval sebe jako postavu komickou a svou milenku Rebeccu Westovou jako tragickou?

Naopak, tak jako Odette Keunová o Wellsovi napsala: Byl to kráčející paradox; soukromě anarchista neschopný vnitřní kázně, podřízení se systému týmové práce a neschopný si takového systému vážit, a přitom se snažil druhým vnutit nový světový řád., můžeme i my nyní H. G. Wellse považovat zároveň za člověka poněkud žalostného i neskutečně brilantního. Díky Lodgovi si můžeme jeho život leckdy do detailů představit a při té představě se buď pousmát, nebo zamračit – či střídavě obojí. Připadá mi však velmi zajímavé, jak Lodge nakonec pečlivě zvolil tón celého Výkvětu mužství; jen touto zdánlivou drobností pak začal formovat čtenářské názory na dávno zesnulého anglického spisovatele i jeho současníky. Stačilo nepatrně posunout vyprávění jinam navzdory použití stejných fakt, sem tam zvolit jiný výraz, vložit člověku do úst jinou repliku – a mohli jsme skončit u Wellse, nad nímž bychom se téměř v slzách rozplývali: Oh, he was so fantastic! Absolutely brilliant! A genius!, nebo ovšem také u Wellse, který by nám svými názory na politiku, majetkové poměry či eugeniku nemohl být cizejší a nesympatičtější.

Lodge prošel úctyhodné množství pramenů, aby o Wellsovi zjistil co nejvíce, a obtížného úkolu vylíčit ho co nejpodobněji skutečnosti, nejnezaujatěji i čtenářsky nejzajímavěji se zhostil úspěšně. Výkvět mužství je jak působivou sondou do života slavného spisovatele i jeho bouřlivé doby politických i společenských reforem a obou světových válek, tak i literárně zajímavým dílem. A když se vrátíme k naší původní otázce – chtěli bychom se díky němu strojem času vypravit za panem Wellsem? Už před mnoha a mnoha lety, při čtení povídek shromážděných v Superaktivátoru, jsem si říkala, jak by bylo úžasné si s Wellsem moci promluvit. Po dočtení Výkvětu mužství jsem byla přesvědčena, že bych si na jedinou cestu nazpět časem vybrala někoho jiného. Možná Wilda… Pár dní po zaklapnutí knihy ale začínám mít pocit, že Wellsův život nakonec byl svým způsobem ohromující. Zkuste si představit drobného vyhublého anglického chlapce poslaného na učení do obchodu s textilem, ale toužícího po úplně jiném životním naplnění; nesmělého mládence ucházejícího se o svou budoucí manželku; nejistého učitele biologie těsně před rozvodem; autora svého prvního bestselleru, konečně doufajícího v lepší život; velmi nervózního řečníka u důležitého proslovu pro socialistickou Fabiánskou společnost; slavného a lehce rozmařilého, ale vždy pracovitého a dobráckého spisovatele… a každý z těch obrazů bude díky Lodgovi velice živý a zjistíte, že byste ten hypotetický stroj času nakonec stejně rádi využili na něj.

David Lodge: Výkvět mužství

vázaná, překlad Richard Podaný, obálka Jiří Troskov, 448 stran, 399 Kč