Ocenění

2312 aneb hard space opera barokních proporcí

Autor | Aktuality | Úterý 6 srpna 2013 8.10

Uznávaný americký spisovatel science fiction Kim Stanley Robinson, u nás známý především obsáhlými romány Rudý Mars a Zelený Mars (poslední díl trilogie, Modrý Mars, už u nás bohužel nevyšel) a několika povídkami, získal za svůj loňský román 2312 prestižní cenu Nebula a nominace na množství důležitých žánrových ocenění. V podobných případech se samozřejmě nabízí otázka, zda se tak stalo po zásluze? Zde se však zahraniční recenzenti často rozcházeli – což už samo o sobě nasvědčovalo tomu, že román bude přinejmenším zajímavý. A byl? A co je důležitější, byl i vážně tak skvělý? Čtěte dál, snad nečekáte, že vám odpovím už v perexu…

Photo: SFXFuture Publishing

Robinson zasadil 2312 do světa, který už dříve navštívil v práci Vzpomínka na bělost, ale její znalost není pro srozumitelnost nutná – musím přiznat, že jsem ji nečetla, ale nikdy jsem ve 2312 neměla pocit, že by mi nějaké informace chyběly. Čtenář se zorientuje rychle a Robinson navíc umí velmi sugestivně líčit prostředí sluneční soustavy kolonizované lidstvem; každý si tak bude moci jasně představit návštěvu Saturnových prstenců, podzemní základnu na Io jen obtížně stíněnou před intenzivní radiací, pojízdné město na Merkuru pohybující se mezi žárem blízkého Slunce a mrazem noční strany planety, habitaty/lodi vytvořené z asteroidů, Venuši uprostřed procesu terraformace a další fantastické lokace, kam román své čtenáře zavede. 2312 je nejkošatější román, s jakým jsem se za velmi dlouhou dobu setkala – ať už z hlediska míst, kde se odehrává (navštívíme všechny planety, resp. jejich měsíce od Merkuru až po Saturn a k tomu množství asteroidů), stylistických postupů (například množství intertextových prvků v podobě výtahů z odborných textů ze světa románu) či nápadů – Robinson jimi doslova hýří. Nebála bych se označit 2312 za barokní román; jeho košatost i důraz na velkolepost formy k tomu přímo vybízejí. Naopak neokázalá je práce s postavami, což považuji za další klad – čtenář se s nimi seznamuje postupně, má čas si k nim vytvořit vlastní vztah, autor ho do ničeho netlačí. Z aktérů jsem si oblíbila především Wahrama, zástupce Titanu; už dlouho jsem nenarazila na tak civilní a přitom tak hluboce zajímavou postavu. Dá se vůbec odolat postavám, které si pro sebe hvízdají Beethovenovy symfonie?

Ač je 2312 křížencem mezi new space operou a hard SF, zbyly v něm ještě nepřesnosti k vychytání. U slovního spojení sebevražedné geny vložené do enzymů jsem se vážně pozastavila. Autor patrně myslel – alespoň doufám! – to, že byly tyto sebevražedné geny vloženy do blízkosti genů pro dané enzymy a aktivovaly se (začaly být transkribovány) na základě transkripční aktivity právě na genu pro enzym, a velmi nešťastně to formuloval. Důkladnější redakční práce mohla proniknutí do finální verze zabránit, ale na druhou stranu, 2312 je natolik rozsáhlý a informacemi nabitý román, že přehlédnutí jedné chyby autorovi i redaktorům odpouštím. Román mě dokázal už zpočátku plně vtáhnout do děje a nadchnout. Okouzlovala mě Robinsonova představivost i nápadité prostřihy v podobě výtahů z odborných prací (například jak vytvořit z vyhloubeného asteroidu terrarium), quantum walks nebo seznamů. Stěží jsem se mohla odtrhnout. Tady ale začal proti tempu románu pracovat jeho rozsah, a tak zatímco mě 2312 zpočátku nadchlo, okolo poloviny už mě „jen“ bavilo a kolem dvou třetin románu jsem se chvilkami téměř nudila, když se děj na poměrně dlouhou dobu přesunul na Zemi a výrazně ztratil dech. Po přesunu zpět do vesmíru ho ale opět nabral a až do konce mě 2312 bavilo – už ovšem ne tak intenzivně jako na začátku.

Navíc se Robinsonovi pomocí různě roztroušených náznaků dařilo budovat napětí a zvědavost, jak román dopadne; bylo jasné, že 2312 je z hlediska jeho světa ohromně významný rok, který změnil směřování lidstva. A tak jsem stále přemýšlela, jak pospojuje jednotlivé události a překvapí mě – ale někdy se nevyplácí mít přílišná očekávání. Když použiji metaforu komiksových bublin, čekala jsem konec, který udělá Bum!!!, ale místo toho jsem se dočkala tichého Puf. Po odhalení, o co celou dobu šlo, jsem si říkala, že to nemůže být všechno, že musí existovat vysvětlení, které bude popisovat motivaci k některým činům lépe a které bude mnohem zásadnější. Čekala jsem, kdy přijde ta překvapivá pointa, čekala jsem až do konce epilogu… a ona tam nebyla. Když jsem se z perspektivy tohoto závěru podívala na román jako celek, zdálo se mi, že z něj trochu vyprchala hloubka a že leccos bylo samoúčelné, byť velmi zajímavé a čtivé. Kdyby bylo celé 2312 jako jeho první polovina a část pasáží z druhé, pravděpodobně bych tu právě teď básnila o tom, jak úžasný a inovativní román to je a jak by ho žádný fanoušek space opery a hard SF neměl vynechat. Takto navzdory svému mírnému zklamání ze způsobu, jakým Robinson 2312 uzavřel, a zdlouhavosti některých prostředních pasáží považuji román za velmi dobrou science fiction, která určitě stojí za přečtení. Kdyby alespoň desetina autorů měla takovou představivost jako Kim Stanley Robinson, dokázala si tak jako on pohrát se stylem a zpracovat tolik informací, dílčích zápletek a nápadů, žánru by to rozhodně prospělo. Dovedu i pochopit rozpolcenost zahraničních recenzí – 2312 je román, který bude část lidí milovat, jiní ho ocení a bude je bavit, ale uvidí i pár negativ (můj případ), a někteří ho rozcupují na kousky.

A jak tedy zní definitivní verdikt? Pokud máte rádi dobře napsanou space operu s přesahy do hard SF, potěší vás okružní jízda po sluneční soustavě, užíváte si méně obvyklé stylistické prvky a milujete komplexní SF světy, rozhodně po 2312 sáhněte a nejspíš nebudete litovat. Pokud nejvíc ze všeho preferujete svižné tempo, nudí vás veškeré popisy nebo delší dialogy a zbožňujete akci, asi se vyhněte 2312 obloukem. Pokud jste „někde mezi“, román alespoň zkuste a mohl by vás příjemně překvapit. Propracovaný svět, originální pojetí některých známých motivů, jemná práce s postavami i Robinsonův styl snad zaujmou každého, kdo má prostě a jednoduše rád dobré knížky – bez ohledu na to, co v rámci nich nejvíc preferuje. A velmi dobrá kniha podle mne 2312 nepochybně je. Jen budete k jejímu přečtení potřebovat velmi slušnou znalost angličtiny, v českém překladu se románu patrně jen tak nedočkáme…

Kim Stanley Robinson: 2312

vázaná/brožovaná, obálka Kirk Benshoff, 576 stran, vydalo nakladatelství Orbit

1 841 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

komentářů 13 »

  1. Comment od Jana Dvořáčková — 8.8.2013 @ 17.28

    cyberstorm: Souhlas. Třeba Bear, i když nevím jak se prodává a jestli spadá do téhle skupinky, je moje srdcovka, Julií zmiňovaného Reynoldse jsem začala číst vlastně na její doporučení. A jsem ráda. Všechny takové ty „divné kusy“ mi jsou leckdy milejší, protože se strašně ráda přehrabuji v tom, co si musíte krom knihy stvořit ještě sami pro sebe :). Baví mě zkrátka taková ta neodhadnutelnost, jistá originalita a následné šílené noční můry, ty miluju.
    Ale pokud takových příběhů vyjde méně, je to pořád víc, než žádné :).

  2. Comment od cyberstorm — 9.8.2013 @ 19.14

    Pritom je to skoda. Velmi rad by som si precitat dalsich Reynoldsov, Hamiltonov, Eganov po cesky. Rad by som medzi uz vydane NSO vlozil do knihovnicky Schroederovu Virgu ci Leviathan wakes od Abrahama. A hoci skupujem kazde jedno SF v knihkupectve, a odporucam ich priatelom, nestaci to… snad aspon nacate veci vyjdu (Grimwood, Rajaniemi…), aj ked uz asi som jak obohrata platna (vid ine fora)

  3. Comment od Martin Sust — 9.8.2013 @ 19.39

    Leviathan Wakes vyjde snad ještě letos v Tritonu v překladu Jany Rečkové. Myslím, že už to tu několikrát padlo…

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.