Ocenění

Přes propast času (recenze)

Autor | Aktuality | Pátek 27 Květen 2016 10.25

Mysteriózní román Hawksmoor britského prozaika Petera Ackroyda v anotaci láká na přitažlivou zápletku, rozkročenou mezi dvě časové roviny. V osmnáctém století sledujeme osudy Nicholase Dyera, architekta pověřeného postupnou výstavbou sedmi londýnských kostelů, v současnosti zase pátrání detektiva Nicholase Hawksmoora, pracujícího na dopadení tajemného vraha, řádícího právě v blízkosti těchto staveb. Souvislost mezi oběma příběhy je na první pohled patrná, už proto, že Hawksmoor přichází na scénu až v polovině románu. Do té doby se už čtenář stihne podrobně seznámit s Dyerem, zná tedy jeho satanistické vyznání i z něj plynoucí přesvědčení, že do základů každého z kostelů je třeba včlenit i lidskou oběť. Dramatická partie je tedy připravena k rozehrání, na čtenáře však nečeká úplně snadný text, na dalších řádcích se pokusím jeho povahu přiblížit natolik, aby ke knize nepřistupoval s očekáváním jiných požitků, než jakých se mu nakonec dostane…

Hawksmoore_obalka

V první řadě je třeba zmínit jazyk, kterým byl román napsán. Ackroyd v knize vedle času, do kterého je děj zasazen, pravidelně střídá i vypravěče. Každou lichou kapitolu, věnovanou Dyerovi, vypráví v první osobě a používá k tomu angličtinu osmnáctého století, v našem případě díky Johaně Labanczové převedenou do krásně archaické češtiny. Přes nespornou zvukomalebnost použitého jazyka nejde v žádném případě o jednoduché čtení, což je samozřejmě jeho přirozená vlastnost, nikoliv selhání. Méně připraveného čtenáře je však třeba před tímto úskalím varovat, Dyerovo vyprávění zkrátka budete pročítat o něco déle, než je zejména u žánrové literatury zvykem. Ackroyd v tomto případě zúročil hodiny strávené nad dobovými texty a úspěšně tak korunoval snahu o maximální autenticitu historických kapitol. V kontrastní Hawksmoorově linii naopak autor vypráví z pohledu třetí osoby, současným, spíše chladným a nezaujatým stylem, který je jakýmsi zrcadlově převráceným odrazem předchozího.

Zmíněný princip zrcadla je základní technikou, kterou autor při tvorbě díla použil. Oba hlavní hrdinové sdílejí stejné křestní jméno, v osmnáctém století navíc skutečně tvořil architekt Nicholas Hawksmoor. Ackroydův Dyer je fiktivní postavou, reálný Hawksmoor se s největší pravděpodobností nevěnoval okultismu a nesouhlasí ani data úmrtí a narození, řada reálií je však skutečná. Hawksmoor byl autorem londýnských kostelů a jeho mentorem byl opravdu Christopher Wren, tak jak je tomu v Dyerově případě. Románové postavy Dyera a Hawksmoora tak přes propast času odráží jedna druhou.

Tento dualismus je podtržen a zdůrazněn řadou podobností mezi oběma příběhy. Oba hrdinové mají asistenta jménem Walter, který se v obou případech nakonec svým způsobem prosadí proti svým nadřízeným, oba bydlí sami v podobném pokoji s bytnou/sousedkou, jejíž jméno se liší pouze prvním písmenem. Obě linie často citují podobné popěvky či říkanky, obě spojuje rovněž motiv tuláků a bezdomovců. Obě postavy postupně ztrácí kontakt s realitou a propadají se směrem ke stavu, kdy nejsou schopni dostát svým povinnostem. Společný je pochopitelně i prostor, v němž se jejich příběhy odehrávají, vymezují jej pomyslné linie spojující Dyerovy kostely a vykreslující tajemný obrazec či symbol.

Hawksmoor-covers-01

Ackroyd se v románu věnuje několika tématům, mnoho pozornosti je věnováno konfliktu mezi pověrou a vědou, zastoupenou v osmnáctém století stále populárnějším osvícenstvím. Toto myšlenkové hnutí reprezentuje Christopher Wren, zakladatel Londýnské královské společnosti. Oponentem mu je právě Nicholas Dyer, sirotek přeživší morovou ránu a na ulici objevený tajemným kazatelem jménem Mirabilis, okultistickým prorokem a hlavou satanistického spolku. Dyer se sám stane vyznavačem víry svého zachránce a je tak v ostré opozici vůči přesvědčení, že vše je podřízeno hlasu rozumu. Jejich vzájemná disputace o povaze světa i možnostech poznání patří k nejlepším momentům románu, a to i přesto, že děj zápletky vlastně nikam příliš neposouvá. Ostatně stranou této otázky nepřekvapivě nezůstává ani Hawksmoorova linie, detektiv New Scotland Yardu prakticky nepracuje s žádnými vědeckými metodami, respektive v případě tajemných vražd tyto zcela selhávají. Hawksmoor se tak nemůže opřít o žádné stopy DNA či otisky prstů, zdá se však, jako by ho tento nedostatek (na rozdíl od stále pesimističtějšího asistenta Waltera) nijak zvlášť netrápil. Věří spíše v jakousi parapsychologii, od které si slibuje, že ho dovede ke zdárnému řešení.

Další důležitou tematickou rovinou, vystupující do popředí zejména ve vyprávění ze současnosti, je problém času, jeho linearity a možnosti jeho uchopení. Ackroydovi práce s tímto motivem vynesla přiřazení k postmoderně, s časem se zaobírá přesně v duchu této myšlenky, tedy ve smyslu přesvědčení, že příběh nelze odvyprávět v přesné časové posloupnosti. Neexistuje jedna pravda nebo jeden cíl, ke kterému by mohl příběh směřovat, stejně tak není k dispozici ani jednotná interpretace celého děje. Hawksmoor se stále častěji ptá ostatních postav jaký je čas či kolik je hodin, aniž by se dobral uspokojivé odpovědi. Přestože je otázka na čas jeho prvním činem hned po příchodu na scénu zločinu, nikdy není uspkojivě zodpovězena a je s největší pravděpodobností jednou z cest, které detektiva vedou směrem k šílenství.

Hawksmoor-covers-02

Je to právě detektivní (nebo přesněji snad současná) část zápletky, kterou můžeme identifikovat jako slabší část celého díla. Hawksmoor skutečně nevyšetřuje, dějem se spíše posouvá a čeká, až dospěje k nějakému řešení. Jistě, Ackroyd nepíše realistickou krimi, přesto však čtenář očekává alespoň nějaké náznaky pátrání, když už je za hrdinu zvolen detektiv. Toho se však nedočkáme, Hawksmoor se místo toho propadá stále více do melancholických a později vyloženě blouznivých stavů, jeho finální odvolání z případu nemůže patrně nikoho zaskočit. Přesto však jako by vyprávění ze současnosti trochu scházel náboj či napětí, které i komplikovanému jazyku navzdory nabízí Dyerův příběh. Hawksmoor se předvídatelně blíží očekávatelnému konci, žádné velké zvraty autor nechystá.

Této drobnosti si byl nejspíš do jisté míry vědom i sám Ackroyd, později Hawksmoor popisoval jako lingvistický experiment, který mohl být lépe napsán zejména s ohledem na psychologii postav. Možná ano, kritici však i přesto román po vydání ocenili dvěma prestižními cenami (Guardian a Whitbread) a stal se klasikou, která má i po třiceti letech stále co říct. Doporučit jej lze zejména otevřenějším a snad i zkušenějším čtenářům, kteří nelpí na žánrových škatulkách, neboť do fantastiky tento román skutečně patří jen velmi volně. Tito v knize objeví řadu silných obrazů i myšlenek, které z hlavy v žádném případě nezmizí otočením poslední stránky, naopak postupem času je jejich rezonance silnější. Hawksmoor patří k těm dílům, ke kterým se jeho příznivci budou opakovaně vracet, nakladatelství Paseka proto patří velký dík za uvedení bezesporu zajímavého titulu na náš trh.

Peter Ackroyd: Hawksmoor

vázaná, překlad Johana Labanczová, 296 stran, 299 Kč

Související články:

Tajemné sedmikostelí (ukázka)

paseka-logo

1 254 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 1 »

  1. Comment by Slavo — 27.5.2016 @ 15.18

    Kvalitná recenzia

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.