„Svítalo. Hostinec U pocestného kamene spočíval v tichu a to ticho se skládalo ze tří částí.“ Věta, která v mírně obměněné podobě otevírala román Jméno větru, vítá i čtenáře Strachu moudrého muže a dopředu oznamuje, že v příběhu jsme se sice posunuli o nějaký ten kus dál, ale důležité věci zůstávají zachovány. Poctivost vyprávění, poetičnost a bohatost významů… To jsou hlavní kvality knih Patricka Rothfusse. Však právě kvůli nim se na ně tak dlouho čeká. Je to ovšem čekání, které se vyplatí. Rothfuss opět pokračuje ve dvou liniích. Ani to se nemění. Kvothovy vzpomínky podané v ich formě rámcuje v er formě zachycené dění v hostinci U pocestného kamene, kde v ústraní žijící legendární hrdina a padouch (podle toho, koho se zeptáte) vypráví o svém životě potulnému kronikáři, zatímco v okolí se začínají dít podivné věci.

Druhý den Kvothova vyprávění

Oproti předchozí knize jsou však události ze současnosti, přestože je jim věnováno o něco více kapitol než minule, poněkud upozaděny. Vlastně se dočkáme jen několika dovysvětlení k nejasným aspektům Kvothových vzpomínek. Co se ale ve skutečnosti v okolí hostince děje, to je stranou autorova zájmu – víme jen tolik, že každý ze zúčastněných (Kvothe, Kronikář a fae – tedy něco jako elf – Bast) mají svá stále nevyřčená tajemství a plány. O to více se však děje ve stěžejní linii Kvothových vzpomínek. Poté, co konečně odhalil jméno větru, se vlastně na první pohled nic moc nezměnilo. Stále je na štíru s pravidly, pořád shání peníze na školné a balancuje na hraně fyzického vyčerpání. Nijak se nepohnul ani jeho vztah s krásnou, ale stejně jako Kvothe individualistickou Dennou nebo jeho arcinepřítelem Ambrosem (osobně ale už pozorně sleduji porůznu roztroušené poznámky, kolikátý je tenhle zparchantělý baronský synek v následnictví na trůn – začíná mi totiž vrtat hlavou podezření, proč se série jmenuje zrovna Kronika kralovraha).

Jenže ve skutečnosti je vše jinak. Tím jedním jediným povoláním větru totiž Kvothe prorazil hranici. Možná mu to bude trvat dlouho, než svůj výkon zopakuje, ale už to bude snazší. A překonání jedněch dveří vede k překonání dalších. A ne vždy se za nimi skrývá jen poznání a romantické dobrodružství. Už vůči Jménu větru zazněly výtky, že se v knize vlastně nic moc neděje. A to samé je možné říci i o Strachu moudrého muže – jen s tím dovětkem, že se tam to nic neděje na celých tisíci stranách… Tato výtka je ovšem spíše výrazem nepochopení, o čem kniha ve skutečnosti je. Ano, nic se zde neděje, pokud za děj bereme střety armád, souboje na meče či pomocí magie, vybuchující věže temných mágů a zběsilé útěky milenců z měst propadlých šílenství. To bohužel. Jenže Jméno větru bylo fantasy obdobou knihy na pomezí Stříbrného větru a Vyhoďme ho z kola ven –  tragického příběhu dospívání, nabírání zkušeností, bolestného poznávání zákonů společnosti. To vše okořeněno školským humorem a autorovou láskou k hudbě. Takového děje je v obou knihách ve skutečnosti nepočítaně. Jen se prostě projevuje jinak. Je proto logické, že jediné místo, kde Strach moudrého muže trochu zaškobrtne, je v pasáži sledující Kvotheho, kterak vede v divočině skupinu válečníků proti tajemným lupičům – tedy přesně tam, kde se dostává ke slovu tradiční děj. Ostatně, knihy většinou bobtnají nezřízenými popisy nebo opulentními dialogy – i tomu se ale Rothfuss vyhýbá (pokud není řeč o hudebních vystoupeních) a servíruje své vyprávění v půl druhé stovce kratičkých kapitol, malých to paragrafů školy života. Kniha tak má rychlý spád a její konec přijde dřív, než byste si přáli.

Vydání druhého dílu doprovázelo i nové vydání Jména větru v jednom svazku.

Učit se, učit se, učit se

Ovšem zpět k tomu, kde je Rothfuss nejsilnější. Je to tehdy, když sleduje snahu Kvotheho zlepšit se či vyzrát nad systémem. Nejprve v rámci univerzity. Zde však souběžně pokračuje i jeho střet s Ambrosem – po sérii příhod zahrnujících fingovaný požár a výrobu artefaktu vyžadujícího zakázané znalosti musí Kvothe na čas změnit vzduch. Ovšem dovolená se nekoná – cestování vždy bylo přirozenou etapou univerzitního života. Kvothe tedy nastupuje do služeb zámožného velmože, jemuž má nejprve pomoci získat lásku a ruku známé krásky, ale kterému nakonec pomůže i v otázkách doslova života a smrti. Tyto vedlejší úkoly dokonce zavedou Kvotheho mimo svět civilizace a nakonec i mimo svět lidí – vše přitom autor využívá nikoliv proto, aby zahltil svého čtenáře atrakcemi, ale aby připravil Kvothemu další lekce. Kvothe tedy dospívá a získává jizvy – které rozhodně nemusí být vidět jenom na těle. Zároveň Rothfuss pokračuje ve své oblíbené hře se zmnožováním motivů a významů (pamatujete se na magii trojek v prvním díle?) – tentokrát je v hlavní roli titulní strach moudrého muže.

Čehože se mudřec obává? Rothfuss nabídne několik alternativ, které pokrývají možnosti od pořekadla přes učené moudro až po ryzí fantasy metaforu – nakonec se totiž dozvíme, že ultimátní je strach z noci bez měsíce. Tímto obrazem se Rothfuss vrací k zápletce, která pohání Kvotheho především: kdo a proč stál za vraždou jeho rodičů. Něco málo se k tomuto tématu dozvíme, ale přesto zůstává většina záhad nevyřešena. Na konci knihy je však jasné, že Kvothe je už na prahu připravenosti. Autor jej provedl vším, co jej mohlo zocelit či zranit, a nyní již nelze jít jinam než do kraje smrti a ztrát. Ostatně, Rothfuss takto nechá Kvotheho i promluvit v samém závěru Strachu: „Poprvé v životě jsem měl v kapse peníze. Byl jsem obklopen přáteli. To je dobré místo, abychom na noc přestali… Kdybychom pokračovali dál, všechno by zase potemnělo.“ Ano, třetí díl slibuje být temným čtením. Ale také slibuje, že pokud se autor nečekaně nezhorší a byť jen udrží nastavenou laťku, budeme před sebou mít jednu ze tří nejlepších fantasy sérií posledních dvaceti let.

Patrick Rothfuss: Strach moudrého muže

vázaná, obálka Laura Brett/Donato Giancola, překlad Jana Rečková, 1000 stran, 548 Kč

 Recenze převzata ze serveru Knihožrout.