Ocenění

Poutníkova dlouhá cesta vesmírem… (ukázka)

Autor redakce | Aktuality | Pátek 8 Září 2017 10.30

Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu, debutový román Becky Chambersové, patří mezi nejpopulárnější fantastické knihy roku 2014 a po třech letech se tahle čtivá space opera konečně dočká českého překladu díky nakladatelství Host. Vedle čtenářského nadšení se kniha dočkala i vřelého přijetí ze strany kritiky, což mimo jiné dokazuje rovněž nominace na Cenu Arthura C. Clarka (vítězem se toho roku sice stal Tritonem chystaný román Adriana Tchaikovského, shodou náhod rovněž space opera, ovšem to na bouřlivém úspěchu Dlouhé cesty vůbec nic nemění). Román je určen zejména těm, co si oblíbili příběhy malé, ale soudržné posádky, ať už vám to připomíná seriál Firefly či románovou sérii Expanze z pera Jamese S. A. Coreyho…

Chambers_Cesta

Becky Chambersová:

Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu

vázaná, překlad Lucie Bregantová, 496 stran, 369 Kč

Vesmír se možná zdá nekonečný, ale lodě jím putující můžou být tísnivě malé.

Když se Rosemary Harperová připojí k posádce Poutníka, příliš toho neočekává. Touží jen po nenápadném, pokojném místě, které by mohla na chvíli nazývat domovem, a po úniku od problematické minulosti. A přesně takové útočiště jí Poutník nabízí. Život na palubě lodi je sice trochu chaotický, ale jinak vcelku poklidný.

Až do doby, kdy posádka dostane životní nabídku: vybudovat hyperprostorový tunel na vzdálenou planetu a zajistit si tak na několik dalších let pohodlné živobytí — pokud ovšem přežijí dlouhou cestu mezihvězdným prostorem, aniž dojde k ohrožení některého z křehkých spojenectví, jež udržují galaxii v klidu.

Potíž je v tom, že Rosemary není na palubě jediná, kdo skrývá nějaké tajemství…

Ukázka z knihy:

Rozhovor s Becky Chambersovou

Chmabers_Long-Way

Jak to všechno začalo?

Dlouhou cestu na malou, rozzlobenou planetu jsem začala psát v roce 2012. V té době jsem praco­vala na volné noze. Hlavní zdroj mých příjmů vyschl a já se musela rozhodnout, jestli to se svou knihou vzdám a budu se soustředit jen na práci, nebo se vyhecuju a knihu dokončím. S psaním jsem přestat nechtěla, a tak jsem se rozhodla založit kampaň na Kickstarteru, abych byla na pár měsíců zajištěná, mohla knihu dokončit, zredigovat a poslat nakladatelům. Pár lidí, kteří si přáli, abych knihu dokončila, se nakonec objevilo. Vybrala jsem dost peněz a mohla v psaní pokračovat. Našla jsem si agenta a začala knihu rozesílat nakladatelům. Můj agent si ale brzy našel novou práci a já se ocitla zase na začátku. A tak jsem se v roce 2014 rozhodla knihu vydat sama. Po pár měsících mi zavolal jeden člověk, kterého jsem potkala na WorldConu v Londýně, a ukázalo se, že pracuje jako redaktor v na­kladatelství Hodder & Stoughton a že by rádi mou knihu vydali.

Požadovalo nakladatelství nějaké změny v textu?

Nic měnit nechtěli a kniha šla rovnou k zredigování a k úpravě do britské angličtiny, protože my Američané máme ve zvyku používat méně samohlásek. Legrační je, že jsem knihu napsala v americké angličtině, pak ji pro vydání v Anglii „přeložili“ do britské angličtiny a pak ji nakladatelství Harper Voyager ve Státech opět „přeložilo“ do americké angličtiny.

Co podle tebe nejvíc ovlivnilo tvé psaní?

Seriál Star Trek: Nová generace se začal vysílat, když mi byly tři roky, a stal se zásadní součástí mého života. A obávám se, že to je na mně vidět. Dlouhé hodiny jsem schopná mluvit také o seriálu Farscape.

Značně mě ovlivnil Carl Sagan, v mých knihách najdete mnoho z teorie červích děr. Pocházím z vědecké rodiny, moje matka je astrobioložka a hodně z vědy v Poutníkově vesmíru pochází od ní. Popravdě jsem musela občas ubrat, protože jsem chtěla, aby kniha byla přístupná pro každého.

Podporuješ čtenáře, kteří píší fan fiction a kreslí fan art?

Ano! Jeden z největších komplimentů pro mě je, když mi někdo poví, že napsal příběh s mými posta­vami. Fan art si velmi ráda prohlížím, hodně z nich bývá velice povedených. Ačkoliv fan fiction spisovatele podporuji, žádám je, aby mi nic neposílali. Ne že bych si jejich pří­běhy nepřečetla ráda, ale může to přinést řadu právních problémů, včetně plagiátorství. Jedna z věcí, které mě upřímně děsí, je kryptomnézie. To je, když se k vám myšlenka, kterou jste někde slyšeli, bez kontextu vrátí a vy si myslíte, že je vaše vlastní, a přitom je vlastně někoho jiného. Takže, pište fan fiction, ale neposílejte mi ji!

Je některá z tvých postav inspirována někým ze skutečného života?

Kizzy jsem napsala podle někoho, koho jsem znala. Nebyla technička, ale umělkyně. Věděla jsem, že Poutník potřebuje technika, ale nechtěla jsem, aby to byl profesionál z Hvězdné flotily, který by mohl zpaměti odvykládat technickou příručku. Chtěla jsem někoho, kdo by pravděpodobně napoprvé vy­letěl ze zkoušek. Říkala jsem si, kdyby se mělo všechno rozpadnout, kdo je poslední člověk, kterého bych pověřila opravou? Odpovědí byla tato osoba, a tak vznikla Kizzy. Některé charakterové rysy románových postav jsou inspirovány lidmi z mého okolí, například Corbin, ten je podobný jednomu mému… náročnějšímu… kolegovi. Ale Kizzy, ta je přesně taková jako její reálná předloha.

Jako žena píšící sci-fi, myslíš si, že je to žánr ženám méně přístupný?

Nemohu mluvit za někoho jiného, protože mám jen svou vlastní zkušenost a ta je kladná. Moje re­daktorka je žena, to pomáhá. A moje čtenářstvo je úžasné. Když mluvím s lidmi z komunity a řeknu jim, že píšu sci-fi, nevypadají překvapeně. To ale neplatí, po­kud mluvím s někým mimo obor. Setkávám se i s domněnkou, že píšu knihy pro děti. Je to zvláštní.

V Dlouhé cestě na malou, rozzlobenou planetu je devět hlavních postav. V čem se druhý díl liší?

V druhém díle jsou jen dvě hlavní postavy, obě se objevily i v první knize. Jde o něco trochu jiného. V Dlouhé cestě na malou, rozzlobenou planetu jsem se snažila vytvořit otevřenou a rozmanitou ga­laxii, ve které bych sama chtěla žít. Druhý díl je hlavně o lidech, kteří jsou více… politicky nedůležití? Je o tom, jak těžce musí pracovat, aby přežili. Stejně jako v Dlouhé cestě na malou rozzlobenou planetu jsem si chtěla být jistá, že postavy jsou přístupné pro všechny. Posádka Poutníka nejsou žádní hrdinové, prostě dělají svou práci. Hrdinské postavy mám ráda, ale neumím to s nimi, protože já sama jsem strašný zbabělec.

Čeká nás více příběhů z Poutníkova vesmíru?

Ano… zrovna na něčem pracuji. A je toho tolik, co chci vyprávět, určitě se na něco můžete těšit velmi brzo.

host-logo

394 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.