Blíží se pětasedmdesáté narozeniny Vůdce. Média omílají pořád dokola jeho památné projevy, Hitlerjugend a další stranické organizace zvyšují počet svých akcí a životem i dějinami zklamaný detektiv Xavier March stojí nad mrtvolou u Havelského jezera. Původně tady ani neměl být, služba připadala na jeho kolegu, jenže ten zaspal. A na Marche tak spadne případ, který může otřást Třetí říší, která v roce 1964 zdánlivě bez potíží ovládá celou Evropu. S knihou Roberta Harrise (v poslední době spojovaného s předlohou k Polanského filmu Muž ve stínu) se český čtenář mohl seznámit už v devadesátých letech a v roce 1994 pak v Praze natáčela HBO filmovou adaptaci s Rutgerem Hauerem v hlavní roli. Přesto jistě neškodí, že Kniha Zlín vydala román v novém překladu (skvělý Pavel Bakič si stihl udělat jméno už na titulech Williama Gibsona) v jednoduché, ale o to silněji působící úpravě…

Vyhraná válka, která nechce končit

Otčina je totiž skvělý román. Jeho nové vydání je navíc  příhodné i v tom, že vloni v létě vyšel Plán N Simona Urbana. Tyto dvě knihy jsou do značné míry spojené (a obě skvěle naplňují půdorys politického krimithrilleru), a přestože jejich vznik dělí mnoho let a autoři jsou odlišných národností, dokáže zkušenost s jednou umocnit požitek z četby druhé. Harris předpokládá, že Reinhard Heydrich přežil pražský atentát a nakonec se stal hlavou SS. Hitlerovské  Německo také prolomilo Enigmu, odřízlo sovětské armády od ropných polí na Kavkaze a po pádu Japonska si pomocí svých raket V3 vynutilo ostražitý mír s USA. V roce 1964 tak pomalu dobíhá druhé desetiletí studené války, kterou však pravidelně ohřívají teroristické útoky porobených národů a neutuchající boje se sovětskými partyzány na Urale.

Tehdy nastupuje Xavier March, jehož vyšetřování vede ke starým stranickým kruhům, u nichž se skrývá tajemství, které může zhatit Hitlerovu snahu o narovnání vztahů se Spojenými státy. Jedinou oporou stárnoucího detektiva je mladá americká novinářka a léty otupělý, ale pořád se ozývající smysl pro čest a spravedlnost. Harris příliš nerozebírá konkrétní  okolnosti dějinného odklonu, ale o to více umí využít drobnosti každodenního života (stejně jako Urban, jenž však oproti pragmatickému Harrisovi pracuje s větší mírou černého humoru), které by ve vítězné nacistické říši pravděpodobně skutečně fungovaly. Kriminalisté řeší případy zhanobení rasy (aneb nevěry árijských paniček s polskými a jinými podlidmi), March se mnohé dozví o problematice kont německých občanů ve Švýcarsku a jeho vlastní syn zcela podlehl státní ideologii, dokonce se v jedné z nejsilnějších scén příběhu zachová jako komunistickou propagandou oslavovaný Pavka Morozov…

Výsledkem je v detailech barvité líčení Německa šedesátých let, které je však duchovně velmi šedé, uniformní a čím dál víc se utápějící v morálním marastu. V podstatě stejnou společnost vykreslil i Urban – jen s tím rozdílem, že v jeho příběhu je odpovědná totalita komunistická a děj sleduje námluvy NDR, které přežilo pád sovětského bloku, a SRN ohledně výhodných ekonomických smluv. Blízkost a zrůdnost obou totalit se tak stává zřejmou. Ovšem to hlavní, co ke knize přitahuje (a čemu je ideologické zázemí jen barvitým pozadím) je pochopitelně promyšlený detektivní příběh. Je vidět, že Harris je původním povoláním novinář a jeho zápletka se tak točí kolem starých dokumentů a odhalení pravdy pro veřejnost (a ne nadarmo je americká novinářka nejpozitivnější postavou). Jeho March se tak pomalu dostává na stopu skutečného osudu evropských Židů…

Nic tam nezbylo a nikdo neuvěří

Zároveň je ovšem třeba říct, že i když je židovská zápletka naléhavější, v konkrétním fikčním světě by asi neměla takový dopad jako utažení finančních kohoutků v Urbanově případě, jak by Harris rád věřil. Hitlerovo Německo totiž rozhodně není na kraji ekonomického kolapsu jako přeživší se NDR, kterou drží nad vodou jen pozice vhodná pro transport ropy a plynu z východu na západ. Nacisty v podstatě trápí, že v případě odhalení konečného řešení nestihnou na Vůdcovy narozeniny urovnat vztahy se Spojenými státy (kde prezidentuje antisemita Joseph P. Kennedy) – což znamená PROTAŽENÍ bojů na Urale. Nikde v celé knize však není naznačeno, že by Německo mělo kvůli těmto bojům čelit existenčním problémům – občas se naznačí, že Němci už nechtějí bojovat, že osadníci by se nejraději vrátili do staré otčiny, ale že by se jednalo o zlomové body? Tomu se nedá příliš věřit.

Naštěstí je jádrem příběhu spíše Marchova snaha o osobní vykoupení. A správné vyřešení židovské otázky je pro něho symbolem vlastní očisty už od chvíle, kdy ve svém bytě nalezne fotku židovské rodiny, která v něm před válkou žila a o níž nechce nikdo ze sousedů vůbec mluvit. Když pak odhalí některé z dokumentů popisujících techniku koncentračních táborů, dochází k nenápadnému, ale o to působivějšímu propojení zločinu elity národa s vinou mlčící většiny (to když ponorkový veterán March zjistí, z čeho se dělaly některé doplňky oblečení, které sám běžně používal). Jeho snaha odhalit pravdu pro jiné, ale především sám pro sebe, je ještě naléhavější ve chvíli, kdy mu jeho protihráč, esesák Odilo Globocnik, řekne, že na místech koncentráků už nic není, ani cihlička, a i kdyby byla, stejně nikdo neuvěří… Harris a March věří, že tomu tak není. Že by se taková zrůdnost nedokázala utajit za žádných podmínek – proto také v textu zazní názory některých nacistů prohlašujících opak, aby je pak děj příběhu mohl vyvrátit.

Působivosti románu však prospívá, že Harris nakonec ustoupí od jasné proklamace toho, jak Marchovo vyšetřování ovlivní dějiny. Román končí stejně komorně, jako začíná – a je to jen a jen dobře. Nabízí díky tomu totiž skutečnou katarzi, ne jen sice naléhavou, ale poněkud umělou agitku. Pokud tedy Otčinu ještě neznáte, rozhodně to napravte. Mnoho lepších a působivějších krimi v poslední době nevyšlo.

Robert Harris: Otčina

vázaná, překlad Pavel Bakič, 400 stran, 389 Kč, vydalo nakladatelství Kniha Zlín

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.