Další námořnická dobrodružství Conana vám pod tradiční hlavičkou Klubu Julese Vernea nedávno přinesl český spisovatel Václav Vágenknecht v románu Conan – Bélitin tanec smrti. Pokud váháte nad koupí, máme pro vás dobrou zprávu – přinášíme vám obsáhlou ukázka z díla, která vám to rozhodování jistě usnadní: Pod vedením Bélit, Královny Černého pobřeží, a Conana, jenž se proslavil jako Amra, ovládla černá posádka galéry Tygřice Západní oceán. Obávali se jich námořníci, pobřežní kmeny i vládci mocných říší. Piráti připomínali žraloka na lovu, s nadšením posílali ke dnu nepřátelské lodě, drancovali a užívali si, bojovali i s mágy a nadpřirozenými bytostmi. Stali se postrachem Smaragdových břehů, znamenali život i smrt.

Václav Vagenknecht: Conan – Bélitin tanec smrti (ukázka z románu)

brožovaná, obálka Milan Fibiger, 360 stran, 290 kč

KRVAVÉ RUBÍNY

Tamtamy duněly noc co noc a pralesy se nesla zvěst, že mořská ďáblice našla druha – muže z ocele, jehož divokost předčila divokost raněného lva.

(R.E.Howard – Královna Černého pobřeží)

I.

Moře zpívalo a veselilo se, do plachet hadovitě štíhlé galéry s vyvýšenou palubou se opíral dravý vítr. Poháněl ji vpřed a mazlil se s jejími boky, soustavně laškoval s bílou pěnou a čechral křídla plachtícím pelikánům. Vzápětí, jako by bažil po rozletu, opustil vodní hladinu a přenesl se nad pevninu. Letěl přes močály, pralesem i savanou, svištěl tundrou a pouští, ovíval věčně zasněžené masivy hor i vyprahlá údolí bez kapky vody. Ševelil v trnitých křovinách a pročesával listoví stromů, hladil trávu i lány obilných klasů. Nevynechával ani lidské příbytky a vysmíval se prostým smrtelníkům, kteří měli brzy poznat, že Královna Černého pobřeží našla sobě rovného druha.

„Budeš se mnou sdílet jedno lože a potáhneš po mém boku do bitev? Potopíš s mým jménem na rtech kupecké lodě a bárky obtížené zbožím?“ otázala se Bélit Conana, přestože předem znala jeho odpověď. „Poplujeme podél pobřeží, jehož obyvatelé se přede mnou třesou bázní, vypleníme bohaté paláce a vydrancujeme zdobené chrámy, získáme tolik zlata, co svět neviděl.“

Cimmeřanovy modré oči jí odpověděly jednoznačně, rozuměli si beze slov. Shemitka byla dravá jako horská bystřina a divoká jako šelma, podobně jako jeho ani ji nepoznamenala změkčilá a divnými zákony se řídící civilizace, a svou krásou předčila většinu prostých dívek či dvorních dam, jež v minulosti poznal. Aniž by nad tím uvažoval, věděl, že zůstane s ní a s jejími černými válečníky, užije si volnosti. S radostí popluje po jejím boku smaragdovým mořem, bude se s ní milovat, smát a povede její oštěpníky do bitev, nic lepšího si nemohl přát.

Nalehla na něho vědouc, že mu náleží tělem i duší. Nejspíš bohyně lásky, žádostivosti i smrti Derketa jí nastrčila Cimmeřana do náruče, takový dar nešlo odmítnout.

*

Stačilo pár dní strávených na mučidlech a Gamrovu dříve neohroženou mysl ovládl nelíčený strach. Jeho odvaha roztála jako sníh ke konci zimy a ztratila se v nedohlednu, stal se troskou. Lekal se sebemenšího šramotu a děsil denního svitu, jenž vnikal do vězeňské kobky malým okénkem ve zdi, s hrůzou v srdci se obával příštích událostí. Jeho záda, hýždě, nohy i hruď hyzdily krvavé, mokvající pruhy z bičování a v ústech mu scházelo několik zubů, tvář otekla modřinami. Levou, nepřirozeně ohnutou rukou nepohnul a bolel ho naražený bok, na několika prstech mu scházely nehty. Mohutný válečník, který před pár dny neznal strach a vysmíval se chmurám nepřátel, se neskutečně bál.

I proto se jeho čelo orosilo ledovým potem, jakmile k němu zpoza zavřených dveří dolehla ozvěna blížících se kroků. Přicházeli ti, co zabili Tika a bavili se jeho utrpením.

Roztřásl se hrůzou a po tváři mu sklouzla slza. Prosil bohy, ať mu pomohou, chtěl se znovu radovat a užívat si. Kdyby, polkl, aspoň tušil, proč ho zavřeli do žaláře. Věznitelé se  během několika dní, co ho drželi v zajetí, na nic nevyptávali. Jen trápili zubožené tělo a týrali jeho duši, s potěšením ho brali na mučidla. Mlátili ho, pálili mu kůži ohněm, drtili kosti a močili do tváře, smáli se jeho křiku a škemrání o milost.

Zachroptěl. Neupadl do osidel nějaké šílené sekty, která s potěšením trýzní nevinné? Bílá bohyně se přece zmínila, že v civilizovaných městech vládnou mnohdy podivné zákony, jež prostý člověk nikdy nepochopí, možná natrefili na spolek s ďábelskými úmysly. Kdyby ho chytili kvůli poslání, s nímž zavítal do přístavu, dávno by se vyptávali, co ví a jaký obdržel úkol. Oni však k němu nevznesli jediný dotaz, pouze se bavili jeho utrpením!

Kroky za dveřmi se zastavily a ozvalo se odsouvání závory.

Gamra polkl. Srdce mu skočilo vysoko do krku, zaznamenal nevolnost. Vyděšeně se vmáčkl do shnilé slámy, znečištěné v malém prostoru kobky, z níž vedl pouze úzký odtok, jeho stolicí. Dávno už přestal vnímat, že páchne výkaly, hlavně ať znovu nestrádá.

Dveře se otevřely, oslepil ho svit lucerny. Oslněn září, zakryl si dlaní oči a schoulil se do klubíčka, jako by věřil tomu, že v této poloze unikne pozornosti žalářníků. Samozřejmě se tak nestalo.

Ticho, jež se krátce rozhostilo, přerušilo skřípavé oslovení, které připomínalo vrzání nepromazaných dveřních pantů: „Bastarde, takhle vítáš hosty?“

Hlas dobře znal. Cizí přízvuk a pohrdavý tón, mluvil k němu proklínaný Stygijec, jenž vedl jeho mučení a kterého žalářníci nazývali Nabaruch. Prokazovali mu úctu, jako by šlo o významného velmože, přestože tomu jeho jednání ani trochu nenasvědčovalo. Tak jako on se chovali piráti nejhrubšího zrna.

Gamrovi se div nezastavilo srdce hrůzou. Ještě se nestalo, aby Nabaruch zavítal do jeho kobky, vždycky vyčkával v mučírně. Co mu ten mizera chce? Nepřišel mu sdělit, že ho zabije stejně jako nebohého Tika?

Vzduchem zaznělo zasvištění a na Gamrova záda dopadla hůl. Od ramene ke kyčli se rozlila palčivá bolest a na kůži prasklo pár mokvajících strupů, černoch zaúpěl.

„Ty se na mne nepodíváš, hnido?“ promluvil posměšně Nabaruch, bavě se jeho zoufalstvím, „máš strach?“

Gamra se nepohnul. Pohled na Stygijcův vrásčitý obličej a holou lebku ho děsil víc než přízraky nočních můr, od jisté doby si představoval, že takto vypadají démoni v lidské podobě.

Na záda mu znovu dopadla hůl, vykřikl.

„Nechci tě přemlouvat,“ zahlaholil Nabaruch, „ale pokud nezvedneš svoji prašivou hlavu a nepodíváš se mi konečně do očí, vydám příkaz a odvlečou tě do mučírny. A jestli se rozhodnu, nic nezabrání tomu, abys dopadl jako tvůj přítel.“

Gamra si hrůzou prokousl spodní ret. Tikův děsivý skon si i s odstupem vybavoval příliš živě, a dokonce i teď se mu při pouhé vzpomínce zvedal žaludek. Málem se pozvracel, v ústech zaznamenal pachuť vlastní žluči.

Znovu si připomněl, jak ho pevně spoutali a přivázali tak, že musel hledět jedním směrem. Poté přitáhli do mučírny zbitého a pomláceného Tika a donutili ho pokleknout a předklonit se. Kat mu kolem zápěstí, kotníků i krku připevnil železné okovy a přikoval ho k podlaze. Když ho dokonale znehybnil, přiklopil mu k holé zadnici hrnec s malým otvorem ve dně, do nějž předtím vhodili krysu. Posléze na Nabaruchův pokyn vsunul dírou do nádoby rozžhavený kus železa, několikrát jím zakvedlal a rozdráždil zmatené zvíře k nepříčetnosti. To, ve snaze uniknout před pálícím hrotem, zkusilo zalézt do přítelova zadku a zarylo mu do kůže drápky; netrvalo dlouho a z hrnce se vyvalila krev. Tiko zoufale řval a bezmocně sebou zmítal, leč železa ho držela pevně, změnil se v trosku.

Přinucen sledovat děsivé divadlo, křičel společně s přítelem. Prosil o pomoc bohy a zaříkal věznitele, ať přestanou, ti se však jeho žádostem smáli a nadále dráždili vyděšenou krysu, bylo to strašné.

Kruté mučení skončilo po blíže neurčené době, která mu připomínala věčnost. Tiko i krysa skonali, přítel neskutečnou bolestí a ztrátou krve a hlodavec hrůzou z rozpáleného železa, smrt se jim oběma stala vysvobozením.

Gamra se zachvěl. Nepředstavoval svatouška a zabil i plno nevinných lidí, vždycky však v boji a jeho nepřátelé umírali rychle. Buď je proklál oštěpem, sestřelil šípem nebo srazil kyjem, tohle však bylo příliš i na jeho jinak otrlou povahu. Ještě nezažil takovou surovost. Dnem i nocí ho trápila představa, že skončí jako přítel, a nedovolovala mu pořádně zamhouřit oči, bál se.

Nevydržel a vzhlédl. Vedle kata s maskou přes obličej, jenž v jedné ruce svíral lucernu a ve druhé hůl, se tyčil Nabaruch. Vyholená hlava, svraštělá tvář a řídké vousy, k zemi splýval háv ozdobený klubky vzájemně propletených hadů.

Navzdory neskutečnému strachu zalomcovala Gamrou zlost. Velela mu vyskočit a vyškrábat tomu parchantovi oči. Do kůže zarytá bázeň a tělo zbičované na samotný práh únosnosti mu však nedovolovaly vstát, ti mizerové ho měli v hrsti.

„Tak co mi povíš?“ vycenil Stygijec zuby, jež měl po vzoru některých domorodých kmenů z džungle opilované do špiček.

Gamrovi se rozdrkotaly zuby. Co chce věznitel slyšet? Vždyť se ho doposud jedinkrát na nic nezeptal!

„Tváříš se, že nechápeš, co požaduji, a přitom je to jasné. U Seta, copak Královna Černého pobřeží nemá na palubě chytřejší bojovníky, než jsi ty a tvůj mrtvý přítel?“ sykl pohrdavě Nabaruch a jeho tvář se zkřivila záští. „Mluv! Kde je ta čubka?!“

Současně napřáhl nohu, jako by ho mínil nakopnout, pohyb nedokončil. Vypadalo to, že si nechce zašpinit sandály jeho krví a výkaly.

Gamra ztratil poslední naději. Tak věznitelé vědí, kdo ho vyslal do přístavu! Proto je zřejmě před pár dny zajali, když společně s Tikem procházeli v noci temnou ulicí, jen nechápal, proč nevyzvídali už dřív. Je to jasné, zemře, nenechají ho odejít.

Ze Stygijcova volného a širokého rukávu vykoukla malinká hlava a cosi mu vklouzlo do dlaně. Jiskrná očička a růžový čumáček, krysa!

Gamra vykřikl a přitiskl se zády ke stěně, div mu děsem nepuklo srdce. Raději než krysu střetne mnohorukého démona s deseti chapadly a mordou plnou špičatých klů, kéž mu pomůžou bohové!

„Líbí se ti? Má protáhnout tvůj špinavý zadek?“ vzplál v Nabaruchových očích zvláštní oheň. „Stejně si, parchante, nic lepšího nezasloužíš. Náležíš mezi černou pakáž, co doprovází pirátku Bélit, nechť sežere její duši požíračka a její hříšné tělo rozleptávají do konce světa šťávy hadího žaludku. Zmar a zkázu na vás, bastardi! Vyhubit vás do jednoho!“

Gamra se nepohnul. Zachvácen děsem, jenž mu bránil rozumně myslet, sledoval krysu. Bál se, že hlodavec opustí Stygijcovu dlaň, skočí na podlahu a pokusí se mu vniknout do útrob řitním otvorem, stáhla se mu střeva.

„Černá království i Kush,“ navázal Nabaruch, „se klepou strachy, že pirátka Bélit zakotví u jejich výsostných břehů a začne drancovat, plenit či zabíjet, ta proradná mrcha dokonce vztáhla pazoury i na stygijské koráby. Přepadává naše obchodníky a posílá jejich lodě i s posádkami ke dnu, taková troufalost nikomu neprojde. Věř mi, že už brzy zastavím její řádění a lidé přestanou trpět v područí smradlavých divochů, jako jsi ty. Jen se na sebe, mizero, podívej. Pokrývají tě hovna a smrdíš hůř než řeka zesnulých, nezasloužíš si žít. Jak ti povídám,“ plivl mu do tváře, „je pouhou otázkou času, kdy Tygřice i s celou posádkou klesne ke dnu. A ty,“ namířil na Gamru prst, „mi v tom pomůžeš.“

Lucerna v katových prstech se mírně zhoupla a po stěnách se rozjely obludné stíny. Připomínaly obrysy tancujících kober s roztaženými krky.

„Tak co mi povíš?“ sevřel Nabaruch v dlani usazenou krysu, až ta slabě zapištěla. „Kdy připluje Bélit?“

Gamra zaúpěl. Není zrádce!

„Copak? Ztratil jsi hlas? Nebo i paměť?“ ušklíbl se Stygijec. „V tom případě ti ji pomůžu obnovit. Bélit touží po rubínech, na které ji nedávno upozornil jeden zparchantělý kupec odtud z přístavu, a ty máš za úkol před jejím připlutím zjistit, kde se klenoty nacházejí. Radím ti, neopovažuj se mi tvrdit, že se mýlím.“

„Eh,“ zaúpěl Gamra, co je Nabaruch vlastně zač? Jak všechno odhalil? Že by někdo promluvil? Jenže kdo? Bílá bohyně ani ostatní členové posádky by ho nezradili, zbýval jedině kupec. Proč by to ale dělal? Kdyby přiznal, že obchoduje s piráty, nastrčil by sám krk do oprátky. Za takový čin by ho místní obyvatelé ukamenovali a jeho všivou hlavu nabodli na kopí. Nikdo jiný však nepřicházel v úvahu.

„Kde je ta čubka teď?“ zahřímal Nabaruch, „neopovažuj se mi lhát. Upozorňuji tě, že znám taková muka, o jakých se ti nezdá, smrt tvého přítele ve srovnání s tím, co ti můžu připravit, představovala pouhý předkrm.“

Gamrovi se znovu zaryl do uší Tikův zoufalý řev. Co si má počít? Nechce trpět!

Krysa, stisknutá Stygijcovými prsty, bolestně zapištěla.

„Kde je?“ zopakoval Nabaruch otázku.

„Na moři,“ uniklo Gamrovi, aniž by původně chtěl mluvit. Zachvěl se nad vlastními slovy. Právě se stával zrádcem! Copak ale může mlčet, když se do něho potměšile zapichují krysí oči? Připadalo mu, že se zvíře potutelně šklebí, jako by se těšilo, že mu navzdory vlastní smrti rozdrásá vystrčenou zadnici, roztřásl se. Co se s ním děje? Nepodléhá halucinacím? O Stygijcích je přece známo, že vládnou kouzly, určitě ho očarovali.

„Kde na moři?“ pokračoval ve výslechu Nabaruch.

„Nevím. Ve jménu mořských bohů, nevím,“ zablekotal Gamra, plně podléhaje zasetému strachu, nedokázal déle mlčet. Zlomili jeho vůli a stali se jeho vládci, nezmohl se na odpor. Slova se z něho sypala sama, zablekotal: „Nesvěřila se nám, kam popluje. Pouze nám řekla, že si nás vyzvedne.“

„Kdy a kde?“

„O úplňku na ni máme čekat u Žraločí skály. Zakotví tam a vezme nás na palubu, možná se i vylodí, aby pronikla do města. Nevím, jak se rozhodne, ale máme tam být.“

„O úplňku u Žraločí skály?“ přejel si Nabaruch prsty po holé hlavě. „U Seta, tomu by se dalo i věřit. Poblíž přístavu se nevyskytuje vhodnější místo, kde se dá nepozorovaně přistát. Máte pro střetnutí domluvený nějaký signál? Ohnivé znamení, kouř či něco podobného?“

„Ne, to ne. Máme tam pouze být.“

„Takže budete vyčkávat na břehu, dokud nepřipluje?“

„Ano.“

Nabaruch se usmál a koutky jeho úst se protáhly. „Výborně. Věděl jsem, že promluvíš, když před tebou usmrtíme tvého společníka. Přesto,“ bliklo mu v očích, „tě znovu vezmeme na mučidla. Všechno nám slovo od slova podrobně zopakuješ.“

„Ne, to ne! Všechno jsem řekl,“ pokusil se Gamra vyskočit na nohy. Do slámy ho srazila katova hůl.

„Nelžu!“ zahořekoval. „Přísahám, že mluvím pravdu.“

„Čekám v mučírně,“ opustil Nabaruch kobku, hladě drženou krysu. Do cely místo něho vstoupili dva obrovití kolohnáti, katovi pomocníci, a uchopili vzpouzejícího se Gamru, jenž se pomočil hrůzou.

*

„Kam plujeme?“ otázal se Conan, přejížděje prstem po ladných křivkách Bélitina těla. Leželi vedle sebe na leopardí kožešině a popíjeli víno.

„Do Zabhely,“ převrátila se na záda. „Zavítal jsi někdy do toho města?“

Zavrtěl hlavou. „Navštívil jsem plno říší. Nemedii, Argos, Zamoru, Corinthii a další hyperborejské země daleko na severu, kde vládne taková zima, že by obyvatelé přímořských oblastí zmrzli během jediné noci, zavítal jsem i do velkých měst jako Rabud, Arenjun, Numalie, Shadizar či Yezud. Tak daleko na jih jsem se ale nedostal. Dovezla mne sem argoská loď, kterou jsi potopila.“

„Pak Zabhelu brzy spatříš,“ usmála se, „doprovodíš mě do přístavu. Donesla se mi zvěst o rubínech, co dosahují velikosti pštrosích vajec, získáme je.“

Zasvitlo mu v očích. Na zlodějské časy v Zamoře a Nemedii se nedalo zapomenout. Tiché plížení temnou nocí, tajná vniknutí do střežených objektů, divoké rvačky a zběsilé úprky, popíjení za uloupené peníze. Rád se po boku smetanově bílé krasavice vrátí ke špinavému řemeslu a připraví pár boháčů o majetek.

„S předstihem,“ pokračovala, „jsem poslala do Zabhely dva ze svých mužů, kteří se po rubínech porozhlédnou, o úplňku na mě mají čekat u Žraločí skály. My však,“ spiklenecky zamrkala, „připlujeme k Zabhele dřív. Ne že bych svým pirátům nevěřila, ale úplněk nastane za čtyři dny a my zakotvíme u pobřeží zítra k večeru, využijeme získaný čas. Vypravíme se do města a obhlídneme terén. Budeš mi krýt záda?“

„Ve jménu Mitry, neboť Cromovi je jedno, kam povedou moje kroky, půjdu s tebou, kam si budeš přát,“ přikývl, přestože v něm zahlodaly jisté pochybnosti. „Nebojíš se, že tě v přístavu někdo pozná? Titus, tak se jmenoval kapitán lodi, na níž jsem se plavil, tvrdil, že tě čeká oprátka. Jistě máš na pevnině plno nepřátel, kteří by tě rádi viděli na popravišti.“

„U Ishtar,“ posadila se a její oči vzplály odhodláním, „Královna Černého pobřeží nezná strach. Proplula jsem oceán od Zingary až k vesnicím daleko na jihu a kotvila jsem u pobřeží Shemu, Stygie i Kushe, přičemž jsme střetli nejenom lidi, ale i démony, a pokaždé jsme vyvázli se zdravou kůží. A jinak tomu nebude ani tentokrát. Naše kroky hlídají mocná Ishtar, Adonis, bohyně smrti a žádostivosti Derketa, Ashtoreth i bůh lumpů a zlodějů Bel, vím, že uspějeme. A že mne někdo pozná?“ na tváři jí zahrál lišácký úsměv, „nežije příliš mnoho lidí, co znají moji pravou podobu. Protivníky, jejichž koráby jsme potopili a kterým se podařilo uniknout na břeh, spočítám na prstech jedné ruky, většina mých nepřátel skončila na dně oceánu nebo v tlamách žraloků. Jestliže lidé nespatří moji galéru, vůbec je nenapadne, že se nacházím poblíž. Tygřici necháme na širém moři, kde unikne pozornosti, a vklouzneme do přístavu pěšky. Nikdo nebude tušit, že procházím ulicemi, a kdyby přece jenom některý z obyvatel nebo námořníků pojal podezření, zmate ho, že půjdeš po mém boku. Celé pobřeží ví, že moji posádku tvoří výhradně černoši, ani jeden ze suchozemců netuší, že jsem si nalezla druha s bronzově opálenou kůží.“

Sklouzla na jeho hruď a přitiskla se k němu. „Stejně se pro jistotu zamaskuji. Tvář si zakryji rouškou a přes ramena přehodím dlouhý plášť, pod nímž uschovám svoje zbraně. Proměním se v kněžku a ty se staneš válečníkem, který mě doprovází na cestách a dbá o moji bezpečnost. Ještě se dvěma oštěpníky, kteří nás budou doprovázet, zapadneme do davu jako zrnko máku.“

Přikývl. S tím se dalo souhlasit.

„A kdyby přece jenom došlo k boji,“ poznamenala, „poradíme si. Už pouhé vyslovení mého jména vnese do srdcí nepřátel takový strach, že se rozprchnou jako vyplašené hejno slepic, s tebou po boku se nebojím ani démonů vzešlých z temnot. Viděla jsem tě bojovat a vím, že se tvé dravosti a síle nikdo nevyrovná, rozneseme nepřátele na prach.“

Vášnivě ho políbila na rty.

*

Gamra řval, sténal a úpěl. Stále dokolečka vyprávěl, z jakého důvodu zavítal do přístavu, leč mučitele neobměkčil. Nabaruch přihlížel jeho utrpení, potutelně se usmíval a hladil v dlani svíranou krysu, i kati se bavili zajatcovým bolem.

II.

Temné mraky zakryly měsíc i hvězdy, moře šumělo a pofukoval teplý větřík, hřbety zpěněných vln narážely na kamenitý břeh a zpívaly nekonečnou píseň toulavých námořníků. Zatímco piráti spustili na hladinu člun, stanul vedle Bélit starý šaman.

„Opravdu mě žádáš, abych s lodí a zbytkem posádky odplul na širé moře, zatímco se vydáš na pevninu pouze v doprovodu obou kapitánů a toho válečníka?“ ukázal N’yaga směrem ke Conanovi a v jeho hlasu se zachvěl stín pochybností. „Není to příliš nebezpečné? Znáš ho sotva dva dny. Sice se mu, jak jsme se přesvědčili na vlastní kůži, v boji žádný z nás nevyrovná, co když tě ale zradí? Vzpomeň, dříve jsi mi sama vykládala, že civilizace kazí lidi, a on odtamtud, jak se nám svěřil, přišel.“

„Conan,“ nezajímaly ji jeho obavy, neboť se řídila vlastní intuicí, jež ji skoro nikdy nezklamala, „není zhýčkaný šlechtic ani načinčaný dvořan, který si bez svých služebníků sám pořádně ani neuleví. Jen se na něho dobře podívej. Je tvrdý jako pružná ocel a nezkrotný jako vlk, i kdyby putoval Kushem, Argosem, Stygií či Zingarou stovky let, tak se ho faleš a klam zkažených měst netknou. Zůstane pořád svůj. Představuje lva v lidské kůži, který moc dobře ví, co znamená čest. V jeho doprovodu se mi nic nestane, neopustí mne.“

„Amra, lev navlečený do lidské kůže,“ připustil N’yaga, nazývaje krále zvířat jménem domorodých kmenů. „Máš pravdu,“ kývl následně, „v jeho očích se neskrývá zrnko zrady. Stejně mě ale sužují pochybnosti. Něco tady uvnitř,“ sáhl si na hruď, „mě varuje. Výprava do přístavu mi z neznámé příčiny nahání strach, něco nepříjemného se stane.“

„Nesýčkuj a nepřivolávej na nás hněv bohů, kteří nepřejí ustrašeným. Plavíš se se mnou na Tygřici od samotného začátku a vždycky jsme uspěli, přestože jsi mě častokrát nabádal, ať obrátím své kroky jiným směrem; zvítězíme i tentokrát. Raději se soustřeď na svůj úkol, Tygřice nesmí přijít k úhoně. Odpluj daleko na širé moře, aby žádný z námořníků, a že se jich kolem Zabhely vyskytuje nesčetně, nespatřil naši loď, vrátíš se pro nás v noci, den po úplňku, k Delfíní zátoce. Přivedu tam s sebou i oba špehy a přinesu získané rubíny, potřebuji na palubě někoho, na něhož se můžu plně spolehnout.“

Přikývl. „Dávej pozor. Budu za tebe prosit bohy.“

Poplácala ho po rameni a přehoupla se přes hrazení. Seskočila do člunu, kde na ni čekal Conan, N’gora, Yamba a čtyři vybraní oštěpníci, kteří je měli přepravit na pevninu a zase se vrátit na Tygřici. Muži se opřeli do vesel a vypluli ke břehu, maskovala je temná noc.

N’yaga je z paluby Tygřice pozoroval, dokud mu nezmizeli z očí. Stále se nemohl zbavit neurčitého strachu.

*

I když největší přístav v Kushi představovalo město Meroe, vládl v Zabhele čilý ruch. Námořníci v přístavu nosili nebo vykládali z lodí zboží a do vnitrozemského Sukhmetu odjížděly kupecké karavany převážející drahé kameny, malované karafy, tkané oděvy i jemné látky, vzácné předměty a různé nástroje, šperky, slonovinu i otroky. Do toho nabízeli rybáři své úlovky a společně s trhovci halekali jako na lesy, vychvalujíce prodávané zboží. Po kamenné dlažbě, kterou občas nahrazovalo měknoucí bláto, drkotala kola povozů a klapala koňská kopyta, do páchnoucího bahna se místy až po kotníky bořily jak zdobené boty, tak i odrbané škrpály, děravé sandály nebo bosé nohy. Putyky čas od času opouštěly skupiny namol opilých námořníků, kteří rozevlátými kroky mířili k nábřeží, aby se na palubách svých korábů vyspali z opilosti; při občasných šarvátkách, při nichž často tekla krev, zasahovaly do děje městské stráže.

V křivolakých ulicích se taktéž mísily desítky jazyků a splývaly v chaotickou směs, v hospodách, na tržnicích, na palubách lodí i na ryncích se střetávali lidé různých kultur a rozličného vyznání. Kromě místního obyvatelstva se mezi výstavnými paláci, okázalými chrámy, majestátními stavbami, ale i oprýskanými domy či zchátralými chýšemi vyskytovali beduíni zahalení v hábitech, Shemité a snědí Stygijci, Argosané i pomalovaní válečníci z nedalekých džunglí, občas se z davu vyloupli i kupci z Ophiru, Zingařané či šikmoocí Khitájci. Vojákům, dobrodruhům či námořníkům z kotvících lodí nabízely své vnady holky rozličných národů. Dívky s černou, bílou i žlutou pletí, mezi nimiž se vyskytovaly jak okázalé krasavice, tak i přežívající trosky, které potěšila i suchá kůrka několik dní starého a okoralého chleba.

Bélit ruch ve městě plně vyhovoval. Pravda, Conan kráčející po jejím boku převyšoval mohutným vzrůstem většinu běžných chodců téměř o hlavu, a tak si ho pár kolemjdoucích osob podezíravě přeměřilo, přesto se ale i se dvěma bukanýry, kteří si navlékli kradenou zbroj a kráčeli jim v patách, ztráceli v hustém davu. Návštěva probíhala přesně tak, jak si představovala. Pokud nenastane mimořádná událost, a ona doufala, že k tomu nedojde, nikdo nepojme podezření, co jsou ve skutečnosti zač.

Její dobrá nálada dostala trhlinu, když prošli městem a zavítali do přístavu, kde se jim nabídl pohled na kotvící lodě. Zaujala ji stygijská galéra, jež se líně houpala na vlnách.

„U mořských démonů, ať mě sežehne medúza, jestli se pletu, tohle je válečný koráb. Jak je to možné? Zabhela náleží ke království Kush, nechápu, že radní města dovolili vyznavačům hada přistát v tak důležitém přístavu. Vždyť to vypadá, že ti mizerové táhnou do boje.“

„Třeba,“ zabručel Conan, „převáží některá z ukotvených lodí vzácný náklad a koráb ji doprovází.“

„Stejně se mi přítomnost stygijské bojové galéry v Zabhele nelíbí,“ hlesla Bélit, byť Cimmeřanovo vysvětlení vyznívalo víc než pravděpodobně. „Možná,“ zauvažovala, „se N’yaga nemýlil, když mě upozorňoval, že se přihodí něco neblahého. Navštívíme kupce, který mne zpravil o rubínech, a vyhledáme Tika s Gamrou. Pojďme!“

Splynuli s davem.

*

„Nemýlíš se? Opravdu přistál nedaleko přístavu v noci člun?“ zvedl se ze židle velitel přístavu Balamus a zaklepal prsty na stolní desku. „Vskutku na pevninu vystoupila žena oblečená jako kněžka, již doprovázeli tři muži, a zamířili k našemu městu?“

„Nedovolil bych si ti lhát, pane,“ uklonil se podlézavě starý rybář v odrbaných, mořem načichlých hadrech. „Jako že sleduje moje kroky všemocný Mitra, proběhlo všechno tak, jak jsem ti povídal. Ze člunu, který přirazil ke břehu, vystoupila čtveřice lidí a vydala se směrem k Zabhele, jestli se někde nezdrželi, dorazili do města kolem poledního. Zbylí námořníci se vrátili zpět na moře.“

„Jsi si jistý, že šli sem do přístavu?“

„Naprosto. Byli ozbrojení a pokradmu sledovali okolí, už jen z toho usuzuji, že neměli čisté úmysly. Kdybych se neukryl v křoví a oni mne spatřili, určitě bych skončil jako potrava krabů a ryb.“

„To už jsi mi jednou povídal. Můžeš mi říci ještě něco, co jsem neslyšel? Opravdu jsi nezahlédl koráb, z něhož se vylodili na pevninu?“

„Promiň, pane, víc skutečně nevím. Panovala temná noc a měsíc i hvězdy se schovaly za mraky, k vylodění si nemohli přát lepší počasí. Přísahám, že jsem pověděl všechno, co jsem viděl.“

„Můžeš jít,“ hrábl velitel do měšce s penězi a hodil rybáři zlaťák. Ten ho hbitě chytil a ukryl za opasek, jako by se obával, že o peníz obratem přijde. Když opouštěl místnost, jeho bezzubá ústa se radostně smála.

Sotva za ním zaklaply dveře, vytáhl Balamus z truhlice zdobenou karafu, nalil si do číše červené víno a zhluboka se napil. Vzdychl. Co teď? Má se řídit příkazy shora a předat zprávu Stygijcům, jejichž válečný koráb kotvil zhruba týden v přístavu? Ani trochu se mu do toho nechtělo. Za ostrahu města je přece zodpovědný on a nenávidění uctívači hada mu nemají co přikazovat, ostatně oni se mu také nesvěřovali s tím, co vypátrali. A že ho jejich konání zajímalo. Jako jednomu z mála mu totiž nadřízení sdělili, že Stygijci zamýšlejí u jejich přístavu jednou provždy skoncovat s pirátkou Bélit. Zpráva, již musel udržovat v tajnosti, mu zněla přímo neskutečně, a přestože by smrt proklínané Shemitky přivítal s otevřenou náručí,  o výsledku hned od začátku silně pochyboval. Nevěřil tomu, že by pirátka zabrousila k nim do města. Kdyby ji chtěli polapit, měli by raději vyplout na moře. Tak to viděl on a jistě by mu přizvukovali i jeho nejbližší podřízení, pokud by s nimi o tom promluvil. Spíš se obával, že uctívači hada plánují cosi nekalého. Zmocněnec města však odmítl jakékoli jeho připomínky, a dokonce mu pohrozil, že ho v případě neuposlechnutí rozkazu sesadí z místa, proto raději mlčel a držel krok.

Stejně ho ale štvalo, že se má ponižovat před Stygijci a běhat za nimi s kdejakou prkotinou. Copak v minulosti nevykonal pro přístav víc než dost? Připadalo mu, že radní    přestávají věřit jeho schopnostem a raději se spolčují s nedůvěryhodnými cizáky, dokonce by ho ani nepřekvapilo, kdyby se uctívači hada dostavili na jejich pozvání. Taková hanebnost, on by je do přístavu nikdy nevpustil!

Vyzunkl víno a zafuněl, takhle to nenechá. Předčí Stygijce a dokáže, že je lepší. A jak, ušklíbl se, úspěchu dosáhne? Třeba zrovna tím, že dá pro začátek pátrat po tajně se vylodivší čtveřici. Pravda, žena zahalená do kněžského úboru a dva černoši by hravě splynuli s davem, ve spojení s velikým válečníkem se ale najít dají. Jak se dušoval rybář, mladík přesáhne svou velikostí většinu mužů o hlavu a navíc nosí přilbici se zahnutými býčími rohy, jestli najdou jeho, odhalí i ty zbylé.

Jedno však – znovu si dolil – ví už s předstihem. Nepůjde o proklínanou pirátku, neboť kněžku vedle dvou černochů doprovází válečník s bledou kůží. Každý přece ví, že její posádku tvoří výhradně ebenově tmaví mordýři.

Teď jen – uklidil karafu – musí promyslet, jak bude postupovat. Dotyční se zatím proti zákonům nijak neprovinili, ačkoliv jejich skrytý příchod do Zabhely nasvědčuje tomu, že nepřišli s kalými úmysly. Třeba se ale sami prozradí. Moc dobře totiž věděl, že se v zapadlých knajpách velmi často uzavírají nelegální obchody, co kdyby díky podezřelé čtveřici kápl na jeden z nich? Proto, zašklebil se, nařídí skupinu prozatím pouze z povzdálí sledovat, a bude-li mu nakloněn Mitra, sami ho dovedou k nepravostem. Teprve pak je polapí.

Napil se a zamnul si ruce, ihned vyšle do ulic špehy. Dokáže, že přístavu vládne on, a ne zatrolení uctívači Seta.

*

Ačkoliv se dvoupatrový dům s doškovou střechou a otlučenou fasádou nacházel jenom pár kroků od přístavu, nedoléhal do postranní uličky halas námořníků ani nabídky překřikujících se trhovců či hýkání oslů. Průčelí budovy zdobil vytesaný erb, trs hroznového vína, okna zakrývaly dřevěné okenice, jež bránily dennímu žáru proniknout dovnitř, stavba vypadala vedle okolních obydlí zcela tuctově. Navzdory tomu se jednalo o obydlí zámožného kupce Asiaha, jenž obchodoval nejen na moři, ale i na pevnině.

Právě kvůli němu zavedla Bélit své společníky do uličky. Asiah se totiž tajně stýkal  s podsvětím, a byli to jeho lidé, kteří ji upozornili na rubíny. A kdyby jen to, navíc se dohodli, že kupec poskytne útočiště Tikovi s Gamrou, které poslala s předstihem do Zabhely.

K domu však nedošli. Vstupní dveře zahrazovala hřeby přibitá prkna, na nichž se klimbala obrovitá pečeť; rázem couvli do temných koutů a po okolí se rozletěly jejich podezíravé pohledy.

„U žahavých medúz,“ zachvátilo Bélit neblahé tušení a Shemitka sevřela dýku ukrytou pod pláštěm, „co to znamená?“

„Stejně zapečetěný dům,“ zachmuřil Conan čelo, „jsem spatřil kdysi v Arenjunu. Náležel jednomu kupci, jenž obchodoval s podsvětím a zprostředkovával pro lupiče prodej kradeného zboží. Strážci pořádku jeho počínání odhalili, zabavili mu majetek a podobně jako tady zapečetili obydlí. Obchodníka nejprve mučili a po pár dnech ho veřejně popravili. Jeho useknutou hlavu nabodli na kůl a vystavili ji na náměstí.“

„U Derketiných cecků!“ sykla Shemitka, vybavujíc si opět šamanovu výstrahu, „že by Kushité odhalili Asiahův obchod s piráty? Kdyby tomu tak bylo, mohl se na mučidlech zmínit i o nás! Vypadněme odtud, než se někdo začne zajímat, co tady pohledáváme, pojďte! Dělejte, jako bychom ulicí jenom procházeli.“

Bez váhání vyrazila, vlál za ní dlouhý plášť. Následovali ji, zanedlouho je opět pohltil čilý ruch.

Aniž si toho všimli, za jejich zády se mihl temný stín.

*

Gamra pootevřel slepené oko. Spatřil zeď protkanou desítkami kmitajících mžitek, bylo mu špatně od žaludku. Pálilo ho celé tělo a nedokázal se pohnout, sálal horečkou. Chvíli tápal, než si uvědomil, kde se nachází, rozvzpomenul se při zhlédnutí vlastní ruky. Na prstech mu chyběly nehty.

Slabě zaúpěl, zalil ho pot a při představě, že skončí zase na mučidlech, omdlel hrůzou. Přes nohu mu přeběhla myš.

*

„Rozdělíme se,“ zavelela Bélit. Po návratu na rušnou třídu se namačkali do jednoho z výklenků v hradbách, kde nemohl slyšet jejich rozhovor nikdo nepovolaný.

„Ve dvojicích,“ rozdělovala úkoly, „prolezeme krčmy a ve jménu Ishtar zjistíme, co se tady stalo. A kdyby někdo vyzvídal, proč se zajímáme o Asiaha, budeme tvrdit, že jsme právě přijeli ze Sukhmetu a máme kupci předat jakýsi balíček, jenže nevíme, kde obchodník bydlí. Určitě se najde někdo, kdo nám prozradí, proč zapečetili jeho dům a kam se poděl. Rozumíte mému plánu?“

Conan i oba černoši přikývli.

„Také zjistíme,“ pokračovala Bélit, „co tu dělá stygijský koráb, a zkusíme najít Tika s Gamrou, sejdeme se o půlnoci v zahradě poblíž hlásné věže, již jsme minuli po vstupu do Zabhely. A kdyby se tam někdo z jakékoliv příčiny nedostavil včas a nezastihl ostatní, bude zítra dopoledne čekat poblíž sochy na nábřeží, kde ho někdo z nás vyzvedne. Je každému vše jasné?“

Znovu se jí dostalo souhlasného přitakání.

„Výborně. Vy dva,“ obrátila se k černochům, „prohlédnete krčmy v přístavu, zatímco já s Conanem zůstanu ve středu města. Místo srazu znáte, běžte.“

Černoši bez jediného slova opustili výklenek a splynuli s davem.

„Jestli kupce skutečně zajali královští vojáci,“ zachytil Conan Shemitku a zadržel ji ve výklenku, jejž chtěla opustit, „tak mohli lapit i tvé dva bojovníky, které jsi sem s předstihem vyslala. Co když jim při mučení prozradili, že připluješ k Zabhele? Nepřítel by tě očekával.“

„Proč myslíš,“ zažhnul jí v očích plamen, „že jsme se vylodili s předstihem? Nejsem tak naivní, abych naprosto důvěřovala Asiahovi či jinému z obchodníků, kteří tajně jednají s piráty. Ti lotři by ve většině případů klidně prodali i vlastní matku, kdyby jim z toho kápl slušný zisk, nemají v sobě špetku cti. I proto jsem si umínila obhlédnout přístav dřív a osobně, abych se přesvědčila, jestli nám nehrozí nebezpečí. A jak to vypadá,“ dodala zachmuřeně, „učinila jsem asi dobře.“

Přikývl, nespouštěje zraky z valících se lidí.

„Nevím, jak ty,“ pokračovala, „já cítím v srdci zradu. Jakmile jsem spatřila stygijský koráb, jaly mne obavy, že se Gamrovi s Tikem přihodilo něco zlého, nevím proč, ale mám strach, že už nežijí. Běda však tomu,“ sevřela pěsti, „kdo by nám překřížil cestu a ublížil jim. Poznal by hněv Královny Černého pobřeží a ty, Conane, bys kráčel po mém boku. Srazili bychom nepřátele v prach a poslali jejich duše krvežíznivým bohům.“

Vycenil zuby. Proti dobrému boji neměl nejmenších námitek.

„Ano, tak to bude,“ přitiskla se k němu, opojena vlastní řečí. „Od chvíle, kdy jsem tě prvně zahlédla, vím, že jsme si souzeni. Moje srdce je spojeno s tvým a má duše je součástí tvé, jsem si jistá, že mne nikdy nezradíš. Jsi můj lev,“ usmála se, vybavujíc si, jak Conana nazval N’yaga, „jsi Amra.“

Vyšvihla se na špičky, krátce si vyhrnula závoj a vášnivě ho políbila na rty. Pouze ji objal kolem útlých boků a nadále nespouštěl zrak z ulice.

„Možná se mýlím,“ zašeptal, „ale před chvilkou se mi zdálo, že nás někdo pozoroval.“

Nedávajíc na sobě znát znepokojení, přehlédla Bélit tázavě dav. Že by její pozornosti uniklo něco důležitého? Nestávalo se to často, leč mohlo k tomu dojít.

Rušnou ulicí se valili trhovci nabízející zboží, ustarané hospodyně i vodním živlem ošlehaní námořníci, polonazí domorodci i do drahocenných hávů oblečení šlechtici či dvorní dámy, nedaleko nich se válel ve smradlavých splaškách beznohý žebrák. Na první zdání nezahlédla mezi průchozími nikoho podezřelého.

Přesto Conanovi věřila. Někteří lidé dokáží vycítit nebezpečí i na dálku,  nepochybovala, že Cimmeřan patří mezi ně. Barbar představoval neobroušený klenot, v němž přežívaly zvířecí pudy, takoví jako on vyrůstali s přírodou.

„U Derkety, kdo nás pozoroval?“ zeptala se, tisknouc se nadále k němu, ale připravena uskočit, aby měli oba v případě ohrožení volné ruce.

„Nikoho jsem pořádně nezahlédl,“ zavrtěl hlavou, „přesto mi krátce připadlo, že jsme sledováni. Když nás opustili tvoji piráti, spatřil jsem na kraji zřítelnice mžiknutí, jako by jim kdosi hodlal vyrazit v patách. Sotva jsem však pohlédl daným směrem, zmizel neznámý v davu, jako by se polekal, že ho zmerčím.“

„Myslíš,“ znepokojila se, „že se někdo vypravil za N’gorou a Yambou?“

„Jak jsem za nimi hleděl, tak v jejich stopách nikdo nechvátal. Jako by si neznámý všiml, že jsem ho zpozoroval, a raději zalezl do úkrytu. Možná se ale pletu a nešlo o nikoho významného, koho bychom zajímali právě my, na ulici se pohybuje i plno obyčejných grázlů. Třeba šlo o lovce otroků nebo o lupiče, například támhleten kluk,“ kývl hlavou, „představuje drobného zlodějíčka. Vyčkává a vyhlíží si vhodnou oběť, na nás se ale,“ vesele se zazubil, „neodváží. Ví, že bych mu mohl ublížit.“

Půjdeme!“ rozhodla. „Ztratíme se v uličkách a budeme postupovat podle původního plánu. A kdyby nás něco rozdělilo, víš, kde se sejdeme.“

„Přišel bych tam.“

„Já vím,“ přikývla. „A kdybys náhodou nepřišel, protože by se ti něco stalo, věř mi, že tě tady nenechám. Najdu si tě, i kdyby tě odvedli na vrchol nejvyšší hory celého světa nebo do vyprahlé pouště, kde člověk nenalezne kapku vody, zachránila bych tě. Celý svět by poznal hněv Královny Černého pobřeží.“

Neodpověděl, přesto četla v jeho očích, že by pro ni udělal totéž.

Opustili výklenek a vpluli do hučícího davu.

III.

„Hej, příteli,“ zastavil N’gora u obrovitého černocha, který nesl na zádech z kotvící lodi obrovitou truhlu, složil ji na molo a nyní si utíral z čela pot, „poradíš mi? Vyslali nás,“ ukázal na sebe i na Yambu, „za nějakým kupcem, jmenuje se Asiah. Nevíš, kde ho najdeme?“

„Asiah?“ protáhl nosič tvář. „U žraločích zubů, někdo si z vás vystřelil, ne? Jestli nechcete přijít o hlavu, zapomeňte na Asiaha a radši se opijte v některé z putyk, uděláte líp.“

N’gora s Yambou na sebe tázavě pohlédli, zvažujíce, před čím je nosič vlastně varuje. Copak městské stráže skutečně odhalily kupcovo obchodování s bukanýry a rázně proti němu zakročily? Stejně nechápali, jaké ohrožení by z toho plynulo pro ně. Pobývali v Zabhele necelý den a do ničeho se nezapletli, zdánlivě neměli důvod k obavám. Nebo ano? Než však stihli vyzvědět další podrobnosti, zjevil se na palubě lodi vyšňořený kupec, očividně majitel plavidla.

„Platím tě za práci, nebo za kecání?!“ houkl na nosiče, ruce založené v bok. „Pohni kostrou, ať je náklad na molu do setmění. Příliš času ti nezbývá.“

„Radím vám, zapomeňte na něho a vyhněte se jeho obydlí,“ mrkl na ně ještě černoch a opustil je. Vyběhl po houpající se lávce na palubu pro další truhlu.

N’gora s Yambou chvilku nerozhodně stáli, poté pokrčili rameny a vydali se po molu. Aniž by rozuměli vyřčenému varování, zaznamenali na duši mráz. Instinkty je varovaly před něčím nedefinovatelným.

*

„Asiah?“ zabručel hostinský a položil na stůl džbánek s vínem. „Samozřejmě, že ho znám. Co mu chcete?“

„Jeden obchodník v Sukhmetu mě požádal,“ pronesla Bélit, „abych mu, až se stavím v Zabhele, předala balíček. Nevíte, kde ho najdu?“

Hospodský zafuněl a poškrábal se přes sepranou a mastnou halenu na vypaseném pupku. „Už se s ním nesetkáte. Je mrtvý.“

„U Ishtar! Mrtvý?“ V Shemitčině hlasu zazněl údiv.

„Jo, mrtvý,“ přitakal hostinský a rozhlédl se po lokálu. Ujistil se, že žádný z hostů nepříliš naplněného výčepu nestrádá a nepotřebuje donést pití, naklonil se k nim a rozpovídal: „Někdo ho usmrtil v jeho vlastním domě a společně s ním povraždil i přítomné služebnictvo. Dívčinu jako lusk a jednoho pomocníka, takového tlučhubu, všem prořízli hrdlo. A kdyby jen to, jak se vypráví, našly se i stopy po mučení.“

„Po mučení?“

„Přesně tak, než ho zabili, mučili ho.“

„Kdy se to stalo?“

„Čtyři, ne, pět dní dozadu. Vrahy se nepodařilo polapit, ačkoliv se dobře ví, kdo mord provedl. Večer před osudnou událostí navštívili kupcovo stavení dva černoši. Jako noc černí rabiáti s kyji a noži, nepochybně vraždili oni. Otázka zní, proč tak činili,“ ztišil hospodský hlas a nahrbil se až k nim, jako by se bál, že ho zaslechnou nepovolané uši. „Všeobecně se sice říká, že šlo o loupežné zabití, možná si ty dva ale někdo najal. Asiah se prý zamotal do něčeho velkého a šlápl na kuří oko mnohem bohatším kupcům, kteří si to nenechali líbit, ti dva černoši nejspíš jednali na jejich příkaz. Samozřejmě při tom nezapomněli ani na lup. Co je na tom ale pravdy, netuším.“

„Chytli je?“

„Zmizeli neznámo kam, podle všeho budou dávno za horami. Aspoň to tak vypadá, jinak by stráže v přístavu kmitaly jinak. Co je ještě zajímavé,“ zdvihl hospodský ukazovák, „ihned po mordu zmizel i druhý obchodníkův sluha. V domě se nenašel a nikdo ho nespatřil, většina lidí se domnívá, že jeho mrtvolu brzy vyplaví moře. Já to však,“ zamrkal, „vidím jinak. Trochu jsem toho floutka znal a povím vám, vůbec bych se nedivil, kdyby se do Asiahovy vraždy namočil i on. Teď mě ale,“ zareagoval na bouchnutí venkovních dveří a příchod nových hostů, „omluvte. Mám nakvap. A jestli pro Asiaha něco vezete, přihlaste se na strážnici. Tam vám poradí, co a jak.“

Hostinský si otřel dlaně do špinavých nohavic a odkvačil obsloužit nové návštěvníky.

„Slyšel jsi?“ naklonila se Bélit ke Conanovi, jenž seděl na lavici vedle ní, „Asiaha prý podřízli dva černoši.“

Přikývl. „Tiko a Gamra byli také dva.“

„Přesně tak,“ připustila, „stejně mi to nehraje. Gamra ani Tiko by se nesnížili k mučení, znám je příliš dobře. Asiaha mučil před smrtí někdo jiný.“

„Kdo?“

„Vím já? Jen doufám, že Tiko s Gamrou včas opustili Zabhelu, ukryli se v džungli a o úplňku nás budou očekávat u Žraločí skály. Jak to vypadá, po rubínech musíme pátrat sami.“

„Co kdybychom,“ rozlil víno do číší a napil se, „skřípli jednoho z malých zlodějíčků, jimiž se přístav jenom hemží. Určitě by o pokladu věděl víc.“

„Co tvé tušení, že nás někdo sledoval,“ rozhlédla se, „myslíš, že jsme se ho zbavili? Cestou sem jsme toho hodně nachodili a jedinkrát jsme nikoho nezahlídli.“

„Tvrdit, že jsme ho nadobro setřásli,“ zabručel, „si netroufnu. Jestliže se v přístavu na rozdíl od nás dobře vyzná a je dostatečně zkušený, máme ho neustále v patách. Třeba se mi,“ dodal, přestože tomu sám nevěřil, „něco zdálo.“

„Nezdálo,“ zavrtěla hlavou. „Jakmile dopijeme, vypadneme a ještě jednou projdeme úzké uličky, v nichž se dá případný pronásledovatel setřást. U Derkety!“ zarazila se náhle, „právě mne napadlo, aby se do něčeho nezamotali N’gora s Yambou. Jsou stejně jako Asiahovi vrahové dva, co kdyby někdo mylně spojil jejich osoby se smrtí obchodníka. Jak znám soudce z měst, ti hlupáci by s radostí přivítali, že mají koho obvinit, a vůbec by je nezajímalo, jaká je pravda.“

„Vyhledáme je?“

„Jak? Za chvíli se setmí, a než bychom je našli, uplyne plno času. Ti dva si poradí i bez nás. Vědí, kdy a kde se setkáme, začali bychom po nich pátrat teprve tehdy, kdyby  nepřišli do zahrady, nebo se zítra ráno neukázali v přístavu. My zkusíme zjistit, proč kotví v Zabhele stygijský válečný koráb a kde vězí rubíny,“ upila a ohrnula nos, „také navštívíme jiný podnik. Hostinský sice dává správnou míru, tohle ovšem není víno, ale patok z nějaké zkyslé močky.“

Conan se zazubil. Před setkáním s Bélit si zvykl i na horší pití.

*

„Tak oni navštívili ulici, kde bydlel Asiah, a zajímali se o jeho stavení?“ zakabonil se velitel přístavu Balamus, přecházeje před zadýchaným špehem s krysí tváří, který mu sděloval, co zjistili. „Co následovalo, Lailasi?“

„Jakmile spatřili pečeť,“ pronesl vyzvědač, „vypadli, jako by jim za zadky hořela koudel. Přesunuli se na rušnou třídu a tam se radili ve stinném výklenku, bohužel mi nebylo dopřáno se k nim přiblížit a vyslechnout je. Už takhle jsem měl namále, barbar mne málem odhalil. Patří mezi lidi, kteří poznají, že jsou sledováni, střetnout v boji bych se s ním nechtěl ani za zlaté rouno.“

„Hm. Skutečně je tak nebezpečný? Co si o nich myslíš?“

„Na první zdání kráčí o trojici ke všemu odhodlaných válečníků, kteří doprovázejí kněžku bohyně Akmeky. Minout je běžně v ulicích, upoutali by mne snad jedině tím, že by nebylo radno dostat se těm třem do pazourů. Při bližším pozorování je ovšem vidět, že se nechovají tak, jak se k jejich postavení sluší. Bojovníci neprojevují kněžce úctu, jaká jí správně náleží, a ona se až příliš zajímá o obrovitého barbara, chová se nepatřičně. Zaručeně nejsou ve skutečnosti tím, za koho se vydávají.“

Balamus si zamnul ruce, tušení ho nezklamalo. Lailas se v úsudku zpravidla nemýlil, se skupinou doopravdy není něco v pořádku. Že by ho cizí návštěvníci skutečně zavedli k nezákonnému obchodu? Asi ano, proč by jinak mířili k Asiahovi, jemuž podle všeho nebylo kupčení s piráty cizí, ačkoliv mu protizákonnou činnost nikdo neprokázal.

„Co následovalo?“ otázal se.

„Rozdělili se po dvojicích. Černoši,“ sklonil Lailas hlavu, „nám zmizeli z očí, ztratili se v davu. Barbara a ženu máme pod dohledem.“

„Cože?!“ veliteli přístavu připadlo, že špatně slyší. „Oni vám vyklouzli?“

„Kdybychom je nenechali odejít, všimli si nás.“

„U Dagothovy zadnice,“ znejistěl Balamus, „patříte k nejlepším špehům celého města! Neznám ve sledování nikoho lepšího, než jsi ty, jedinkrát ti nikdo neunikl. Jak to, že se svými pochopy nestačíš na děvku přestrojenou za kněžku, barbara a dva hloupé negry? Vysvětli mi, kde nastala potíž.“

„Už jsem ti povídal,“ procedil Lailas mezi zuby, „že jsem během svého života střetl pár lidí, jimž se vyplatí uhnout z cesty. Barbar doprovázející falešnou kněžku náleží mezi ně. Ačkoliv jsem s ním přímo nemluvil, i tak vidím, že je divoký, nezkrotný a krajně nebezpečný, samotného by mne zajímalo, z jaké divočiny sem přitáhl. Hádal bych, že pochází z dalekého severu, kde mají nepřetržitě zimu, sníh a mráz a přežijí tam jen ti nejsilnější, říkám ti, ten chlap představuje dravce v lidské kůži.“

„Hm,“ zabručel Balamus. Jestli se špeh nepletl, a Lailasovi se dalo věřit, měli by si dát na válečníka pozor.

„Ptal jsem se,“ otázal se, „jak je možné, že vám unikli ti dva negři.“

„Přestože jsme se výborně maskovali, barbar vycítil naši přítomnost. Proto nám při odchodu těch černochů nezbylo, než zalézt do úkrytu. Věř mi, kdybychom opustili skrýš a vylezli na ulici, odhalil nás. Tohle vycítím.“

„Budiž,“ vzdychl Balamus, „víte aspoň, kde se nachází ten muž a žena? Pokud ti čtyři něco plánují, oni asi budou těmi, kdo rozhodují. Nebo se pletu?“

„Ne, nepleteš. Přestože se nás pokusili setřást, a že se vyznají, neztratili jsme je. Ubírali se uličkami, v nichž se nejde ukrýt a zamaskovat, jen díky tomu, že známe prostředí a sledoval je dostatečný počet lidí, nám neunikli. I tak mne ale jímají obavy. Prozraď mi, jak dlouho je máme sledovat? Barbar jistě brzy odhalí, že jsme jim stále v patách, hrozím se, že nám pak nadobro zmizí. Už takhle jsme měli štěstí.“

Balamus si zamnul bradu. Jak se rozhodne? Ti čtyři sice kromě pokoutného vylodění  nic špatného neprovedli, leč nedůvěra k nim se stále prohlubovala. Co pohledávali u Asiahových dveří? Není mezi jejich příchodem a obchodníkovou smrtí nějaká spojitost? Podle zpráv usmrtili kupce dva černoši, nešlo právě o dva z těch čtyř? Znělo by to rozumně?

Vzápětí nápad zavrhl. Kdyby kráčelo o vrahy, věděli by, že Asiah zemřel, a netáhli by k jeho obydlí, vyhnuli by se domu obloukem. Stejně je ale – zaskřípal zuby – zadrží. Lailas se obává, že by mohli zmizet, vyslechne je.

„Vezmi si tolik vojáků, kolik uznáš za vhodné, a přiveď barbara i falešnou kněžku,“ rozhodl. „Kdyby se vzpouzeli, přivlečte je klidně v poutech, přeji si s nimi mluvit. Pokud se k nim zase připojí ti dva černoši, přitáhněte je taky.“

Lailas se nepatrně ošil, bál se totiž veliteli přiznat, že mu nahání strach nejenom barbar, ale i jeho partnerka. Z ženiných pohybů sálala neskutečná dravost, připomínala mrštnou kočku. Nedokázal ji však nikam zařadit, a tak pouze trpce litoval, že pořádně nespatřil její tvář, již zakrývala lehká rouška.

„Přiveď mi je živé!“ zopakoval Balamus rozkaz.

„Pokusím se,“ sklapl Lailas podpatky, přestože ho příkaz nijak netěšil a radši by si šel propláchnout hrdlo pivem. Opustil místnost.

Balamus vzdychl a vytáhl karafu s vínem. Zalomcovaly jím pochybnosti. Činí dobře? Neudělal chybu, že nevaruje proklaté Stygijce? Kdyby se spletl, radní by mu neodpustili. Ale co, nalil si plnou číši, musí věřit, že postupuje správně. Povel nestáhne.

*

„Krátká přestávka!“ odložil Nabaruch do kovového nástavce rozžhavený kus železa a odstoupil od mučeného Gamry. Obrátil se k menšímu Stygijci, který měl podobně jako on dokonale vyholenou hlavu a jenž za ním přispěchal do věznice.

„Tak velitel Balamus,“ semkl Nabaruch rty, „něco kuje za našimi zády? No to se podívejme! Osobně jsem se zúčastnil jednání, kdy mu radní Zabhely zdůraznili, ať mi nahlásí cokoliv znepokojivého, ten tupec zapomíná plnit povinnosti.“

„Mám mu,“ pohladil chlapík mazlivě rukojeť zahnuté dýky, jež se mu houpala u pasu, „připomenout, co se sluší a patří?“

„Nejdříve zjisti, co má za lubem a koho sledují jeho špehové,“ zavrtěl Nabaruch hlavou. „Kdyby běželo o něco důležitého, ihned ho navštiv a vyřiď mu, že si s ním přeji neprodleně mluvit, a to klidně i uprostřed noci. A pokud by se náhodou vzpíral, pohroz mu, že si budu stěžovat na jeho chování u městské rady.“

„Jak si přeješ,“ uklonil se holohlavý Stygijec a opustil mučírnu, kde se Nabaruch vrátil k chrčícímu Gamrovi.

IV.

Yamba s N’gorou zastavili uprostřed opuštěné uličky, již obklopovaly zchátralé domy. Kus před nimi se ze tmy vyloupla dvojice bojovníků. Vyzáblý hubeňour a statný bijec, jehož, jak si uvědomili, letmo zahlédli v jedné ze dvou krčem, do nichž zavítali. Oba muži svírali v rukách zbraně, jeden sekyrku a druhý meč. Zjevení těch dvou nevěstilo nic dobrého.

A mělo být ještě hůře. Cosi slabě křuplo i za jejich zády. Krátké ohlédnutí, na opačné straně uličky se vynořili tři ozbrojení válečníci. Aniž se nadáli, uvízli korzáři v pasti.

Ač k nim muži sebevědomě zamířili, vědomi si své početní převahy, nepocítili bukanýři strach. Pravda, ještě před několika roky by zaručeně propadli obavám, avšak pobyt po boku Královny Černého pobřeží je naučil, jak přežít. Zocelily je tvrdé bitky a do žil se jim vlila víra ve vlastní schopnosti, dávno se přestali děsit přesily nepřátel. Oni představují vládce moře a nenechají si poroučet od suchozemských hyen, jejich prsty samočinně sklouzly k opaskům, kde visely zavěšené kyje a dýky. V černotě noci se zableskla bělma jejich očí.

Válečníci, které zaskočilo, že obklíčení černoši nepodléhají panice a chystají se k boji, zpomalili a zastavili kus od nich. Nastalo ticho, pouze na střeše zamroukala kočka.

„Doneslo se mi, že někoho hledáte,“ promluvil až po chvíli hubeňour, hovoře v domorodém jazyce černých národů, „přišlo nám to zajímavé. Nejprve kupce zavraždí dva negři a poté se po něm dva pídí, není to podezřelé?“

N’gora s Yambou se nepohnuli. To, že Asiaha podle všeho zabili dva černoši, už slyšeli; rozhodli se odhalit, co neznámá pětice zamýšlí. Současně spěšně obhlíželi okolí, zjišťujíce, zda v přítmí nestojí další zabijáci. Nezdálo se.

„Napadlo mne,“ navázal hubeňour, „že se od vás dozvím, kde je schován lup z kupcova domu. Co vy na to?“

Piráti opět nepromluvili, jak to vypadalo, rozhodli se dotyční ze shody okolností vytřískat peníze. I když popravdě řečeno, mohli svými kecy jen zastírat pravý záměr svého počínání.

„Copak, ztratili jste řeč?“ pokračoval stále sebejistěji hubeňour, jako by si jejich mlčení vysvětloval tak, že se polekali, „na vašem místě bych promluvil. Nebo máme nahlásit vojenské hlídce, že jste to byli právě vy dva, kteří zabili Asiaha? Vojáci si na vás smlsnou, bez váhání vás pověsí.“

Jak stáli piráti u sebe, zavadil Yamba letmo prsty o přítelovu paži a N’gora, aniž si toho kdokoliv z bojovníků všiml, nepatrně přikývl.

„Copak jste nadobro zcepeněli strachy, že neumíte odpovědět?“ chvástal se dál hubeňour, vidě se pánem situace. „Moc dobře vím, že mluvíte tímto jazykem, hovořili jste tak v hospodě. Tak co je s těmi penězi? Nebo chcete tvrdit, že je nemáte? V tom případě nám pro začátek dáte měšec, z nějž jste platili v krčmě, nepohrdneme ani vašimi zbraněmi. Když poslechnete, necháme vás jít.“

Yamba pozvedl chodidlo.

Bijec stojící za hubeňourem si všiml jeho pohybu a pootevřel pusu, ale své společníky včas varovat nestihl. Piráti, jako by tvořili jednu myslící bytost, zaútočili současně. V podobě dvou predátorů se vrhli proti ozbrojencům. N’gora zamířil kupředu a Yamba napadl zadní voj.

Bijec vykřikl, když už byli bukanýři v pohybu. Pozdě.

Jeho zvolání se ještě odráželo od stěn a Yambem vržená dýka už našla cíl. Mihla se    vzduchem a zahryzla do odhaleného krku jednoho z chlapů, kteří jim hodlali vpadnout do zad. Z proražené tepny vystříkl proud krve a ve vysokém oblouku zkropil stěnu. Muž vyvalil oči a v hrdle mu zabublalo. Přestože se zapotácel, zůstal stát s nechápavým výrazem ve tváři.

Svou oběť si vzápětí málem našel i N’gorův kyj. Mrazivě zasvištěl, leč nedopadl. Hubeňour, jako by ho vedla cizí ruka, s neskutečnou rychlostí uskočil do strany a unikl smrti.  Zbraň pouze pročísla vzduch.

Navzdory úspěšnému úhybnému manévru však vychrtlík plně nevyklouzl. Klopýtl a rozrazil si patu o kus rezavého železa, vylétla mu z ruky sekyra a zřítil se do stružky se zasychající močkou. Zatrnulo mu. Teď ho černoch dorazí.

Přálo mu však štěstí, dopředu vyrazil bijec. N’gora uvědomuje si, odkud mu hrozí větší nebezpečí, přestal se zajímat o hubeňoura a zaměřil se na nového soka. Oba muži se vzájemně přeměřili, jako by se pokoušeli odhalit protivníkovy síly, zastavili.

Za jejich zády zněla ozvěna boje, Yamba řádil mezi zbylými lupiči jako závan černého moru. Připomínal zuřivého berserkra, jenž nezná slitování, po vyřazení prvního z nepřátel se vrhl se mezi dva zbylé protivníky jako lavina. Švihl kyjem a cvočky pobité dřevo rozdrtilo zápěstí dalšího z mužů. Ten, jakmile mu vylétla z prstů zbraň, bolestně zařval a klesl na kolena.

Jako by výkřik znamenal výzvu k boji, střetl se konečně i N’gora s bijcem. Proti dřevěnému kyji zavířila ocel, mrazivé železo bodlo po přírodní zbrani. Švih, úskok a úder, oba válečníci předvedli pár hbitých výpadů i úhybných manévrů. Zakroužili kolem sebe v podobě dvou zkušených gladiátorů.

Hubeňour ležící ve škarpě se pohnul, jako by mu teprve s odstupem docházelo, že pořád žije. Pátravě přehlédl bojiště. O bijce s mečem se nebál, muž kdysi sloužil v armádě a prošel bojovým výcvikem, spíš ho trápil osud zbylých tří společníků. Letmo se ohlédl a zjistil, že jeho obavy byly oprávněné.

Z mužů, kteří měli vpadnout černochům do zad, bojoval už pouze jeden. No, výraz bojoval zněl nadneseně. Jako by chlápka bleskurychlé vyřazení obou kumpánů srazilo na kolena, nevzmohl se na pořádný odpor. Sice se oháněl tesákem, moc si tím ale nepomohl. Po první Yambově ráně mu vylétl z prstů a druhý úder ho vyřadil nadobro. Děsivý náraz do hlavy a pukla mu lebka.

Vzápětí černoch zavyl, jako by dával znát, kdo je na bojišti pánem. Chlapovi s dýkou v hrdle, který dosud stál, se podlomily nohy a svalil se na zem. Oblévala ho rudá kaluž.

Hubeňour polkl. Tohle se nemělo stát. Z lovců se stávala kořist!

Yamba se obrátil. Zuřivý a děsivý, stačil mu krátký pohled a pochopil situaci. Přestože stál N’gora proti jedinému protivníkovi, neb hubeňour se ještě nepostavil na nohy, zápasil o holý život. Bijec se vyznal, pohyboval se s vrozenou elegancí a břit jeho zbraně připomínal hladovou kobru, jež uštkne jakéhokoliv soka. N’gorovi nezbývalo, než ustupovat.

Brzy se to ale – Yamba stiskl kyj – změní. Běh boje se převáží na jejich stranu, pomůže příteli. Nebo se tak nestane?

Za jeho zády se narovnal muž s rozdrceným zápěstím. Přemáhaje bolest a kousaje se do rtů, až z nich vytryskla krev, hrábl zdravou paží po dýce. Nenechá se jen tak zabít, pomstí zmrzačenou končetinu. Zabije negra, jenž odpravil dva jeho společníky a nyní se s vítězným rykem obrací k bojujícím, prošpikuje ho zezadu.

Chlap se vrhl vpřed. Už už viděl, jak jeho zbraň probodává černochovi kůži, ale Yamba v poslední chvíli uhnul stranou. Ostří neškodně pročíslo vzduch, a jako by litovalo neúspěšného výpadu, slabě zaúpělo.

Ti dva stanuli proti sobě.

Současně se nadobro probral i hubeňour. Nedbaje na rozseknutou patu, škrábal se na nohy. Jestli chce přežít, musí se vzchopit a pomoci bijci, jenž zasypával svého soka údery, a poté si společnými silami poradí i s druhým zabijákem.

Yamba máchl zbraní a zasáhl protivníka s rozdrceným zápěstím ze strany do čelisti. Muže síla úderu odmrštila na stěnu a po ulici se rozeběhly vyražené zuby. Skákaly a připomínaly hrst rozhozených krup, z prasklých koutů úst vytryskla krev.

Chlap se ze zásahu už nevzpamatoval. Rozhozený a s mlhou před očima ani pořádně nevnímal, že se černoch znovu rozpřahuje. Rána do týlu, prasknutí páteře a křupnutí obratlů. K zemi se sesula hromádka masa a kostí.

N’gora zatím po několikáté na poslední chvíli unikl bijcovu vražednému ostří. Čepel těsně minula jeho břich, scházelo málo a poroučel se k zemi. Uskakoval a uhýbal, soustřeďuje se výhradně na obranu, nevnímal, co se děje za jeho zády.

Hubeňour pozvedl dýku a plížil se k němu. Zbýval poslední krok a zaryje mu střenku mezi lopatky.

Yamba, jako by ho naváděli sami bohové, se odvrátil od posledního z nepřátel, kterého zabil, a bez váhání hodil. Kyj trefil hubeňoura do zad a srazil ho na kolena. Z vychrtlíkových prstů vypadla dýka.

Bijec bojující s N’gorou zlostně sykl. Rozhněvali si snad bohy, že jim brání zvítězit? Netušil, jistě věděl jen jedno: proti dvěma černochům neobstojí. Aby je předčil, potřebuje s nimi bojovat jednotlivě. Prudce zaútočil, vyřadí svého soka dřív, než mu jeho parťák přispěchá na pomoc.

N’gora, oháněje se kyjem, učinil krok vzad. Klopýtl. Neudržel rovnováhu a převalil se na záda, ztuhl. Přímo nad ním se zvedl obludný stín.

Bijec se napřáhl ke smrtícímu úderu.

„Stůj!“ zadržel ho vyštěknutý rozkaz a vše se zpomalilo.

Yamba, jako by pochopil, že N’gorovi nepřispěchá včas na pomoc, drapl hubeňoura. Jednou rukou ho svíral za vlasy a druhou mu ke krku přiložil tesák, ve vychrtlíkových očích se zračil neskutečný strach.

Bijec zaváhal. Táhl s hubeňourem už několik roků, lepšího přítele neznal.

N’gora využil situace. Spěšně se překulil z vrahounova dosahu a spočinul v podřepu.

Vzápětí Yamba trhl vychrtlíkovou hlavou a jednou ranou mu podřízl hrdlo. Na škarpu vystříkla rudá krev.

„Ne!“ vykřikl zoufale bijec a zdálo se, že se ve slepé zuřivosti vrhne proti Yambovi, zastavil ho nenadálý zvrat. Z ústí uličky k nim dolehl křik. Halas mnoha hrdel, řítili se k nim vojáci.

Tři bojovníci na sebe tázavě pohlédli, neuzavřou dočasně příměří a společně zdrhnou?

Nestalo se. Yamba mrštil tesák. Hod se mu sice plně nevydařil, možná zbraň nebyla vyvážená, nebo zamířil špatně, přesto zasáhl cíl. Rukojeť trefila bijce přímo do rozkroku.

Chlap zaúpěl a bolestně se předklonil, na chvíli ztratil přehled.

Vzápětí udeřil zvednuvší se N’gora. Jako by se v něm nahromadila zlost, že před lupičem neustále ustupoval a celou dobu bránil pouze holý život, vyrazil proti němu coby lítá šelma. Pozvedl kyj a zasáhl chlapovu lebku. Praskla kost.

Bijec se zřítil k zemi a jeho obličej se proměnil v krvavou kaši.

Řev zesílil. Stráže se dostaly téměř na dosah, zbýval kousek a dostihly je.

Na víc piráti nečekali. Yamba shrábl ze země kyj a společně s N’gorou uháněli z místa střetu. Podruhé by už proti přesile asi neuspěli, na rozdíl od předchozího střetu by nevyužili momentu překvapení.

*

Začouzený a vínem načichlý lokál osvětlovala jen mírně prskající lucerna zavěšená na háku uprostřed místnosti. U čtyř oddělených stolů posedávala různorodá společnost. Skupina námořníků, pár lehkých holek a několik dalších hostů, kmitala mezi nimi holčina s rozčepýřenými vlasy a bujným poprsím. Navzdory drobné postavě roznášela bez známky únavy velké porce jídla a po okraj naplněné korbely s pitím.

„Přesně tak, Stygijci mají něco za lubem,“ zakymácel se na židli otylý Argosan, na němž se viditelně projevovala přemíra vypitého vína. Očka mu svítila a rozhazoval rukama jako lopatkami větrného mlýnu, při mluvě občas zadrhával a bylo mu i špatně rozumět. „Já ale nejsem žádný hlupák, holenkové, a tak vím, co ti psi připravují,“ zamrkal spiklenecky na společníky u stolu a naklonil se ke Conanovi, zafuněl mu do tváře. „Těm zkurveným plazomilům konečně došla trpělivost a rozhodli se skoncovat s pirátkou Bélit, Ahríman zatrať její černou duši. Jako že Stygijce nemusím, tak jim tentokrát přeji úspěch.“

„Jenže to by potřebovali pár lodí navíc,“ uchechtl se vedle něj sedící černoch, aniž by zpozoroval, že Shemitka, uvelebená vedle Cimmeřana, zkřivila pod závojem tvář a sevřela dýku ukrytou pod hábitem. Jako by ji hodlala Argosanovi za urážlivé řeči vbodnout do břicha. K činu se ale neodhodlala, moc dobře si uvědomovala, že jim přiopilí spolustolovníci možná prozradí pár zajímavých věcí.

„Přestože je stygijská galéra velice pěkná, a já vím, co povídám, protože jsem si koráb po poledni z dálky velmi dobře prohlídl, tak Stygijci Královnu Černého pobřeží nepolapí, ani kdyby se rozkrájeli,“ navázal černoch. „Mrcha Bélit by ty hadí zaprodance poslala ke dnu a ani by se nezapotila. Tak to je a ne jinak, a co mě nejvíc mrzí,“ zachmuřil se, přeskakuje trochu jinam, „dnes už nelze ničemu věřit. Odjakživa se povídalo, že žena na palubě přináší neštěstí, ta čubka postavila všechno na hlavu. Vždyť ona sama je mnohem horší než horda démonů, nedivil bych se, kdyby svou posádku zvládala pomocí kouzel. Zkrotit hordu mordýřů představuje slušný výkon, a že vím, o čem mluvím, Stygijci by proti ní museli povolat celé loďstvo, aby ji polapili.“

„No jo, abys nekecal,“ zašermoval mu před nosem Argosan ukazovákem, „šeredně se pleteš. Bélit i její vrahouny přeceňuješ. Plazomily jistě povede některý z jejich zavšivených a vyprahlých mágů, všemocný Mitra nás před ním ochraňuj. Čarodějové vyšlou pár kouzel a potopí Tygřici i celou posádkou, tentokrát tu prokletou děvku nic nezachrání. Konečně si na ní smlsne bohyně smrti Derketa.“

„Hlavně aby ses nemýlil,“ nemínil se vzdát černoch, „vzpomeň si, co dokázala. Copak ti nepřipadá divné, že neustále vítězí, potápí lodě, drancuje a uniká nastraženým léčkám? Kdo ví, jestli ji do našich končin nakonec nevyslala tebou zmiňovaná bohyně Derketa; Bélit se určitě spolčila s démony temnot, anebo se v její posádce nachází tak mocný šaman, že mu není rovno. Všechny protivníky uřkne a prokleje, drží nad ní ochrannou ruku.“

„Hloupost!“ zvýšil Argosan hlas. „Žádný šaman z džungle nebo z nějakých zatracených ostrovů, či kde ta děvka nabrala posádku, se nevyrovná jedinému ze stygijských mágů. Slyšel jsi, co ti mizerové dokáží?“

„Cože? Nenech se vysmát! Snad nevěříš tomu, co říkáš? Ve jménu mocného Jabuly ti povím, že hluboko v džungli žijí tak mocní šamani, že by ti při pouhém pohledu na ně slezla kůže, opadaly nehty a oči vyskočily z důlků. Stačilo by jim pouze mávnout rukou a naděláš si do nohavic, třásl by ses až do smrti strachem jako stará vrásčitá baba, co si bez cizí pomoci ani neuleví. No řekněte,“ obrátil se na Shemitku s Cimmeřanem, „nemám pravdu?“

„Mocní čarodějové, kéž se ode mne drží co nejdál,“ zabručel Conan, „se vyskytují po celém světě. Narazil jsem na ně v Zamoře i v Hyperborei, nevidím důvod, proč by nepobývali i v džungli.“

„Zas jeden chytrý,“ hlesl s ironií v hlase Argosan a zhluboka si přihnul. „Vy dva se dejte do spolku a utvoříte úchvatný pár.“

„Kecáš, protože máme pravdu,“ napomenul ho černoch, „víno ti otupilo mozek víc, než je zdrávo. Jak říká tady přítel, mocní mágové se pohybují po celém světě.“

„Při Badbově svaté zadnici, čeho jsem se to dočkal,“ rozhodil Argosan paže a vzhlédl zmučeně ke stropu, „poučuje mě divoch s barbarem. Kam ten svět spěje? Postaví se na moji stranu,“ obrátil se k Bélit, „alespoň kněžka bohyně Akmeky?“

Shemitka zavrtěla hlavou.

„Samozřejmě,“ pokračoval v sebelítosti Argosan, „to se dalo čekat. Všichni se spikli proti mně. Stejně ale,“ zkřivil obličej, „Stygijci Bélit nadobro zničí.“

„Kéž by ses nemýlil,“ přitakal černoch. „Čím dřív se Bélit zbavíme, tím líp. Stejně ale nevěřím, že to zvládnou. Mrcha Bélit, pokud na ni narazí, pošle jejich koráb ke dnu.“

„Nu dobrá, nebudeme se hádat,“ vysmrkal se Argosan do rukávu, „hlavně ať nepřijde k úhoně můj přítel Titus. Co vím, nedávno opustil domovinu a zamířil sem do jižních moří, zanedlouho se tady má zastavit pro moje zboží. Utrpěl bych velkou újmu, kdyby ho ta zpropadená čubka přepadla a potopila i s lodí.“

„Kapitán Titus?“ špitl Conan, uvědomuje si, že se tak jmenoval kapitán lodi, na níž uprchl na moře a kterou Bélitini piráti poslali ke dnu.

„Ty ho znáš?“ zaslechl ho k jeho údivu Argosan a nezvykle čile se k němu naklonil, až málem loktem převrátil číši s vínem.

„Kdysi,“ zaváhal Conan, „jsem Tituse potkal.“

„Opravdu? A pak že je svět velký. Mohutný, černý vous…,“ Argosan popis kapitána nedokončil. Dveře lokálu se rozletěly a do místnosti vpadl voják v královské zbroji. Lesklá přilbice, kroužková košile, chrániče nohou i rukou, u opasku zavěšený meč; jak se vzápětí ukázalo, nebyl sám. Vstoupili další dva muži a po jejich boku se dveřmi procpal chlapík s krysí tváří. Připomínal hladového supa, který si mezi přítomnými vybírá vhodnou kořist, oči mu horečně těkaly.

Návštěvníci zařízení ztišili hlasy. Poposedl i Conan a sevřel cínovou číši, div ji nerozmáčkl. Ať mu třeba odporují bohové, ale muže s krysí tváří zaručeně zahlédl po poledni na ulici! Zmerčil chlápka v davu proudících lidí, když se rozcházeli s N’gorou a Yambou, pohyboval se nedaleko nich.

V duchu zaklel, instinkty ho varovaly, že zabředli do potíží.

Cukla sebou i po jeho boku sedící Bélit, jež, aniž si toho kromě něho kdokoliv jiný všiml, hrábla pod stolem po zbrani.

„Přejete si?“ prolomila jako první hráz nastalého ticha číšnice, a vypínajíc pevné poprsí, přitočila se k příchozím. Jako by chtěla upozornit vojáky na své vnady; očividně jí šlo o to, aby podnik v případě potíží nepřišel k újmě.

Muž s krysí tváří neodpověděl a bez jediného slova upřel zrak ke Conanovi a Bélit. Jeho pohled mluvil jasně. To jsou ti dva, po nichž pasu.

Rozkaz nevynesl.

„Crom!“ vymrštil se Conan dřív, než chlápek otevřel ústa, popadl na stole stojící džbán a hodil jím. Nemířil však na žádného z vojáků ani na muže s krysí tváří, vymrštěná nádoba narazila do lucerny. Zasažené svítidlo se roztříštilo na tisíce kousků a po lokále se rozlétly střepy, místnost rázem utonula ve tmě.

Kdosi zavyl.

Vzápětí se Bélitina dýka zabořila hluboko do Argosanova pupku, jako by se mstila za předchozí rouhačské řeči. Chlap zaúpěl.

Zároveň Conanova pěst srazila vedle sedícího černocha.

„Chyťte je!“ vyštěkl do tmy povel, křik zesílil. Zavrzaly odsouvané židle a převrátil se stůl, následovalo pár nárazů. Kdosi zaječel, hvízdlo ostří a ozvalo se zachroptění.

Někdo řval, ať se přítomní uklidní, nepochodil. Jeden z hostů shrábl cosi ze stolu a k vlastnímu šoku si uvědomil, že svírá v dlani useknuté lidské ucho. S odporem odhodil boltec stranou a vypískl. Hukot zesílil a v místnosti vypukl chaos.

Nikdo netušil, proti komu stojí a před kým se brání, každý nalézal v každém nepřítele. Praskaly stoly, řinčely meče, tříštily se džbány, cinkaly padající číše. Návštěvníci mlátili kolem sebe a ze země se ozvalo bolestné volání, kdosi zakopl o číšnici choulící se na bobku.  Částečné zklidnění přineslo teprve světlo. Do lokálu vpadli další vojáci a místnost ozářily plápolající louče. V místnosti se válely převrácené kusy poničeného nábytku, rozbité nádoby s vylitým vínem, mezi živými se nacházelo i pár mrtvol. Argosan s probodnutým břichem, opodál hlava téměř oddělená od krku, kousek vedle zela někomu mezi žebry hrozivá rána. Jakýsi muž se držel za hlavu a na halenu mu stékala vlastní krev, jedna z lehkých žen vrhla. Řetězově ji následovalo několik dalších hostů.

Lailase nic z toho nezajímalo. Hledal ty dva, kvůli nimž zavítal do hospody, barbara a domnělou kněžku. Nespatřil je, na podlaze ležel pouze ženin strhnutý plášť. Buď jí ho ve zmatku někdo serval z ramen, nebo ho schválně odhodila, aby jí nebránil v pohybu; bádat nad tím nemínil.

Určit, kam se ti dva vypařili, nebylo těžké. Předními dveřmi neunikli, neboť jimi se dovnitř valili další vojáci, zbýval zadní východ.

„Za mnou!“ vykřikl Lailas a bez váhání se rozběhl v čele ozbrojenců daným směrem, přestože ve většině případů zůstával vzadu, kde mu nehrozilo žádné nebezpečí. Tentokrát ho však hnala zlá předtucha, že ti dva utečou, a nic na tom neměnila ani skutečnost, že druhý východ z baráku hlídali další vojáci a ti dva správně neměli kam vyklouznout.

Jeho obavy se naplnily po vpadnutí do úzké chodbičky. Skupina mužů, kteří střežili zadní vchod, mávala meči pod otvorem ve stropu a u nohou se jim válel přelomený žebřík, barbar s falešnou kněžkou se vypařili.

Lailas zaklel.

„Kde jsou?!“ zařval, přestože znal odpověď předem.

„Zdrhli na půdu.“

„U Hekly!“ vyjekl, „obkličte dům!“

Nesmí zklamat.

*

N’gora s Yambou na sebe pohlédli a vesele se zakřenili. Ve tmě zablýskly jejich bílé zuby. Ulice obtáčející chrám, za jehož sloupy se ukryli, zela prázdnotou, pronásledovatelé, aniž si všimli jejich skrýše, proběhli kolem a zmizeli neznámo kde.

„Dojdeme na smluvené místo a počkáme na bílou bohyni a modrookého válečníka,“ navrhl N’gora, „v přístavu není bezpečno. Bude lepší, když zůstaneme zalezlí.“

Yamba, neznaje lepší řešení, souhlasně přikývl. Tiše se kradouce, opustili sloupoví a splynuli s tmou.

*

Doléhaly k nim hlasy mnoha lidí. Vydávané povely, zmatené pokřiky a pištění žen, po stěnách domů kmitala světla loučí.

„Uteč!“ přikrčil se na střeše domu Conan, shlížeje seshora do opuštěné, temné uličky. „Spustím tě dolů a odlákám jejich pozornost, o půlnoci se setkáme na smluveném místě.“

„Ne! Zůstanu s tebou, drahý,“ odmítla nabídku Bélit. „Pokaždé chodím do bitev v čele svých oštěpníků a v případě ohrožení ustupuji mezi posledními, zůstane tomu tak i tentokrát.“

„Tam!“ dolehl k nim zdola výkřik, pronásledovatelé je spatřili.

„Tudy,“ rozběhli se Cimmeřan se Shemitkou po střechách. Skákali z jedné na druhou, doufajíce, že se pod nimi některá nepropadne, pod nohama jim praštělo a křupalo dřevo.

*

„Za nimi! Kdo je polapí, získá odměnu. Aspoň jeden z nich musí zůstat naživu!“ řval Lailas, soptil. Ještě se nestalo, aby ho někdo takovým způsobem pohaněl, až se rozkřikne, že mu ti dva unikli z obklíčeného domu, zůstane přátelům pro smích. Copak se mu bohové mstí za staré hříchy? Nevěděl a nechtěl to znát, drtil mezi zuby sprosté kletby.

*

Zanechali halekající pronásledovatele kus za zády, zastavili nad pustou uličkou. Stačil jim jediný pohled a shodli se, že právě tady slezou dolů. Bélit se hravě přehoupla přes okraj střechy a její nohy zakmitaly v prázdnu, Conan ji uchopil za ruku. Nahýbaje se, spouštěl ji čím dál níž, pustila se a skočila.

Dolehlo k němu její tiché dopadnutí, znělo to, jako když mrštná kočka přistane na všech čtyřech končetinách. Usmál se. Shemitka působila jako zjevení vzešlé z čirého nebe, nešlo ji nemilovat.

Už se téměř spustil za ní, když v ústí uličky zaplálo světlo. Zaklel. Vojáci se dostavili dřív, než předpokládali, zřejmě přichvátali nějakou zkratkou.

Strnul v půli pohybu.

Přesto ho zahlédli, následoval výkřik a řev.

„Támhle jsou!“ natáhly se k němu paže.

Už se hotovil, že seskočí dolů k Shemitce, aby ji zaštítil svým mečem, ale neučinil tak. Co to povídají? Domnívají se, že oba setrvávají nahoře? Pak si nevšimli Bélit, která u úpatí domu splynula s temnotou a za opuštěnou károu se stala neviditelnou. Napadlo ho jediné řešení.  Zůstane na střeše a přitáhne veškerou pozornost na sebe, zbrojnoši se poženou i nadále za ním, domnívajíce se, že se chvátají za oběma. S Bélit se sejde později na určeném místě.

Zbytečně nevyčkávaje, rozběhl se po střeše.

Ozbrojenci zavyli, a vyrazili ulicí za ním, jak se zdálo, vůbec je nenapadlo, že by se ti dva rozdělili. Výborně.

*

Lailas, chvátaje v davu, v duchu nadával, přestával doufat, že ty dva doženou. Přesto i nadále uháněl společně se svými muži temnými ulicemi. Třeba jeden z těch dvou uklouzne, spadne dolů a zláme si nohy. Moc tomu ale nevěřil, uprchlíkům přálo v podobných situacích většinou štěstí.

*

Bélit opustila temné místo, které ji krylo před probíhajícími vojáky, a vzhlédla k obloze, proti níž se rýsovaly temné okraje střech. Tam někde, uvažovala, zmizel Conan. Co naplat, povzdychla si, nalezl nejlepší řešení, kdyby k ní seskočil, vojáci by je dostali.

Navzdory úlevě ji zachvátil strach, bála se o milého. Co když ho ti mizerové nakonec dostihnou? Přestože znala Cimmeřana pouze pár dní, nedokázala si představit, že by o něho přišla. Amra, jak nazval Conana N’yaga, se zahryzl hluboko do jejího srdce a zažehl v něm plamen lásky, nesmířila by se s jeho ztrátou. Klidně by vypálila i celou Zabhelu, jen aby jí ho vrátili!

Sevřela pěsti a přešlápla, nejdřív se postará sama o sebe. Krytá jen rudým pásem z hedvábí, neboť plášť odhodila v lokálu, aby jí nebránil v pohybu, rozběhla se temnou ulicí. Dojde na místo srazu a bude doufat, že se tam střetne nejenom s Conanem, ale i s Yambou a N’gorou, nemá cenu se děsit předem.

Temná zatáčka a smradlavé zákoutí, daleko nedoběhla. V černotě se mihly stíny.

Strnula.

Ze tmy se vyloupli tři muži s tesáky. Podle zaprášeného oblečení nepatřili k vojenské hlídce, přesto očividně velmi dobře věděli, co se v okolí právě děje.

„To bude určitě ona,“ sykl jeden, „ta, co ji honí.“

„Hm. Kápne za ni slušná odměna,“ připojil se druhý.

„Taky není šeredná,“ oblízl se chlípně třetí.

Sebejistě, jako by předpokládali jasné vítězství, zamířili  k ní, aniž by se znepokojovali tím, že právě unikla převaze vojáků. Ušklíbla se. Přestože byli asi zkušení a protřelí mnoha šarvátkami, nenapadlo je, že před nimi nestojí křehká květina, která před několika zabijáky strne bázní a začne vyplašeně škemrat o milost.

K jejich šoku zaútočila jako první. Vrhla se neohroženě mezi ně a švihla dýkou. Krátké bodnutí, jako když žahne sršeň, než odpověděli na její výpad, uskočila zpět. Z dýky v její ruce skanula krev.

V uličce se rozprostřelo naprosté ticho, porušil ho až jeden z mužů. Zasípal a přitiskl si k hrudi ruku, nechápavě pohlédl na svoji dlaň. Z roztřesených prstů mu skápla vlastní krev, zmateně si přeměřil Shemitku, jako by nechápal, že mu do těla vbodla hrot zbraně krásná žena. Poté se k údivu svých společníků svalil na zem.

Jeho kumpáni, jako by je zmrazil společníkův skon, zůstali zkoprněle stát. Ještě se nestřetli s tím, že by kořist v podobě jedné ženy zaútočila proti přesile, nechápali, že se jich černovláska nebojí. Oni přece měli polapit ji.

Nenechala je vydechnout, znovu zaútočila. Zkusí se jich zbavit dřív, než se vzpamatují a vyvolají poplach, drsný život v těžkých podmínkách ji naučil rychle jednat. Copak by jinak vládla krvelačné smečce divochů, kteří ji považovali za bohyni?

Vzduchem zavířilo ostří, hvízdla ocel. Sekla.

Poučili se, tentokrát nezasáhla jediného z nich. Uskočili, údiv ve tváři. Jednoznačně je zaskočila svou dravostí a odhodláním, ohromení jim však nevydrželo dlouho. Sotva unikli z dosahu její zbraně, vzplál v nich vztek. Nikomu neodpustí, že usmrtil jejich druha, vedeni zlostí zaútočili na ni coby hladoví vlci. Hodlali se pomstít.

Vyznali se, jistě v minulosti podstoupili nejeden střet, doráželi na ni coby vzteklí psi.

Uskakovala a švihala dýkou, na kůži jí zaperlil pot. Střetnutí se nevyvíjelo dobře. Proti delším zbraním nepřátel se dlouho neubrání, párkrát ji těsně minula čepel.

Přesto se nevzdávala. Ani ji nenapadlo, že by umřela, nejednou už vyklouzla z horších nebezpečí.

Pokusili se ji sevřít ze dvou stran, zakličkovala a změnila směr. Vzduchem zavířily její dlouhé vlasy, zašustil bederní pás. Sykla. Ač se tomu snažila předejít, postupně ji tlačili do rohu, nepotrvá dlouho a nebude mít před nimi kam ustoupit. Copak nenajde spásu?

Jako by její tiché volání vyslyšeli bohové, ve tmě se cosi mihlo. Nástroj, paže, člověk. Že by Conan? Ne, znejistěla, dotyčný byl menší.

V poslední chvíli se vyhnula svištícímu ostří, ovál ji závan větru.

Protivníci, jako by vycítili, že ochabuje, k ní upnuli veškerou pozornost. Taky dobře.

Za jejich zády se vyloupl ze tmy prve spatřený stín. Mohutný nápřah a do hlavy jednoho z mužů se zaryla sekyra.

Ačkoliv Shemitka netušila, kdo jí přispěchal na pomoc, klidně mohlo jít o muže, jenž posléze zaútočí i na ni, bez váhání se vrhla proti zbylému zabijákovi. Nekryjíc se, šťastně se vyhnula napřaženému tesáku, o bok se jí otřela mužova paže. Nezachytil ji, její náhlý výpad ho zaskočil. Bodla. Vší silou zaryla čepel do jeho krku a zatočila jí.

Do obličeje jí vystříkla krev. Slaný, teplý a oslepující gejzír, nedbala toho. Vyrvala z rány dýku a uskočila stranou. Nejdřív zjistí, co je tajemný zachránce zač.

Kousek od ní stál mladík s rozevlátými vlasy a zachmuřeně ji pozoroval, jako by zvažoval, jestli učinil dobře, když jí pomohl. S heknutím vyrval z rozpolcené lebky sekyru.

„Kdo jsi?“ vyštěkla na něj tiše.

„U Dagothových střev,“ vyděšeně se rozhlédl, jako by ho její otázka vyplašila,  „vypadněme odtud. Jestli nás chytí, neunikneme oprátce.“

Přestože netušila, co si o něm má myslet, přikývla. „Dobrá. Veď mě!“

Zaručeně znal město lépe než ona, nemělo cenu se zbytečně zdržovat na místě střetu. Vojáci neodešli nijak dávno a kdokoliv mohl zaslechnout ozvěnu boje, ve městě jí začínala hořet půda pod nohama.

Daleko nedošel. Zastavil v půli kroku, jako by se obával, že mu, jestliže poběží první, vrazí dýku do zad.

„Chci tě mít,“ polkl, „na očích.“

Po krátkém váhání přikývla. Proč mu nevyhovět. Zachránil jí život, kdyby po ní hodlal seknout, musí nejdřív sekyru mírně napřáhnout. Stiskla dýku, a rozestoupeni kus od sebe vydali se spěšně uličkou.

*

Conan se zakřenil a učinil oplzlé gesto, seskočil z kamenné zdi, na jejíž opačné straně zůstali vyjící pronásledovatelé. Vesele se zubě, splynul s tmou, jen ať se ti hlupáci snaží. Vojáci ho nikdy nedostihnou.

*

Zastavili naproti sobě v úzkém a temném průchodu, kde se nevyskytovala živá duše. Bélit zalitá cizí krví, mladík pozvedl sekyru, jako by se jí bál.

„Jestli jsi mě chtěl zabít,“ zasyčela a sevřela dýku, „propásl jsi příležitost. Měl ses připojit k těm parchantům.“

Zavrtěl se. „K někomu tě zavedu.“

„Ke komu?“ zajímala se.

„Chce se s tebou setkat Hobil, Asiahův pomocník.“

„U Ishtar!“ div nepromluvila překvapením nahlas, „on žije?“

Moc dobře si Hobila pamatovala, účastnil se většiny jednání. A kdyby jenom to, jak slyšela, pobočník občas místo svého pána docházel na sjednané schůzky, zatímco Asiah, aby ho nikdo nemohl obvinit, že kuje tajné pikle, se ukazoval v bezúhonné společnosti, která by případně dosvědčila, že nemá v lumpárně prsty.

Mladík přikývl. „Asi si to přál sám Mitra, že jsem tě potkal. Šlo o náhodu.“

„Nerozumím ti. Mluv srozumitelněji.“

Olízl si suché rty. „Dobrá, krátce ti vše vysvětlím. V jedné zapadlé krčmě jsem dnes odpoledne potkal rybáře. Měl vypito a rozvázal se mu jazyk, vykládal zajímavé věci. Prý dostal od velitele přístavu celou zlatku, jelikož mu nahlásil, že se minulou noc u Žraločí skály vylodili tři muži a jedna žena.“

„U žahavých medúz!“ strnula Bélit, že by právě tohle byl důvod jejich současného pronásledování? Nespatřil rybář Tygřici?

„Jakmile jsem to později sdělil Hobilovi,“ navázal mladík, „div ho neranilo. Začal jednat zvláštně a připadal mi jako vyšinutý, nakonec mě přesvědčil, abych se kvůli vám vydal do města, sám nevím, proč jsem ho poslechl. No, vlastně vím,“ připustil, „nemínil jsem déle zůstat v jeho společnosti. Choval se nepříčetně. Přesně mi popsal, jak vypadáš, kladl mi na srdce, ať tě v případě setkání přivedu. Přiznám, nedoufal jsem, že se tak stane, jak jsem povídal, nejspíš sám Mitra nebo možná bůh zlodějů Bel vedl moje kroky, že jsem se ocitl tam, kde jsi bojovala. Připadá mi to neskutečné. Co ti vojáci? Honili tě?“

„Záleží na tom?“ odtušila. „Proč mě máš přivést k Hobilovi?“

„Rád by,“ odvětil chvatně, jako by ji chtěl ujistit, že neklame, „převzal po Asiahovi obchod, patřila jsi k jeho dodavatelům. To jsem ti ale,“ zadrhl, „povídat neměl, bude lepší, když ti to vysvětlí osobně. Já ti mám pouze sdělit, že ti prozradí, kdo zabil Asiaha a kam se poděli tví dva válečníci.“

„U Derkety!“ naježila se, „ty o nich víš? Mluv!“ vybídla ho nedočkavě, zachvátila ji zlá předtucha.

„S podrobnostmi,“ poodstoupil, jako by se obával, že se na něj vrhne, „se mi nesvěřil.“

„Nesvěřil?“ zahnízdil v ní střípek pochybností. „Proč nepřišel sám?“

„Hledají ho stráže. Má strach, že ho obžalují z napomáhání vrahům, neopouští úkryt. Ve městě ho zná dost lidí a neunikl by cizí pozornosti, u mě ho nikdo nenajde.“

Semkla rty. Lze mladíkovi důvěřovat? Nechystá past? Rozpoltil by však jednomu z rabiátů hlavu, kdyby představoval nepřítele?

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se.

„Tinak.“

„Tinak. Dobrá,“ přikývla, „kde se ukrývá Hobil?“

„U hradeb,“ krátce zaváhal, jako by se bál, že je zaslechnou nepovolané uši, „v nové části města.“

V duchu zaklela. Skrýš se nacházela jiným směrem, než kde se měla setkat se svými společníky, co s tím?

„Půjdu s tebou,“ rozhodla, „nejdřív ale,“ rozhlédla se, „potřebuji někoho, kdo sběhne pro mé lidi a dovede je za námi. Znáš někoho důvěryhodného?“

„No,“ zarazil se, „kousek odtud pobývá Vilida. Za hrst drobáků vykoná cokoliv, oč ji požádám.“

„Výborně,“ sykla, „pošleme ji pro ně. Jestli se mě ale ona nebo ty pokusíte podrazit, zemřete oba! Pamatuj na to.“

Krátce přikývl, vypadal, jako by ho stále šokovalo, že před ním stojí Královna Černého pobřeží. A kdyby jen to, pořád těkal očima, nevěděl, kam sklouznout pohledem. Pirátka se před ním k jeho úžasu pohybovala téměř nahá, kryl ji jen bederní pás. Nejraději by ji objal, dotknout se jí však neodvážil. Naháněla mu strach a cosi uvnitř duše ho varovalo, že by mu na projev přízně odpověděla ostřím.

*

Conan tiše dopadl do trávy a podrážky jeho bot se zabořily do měkké půdy. Věda, že není sám, tasil meč a rozhlédl se po zahradě. Kmeny stromů splývaly s tmou a připomínaly ebenové paže dávných obrů, stěna tkaná z křovin mohla vyvrhnout kohokoliv.

Ze zelené clony se vylouply dva černé stíny, N’gora s Yambou. Oba svírali v rukou kyje, zdáli se být nachystáni k boji.

„Kde je bohyně?!“ zavrčel Yamba a v jeho hlase zazněla skrytá výhrůžka. „Jak to, že není s tebou?“

„U Croma! Ještě nedorazila?“ překvapil Cimmeřana vznesený dotaz. Trvalo mu přece hodnou chvíli, než setřásl pronásledovatele, Bélit měla dostatek času, aby dávno dorazila do zahrady. Copak ji něco zdrželo? Že by se za ním nehnali všichni žoldáci? „Rozdělili jsme se,“ zavrčel, „přepadli nás vojáci.“

„Vojáci? I nás přepadli,“ zabručel ohromeně Yamba. „Zprvu sice nešlo o vojáky, šli po nás lupiči, hlídka se dostavila, až když jsme pobili lapky. Nezbylo nám, než uprchnout. I proto jsme tady dřív, než jsme se domluvili. Nemělo cenu nadále chodit ulicemi a přitahovat na sebe zbytečně pozornost.“

„Nás napadli v jedné z hospod,“ přitakal Conan, „vyvázli jsme tak tak. Prchali jsme po střechách domů, nakonec jsem stáhl všechny na sebe. Rozdělili jsme se, uháněli za mnou a Bélit nehrozilo žádné nebezpečí, nechápu, kde se zdržela. Brzy to ale zjistím,“ uklidil meč, „vrátím se a obhlídnu místo, kde jsme se rozdělili, najdu ji.“

„Ne, zůstaneme tady,“ zarazil ho N’gora a vzhlédl k nebi, po obloze plaval stříbrný měsíc. „Zanedlouho nastane půlnoc, počkáme. Bílá bohyně si poradí i bez nás, určitě se brzy ukáže. Třeba cestou něco objevila, a to ji zdrželo.“

Yamba souhlasně přikývl.

„Možná bojuje o život,“ zavrčel Conan, přestože slova černocha zněla víc než moudře.

„Zůstaneme tady,“ trval na svém N’gora a z jeho hlasu čišelo, že mu plně nevěří. Jako by ho oba podezírali, že má v Bélitině zmizení prsty a touží je stáhnout do pasti.

Cimmeřan si oba piráty přeměřil a vzhlédl k obloze, po krátkém váhání souhlasně přitakal. Půlnoc se vskutku blížila a Shemitka se mohla ukázat každou chvíli, třeba ji opravdu něco zpozdilo. Poslechne je a vyčká, teprve pokud by se Bélit delší dobu neukázala, začne jednat. I kdyby se oba černoši stavěli proti, vrátí se do míst, kde se rozdělili.

V.

Na Vilidu padala stále větší nejistota. Sama sebe se tázala, proč se za hrst drobáků krade nočním městem a míří do pusté zahrady, aby vyhledala tři válečníky, nechápala, z jaké příčiny plní Tinakovo podivné přání, které se jí vůbec nezamlouvalo. Kvůli jeho hnědým očím tak nečinila. Čím dál víc si uvědomovala, že na ni působil zjev polonahé černovlásky, jež mladíka doprovázela. Žena přišla umazaná od krve, a než se umyla nad džberem vody, připomínala vampýra, po celou dobu si ji pátravě přeměřovala, jako by zvažovala, zda ji rovnou nezardousí. Až z ní dostala strach. Z neznámé sálalo neskutečné odhodlání a dravost šelmy, co nezná slitování, ostatně, jak si všimla, obával se i Tinak. Přestože se tvářil naoko statečně, nebyl ve své kůži a nervózně si po celou dobu setkání mnul ruce, strašně se potil a občas se mu zadrhával hlas.

I proto nyní Vilida, když chvátala nočním městem, zvažovala, co je černovláska zač. Kněžka, co se vyučila v některém z mnoha pochybných klášterů bojovému umění, divoška, či Amazonka? Jako by z ní sálalo cosi nadpřirozeného, raději vyplní její přání a vyhledá její tři válečníky.

Nebo, zaváhala, tak neučiní? Pevněji sevřela v dlani prsten s drahým kamenem, jenž jí žena svěřila, klenot stál za loupež. Kdyby s ním pokradmu vyklouzla z města a kdesi daleko ho prodala, žila by až do konce života jako královna. Muži by jí padali k nohám, oblékala by na sebe drahé šaty a jedla vybrané pochoutky, užívala by si.

Lákadlu lehkého zisku však nepodlehla. Znovu se jí vybavily ženiny černé oči, v nichž se odrážel přízrak smrti; ač spěchala sama, připadlo jí, že zaznamenala pod krkem krásčinu přiloženou dýku. Nepochybovala, že by ji dotyčná bez mrknutí oka podřízla jako ovci, kdo ví, od čeho byla žena zakrvácená. Raději nedomýšlet, splní její příkaz.

Zastavila u polorozpadlé zídky a ujistila se, že ulice zeje prázdnotou, rychle přelezla do temné zahrady. Její holá lýtka pohladila vlnící se tráva, tázavě se rozhlédla. Nenapadne ji pes nebo skrytý strážce, protože vstoupila na cizí, byť neudržovaný pozemek, kde, jak si vybavovala, nezahlédla pěkných pár let dozadu živou duši? Přikrčila se a zaposlouchala do šumění větru, pokusila se prohlídnout tmu, jež vypadala hustší než normálně.

Zaváhala. Tady prý mají vyčkávat černovlásčini pochopové, nikoho však nespatřila. Znejistěla. Ačkoli měla z případného setkání strach, nenachází se náhodou v zahradě sama? Co by provedla, kdyby dotyčné nestřetla? Uvěřila by krasavice, až se znovu setkají, jejímu tvrzení, že na nikoho nenarazila? Sotva.

Po zádech jí stékal čůrek potu a na kůži se lepila lehká tunika, poněkolikáté se v duchu otázala sama sebe, co v zahradě pohledává. Nezešílela, že provádí ztřeštěné nepravosti? Žena jistě nekoná nic kalého, tušila to i proto, že příliš dobře znala Tinaka. Do jaké hanebnosti ji namočil?

„Nesu vzkaz,“ zašeptala do tmy zdánlivě k nikomu, jak jí radila neznámá, přestože se pořád nikdo neukazoval. Vyplašeně vykročila mezi kmeny stromů. Nesložila by se hrůzou, kdyby se zpoza kmenů vyloupl lítý děs? Nerozerval by jí hrdlo a nevysál krev; kdysi slyšela vyprávět o těch, co se plíží tmou a živí lidským masem.

Zaskočili ji neuvěřitelně rychle. Nestačila se polekat, ba ani nevykřikla, dřív než se vzpamatovala, uvízla v obklíčení. Z černoty se vyloupla trojice mužů. Veliký barbar v přilbici s býčími rohy a dva statní černoši, jediná uklidňující okolnost spočívala v tom, že jí přesně tak černovláska popsala své průvodce. Stejně se ale lekla a v žilách jí ztuhla krev.

Aniž se vzmohla na odpor, čapli ji a zacpali dlaní ústa, bezmocná a k smrti vyděšená nadobro uvízla v jejich moci. Odtáhli ji mezi stromy a naklonili se k ní, jako by si chtěli lépe prohlídnout, koho polapili, zachvátila ji neskutečná slabost. Co když ji navzdory slibům černovlásky zamordují? Vypadali jako poslové smrti, vyzařovala z nich bojechtivost a nevrlost, kdyby z ní strhli šat a postupně se na ní vystřídali, nehnula by děsem jediným prstem na obranu své cti. Zalitovala, že lezla do zahrady.

„Jakmile vykřikneš, zemřeš,“ vycenil jeden z černochů bílé zuby, připadlo jí, jako by doufal, že neposlechne jeho varování, a zlomí jí holýma rukama vaz. Pustil ji.

Pohnula se a k vlastnímu úžasu mezi nimi náhle stanula volná. Sice ji obklopovali, takže neměla kudy vyklouznout, leč svobodně se hýbala, zhluboka se nadechla. Nezdá se jí to? Nejde o hloupý sen?

„Povídala jsi, že neseš zprávu,“ pronesl pro změnu barbar.

Slova jí zamrzla v hrdle. Není běloch horší než černoši? Obrovitý, samá šlacha a sval, nesrazil by jediným úderem statného býka? Bojácně, neschopna pronést jediné slovo, jak se třásla bázní, pozvedla ruku a rozevřela pěst. V měsíčním světle se objevil prsten. Leskl se a zářil, krátce zapochybovala, zda navzdory popisu ukazuje klenot těm pravým. Neskončila by špatně, kdyby se zmýlila? Neokradli by ji?

„U Belova rohu!“ shrábl vzápětí jeden z černochů z její dlaně šperk, jako by nevěřil vlastním očím, a pečlivě, připomínaje znalého klenotníka, ho zkoumal. Převracel ho v prstech a prohlížel proti zářící luně, cosi si mumlal. Nakonec pohlédl na černého společníka a přikývl, o poznání mírněji se obrátil k ní: „Kde jsi ho vzala?“

„Nesu zprávu,“ zakoktala, jako by ji překvapilo jeho počínání, ačkoli ji černovláska ubezpečila, že ji po předání šperku žádný z nich neohrozí.

„Mluv!“ vybídl ji napjatě, jako by šlo přinejmenším o život, načež se sama sebe v duchu poněkolikáté otázala, co je žena vlastně zač. Muži pevní jako žula nedoprovází jen tak někoho, za takto seskupenou ochranku by mnozí kupci, dvořané či šlechtici platili zlatem.

„Přišel za mnou jeden známý,“ zasípala, neodvažujíc se zvýšit hlas, aby ji nenařkli, že se snaží kohokoliv přivolat, „a přivedl s sebou krásnou ženu. Nesdělil mi, odkud ji zná ani co prováděla, byla celá postříkaná cizí krví, předala mi tenhle prsten. Nařídila mi, ať zajdu do této zahrady, kde pobývají její tři společníci,“ tázavě si je přeměřila, jako by si ověřovala, že tomu tak skutečně je, „mám vás za ní přivést. Prý mě poslechnete.“

Strnula. Mluvila dost jasně a srozumitelně? Pochopí ji?

„Dá se tomu věřit?“ sykl barbar, v jeho hlase se skrývala hrozba. Jako by v minulosti střetl pár zrádných holek, které za měšec zlaťáků prodají milence a půjdou za lepším, jasně jí nevěřil. Jelikož i ona takové střetla, bázlivě se přikrčila. Nedrapne ji pod krkem?

Černoši naštěstí k její úlevě souhlasně přikývli. „Doprovodíme ji. Bílá bohyně svěří prsten pouze tomu, komu důvěřuje.“

„Nemohli jí ho,“ namítl barbar, „ukrást?“

„Bílá bohyně nosí prstenů pět a jen jeden znamená, že příchozímu smíme důvěřovat,“ pronesl jeden z černochů. „Kdyby dotyčný přinesl jakýkoli jiný prsten, běží o zradu. Tak jsme se kdysi domluvili, dohoda platí neomezeně.“

„Dobrá,“ připustil barbar a lehce sevřel Vilidu za rameno, „veď nás.“

Přikývla, neschopna odporu, v hlavě zmatek. Slyšela dobře? Válečníci nazvali černovlásku bílou bohyní, uvědomila si neskutečné. Stejně prý bukanýři oslovují Královnu Černého pobřeží, neslouží ti tři náhodou obávané a proklínané Bélit? Nebál se Tinak neznámé právě z tohoto důvodu, byť jí nešlo na rozum, kde a jak by se seznámil s tak nechvalně známou osobou. Neodvažovala se domýšlet podrobnosti, jen tupě poslouchala příkazy. Kdyby se totiž její domněnka zakládala na pravdě a kdokoliv by zjistil, že pomáhá pirátům, popravili by ji a její tělo napíchli pro výstrahu na špičatý kůl.

*

Z dřeva stlučená, bahnem, hlínou a travinami poslepovaná chýše se krčila přímo pod obloukem vysoké hradby, která kolem dokola obtáčela vnitřní část města i přístav. Ubohá ruina, jakých se v této části Zabhely nacházelo nesčetně, zavítali do chudinské čtvrti.

Tinak, nenechávaje si Bélit za zády, jako by se stále obával, že mu do nich vrazí  dýku, zaklepal na dveře. Dvakrát rychle, chvilku počkal a zabubnoval pro změnu třikrát; jak Shemitka usoudila, běželo o sjednané heslo.

Vzápětí k nim z chatrče dolehla ozvěna kroků. Odsunula se závora a dveře se nepatrně pootevřely, spatřili obličej. Hobil! Jeho tvář nesla výraz štvané zvěře, při spatření Bélit ještě víc zpopelavěla. Jako by muž spatřil vlastní zkázu.

„U Dagothova zadku,“ uniklo Asiahovu pomocníkovi přes rty a navzdory děsu otevřel spěšně dveře, „rychle dovnitř. Nestůjte tam! Ještě vás někdo spatří.“

Tinak bez váhání uposlechl, Shemitka kratičce zaváhala. Přestože chlapíka poznala a věděla, že v minulosti skutečně pomáhal obchodníkovi, naučila se, že nesmí téměř nikomu a ničemu věřit. Kdyby se na ni po vstupu do chýše vrhlo ve stísněných prostorách několik ozbrojenců, srazili by ji k zemi.

Strčila prudce do dveří. Ty se k malé Hobilově radosti otevřely dokořán a narazily na stěnu. Teprve nyní, když se ubezpečila, že se za veřejemi nikdo neskrývá, překročila chybějící práh.

Uvítala ji temná místnost bez oken, na niž navazoval malý přístavek, z něhož se linul děsivý smrad, podle zápachu běželo o záchod. Podlahu nahrazovala udusaná hlína a lůžko v rohu představovala plesnivějící sláma, na truhle stál džbánek a skýva okoralého chleba. Jak se přesvědčila, kromě těch dvou se v obydlí nikdo nenacházel.

Hobil za ní spěšně zabouchl a ponořili se do šera, černota je neobklopovala dlouho. Tinak odmaskoval látkou zakrytou lucernu, zaprskal knot.

„U Dagotha,“ otřel si Hobil rukávem orosené čelo, „neviděl vás někdo přicházet? Jestli ano, skončíme na šibenici.“

„Klid,“ opřel se Tinak o trám, „nedaleko leží ve splaškách pouze starý Tauba a ten nic nevyžvaní. Táhne z něj chlast a smrdí jak stádo tchořů, probere se nejdřív k ránu. Opil se jako vždycky do němoty.“

„Jednáš neopatrně,“ zasyčel přesto Hobil a vyčítavě pohlédl na přítele, jako by mu ostych a strach nedovolovaly napomínat Bélit. „To jsi jí nemohl hodit přes ramena alespoň plášť? Kdo to kdy viděl, aby se ženy promenádovaly po ulicích skoro nahé? U černošek to nepřekvapí, ale tohohle si všimne každý.“

„Nikoho jsme nepotkali,“ naježil se Tinak, „a pokud ano, ukryli jsme se.“

„Dagoth!“ zopakoval Hobil jméno boha a hrábl do truhly. Vyňal z ní dlouhý háv a rozpačitě ho podal Bélit. „Ah,“ současně se zarazil, jako by provedl cosi špatně, „vítám tě tady, vzácná paní. Promiň mi,“ zakoktal, „ze samého rozčilení jsem tě zapomněl uvítat, jak se sluší a patří.“

„Prý,“ překřížila si paže na prsou, držíc v prstech háv coby kus hadru, „mi povíš, co se přihodilo. Po přístavu koluje, že Asiaha zabili dva černoši, a tvůj přítel,“ ukázala palcem na Tinaka, „mluví jinak.“

„Ano, je to tak,“ polkl Hobil, „historka, co se vypráví po městě a čemu věří i stráže, je mylná. Přísahám na mocného Mitru, Ishtar i boha zlodějů Bela, že událost proběhla jinak. Oné noci, kdy došlo k mordu, skutečně k večeru navštívili mého bývalého pána tví dva muži, neměli však důvod ho zabít. Tím jsem si naprosto jist, a to i navzdory tomu, že jsem v době vraždy nepobýval v domě, což mi, jak si dovolím prohlásit, zachránilo život. Pán mne totiž po příchodu těch dvou vyslal k jednomu kupci, jen díky tomu jsem se nacházel mimo dům.“

„Jak víš, co se přihodilo, když jsi tam nebyl?“ zpražila ho a mrkla i po Tinakovi. Ten se opíral o trám a nezdálo se, že ji míní jakkoliv ohrozit. Jako by ho těšilo, že od ní udržuje náležitý odstup.

„Při návratu z pochůzky,“ chrlil ze sebe Hobil, „jsem se stal nechtěným svědkem toho, jak stygijští zbrojnoši zajali tvé dva válečníky.“

„Stygijci!“ ztuhly jí rysy. „U Bela, Derketa to hadí plémě zatrať! Jak k tomu došlo?“

„Doručil jsem balíček na udanou adresu a vracel se k ránu domů, když jsem z uličky před sebou zaslechl podezřelý hluk.“

„Zadrž,“ přerušila ho, zaznamenala podezření. „Nepovídal jsi, že Tiko s Gamrou navštívili tvého pána večer? Jestli jsi odešel po jejich příchodu, jak mi vysvětlíš, že ses vracel až k ránu? Nezdá se mi, že je Zabhela tak veliká, aby ses zdržel tak dlouho.“

„No,“ sklopil zrak, „dostal jsem pro zbytek noci volno a zastavil jsem se nejprve v jedné hospůdce a potom,“ zamrkal provinile, „u jedné holky. Copak si,“ olízl se, „nemohu občas povyrazit?“

„Pokračuj.“

„Jak jsem šel, zazněl z ulice, kam jsem se ubíral, šramot a hlasy, vzbudilo to ve mně podezření. Každý totiž ví, že některé části města nejsou po setmění bezpečné, i proto jsem se kradl dál potichu jako myš. Nepozorovaně jsem dosáhl ústí uličky, z níž zněly hlasy, přiznám, po nakouknutí do ní jsem málem spadl ohromením. Nad svázanými těly tvých válečníků, kteří večer navštívili mého pána, se sklánělo pár Stygijců.“

„U Derkety! Jsi si tím jistý? Opravdu zajali mé válečníky?“

„Přísahám na Mitru, byli to oni. Přestože tví bojovníci leželi na zemi pevně svázaní a z úst jim trčely roubíky, nepletu se.“

„Co se tam přesně stalo?“

„Nevím a v první chvíli mě nic nenapadlo, události jsem si srovnával v hlavě až později. Netuším, jak je přemohli, možná čarovali.“

„Co se dělo dál?“

„Popadli tvé muže a prošli ulicí kousek ode mne, tak tak jsem se ukryl za rozbitý povoz. Ještě teď mi přebíhá po zádech mráz, když si vybavím, jak málo stačilo, aby mne zpozorovali. Skončil bych s nožem mezi žebry.“

„Jak víš, že šlo zrovna o Stygijce?“

„Dva z nich jsem poznal. Šlo o členy posádky ze stygijské lodi, co kotví v přístavu.“

Tiše zaklela, zamlouvalo se jí to čím dál míň. Jestliže Stygijci zajali její dva muže, museli k tomu mít pádný důvod. Odhalili snad, že běží o její předvoj? Nakonec, zachmuřila se, proč ne? Argosan v hospodě vykládal, že na ni uctívači hada políčili, co se tady vlastně děje?

„Kam je odvlekli?“ zeptala se. „Na loď?“

„Do pronajatého sídla kousek tady za hradbami.“

„Jak to víš?“

„Naložili tvé muže na vůz a zakryli ho plachtou, vyjeli směrem k bráně vedoucí do vnitrozemí.“

„Co pamatuji, v noci se městské brány zavírají.“

„Peníze zmůžou hodně, paní. Kdo dobře zaplatí, projede. A to, že Asiaha a zbylé dva služebníky podřezali černoši, rozšířili oni. Svedli tak stopu stranou.“

„Co se dělo dál?“

„Jakmile Stygijci odtáhli tvé muže, rozběhl jsem se domů,“ navázal Hobil, „spěchal jsem sdělit pánovi, co se přihodilo. Zneklidnilo mne, co by následovalo, kdyby tví muži v zajetí promluvili. A o tom, že pohovoří, jsem ani chvíli nepochyboval, Stygijci znají nesčetně způsobů, jak zajatcům rozvázat jazyk. Dagoth aby tu sebranku spral. Kdyby tví muži zradili, rázem by hrozila smrt i nám, protože jsme obchodovali s podsvětím.“

„Mé válečníky,“ vzbouřila se v Bélit krev, „jen tak nikdo nezlomí.“

„K pánovu obydlí,“ nechal její poznámku bez odezvy, jako by se s ní neodvažoval hádat, co Stygijci svedou, „jsem dorazil nedlouho před svítáním. Jaké bylo moje překvapení,“ ztišil hlas, „když jsem opět natrefil Stygijce. Směřovali od pánova baráku, a mě ihned zachvátilo zlé tušení, zanedlouho se také naplnilo. Uvnitř domu jsem nalezl jenom mrtvoly. Pán ležel na podlaze s prořízlým hrdlem a Kalina s Gorgem na tom nebyli lépe, na jejich tělech zůstaly známky po mučení. Ti parchanti je zabili.“

„Skutečně je podřízli Stygijci?“

„Přísahám na Mitru i Ishtar! Těla těch tří ještě sálala teplem, kdyby je usmrtili tví dva bojovníci, dávno vychladla.“

„Co jsi provedl?“

„Nejprve mne napadlo, že vyvolám poplach, nakonec jsem nápad zavrhl. Ještě by při vyšetřování vyšlo najevo, že jsem věděl o pánových paktech s piráty, a popravili by mne, radši jsem zdrhl sem k Tinakovi.“

„Proč sem?“ ohrnula nos. „Proč jsi neopustil město? Chytit tě stráže, odsoudí tě.“

„Má to své důvody. Vede odtud,“ ukázal k záchodům, „tajná cesta za hradby, kterou jsme občas pašovali kradené zboží, v případě ohrožení bych opustil město, aniž by si toho kdokoliv všiml.“

„Tak tajný průchod!“ blýsklo jí v očích.

„To sem nepatří,“ dodal Hobil, jako by si uvědomil, že asi pronesl něco, o čem neměl mluvit, „povím ti pravdu. Už dřív nás s Tinakem napadlo, že by nebylo špatné, kdybychom se postavili na vlastní nohy, plánoval jsem, že odejdu od Asiaha a pustím se do obchodů na vlastní pěst. Teď to s pánovou smrtí sice padlo, protože by mne bývalí parťáci prodali za pár zlatek strážím, pořád ale vím,“ zamrkal, „jak tady v Zabhele vytřískat hromadu peněz. Mám zjištěno, kdy a v jakém složení opouštějí přístav bohaté karavany, kdybychom se domluvili, vyplatilo by se nám některou z nich přepadnout. Získali bychom slušný zisk a poté vypadli co nejdál, co ty na to? Beztak tady nemůžeme zůstat ani jeden, neodejdeme však škodní.“

Pousmála se. Tak proto jí nabízel spolupráci! Cítil peníze a potřeboval někoho, kdo za něj vykoná černou práci, věděl, co má nabídnout.

„Co rubíny?“ zeptala se. „Asiah mi slíbil kameny velikosti pštrosích vajec, slyšel jsi o nich? Jsou někde tady?“

Sklonil hlavu. „Krátce se o nich přede mnou zmínil, podrobnosti neznám.“

„Škoda,“ zachmuřila čelo, „o tvém návrhu popřemýšlím. Nejdřív ze všeho osvobodím své dva oštěpníky. Nedopustím, aby jediný z mých mužů trpěl v zajetí, brzy poteče stygijská krev. Povídal jsi,“ pohlédla k záchodu, „že odtud vede průchod ven za hradby?“

Přikývl. „Nevím, jestli by to bylo moudré. Pokud chceme přepadnout karavanu, není radno na sebe zbytečně upozorňovat.“

„Mlč!“ uzemnila ho. „Já rozhoduji, co vykonáme. Ty,“ ukázala na Tinaka, jenž se opíral ramenem o rám a zachmuřeně je po celou dobu pozoroval, „mě vyvedeš za hradby a ukážeš mi sídlo Stygijců, a ty,“ obrátila se zpět na Hobila, „počkáš tady. Jakmile se Vilida dostaví s mými bojovníky, přivedeš je za námi. Zachráním své muže ještě před svítáním.“

Hobil s Tinakem na sebe pohlédli, podobný vývoj nepředpokládal ani jeden z nich. Odporovat si však nedovolili, Hobil z šoku, že si mu dovolí poroučet polonahá žena, Tinak usoudil, že to nemá smysl. Ještě by se Královně Černého pobřeží zprotivil a poslala by na něho své poskoky, pro něž se vydala Vilida, navíc se mu zamlouvalo, že bude moci i nadále pozorovat zblízka pirátčino lepé tělo. A že bylo o co stát.

*

Velitel přístavu Balamus zuřil. Přecházel zlostně po místnosti, nadával a kopal do nábytku, zapraštěla sražená židle. „U Dagothovy zadnice,“ zamával pěstmi, „jak vám mohli uniknout? Nařídil jsem ti, ať pobereš tolik mužů, kolik potřebuješ, copak ti nestačili? Vzal sis málo vojáků?“

„Mužů jsem povolal dost,“ namítl Lailas, vnitřně zuře, že nadřízený hanobí jeho snahu a sám si zatím dřepí v teple, „zaskočila nás nepředpokládaná událost. V jedné uličce bojovali dva černoši s pěticí chlápků.“

„No a?!“ odsekl Balamus, „o šarvátky se má postarat běžná hlídka.“

„Kráčelo o dva černochy, co odpoledne doprovázeli válečníka se ženou. Zabili těch pět mužů, a sotva nás spatřili, dali se na útěk. Vyslal jsem za nimi pár svých vojáků, proto mi při zatýkání barbara a ženy scházelo několik lidí.“

„Do šlaka, děláš si ze mne srandu?“ zavrčel velitel. „To se mi snad zdá. Musíme je neprodleně polapit. Nikdo od tohoto okamžiku nesmí bez mého svolení opustit přístav. Prohledáme každý koráb i jachtu od stěžňů po podpalubí, podrobíme prohlídce i všechny lidi, kteří se pokusí opustit město některou z bran.“

„Už jsem s předstihem vydal rozkaz,“ nepatrně se poklonil Lailas, „promiň, že jsem nečekal na tvůj příkaz.“

Balamus se zarazil a chvíli špeha pátravě pozoroval. Poté vytáhl karafu s vínem a vyčerpaně Lailasovi pokynul: „Posaď se. Všechno se kazí, jako by Stygijci zatáhli do města zhoubnou nákazu, potřebuješ se napít stejně jako já.“

*

Conan strhl Vilidu stranou a společně s černochy se přitiskli k dřevěné stěně, za níž kdosi chroptěl. Z míst, kam směřovali, se ozývalo dávení.

Černoši pevněji sevřeli v rukou kyje a N’gora vykoukl do ulice. Vzápětí se jeho ústa roztáhla od ucha k uchu. „Až se odpotácí, půjdeme dál. Zatím vyčkáme.“

U úpatí hradby zvracel opilý muž.

*

„Nesu ti poselství,“ poklonil se sice uctivě, leč dosti přezíravě před velitelem přístavu holohlavý Stygijec malého vzrůstu, „Nabaruch je s tebou krajně nespokojen. Zlobí se, protože jsi ho nezpravil, že do města tajně vnikli čtyři lidé, jedna žena a tři muži. Přeje si s tebou neprodleně mluvit, mám tě k němu zavést.“

„Teď v noci?“ vyvalil Balamus oči, ohromen drzostí čerstvě příchozího. Jakým právem s ním uctívač hada mluví takovým tónem? Správně by ho měl ztrestat a vsadit na mučidla za urážku úředního činitele.

„Jestli odmítneš pozvání,“ navázal nevzrušeně Stygijec, jako by nevnímal jeho zlost, „tak se o tvém pochybení s rozbřeskem dozvědí radní města. Nepochybně je překvapí, žes neuposlechl jejich rozkaz a nenahlásil nám onu neblahou záležitost.“

Balamus zkoprněl. Radní jsou krajně prchliví a neodpustí mu žádné pochybení, jakmile by u nich získal škraloup, rádi by si na něm navzdory předchozím zásluhám smlsli. Zavřel oči doufaje, že ho napadne spásná myšlenka, přemíra vypitého vína mu však kalila rozum, nedokázal se plně soustředit.

„Jak jsi se rozhodl?“ zeptal se ho slizce Stygijec, „mám Nabaruchovi něco vzkázat?“

„Ne, doprovodím tě,“ zavrčel Balamus a zvedl se ze židle, která zavrzala. Současně drcl loktem do opodál sedícího Lailase. „Půjdeš se mnou. Vezmi pár vojáků.“

Špeh s krysí tváří nepříliš ochotně přikývl, zatímco Stygijec potlačil vítězný úsměv.

*

„Mám vám vyřídit,“ potil se Hobil, „že další prsteny znamenají smrt, proto mi žádný z nich nenechala. Vůbec tomu, co povídám, nerozumím, ale tak mi to řekla. Prý mi uvěříte.“

„Kam šla?“ otázal se ho Yamba.

„Prolezla s Tinakem tajným průchodem za hradby,“ drkotal Hobil zuby, začínal litovat, že se rozhodl spojit s Královnou Černého pobřeží. Nepřecenil své síly, když k večeru vyslal Tinaka do přístavu, aby vyhledal pirátku, nenechal se zbytečně omámit touhou po mamonu? Korzáři ho pouze zavlečou do ještě většího neštěstí.

„Vyberte si jakéhokoliv z mocných bohů a já vám na něho odpřísáhnu,“ pozvedl paži, „že se vydala obhlídnout sídlo, kde uvěznili vaše přátele.“

Piráti, neznalí údajů, na sebe zmateně pohlédli. „Naše přátele?“

„Myslím ty dva,“ polkl, uvolňuje si u krku i tak volnou halenu, jako by se dusil, „co zavítali do Zabhely před vámi. Tika a Gamru.“

„U mořských ďáblů,“ chytl ho vzápětí N’gora za rameno a zatřásl jím coby loutkou. „On někdo uvěznil Tika s Gamrou?“

„Já za to nemůžu,“ zablekotal. „Mám vás zavést za Bélit, šla obhlídnout jejich žalář. Tak si to přála.“

„Je-li tomu tak, neztrácejme čas!“ pustil ho N’gora a dloubl do žeber, jako by se ho snažil popohnat, „hni kostrou! Kde se nachází průlez skrz hradby?“

Hobil zamířil k zapáchajícímu přístavku.

„Ty,“ pokynul Conan Vilidě, jež zůstala stát, doufajíc, že se na ni zapomene, „půjdeš s námi.“

Poslušně přikývla, co jiného také mohla dělat. Teď, když najisto věděla, že se jedná o Královnu Černého pobřeží a členy její posádky, jí bylo jasné, že ji nenechají bez dohledu. Ona na jejich místě by sama sebe také nepustila, nakonec může být ráda, že ji nezabili. Vždyť ji už k ničemu nepotřebují. I když, zamrazilo ji, co není, to může nastat. Jakou má záruku, že ji brzy tak jako tak nepodříznou?

Zastavili vedle díry vyhloubené v zemi, jež sloužila coby záchod a vycházel z ní děsivý smrad. Hobil odklopil ztrouchnivělé prkno, za nímž zel temný otvor vedoucí kamsi do neznáma.

„Tady je to.“

„Lez první!“ postrčili ho, uposlechl.

VI.

Sídlo obklopovala kamenná, nepříliš vysoká zeď, za níž se proti temné noční obloze zvedal špičatý štít zkosené střechy mohutného paláce. Kolem hlavní stavby vyrůstalo několik menších budov.

„Nepleteš se? Skutečně Gamru a Tika vězní tady?“ zeptala se Bélit, krytá hustými křovinami.

„Podle všeho je drží v budově napravo od paláce,“ přikývl Tinak. „Říká se, že tam kdysi dávno, ještě za původních majitelů, trestali a zavírali neposlušné mnichy, věznice zřejmě zůstala na stejném místě.“

„Kudy se nejlépe pronikne dovnitř?“ přeměřila si ho. Dokáže jí poradit?

„Zeď je všude stejná, vyšplhalo by na ni i dítě. Hradbu kdysi nestavěli jako ochranu před nepřáteli, ale aby nebylo zvenčí vidět, co se děje na nádvoří,“ opáčil. „Jak jsem se sám svého času přesvědčil, nachází se ve stěně plno výstupků pro ruce i nohy, není těžké ji zdolat. Nikdo tam však, ani zloději či vyvrhelové, neleze, jelikož místo má špatnou pověst, prý tam žijí zlí duchové. Občas se zpoza zdí linou divné zvuky.“

„Hm,“ shodila Bélit z ramen hábit získaný u Hobila a její tělo ovanul chladný větřík. „Hned se na ty zvuky podíváme.“

„U Mitry,“ znejistěl při pohledu na její odhalenou postavu, jež ho stále víc přiváděla do rozpaků, co by za to dal, kdyby ji mohl obejmout. „Co chceš dělat?“

„Porozhlédnu se po zajatcích. Jakmile Hobil přivede moje oštěpníky, povíš jim, že jsem uvnitř. Ať tady vyčkají.“

Pobledl. To přece Shemitka nemyslí vážně! Copak si neváží sama sebe?

„To nepočkáš, až přijdou tví bojovníci?“ polkl. „Stygijci ovládají plno kouzel, nedivil bych se, kdyby jimi obklopili palác. Jak se mi doneslo, prý doma ve Stygii občas vysílají na hlídky démony, které uctívají, neplazí se zahradou hadi tlustí jako kmen staletého stromu?“

„Nemíním ztrácet čas,“ odbyla ho; když se jednou rozhodla, nenašla se síla, jež by ji  od jejího záměru odradila. Navíc jeho tlachání tak úplně nevěřila. Ne že by se při potulkách nestřetla s démony a bytostmi temnot, bála se jich jako každý jiný smrtelník, kdyby však v areálu pobývaly mocnosti zla, těžko by se tam kdokoliv uchýlil. Spíš jí přišlo na mysl, že Stygijci využili vhodné prostory, kde je nebude otravovat nikdo nepovolaný. Strach někdy mívá velké oči.

„Vrátím se do svítání,“ rozhodla, „vykonáš, co jsem řekla.“

Zmateně přikývl. Buď je Shemitka skutečně spřízněna s démony, jak se vypráví, a pak uspěje, nebo se nadobro zbláznila a jde si pro smrt. Ale co, pokrčil rameny, nakonec riskuje ona a jeho nechá v závětří, čeho by se bál. V případě jakýchkoli potíží vezme do zaječích.

Znovu si přeměřil její lepou postavu, jako by si vybíral odměnu za to, že jí pomáhá.

*

Balamus cválal v čele vybrané družiny a vedle něho se v sedle natřásal holohlavý Stygijec, spící Zabhelou duněla kopyta koní. Nesla se ulicemi jako údery kovářských kladiv, velitel přístavu v duchu klel. Z vypitého vína se mu točila hlava a v lebce mu bušily perlíky utrpení, skrytě litoval, že přijal Stygijcovo pozvání. Veliteli přístavu přece nepřísluší, aby poslouchal zatroleného uctívače hada, měl neprodleně Nabaruchovi vzkázat, že se dostaví až po svítání. Jednou se ale vypravil na cestu, a tak nemělo smysl otáčet koně a vracet se zpátky, s povzdechem vytáhl čutoru s vodou a zhluboka se napil. Jak se pod ním nečekaně zhoupl kůň, polil si halenu.

*

Splývajíc s tmou, vyšplhala Bélit na zeď snadněji, než předpokládala, musela dát Tinakovi za pravdu. Původní majitel objektu asi opravdu nevybudoval stěnu coby ochranu proti nepřátelům.

Na vrcholu zdi se přitiskla k chladnému kameni a do tmy zableskla bělma jejích očí, pátravě přehlédla nádvoří ponořené do tmy. Volný prostor obklopovaly sloupy rozestavené do kruhu a upravené křoviny, za nimi se černaly vznosné budovy. Na první pohled se nezdálo, že by areál někdo hlídal, přesto nepolevila v ostražitosti, neboť předpokládala, že Stygijci neponechají své sídlo bez ochrany. Stejně jako v jiných větších přístavech či městech se i v Zabhele pohybovalo plno zlodějů, kteří by navzdory hrůzné pověsti objektu nepohrdli slušným lupem.

Tisknouc se ke zdi, vyčkávala. Čas pomalinku plynul a méně trpělivý odvážlivec by dávno, upokojen zdánlivým klidem, pokračoval v průzkumu. Cosi jí však bránilo postupovat dál. Jako by cítila přítomnost čehosi neviditelného, co hrozilo smrtí; nemínila strčit hlavu do oprátky.

Jak se zanedlouho ukázalo, instinkty ji varovaly oprávněně. Nejprve k ní dolehlo nepatrné zapraštění, do jemného písku dole pod zdí se zabořilo chodidlo. Ač stále nikoho nespatřila, cosi se v černotě dvora pohybovalo. Skrytá a tichá smrt, jež nezná slitování.

Zamrazilo ji a zježily se jí chloupky na celém těle, přesto vyčkávala. Sama před sebou by se styděla, kdyby vzala nohy na ramena. Setrvá a odhalí, jaká stvůra hlídá do tmy ponořené nádvoří. Nevrátí se i kvůli Tinakovi, jenž ji předtím nestoudně okukoval, neprojeví se jako zbabělec. Takovou pohanu nepřipustí.

Přesto zůstávala připravena při sebemenší známce ohrožení seskočit zpátky mimo objekt. Ačkoliv zase nastalo ticho, snažila se zjistit, co ji prve upoutalo. Mhouře víčka, napínala zrak. Mohlo jít o cokoliv. O člověka, psa, dravou šelmu nebo démona, jimiž se obklopovali stygijští čarodějové, zrovna tak se tam mohl plazit jeden z obrovitých hadů, jaké  krátce po setmění vypouštějí kněží v hlavním sídle stygijské říše Luxuru do ulic. Ošila se. Jak někdo může vyznávat tak zvrácené náboženství?

Konečně se dole pod zdí zase cosi pohnulo, doneslo se k ní zafunění. Tmu pročísl obrys mohutného těla, cosi švihlo. Ocas? Pak by šlo o šelmu! Bélit sice v panující černotě nerozpoznala, zda běží o jaguára, levharta či jiného dravce, jedno ale věděla jistě. Strážce pozemku se k ní na zeď nevyškrábe a ani tak vysoko nevyskočí, žádný dravec se nevymrští do takové výšky, v jaké se nacházela. Nahoře zůstávala v bezpečí.

Současně však pochopila, že když sestoupí do dvora, bude riskovat holý život. Zaváhala. Co provede, aby pronikla ke stavením? Cosi ji napadlo. Kdyby se vypravila po zdi, šlo by z vrcholu hradby o kus dál přeskočit na jednu z rovných střech. To by, zkřivila rty, zvládla.

Ohlédla se. Nepočká na společníky a nevniknou do areálu společně? Zavrtěla hlavou. Nejednou sama nebo v čele svých oštěpníků čelila hrůznému nebezpečí, aniž by zbaběle ustoupila, obstojí i tentokrát. Divoká mysl a víra ve vlastní schopnosti, jež rostla s každou potopenou lodí, ji hnaly vpřed.

Znovu přezkoumala volné prostranství a přehlídla okna, jestli se za nimi neskrývá tajný pozorovatel, nezdálo se. Zariskuje.

Vyšvihla se do podřepu, opatrně vstala a vydala se po hřebeni hradby.

Šelma dole pod ní vztekle zaprskala.

*

Tinakovi se zatajil dech. Z dálky spatřil, jak po zdi přešel temný stín, podle lepých tvarů šlo o Shemitku. Rázem ho jala úzkost a čelo orosil pot. Co to pirátka provádí? Touží přijít o krk, že se takhle vystavuje? Asi nebudou daleko od pravdy ti, co vykládají, že je šílená, možná ji vskutku chrání bohové moře a bouří. Dosáhne však jejich působnost i na pevninu, aby ji zaštítili? Dost o tom pochyboval.

Očekávaje, že stráže záhy vyvolají poplach, chystal se vzít nohy na ramena. Jakmile zazní výkřik, zatroubení či třeba upozorňující gong, zmizí, i kdyby se dělo cokoliv. Už takhle se choval hloupě, že na Shemitčin příkaz zůstával poblíž. Nepatřil mezi piráty, kteří by za ni klidně položili hlavu, nervózně sevřel topůrko sekyry. Zauvažoval, jestli by dávno neuprchl, kdyby pirátka nebyla tak pěkná. Něco na tom asi bylo, toužil po ní.

Bélit mu zmizela z očí, někam skočila.

Vyčkával, nervy napjaté k prasknutí, k jeho údivu se nic neozvalo. Jen v listoví stromů a křovin zašuměl vítr a předl si tu svou.

*

V místnosti vzplálo světýlko. Zableskl plamen a zaprskal knot, na loži se obrátil muž a otevřel oči. Zatřepal hlavou a chvíli zíral na zeď, již ozařovala svíce, na stěně se protahovaly stíny. Nabývaly různých tvarů, převalovaly se a prolínaly, nad žhnoucím knotem se zjevila tvář. Podlouhlý obličej s jiskrným zrakem, obraz Thot-Amona, stygijského mága, o němž uctívači Seta mluvili s úctou a odpůrci s neskutečnou bázní; čaroděj otevřel ústa. Přestože nepronesl nahlas jediné slovo, Nabaruch, neboť on představoval muže, jenž právě opustil říši snů, okamžitě pochopil, co se přihodilo. Ačkoliv sám netušil, jak je to možné, dozvěděl se, kdo vnikl do areálu, kam se ubírá a co on má vykonat. Mrazivě se usmál, zvedl se a beze spěchu opustil lože, v klidu na sebe navlékl roucho, jehož látku zdobil motiv propletených hadů.

*

Bélit sklouzla ze střechy na pavlač a její sandály spočinuly na podlaze z mramorových kvádrů. Zastavila. Jak se zdálo, nikdo nezpozoroval, že před chvilkou přeskočila z obvodové zdi na zhruba stejně vysokou budovu, z pustého nádvoří ji pouze nenávistně pozorovala statná lvice. Možná, pousmála se Shemitka, se na nádvoří nikdo jiný nenachází, jelikož by ho šelma roztrhala, sami Stygijci jsou proti sobě.

Více si dravce nevšímajíc, vklouzla otevřenými dveřmi do budovy.

*

Za skupinou jezdců, v jejímž čele cválal vedle holohlavého Stygijce Balamus, se zaklapla brána. Stráže přístavního města Zabhely ji spěšně zabezpečily závorou, jako by se obávaly, že k nim z pevniny zavane nepříčetné zlo.

„U Derketiných cecků,“ obrátil se jeden hlídač na druhého, „chápeš to? Velitel opustil město před svítáním a nebyl namol. Že by mu došly zásoby vína?“

„To pochybuji,“ zavrčel jeho parťák, „doprovázel ho jeden ze Stygijců. Ani za nic bych s ním neměnil, kdo ví, kam se ubírají. Naštěstí,“ dodal, „nám do toho, co dělá, nic není.“

*

„U Croma,“ rozkročil se Conan a překřížil paže na hrudi, „slyšel jsi dobře? Nepleteš se? Opravdu tady máme čekat, zatímco Bélit vnikla do paláce?!“

„Tak mi to nařídila,“ zpopelavěl Tinak, krče se pod Cimmeřanovým výhružným pohledem. Také mohl předpokládat, že pirátku doprovázejí pořádní hrdlořezové. Oproti třem rabiátům, jež přivedli Hobil s Vilidou, si připadal téměř jako svatoušek. Jak jenom si mohl dělat iluze, že by mu Bélit věnovala přízeň, proti bukanýrům připomínal pouhou třísku.

„Nemůžu za to,“ hlesl, „že vklouzla dovnitř.“

„Půjdu za ní,“ zabručel Cimmeřan.

„Ne,“ chytil ho Yamba za rameno. „Jestli bílá bohyně nařídila, že máme počkat tady, uposlechneme ji. Neporušíme její rozkaz.“

„U Bela! Copak jste slepí?“ setřásl Conan z ramene jeho prsty, „co když ji polapili? A,“ chytl Tinaka pod krkem, „lze ti věřit?“

Mladík zasípal. Takhle si spolupráci nepředstavoval, začínal si vyčítat, že dávno nevzal do zaječích. To má z toho, že se zakoukal do lepé korzárky!

„Myslím, že nelže,“ ozvala se Vilida, sama překvapena tím, že se ve společnosti pirátů odvážila promluvit. Jako by nestačilo, že nedostala na vybranou a musela je doprovázet, připadala si ztřeštěně. Vždyť, ač si to bála přiznat a poněkud ji to udivovalo, záviděla Shemitce její posádku. Co by jen dala za to, kdyby se jí dvořil podobně odvážný a statný chlap, jakým velela Královna Černého pobřeží; ač se těch tří bála, ráda by se rozplynula v jejich mužné náruči.

Conan si ji pátravě změřil a sklouzl pohledem na černochy, nevynechal ani Hobila. Poté Tinaka pustil. Ten zachroptěl a málem se svalil na zem. Div nesáhl po zbrani, jako by se mínil pomstít, včas od záměru upustil.

„Počkáme tady!“ přidal se k druhovi N’gora.

Cimmeřan tiše zaklel a vztekle pohodil hlavou. Nu dobrá, poslechne je. V zahradě se také osvědčilo, když na ně dal, snad se nepletou ani tentokrát. Jestli se ale Bélit brzy neukáže, vypraví se za ní, i kdyby mu oba piráti bránili v odchodu.

*

„Připravte vše, jak jsem rozhodl, máme vzácnou návštěvu. Zaslouží si přivítat tak, jak se k jejímu postavení sluší a patří, ukážeme jí, zda vládne světu prašivá děvka, nebo vyslanci mocného Seta,“ pronesl Nabaruch k poskokům a podrbal za ušima statnou lvici, která se k němu mazlivě lísala. Olizovala mu ruce jako domácí mazlíček.

„Žena, co vnikla do budovy,“ pronesl jeden ze sluhů, „může napáchat škody.“

„Na naše muže v domě nenarazí,“ ušklíbl se mrazivě Nabaruch, „na ostatních nezáleží. Nepotřebujeme místní svědky, aby vykládali, co se tady v průběhu minulých dní odehrávalo; nač si s nimi špinit ruce, když to zvládnou jiní. Rozestavte se tak, jak jsem nařídil.“

VII.

Z komůrky, do níž malým oknem vnikal měsíční jas, znělo hlasité chrápání. Na slámě spal mohutný muž s černými vlasy a opálenou kůží, jeho obnaženou hruď zdobilo čerstvé tetování. Sťatá růže, z níž prýštily kapky, možná krev.

Bélit se pousmála, brzo mu oné tekutiny dopřeje víc. Tiše jako myška se přikradla k jeho loži a přejela mu přes hrdlo ostřím dýky. Z rány se vyvalila rudá krev a chlap sebou zaškubal ve smrtelné křeči. Končetiny se třásly a svaly rozklepaly, z úst mu uniklo slabé zachroptění. Navzdory snaze však nevykřikl, na rtech mu praskla rudá bublina.

Shemitka se od něj odvrátila, více se o něho nezajímajíc. Katovská maska zavěšená na háku ji jasně upozorňovala, že postupuje správně. Tinak se nemýlil, když tvrdil, že vězení najde v budově napravo od paláce. Jestliže Gamra s Tikem opravdu vězí v objektu, nacházejí se někde tady.

Sebrala ze stolu lucernu a přešla s ní na okraj chodby, jež směřovala kamsi dál do nitra budovy, rozhlédla se. Tunelu scházela okna, potěšilo ji to. Alespoň zvenčí nikdo nespatří, že  uvnitř kdosi prochází. Vydala se štolou, ve škvíře u zdi pískla myš, přivítala ji mučírna. Místnost s desítkami hrůzných nástrojů, skřipce, železa, bodce a jehly, kleště, palice i páky, drtiče prstů a kostí. Kamennou podlahu pokrývala černá zaschlá krev a ze stěn sálal zápach neskutečného utrpení.

Obešla do podlahy zapuštěné okovy a pokračovala chodbou, narazila na šestero dveří. Kromě jedněch, které uzavírala z její strany závora, byly ostatní pouze přivřené. I tak pečlivě prozkoumala jeden vchod po druhém, jako by se obávala, že se uvnitř někdo ukrývá. Jednalo se o prázdné malé kobky, nenacházela se v nich živá duše.

Zastavila u uzavřené cely. Odložila na zem lucernu a s dýkou v ruce odsunula závoru, prudce otevřela a poodskočila pro případ, že by se na ni zevnitř vrhl vězeň. Nestalo se, přesto div nevyjekla ohromením. Ve světelném paprsku spatřila v cele na zemi ležet lidskou trosku. Opuchlý obličej, nos nakřivo a spálené obočí, rozpraskané rty a ústa zbavená zubů, rozřezané ušní boltce. Do krve rozšvihaná a mokvajícími jizvami pokrytá záda, hýždě i břicho, jedna paže ležela vedle trupu zkroucená do nepřirozeného úhlu. Polámané prsty s chybějícími nehty a místy ožehnutá kůže, na nohou probodané svaly a rozdrcená chodidla.

Bélit se otřásla hnusem, největší zděšení se však dostavilo, když si uvědomila, o koho běží. K vlastní hrůze stanula nad Gamrou. V plesnivé, krví a výkaly slepené slámě ležel jeden z jejích oddaných oštěpníků, jenž ji věrně doprovázel od chvíle, co velela černým bukanýrům. Vždy stál společně s N’yagou, N’gorou i Yambou těsně po jejím boku a dalo se naň pokaždé spolehnout, málem se jí hrůzou podlomily nohy.

Černoch, jako by ho vyrušil záblesk světla, cosi zablekotal a odvrátil se.

Neporozuměla jedinému jeho slovu, leč poznala, že s ním lomcuje horečka, na první pohled očividně umíral na následky krutého mučení. Polkla. Dokázali by mu pomoci? Rozum mluvil o opaku, tady by neuspěl ani N’yaga, ačkoli znal takové lektvary, že po nich srůstaly sečné rány a uzdravovaly se zlámané kosti; přišla pozdě.

Jako by si vyčítala, že ho zatáhla na práh smrti, podřepla k němu.

„Gamro,“ pohladila ho láskyplně po hlavě, zdánlivě ho prosíc za odpuštění, copak mohla předpokládat, že průzkumníci v Zabhele neuspějí?

Cukl sebou, jako by se bál, že ho uštkne. Snažil se před ní zahrabat do znečištěné slámy a z koutku úst mu skápla slina, vyšlo z něho jediné: „Krysu ne!“

„To jsem já, Bélit,“ pronesla, aniž by rozuměla tomu, co povídá. Jaká krysa? Doufala, že ho vyslovení jejího jména alespoň na malou chvilku probere z poblouznění, protože chtěla vyzvědět, kam se vypařil Tiko, leč nestalo se.

Gamra se nevzpamatoval. Třásl se a snažil stočit do klubíčka, jeho rozum nadobro ovládl zmar. Jediné otevřené oko se šíleně lesklo a pozbývalo špetky zdravého rozumu, ještě před měsícem statný bojovník, jenž mohl lámat skály, se proměnil v ubohou trosku, jejíž šrámy na těle i na duši nevyléčí sebelepší ranhojič. V pevném objetí ho svírala samotná smrt, bylo s podivem, že dávno nedodýchal.

Narovnala se a stiskla pěsti. Tohle věznitelům neodpustí. Za každého člena posádky usmrtí desítky nepřátel, Stygijci zalitují, že vytáhli do Zabhely. Podpálí a potopí jejich loď kotvící v přístavu i další koráby, neušetří na palubách jejich galér živou duši.

„Gamro,“ zkusila ještě jednou oslovit černocha, marně doufajíc v jeho spásu, stále nevnímal. Nadobro uvízl ve věčné říši poblouznění, z níž není návratu. Ztratila šanci, že by jí cokoliv prozradil, pochopila, že pro něho může udělat jediné. Zkrátit jeho utrpení.

Přestože ji onen čin děsil a štítila se toho, sebrala veškeré síly a sevřela dýku. Kdyby vnímal, určitě by ji sám poprosil, ať ho zbaví života, zalitovala, že se dočkala něčeho tak hrůzného.

„Ve jménu Ishtar přísahám, že tě pomstím,“ prohlásila a jediným švihnutím ukončila jeho mladý život. Osvobodila ho z říše neskonalého žalu, v níž uvízla jeho těžce trápená duše.

*

Na nádvoří paláce, do kterého pronikla Bélit, se rozsvítila světla. Záře mnoha pochodní, loučí a luceren stoupala vzhůru k temnému nebi, probíjejíc se ebenově černou nocí, plála jako stříbřitý vodotrysk. Ozařovala stěny, průčelí domů i zalomení střech a nevynechávala ani zdobené sloupy, zdálo se, že nastává důležitá událost.

„Crom!“ tasil Conan meč, zachvácen zlou předtuchou. „Jdeme!“

„Počkej!“ chytil ho za loket N’gora, tentokrát ho však nechtěl zadržet, jen ho varoval před novým nebezpečím.

„Tam!“ ukázal černoch druhou paží k městským hradbám, všichni se přikrčili. Směrem od města, svítíce si na cestu loučemi, přijížděla skupina vojáků. Ozbrojený oddíl, jenž nevěstil nic dobrého; naštěstí i oni byli zaujati podivnou září a nevšimli si, že se v křovinách někdo ukrývá. Přesto je nešlo brát na lehkou váhu.

„Balamus,“ vydechl vzápětí ohromeně Hobil a zalil ho smrtelný pot. „Vede je velitel přístavu, něco se muselo stát.“

„Bélit!“ sykl Conan, obávaje se o svou družku, znovu si vyčetl, že prve poslechl černochy a nevypravil se za Shemitkou.

„Copak je možné, aby tak rychle odhalili, že bílá bohyně vnikla do paláce?“ znejistěl N’gora, „nemají s sebou mága?“

„Dosti řečí, jdeme,“ vyškubl se Conan z jeho sevření. Maskován vzrostlými keři a nevšímaje si, zda ho ostatní následují, rozběhl se tiše jako pardál ke zdi obklopující palác. Pod podrážkami jeho bot nepraskl jediný klacek a nekřupl žádný kámen.

„Za ním,“ přitakal Yamba a drapl Hobila za rukáv, nezapomněl ani na Tinaka a Vilidu. „Půjdete s námi. Rychle.“

Hobil nestačil nic pronést a málem se svalil na zem, jak prudce ho černoch popostrčil, Tinak ani Vilida neprotestovali. Jako by se smířili s tím, že musí jít s nimi, náhle nevěděli, jestli se mají obávat víc pirátů, nebo stráží. Docílili by něčeho tím, kdyby vyvolali poplach? Dojít k boji, vojáci by zřejmě neušetřili ani je, v takové dobro nešlo doufat, byť by upozornili na piráty. Neznamenají pro ně smrt jedni i druzí? Nejspíš ano! Alespoň, napadlo Vilidu, uvidí bukanýry v boji, Tinak zase doufal, že znovu zhlédne polonahou Bélit. Nestrhne jí někdo i bederní pás? Rozběhli se spolu s N’gorou a Yambou za Cimmeřanem.

*

Bélit opustila mučírnu a prosmýkla se kolem kamrlíku, v němž ležel podříznutý kat. Svítilnu zanechala v jednom z mnoha výklenků, ve kterých spočívaly zaprášené sošky dávných bohů, a vydala se zpátky. Opustí areál stejnou cestou, jakou vnikla dovnitř, vrátí se pro společníky.

Jakmile však vnikla do místnosti, z níž vycházela okna přímo do dvora, strnula. Zatímco pobývala ve věznici, nastala venku změna. Prve potemnělý dvůr se rozzářil. Světla rozvěšená na sloupech plála a jejich jas vytvářel z prostranství oválnou arénu, vypadalo to, že se venku něco důležitého chystá. Jenže co?

Spěšně se přikradla k oknu, nepůjde o stygijská kouzla? Nezdálo se. V osvíceném středu prostranství stál vysoký muž s vyholenou hlavou a řídkými vousy a hleděl k budově, v níž se nacházela. I na dálku šlo rozpoznat, že je oblečen do hávu ozdobeného klubky vzájemně propletených hadů, u jeho boku seděla obrovitá lvice, nepochybně ta, co brázdila nádvoří, když pirátka vnikla do areálu.

Vzápětí Bélit zamrazilo v zátylku, a jako by se bála, že ji chlap spatří, ucukla od okna. Co to znamená? Vždyť to vypadá, že o ní chlap moc dobře ví, proč by jinak zíral jejím směrem. Hrábla po dýce. Neskočí po ní nějaké monstrum? Nezdálo se.

Opřela se zády o zeď, a přestože i nadále panovalo ticho, znejistěla. Neklamou ji smysly? Pokud ví, postupovala tiše a nikdo si jí nevšiml, tedy aspoň tak usuzovala; kdyby ji skutečně odhalili, jistě by dávno spustili poplach. A také by ji asi polapili rovnou v mučírně, z níž nešlo uniknout. Přece by ji nenechali volně pobíhat po místnostech a nedovolili by jí usmrtit kata.

Nejistě, zmatena okolním děním, znovu vyhlédla z okna, jímž do budovy vnikalo světlo a odráželo se na protější stěně. Ač tomu příliš nevěřila, snažila si namluvit, že se nemá čeho bát. V místnosti je tma, zvenčí ji nemohou zpozorovat. Znovu ji napadlo, jestli nepodléhá šálení smyslů. O kouzlech uctívačů hada kolují hrůzné legendy, nezaměřili na ni svou temnou magii?

A co šelma, skousla rty, jak to, že se lísá k neznámému muži? Dokázal by dravec upozornit svého pána, že do paláce vnikl vetřelec? Ačkoli vysvětlení znělo nepravděpodobně, najednou by i věřila tomu, že by se tak mohlo stát. Nepozorovali obyvatelé sídla skrze šelmin zrak, co se odehrává v blízkém okolí?

Znovu si přeměřila Stygijce stojícího v kruhu ohňů, aspoň byla přesvědčena, že jde o uctívače Seta. Nasvědčoval tomu jeho hábit se vzorem propletených hadů, nikdo jiný by si takový šat neoblékl. O mužovy boky se stále otírala lvice, zdálo se, že šelma přede.

Znovu spěšně ucukla. Ač si nikdy a téměř za žádných okolností nepřipouštěla strach a navzdory N’yagovu varování se běžně vrhala do ztřeštěných dobrodružství, zamrazilo ji. Nepřecenila své síly, když hnána dychtivostí opustila společníky a sama se vydala na průzkum? Nerozhněvala si bohy, kteří se ji rozhodli ztrestat za přehnanou odvahu?

Možné bylo cokoliv, nesmí váhat. Uteče! Každé zdržení zhorší její situaci, potichu jako myš zamířila k dřevěným schodům vedoucím do patra. Vyleze z půdy na střechu a vypadne, v tomhle prokletém místě déle nezůstane. Možná se Tinak nemýlil, když tvrdil, že v areálu sídlí zlo, copak ho Stygijci zkrotili a využili ve svůj prospěch?

Náhle zastavila v půli kroku. Nahoře na schodišti kdosi nepohnutě stál. S tmou splýval stín, jak se ukázalo, zbrojnoš. A nebyl sám, těsně za ním se rýsoval další ozbrojenec, oba ji upřeně pozorovali. Uvědomila si, že tady museli být už při jejím příchodu, jinak by je zaslechla přicházet. Jistě ji sledovali i v okamžiku, kdy vyhlížela z okna na nádvoří, udivilo ji, že na ni rovnou nezaútočili. Co to znamená?

Zapraštěla dřevěná podlaha a po Bélitině pravé straně se zpoza skříně vynořil nový sok. I on svíral meč, mlčel a upíral k ní oči.

Pozvedávajíc v obranném gestu dýku, ustoupila zpět. Kde se vyloupli a jakou s ní hrají hru? Kdyby ji zaskočili ve vězení, když se skláněla nad zmrzačeným Gamrou, polapili by ji bez boje.

Zpoza okrasné papyrové stěny se vyloupl čtvrtý muž.

Zaklela. Jak se mohla nechat tak hloupě zaskočit! Pomalu ustupovala, znepokojeně se ohlížejíc. Nevynoří se někdo i za jejími zády? Nezdálo se, přesto vězela v pasti. Bojovníci nepochybně vládli zbraní mnohem lépe než lapkové, kteří ji přepadli v ulicích Zabhely, jestli se ji Stygijci rozhodli chytit, nenajali si žádné holobrádky. Jen nerozuměla tomu, proč svolili, aby podřízla kata.

Zastavila, cesta za ní se rozdvojovala. Buď se mohla vrátit zpět do mučírny, nebo se dalo zahnout do chodby, z níž podle všeho vedly dveře na osvětlený dvůr. Zaváhala. Nemá jejich počínání nějaký skrytý význam? Netušila, ani jedna z nabídnutých možností se jí nezamlouvala. Z kobek ven neuteče a venku postává Stygijec s lvicí, nečeká náhodou, až se před ním ukáže?

Zaskřípala zuby.

Zbrojnoši pomalu zamířili k ní. Krok za krokem, napřažené zbraně, sveřepé výrazy. Stále nepronesli jediné slovo.

Rozhodla se. Do mučírny se nevrátí, skončila by v pasti, zamíří k východu na dvůr. Raději se postaví přesile čelem a ukáže jim, že Královna Černého pobřeží nezná strach, třeba se jí podaří utéct. Nesmí ztrácet naději.

Udržujíc od ozbrojenců dostatečnou vzdálenost, přemístila se k východu. Pozorujíc muže, zda nezaútočí, odsunula pod jejich dohledem závoru a otevřela těžké kované dveře. Ozářil ji svit pochodní. Připadalo jí, že všude kolem planou ohně, jako by se Stygijci připravovali na vzácný rituál.

Rituál?! Ošila se. Proč by tomu tak nakonec nemohlo být? Nepředstavuje oběť ona?!

Od dveří až po ozářený prostor, kde setrvával muž s lvicí, stáli mimo dosah její dýky  žoldáci a vytvářeli rozestoupený špalír. Meče, přilbice, prsní pancíře, ve tvářích vepsaná nenávist i rozpaky. Jako by se trochu obávali, že jim mávnutím paže srazí z krků hlavy, přesto nepochybovala, že před ní neustoupí ani o krok.

Lvice na dvoře zavrčela a zvedla se, jako by na ni mínila zaútočit a pomstít se za to, že jí prve unikla. Stygijec v hávu šelmu zadržel. Chytil ji za srst a cosi zašeptal, šelma, nespouštějíc z ní oči, usedla na zadní.

Ozbrojenci nacházející se v budově zaplnili chodbu za jejími zády. Napřažené meče, sveřepé výrazy, jako by jí hodlali zabránit v návratu.

Rozhlédla se. Kam teď? Příliš možností na výběr jí nenechali. Vzad ani do stran se vypravit nemohla, mezi vojáky by se těžko probila, zbývala jediná cesta. Vedla špalírem rovnou na dvůr před chlapa s lvicí. Sevřela pevněji dýku.

Kdosi za jejími zády tiše sykl, mrkla přes rameno. Jednomu z mužů, jenž v budově vyšel zpoza skříně, se třásly ruce. V jeho pohledu se zračila potlačovaná nenávist, pochopila, že nepotrvá dlouho a dotyčný jí navzdory jakýmkoli příkazům, kvůli nimž ji přinutili zajít na dvůr, vpadne do zad. A jestli tak učiní, uvědomila si, spustí lavinu. Podníceni jeho činem se na ni vrhnou i ostatní, dlouho jim neodolá. Rozsekají ji na kusy.

Možná by, usoudila, taková smrt nebyla špatná, vzpomínka na zlomeného Gamru ji děsila. Nač ale podléhat poraženecké náladě, dosud stojí pevně na nohou. Pravda, Stygijec s šelmou vyčkává, jako by předpokládal, že se k němu dostaví, její bojovníci ovšem nemůžou být daleko. Conan, N’gora ani Yamba ji neopustí, tím si je jista.

Zamířila dopředu dřív, než roztřesený chlap za jejími zády podlehl vražednému šílenství. Se vztyčenou hlavou a vypnutou hrudí procházela mezi strážci, ačkoliv se jim tím vydávala víceméně na milost. Stačilo po ní seknout a nemohli minout, ani jeden se toho neodvážil. Nechávali ji na pokoji, jako by jejich úkol skutečně spočíval pouze v tom, aby ji nasměrovali ke svému veliteli.

Vstoupila do osvíceného oválu. Její bílé tělo se lesklo ve světelných pablescích a pás z rudého hedvábí krvavě plál, pohodila hlavou a do stran se rozlétly černé vlasy. Takhle nějak si možná chodí královny pro smrt, zachová se jako ony. Neprojeví slabost.

Zastavila, přehlížejíc okolí a zjišťujíc, kolik ozbrojenců ji obklopuje. Odhadnout počet se jí nepodařilo. Okolí ulpívalo v černotě a světla zářila jen ve vnitřním prostoru, nedohlédla mimo utvořený ovál. Že by magie?

Stygijec se lvicí po boku si ji pátravě prohlížel. Husté obočí a štiplavé oči, ve větru vlálo jeho dlouhé roucho.

Nastalo ticho. Vítr tiše ševelil a kdesi v dálce cosi zavřeštělo, nic se nehýbalo.

Přešlápla. Třeba, zadoufala, nevědí, že se střetli s Královnou Černého pobřeží, a považují ji za obyčejnou lupičku, možná by jí to přilepšilo. Vzápětí nápad zavrhla. Kdyby tomu tak bylo, čapli ji při průniku do areálu, s obyčejnou holkou by se tak nepiplali. Sotva by ji přinutili lézt na osvětlené prostranství.

Klid narušilo zabušení na vstupní bránu.

Přikrčila se. Co to znamená? Dostavil se někdo další? Kdo? Její muži by netloukli na vrata, ale podobně jako ona by zdolali zeď, nedorazila Stygijcům posila, aby nečinila potíže?

Sevřela dýku a nachystala se. Třeba se osazenstvo dvora krátce soustředí výhradně na nově příchozí a nabídnou jí příležitost k výpadu nebo úniku. Využije každou možnost.

Stygijec, jako by tušil, nad čím uvažuje, z ní nespustil zrak. I nadále ji pozoroval zpod přimhouřených víček a hladil po srsti vrnící lvici, připomínal sochu vrostlou do země. Přesto, aniž ji přestal sledovat, přikázal: „Jděte se podívat, kdo přijel.“

Ruch a ozvěna běžících kroků, vrzání otvírané brány. Netrvalo dlouho a na osvícené prostranství vběhl zbrojnoš.

„Dorazil velitel přístavu Balamus, pane. Mám ho uvést?“

Stygijec, nespouštěje zrak z Bélit, mrazivě se pousmál. „Vpusť toho hlupáka dovnitř, předvedeme tomu neznabohovi, že Set nemá rád ty, co se mu protiví. Už teď jsem zvědav, co nám poví na našeho hosta.“

*

„Crom,“ vydechl Conan, jakmile nakoukl přes zeď, jež obklopovala areál, a shlédl na ozářený dvůr. Viděné nevěstilo nic dobrého. Ozářený prostor obklopený sloupy představoval uměle vytvořený amfiteátr, v jehož středu stála Bélit a proti ní se tyčil vysoký Stygijec, jemuž po boku předla obrovitá lvice. V okolním šeru postávalo dobře dvacet ozbrojenců, i zcela prostomyslnému jedinci muselo být jasné, že Shemitka uvízla v pasti.

Přesto se Cimmeřan, aniž by rozvažoval nad tím, že riskuje krk pro obávanou pirátku, již znal sotva pár dní, vyhoupl na hřeben zdi. Nikdy nenechával přátele ve srabu a věrné spojence neopouštěl ani v okamžiku, kdy i jemu hrozila smrt, navíc tady šlo o mnohem víc. Stejně jako Bélit i jeho zasáhl šíp lásky, nemínil přijít o čerstvě získanou milenku. Jako by mu hlas srdce našeptával, že takovou družku víckrát nenajde.

„Za mnou!“ ujal se velení.

„Co stráže?“ zazněl v N’gorově hlasu neklid. Stačilo, aby jakýkoli z ozbrojenců pohlédl směrem k nim a rázem by zpozoroval, jak se na hradbě proti nebi rýsují siluety jejich postav; lezli rovnou do pasti.

Cimmeřan na jeho varování nedbal. Jakmile se jednou rozhodl k činu, nemohla ho zastavit ani mnohonásobná přesila či démon vzešlý z dávných věků. Seskočil odhodlaně na dvůr. Beztak si už pěknou chvíli vyčítal, že se prve nechal zbrzdit svými společníky a rovnou nenásledoval Shemitku do objektu, kdyby jednal rychleji, možná k současné situaci nedošlo.

Tiše jako pardál dopadl na nohy, a kryt křovinami, splynul s tmou.

N’goru zamrazilo. Teď nastane pozdvižení.

Nikdo však poplach nevyvolal. Pozornost strážců se upínala buď k ozářenému místu, kde proti sobě stáli Bélit a Stygijec s lvicí, nebo k otevírané bráně, jíž prošlo pár lidí. I proto se N’gora obrátil tázavě na Yambu, jenž se ocitl po jeho boku.

Ten kývl. „Jdeme. Bílá bohyně potřebuje naši pomoc, nenecháme se zahanbit mužem s bledou kůží. Dokážeme, že máme kuráž jako on.“

N’gora, ač ho stále jímaly obavy, mrkl po Hobilovi, Tinakovi a Vilidě, kteří, poháněni Yambou, také dosáhli vrcholku zdi. Nařídil jim: „Půjdete s námi.“

Ani jeden z těch tří neprotestoval, zdálo se, že je šokuje spatřené. Hobil, prose o přízeň bohy, seskočil za Conanem jako první.

*

Lvice se naježila. Vycenila zuby a zavrčela, její nozdry se rozšířily. Nabaruch, nespouštěje oči z Bélit, zaryl jí prsty do hřívy.

„Klid, drahá,“ zašeptal, „brzy se dočkáš.“

Šelma zafuněla a šlehla ocasem, navzdory neklidu zůstala stát. Kdyby se na ni Nabaruch podíval lépe, zjistil by, že dravce nezajímá krásná zajatkyně, ale hledí kamsi do tmy; obavy z Bélit mu však nedovolovaly odtrhnout z pirátky zrak.

*

„U Mitry, ta šelma o nás ví,“ sevřelo se Hobilovi hrdlo bázní, sotva spočinul vedle Cimmeřana v houští, pořád nechápal, do čeho se vrhl. Nepřivolal na sebe Mitrův hněv, když se rozhodl spolčit s piráty? Dá se v tomhle prokletém objektu vůbec něco ukrást?

„Sklapni!“ přitisklo se mu k hrdlu ostří Conanova meče a bývalý Asiahův poskok si uvědomil, že barbar stále nejeví známky strachu. Jako by ho přítomnost lítého dravce nijak netrápila. A kdyby jenom to, zdálo se, že barbar chce napadnout mnohonásobnou přesilu. Copak nemá špetku rozumu v hlavě?

Do trávy k nim sklouzl Yamba a pod dohledem N’gory ho následovali i Vilida s Tinakem. Strážci jim, ač to vypadalo neskutečně, stále nevěnovali pozornost. Upírali pohled buď na osvícený prostor, nebo na přicházejícího velitele přístavu.

*

Balamus, zanechávaje vojenský doprovod před vchodem do areálu, vpochodoval do osvětleného kruhu ve společnosti Lailase a holohlavého Stygijce. V duchu zuřil a sprostě nadával, mínil Nabaruchovi vyčinit, že si ho dovolil rušit v noci. Jakmile se však octl mezi plápolajícími plameny, jež po okolí vrhaly obludné obrazce, sklaplo mu. Připadl si jako v neznámém světě. Nabaruch, vedle něhož poslušně seděla obrovitá lvice, si ho vůbec nevšímal a obrácen k němu zády, sledoval téměř nahou ženu, jež stála za zhlédnutí. Vysoká, pěkná a dobře stavěná, v ruce svírala dýku a lehký vánek čechral její dlouhé vlasy.

Velitel přístavu se zarazil. Kdo to může být? Neprobíhá na nádvoří nějaký náboženský obřad, k němuž se nedopatřením nachomýtli? Nezavítal na okultní rituál uctívačů Seta, při němž běžnému smrtelníkovi zešediví vlasy a přestane děsem tlouci srdce?

Zastavil se a úplně mu vypadlo z hlavy, že chtěl Stygijci vynadat, zachvátila ho zvláštní bázeň, strach z neznáma. Zvláštnost situace zvýrazňovala i skutečnost, že se lvice pohybovala zcela volně. Její krk neobtáčel obojek a tlapy nevězely v řetězech, nedržet ji Nabaruch, stačil jediný skok a dravec srazil kohokoliv z přítomných k zemi.

Balamus nejistě přešlápl. Nejraději by se ihned vzdálil a nalil si doma nebo v kanceláři číši vína, přítomnost Stygijců mu však nedovolovala couvnout. Neukáže před plazomily strach, přestože má co dělat, aby se mu bázní nerozklepaly nohy. Zauvažoval, jaké kouzlo udržuje šelmu po Stygijcově boku.

„Vítám tě,“ pronesl Nabaruch, aniž se ohlédl, přesto Balamus pochopil, že slova náleží jemu. „Jsem rád, že ses dostavil na mé pozvání.“

„Oh. Prý,“ zakoktal velitel přístavu a sevřelo se mu hrdlo, „jsi se mnou chtěl mluvit.“

„Ano,“ nepohnul se Nabaruch.

Místo něho se ošil někdo jiný. Za velitelovými zády přešlápl Lailas a přes rty mu uniklo krátké zasyčení: „U Dagotha, to je ona!“

Balamus zkoprněl. „Jaká ona?“

„Ta,“ doplnil Lailas, „co jsme ji honili.“

„Ano,“ pronesl vzápětí Nabaruch, přestože se nezdálo, že by je mohl slyšet, „to je ta žena, o níž jste se mi zapomněli zmínit.“

Lvice, jako by se rozhodla podpořit svého pána, se krátce ohlédla a zavrčela.

„U Mitry,“ polil Balamuse studený pot, „netušil jsem, že je ta zlodějka tak ztřeštěná, aby si dovolila proniknout až do tvého sídla.“

„U Seta, ty říkáš zlodějka?“ ve Stygijcově hlasu zazněl jízlivý smích. „Kdybys věděl, koho máš před sebou, poděláš se strachy a rozedřeš si u toho zadek do krve, tví muži by tě obratem napodobili. Proč myslíš, že z ní ani na okamžik nespouštím zrak? Ne, neuchvátila mne její krása, záležitost se má jinak. Dotyčná představuje démona oděného v lidské kůži, čtu jí v očích, že zaútočí hned, jakmile ji na moment přestanu sledovat. Je to pravá vlčice, proti ní představuješ ubohé jehně, jež by podřízla bez známky uzardění.“

„Chce na tebe zaútočit?“ polkl Balamus, nevěře vlastním uším. Copak černovláska zešílela, že míní s pouhou dýkou v ruce napadnout Stygijce, po jehož boku setrvává dravá šelma? On by se k takovému činu neodhodlal ani za královský poklad.

„Má v sobě přesně tolik odvahy,“ navázal Nabaruch, odsekávaje od sebe jednotlivá slova, jež tím pádem nabývala na důležitosti, „kolik náleží Královně Černého pobřeží Bélit.“

Balamus sebou trhl a kousek za ním zaklel i špeh. Slyšenému se nechtělo věřit. Co to Stygijec prohlásil? Černovláska mu spíš než obávanou pirátku připomínala zlodějku nebo některou z mnoha prodejných děv, ostatně její lepá krása by se neztratila ani na panovníkově dvoře. Po celou dobu, co o pirátce slýchával vyprávět, si ji představoval spíš jako obrovitého chlapa s prsy než coby svůdnou a zdánlivě snadno zranitelnou ženu, přišlo mu šílené, že by dotyčná kráska dokázala bez mrknutí oka podříznout v přímém střetu několik nepřátelských bojovníků. Vždyť její tělo nezdobily nijak mimořádné svaly a kůži zdánlivě nehyzdil jediný šrám, přestože šero nedovolovalo rozpoznat bližší detaily její pokožky.

„Copak,“ ozval se Nabaruch, „zamrzl ti strachem jazyk?“

„Jsi si tím jistý?“ zakoktal Balamus, neboť ho nic kloudného nenapadlo, zaznamenal v oblasti žaludku chvění. Při vědomí, že tahle žena unikla jeho lidem z obklíčené hospody, se mu chtělo současně zvracet i řvát. Kdyby ji vojáci polapili, stal se slavným a celá Kush by ho oslavovala jako vítěze nad obávanou pirátkou, místo toho spláče nad výdělkem a ještě si zavaří. Jestli si bude Nabaruch stěžovat u nadřízených, čeká ho pád.

„Já se nemýlím. Stojí před námi Královna Černého pobřeží,“ zopakoval Nabaruch a u nohou mu zavrčela lvice. Vycenila zuby a pohlédla kamsi do tmy.

„Jen klid, drahá, brzy se dočkáš,“ zachytil ji za hřívu.

Šelma poněkolikáté švihla ocasem.

*

Yamba se sklonil nad tělem čerstvě zabitého strážce. Nehýbal se a napjatě pozoroval šelmu, jež krátce pohlédla jeho směrem, jímal ho strach. Unikl by včas na bezpečné místo, kdyby proti němu dravec vyrazil? Netroufal si to tvrdit, děsil se toho, kam vlezli. Na druhou stranu však neměl na výběr, aspoň to tak cítil. Slíbil bílé bohyni věrnost a tu dodrží, klidně za ni položí život.

*

Bélit, připomínající vytesanou žulovou sochu,  přenesla váhu z jedné nohy na druhou. Z delšího stání si připadala nesvá, navíc se záležitost vyvíjela víc než špatně. Jestliže Stygijec poznal, s kým má tu čest, jen tak nevyvázne. Snadno se ale nevzdá. Než ji ti bastardi chytí, vezme jich pár s sebou přes řeku smrti; sevřela pevněji dýku.

*

N’gora přikývl, že rozumí, a opustil Cimmeřana. Rozum mu sice říkal, že si jdou pro jistou smrt, jakmile se však dal do pohybu, přestala ho trápit vidina skonu. Plížil se mezi okrasnými keříky a viděl před sebou jediný cíl. Za cenu vlastního života zachrání bílou bohyni. Zamířil ke strážci, jenž k nim stál obrácen zády a pozoroval dění na prostranství.

*

„Královna Černého pobřeží,“ prohlásil Nabaruch, dávaje svoji chytrost najevo jak Shemitce, tak i veliteli přístavu a jeho špehovi, „se chytila na vějičku jako tupé zvíře. Stačilo na správných místech rozšířit falešnou zprávu, že do Zabhely dovezou rubíny velké jako pštrosí vejce, a sama přispěchala, hlupák Asiah ji nevědomky přilákal až ke mně. Jak to vypadá,“ vypínal hruď jako páv, „radní z přístavu moc dobře věděli, koho si mají pozvat, aby zbavil námořníky obávaného prokletí.“

Bélit semkla rty, už nepochybovala o pravdivosti Hobilova tvrzení. Stygijec zabil kupce a zajal její dva oštěpníky, ten parchant ji převezl. Sama vběhla do pasti, kdo ví, kdy odhalili, že vklouzla do areálu. Nevyužili kouzel?

Nevěděla a vraštila čelo, potila se jí dlaň. V duchu klela. Co sledují tím, že ji donutili dojít až na prostranství? Kdyby chtěli, zajali ji, když zkoumala vězení, důvody jejich počínání zůstávaly zahaleny rouškou tajemství. Nebo se Stygijec pouze předvádí před představitelem Zabhely, aby mu dokázal, jak mocní jsou vyznavači Seta?

„Jestli je žena skutečně pirátka Bélit,“ ozval se Balamus, z jehož výrazu se dalo jasně číst, že ho pobouřil Stygijcův vychloubačný tón, leč nepronesl jediné křivé slovo, „vezmeme ji na mučidla. Prozradí nám, kam uložila uloupené zlato i šperky, zaslouží si nejhorší smrt. Obyvatelé celé Zabhely se rádi podívají na její popravu, město bude jásat.“

Lvice, jako by s ním nesouhlasila, výhrůžně zavrčela.

„Set!“ hlesl náhle Nabaruch, a jako by ho něco ohromilo, pleskl šelmu po šíji. „Běž!“

*

N’gora se rázem přestal zajímat o podříznutého a padajícího strážce, jenž se mu řítil k nohám, zamrazilo ho. Přestože setrvával mezi okrasnými stromy a mimo osvětlené prostranství, zaznamenal, že se do něj zabodly Stygijcovy oči. Vzápětí uctívač hada vydal rozkaz a lvice, dosud mu přešlapující u nohou, se pohnula.

Kapitán se už hotovil vyrazit na útěk, když si uvědomil, že šelma nemíří k němu.

*

Navzdory tomu, že se lvice pohnula směrem k ní, Bélit nezpanikařila. Neuvažujíc nad tím, že stačí jediný skok a dravec ji srazí na zem, mrštila dýku. Na palubě Tygřice pravidelně trénovala s N’gorou, Gamrou či Yambou a bez nesnází trefovala vybrané cíle, byla si jistá, že čepel její dýky probodne Nabaruchovo srdce! Jestli má zhynout pod drápy líté šelmy, vezme s sebou do hrobu i jejího nadutého pána. Třeba tím její nepřátelé ztratí nad zvířetem kontrolu, a to se následně vrhne i proti nim.

Neuspěla. Stygijcova paže, ač se to zdálo nemožné, švihla rychlostí letícího šípu a odhodila zbraň stranou. Ta se neškodně přetočila ve vzduchu a s cinknutím dopadla k jeho nohám.

Ač Shemitku protivníkův zákrok ohromil, bleskově hrábla po druhé z dýk, jež se jí houpala u pasu. Nyní už stanula proti lvici, jež se k ní, jako by si hodlala vychutnat její bezmocnost, pomalinku kradla. Přikrčená a chrčící, dokonalý přízrak smrti.

*

Balamus se zachvěl, zaskočen tím, co Nabaruch provádí. Připadlo mu, že Stygijec zešílel, když proti pirátce poslal lvici, úplně mu z toho zatrnulo. To přece nesmí! Bélit nelze jen tak zabít, je nutné ji nejprve vsadit na mučidla a zjistit, kam ukryla uloupené bohatství. Okřiknout Nabarucha však nestihl.

Nádvořím zazněl válečný pokřik, s jakým se vyráží do bitev. Ryk se odrážel od stěn i sloupů a zarýval do uší, připomínal řev rozzuřeného býka.

Conan, šestým smyslem vnímaje, že jsou prozrazeni a Bélit hrozí smrtelné ohrožení, zavelel do útoku. Jednal tak, jak mu přikazovala jeho barbarská přirozenost, vtrhl na nádvoří nezajímaje se, zda ho zbylí společníci budou následovat. Nenechá Bélit padnout.

Dva, tři kroky, zbrojnoš stojící v cestě pro něj nepředstavoval žádnou překážku. Muž se k němu ještě ani pořádně neotočil, a Conan mu zasekl do hlavy ostří. Čepel rozpoltila lebku i s přilbicí, jako by porcovala meloun.

*

„Do zbraně! Poplach!“ zařval současně Nabaruch, jenž už před chvilkou zpozoroval, že není vše v pořádku, v jeho prstech se zjevily dva tesáky.

Současně si lvice, jako by pochopila, odkud jí i jejímu pánovi hrozí větší nebezpečí, přestala všímat Shemitky a obrátila pozornost k přibíhavšímu barbarovi.

*

Ozbrojenci zaváhali a Bélit ohromeně hvízdla. Ačkoli nevěřila, že by ji věrní oštěpníci nechali na pospas nepříteli, ani ve snu ji nenapadlo, že by se vrhli proti přesile v otevřeném boji. Cimmeřan tak učinil a její srdce se naplnilo pýchou. Nemohla si vybrat lepšího druha. Conan ve své přilbici s býčími rohy připomínal démona, jenž nezná slitování, dokonce si všimla, jak se nepřátelé vyděsili. Že by nakonec vyklouzli?

Vzápětí ji navzdory dočasnému záchvěvu radosti zasáhl i osten bázně. Proti Conanovi stanula lvice. Vládkyně zvířat vycenila zuby a hrábla drápy; neztratí milence tak rychle, jak k němu přišla?

Cimmeřan se však nezalekl, ba naopak se zdálo, že hodlá bojovat. Hnal se vpřed, jako by mínil srazit vše, co mu překříží cestu, pozvednutý meč a zachmuřený výraz, napnuté svaly. Útočil.

Vyrazila i lvice. Jako by ji potěšilo, že našla sobě rovného soka, učinila dva rychlé skoky a skočila po kořisti. Rozevřená tlama a roztažené tlapy, vzduchem švihl ocas.

Bélit strnula, a dokonce jí připadlo, že se na chvíli zastavil čas, vypadalo to, jako by si sami bohové přáli, aby nikomu z přítomných neunikla srážka těch dvou. Conan a lvice se k sobě nemilosrdně blížili, oba letěli vzduchem. Ostré drápy mířily na pancířem chráněnou hruď, stačilo málo a do Cimmeřanova trupu se zabořily tesáky.

Tehdy Conan klesl k zemi. Tlapy ho minuly, blýskla čepel a pod mohutným tělem se prosmýkla lidská postava. Svištící dravec se otočil ve vzduchu. Hrábl prackou, leč drápy nenašly cíl, šelma nezvládla dopad. Sklouznutí na dláždění a náraz na hlavu, zaznělo žuchnutí.

Krátké ticho, během nějž se Conan vymrštil na nohy, lvice se nezvedla. Z hrudi jí trčel po záštitu zabořený meč a z rány prýštila krev, dravec zahrabal tlapami. Drápy se zaryly do dláždění a zanechaly po sobě vyrytou rýhu, šelma zachrčela. Ne však bojovně, ale bolestně, křečovitě sebou zaškubala.

*

„Néé!“ pročísl nádvoří zoufalý výkřik a v Nabaruchově obličeji se zračila nekonečná beznaděj. Zapomínaje na Shemitku, pozvedl tesáky a s výrazem mstitele zamířil k barbarovi.

Bélit ho však z patrnosti nespustila. Obávajíc se, aby jí při střetu Cimmeřana s lvicí nevpadl do zad, po očku ho sledovala, nyní se pomstí. Mrštila druhou dýku, není možné, aby minula dvakrát!

Tentokrát Nabaruch neunikl. Obrácen k ní bokem, a věnuje pozornost pouze Conanovi, nechránil se. Čepel se mu zaryla ze strany do krku a vychýlila ho z původního směru. Nechtěný krok stranou, zamotal se do vlastního roucha a dopadl vedle lvice k Cimmeřanovým nohám.

*

Balamus konečně procitl z ohromení. Sice mu připadalo neuvěřitelné, že černovlasý barbar srazil jediným úderem statnou lvici, uvědomil si ale jedno. Bélit i neznámý válečník zůstali po usmrcení Nabarucha beze zbraně. To mu, ač se běžně nehrnul do šarvátek a před bojem dával přednost intrikám, vlilo odhodlání do žil. On bude tím, kdo usmrtí pirátku! Stane se hrdinou a obdrží bohatou odměnu.

S taseným mečem se vrhl kupředu. Málem se srazil s holohlavým Stygijcem, jenž ho přivedl do Nabaruchova sídla a který zřejmě hodlal provést totéž, nicméně dorazil k Shemitce jako první. Nenechá se předběhnout.

Sekl a jeho zbraň opsala oblouk. Už se viděl, jak roztíná ženino břicho, kupodivu se tak nestalo. Bélit se pohybovala rychlostí hbité lasice. V poslední chvíli skočila stranou a vyhnula se vražedné oceli. Balamus zaklel. Jak to? Copak ho předchozí srážka s holohlavým Stygijcem vychýlila natolik, že netrefil přesně? Tolik vína, aby nevládl dobře zbraní, přece nezkonzumoval.

Zaklel a znovu se připravil. On se nevzdá. Když pirátku nezabil na první pokus, uspěje na druhý.

*

Holohlavý Stygijec zařval. Ač proklínal v duchu Balamuse, jenž mu zabránil usmrtit Bélit, musel se náhle bránit výpadům obrovitého barbara, který vyrval z šelminy hrudi meč a vyrazil proti němu.

Ocitl se pod záplavou úderů, jež odvracel s vypětím sil, bojoval o holý život. A to i přes skutečnost, že sok neznal šermířské finesy, ale drtil ho brutální silou, načež mu nezbylo, než ustupovat.

Zaklel. Kde vězí ostatní? Proč mu nepřispěchají na pomoc a tupě zírají na bojiště, kde ti hlupáci vězí? Obklopovali přece celé prostranství, měli dávno jednat.

Zaječel, snaže se je přivolat.

*

Zbrojnoši nezůstali jediní, kdo se pohnul. Vedeni Cimmeřanovým příkladem, vtrhli na prostranství i Yamba s N’gorou. Obávajíce se o život bílé bohyně, jež uskakovala před velitelem přístavu, který na ni dotíral v podobě vzteklého štíra, s řevem vrazili do nejhustšího klubka nepřátel. Vzduchem hvízdly jejich kyje. Zapraštěla drcená lebka a v rameni luply přeražené kosti, křupla žebra.

Zbrojnoši zaváhali, jako by se polekali, že je napadne celá armáda bukanýrů, a část z nich se obrátila na úprk.

*

Mrštně jako kočka se vyhnula Bélit dalšímu z Balamusových výpadů. Současně se sklonila k zemi, leč upuštěný tesák sebrat nestihla. Nezbylo jí, než znovu uskočit. Zaklela. Mít zbraň, dávno přiopilého velitele přístavu podřízla jako prase a nemusela by ustupovat.

*

Conan se napřáhl, leč holohlavého Stygijce, jenž klopýtl o lví tlapu a upadl na zem, neudeřil. Zaslechl za sebou zašustění a veden reflexy dravé zvěře, přetočil se. Jeho meč si našel nový cíl. Proklál chlapa, jenž se k němu hnal zezadu. Čepel pronikla muži mezi žebra a zaskřípala o kost, z rány vystříkla krev.

*

Yambovu hlavu minula čepel. Ostří mu odseklo několik vlasů a neškodně odlétlo stranou; vrazil nepříteli kyj do obličeje. Zapraštěl lámaný nos a křupla čelist, zbrojnoš ztratil rovnováhu. Svalil se na záda a ryče bolestí, chytil se za tvář. Černoch se mu víc nevěnoval, zajímali ho další nepřátelé.

*

N’gora řval. Cenil zuby a mával zkrvaveným kyjem, jeho protivníci se dali na ústup. Jako by střetli samotného ďábla, jenž je pošle rovnou do pekel. Prchali.

*

Vstupní branou vtrhli na nádvoří venku vyčkávající Balamusovi vojáci. Jestliže se velitel ocitl v ohrožení, přispěchají mu na pomoc.

*

Zbrojnoš prchající kolem hustého křoví ani nezpozoroval, co ho zabilo. Zezadu se mu do ramene zahryzlo ostří sekyry. Zlomilo mu klíční kost a vniklo hluboko do plic, Tinak mu věnoval opovržlivý plivanec. Sám zalezl zpátky do houští a pozoroval okolní dění, tak divý boj už jaktěživ neuvidí. Tři piráti bojovali proti celé smečce, vypadalo to, jako by na zuřící medvědy útočili štěkající psi. Tak se mu jevil rozdíl, nejvíc ho však zajímala Bélit. Vpíjel se očima do jejích ladných pohybů, jak uskakovala před Balamusem, krátce ho i napadlo, jestli jí té noci nepřispěchá podruhé na pomoc. Vzápětí svůj nápad zamítl.

*

Vilida využila skutečnosti, že jí nikdo nevěnoval pozornost, a dala se na úprk. Tady už, přestože ji zajímalo, jak střet skončí, neměla co pohledávat. Ač vždycky přála Královně Černého pobřeží zkázu, nyní nevěděla, komu má přát vítězství, ona by však ani v jednom případě nevyhrála. Spěšně šplhala zpátky na zeď, po níž slezla do zahrady.

*

Bélit se protočila na patě a jednou rukou vyrvala z železného nástavce hořící pochodeň. Z úhybného manévru přešla rovnou do protiútoku. Švihla pochodní a vrazila hořící konec Balamusovi do rozšklebené tváře. Ovanul ji pach pálené kůže, muži vzplály krátké vlasy.

Velitel odhodil zbraň. Skučel bolestí a kroutil se jako raněné zvíře, zasažen děsivým žárem nevnímal svět.

Shemitka, koutkem oka pozorujíc přibíhající vojáky, sebrala jeho meč a ťala. Ostří se zbarvilo krví a Zabhela přišla o svého velitele.

*

Tentokrát už holohlavého Stygijce nezachránil ani vzývaný Set. Conan na něj znovu zaútočil a vyrazil mu z dlaně zbraň, nový nápřah. Srazil mu hlavu.

*

Hobil zaklel, sám se podivil, co v zahradě dosud pohledává. Jak si všiml, Vilida vzala dávno do zaječích, rovněž Tinak zmizel neznámo kde, rozhodl se také uniknout. Vždyť nepotrvá dlouho, možná se tak už stalo, a na hradbách města si všimnou, že se tady děje něco podezřelého, jistě sem vypraví ozbrojený oddíl. V tu chvíli musí být daleko za horami.

Přeběhl k úpatí zdi a hledaje úchyty pro ruce i nohy, soukal se vzhůru. Podklouzl a sprostě zaklel, neuvědomil si, že svým zvoláním k sobě přilákal nepatřičnou pozornost. Za jeho zády se vynořil jeden z prchajících zbrojnošů. Muž sice stejně jako on podléhal hrůze, přesto zareagoval na cizího člověka. Jako by si na něm mínil zchladit žáhu a dokázat, že není zbabělec, švihl ostřím.

Do zad zasažený Hobil se svezl ze zdi, aniž si uvědomil, co ho zasáhlo. Dopadl do trávy a obdržel nový zásah, poslední jeho myšlenka patřila Tinakovi. Ať mu přítel přispěchá na pomoc! Nestalo se.

*

N’gora s Yambou stanuli po boku Shemitky i Cimmeřana. Ocitli se sice proti přesile, leč přibíhající vojáci, jako by je varovala velitelova mrtvola, pár zabitých Stygijců i usmrcená lvice, zpomalili své kroky. Lítá čtveřice jim připomínala smrtící běsy ze záhrobí, kterým není záhodno překřížit cestu. Zakrvácená polonahá žena se šklebem vlčice, obrovitý válečník s přilbicí ozdobenou býčími rohy, dva černoši tmaví jako hluboká noc, z jejich zbraní kapala cizí krev.

Balamusovi vojáci znejistěli a tázavě na sebe pohlédli, jako by se dotazovali jeden druhého, kdo z nich zaútočí jako první. Žádný nechtěl umřít. Nebylo by lepší, kdyby si rozprášení Stygijci vyřešili své potíže sami?

Z ohromení je vytrhl Conan. Aniž by ho zajímalo, že mají převahu, vyrazil proti nim. Jeho ocel opsala hrozivý oblouk a vystříkla krev, kdosi bolestně zavyl. Cimmeřan připomínal beranidlo, jehož hlavice rozrazí sebepevnější bránu, výpad způsobil v šiku vojáků neskonalý zmatek.

A kdyby jenom to, Conan nezůstal sám. Bélit, rozvášněná průběhem lítého boje, nenechala se pobízet. Následovala milence a vpadla mezi vojáky jako rozběsněná fujavice. Vířila, bodala a zabíjela, zdálo se, že mezi žoldáky lítá jako smrtonosná vosa.

Vzápětí mezi muže vnikli i N’gora s Yambou, jako by se nechtěli nechat zahanbit. Jejich kyje si mezi nepřáteli vybíraly krvavou daň.

Vojáci zakolísali. Navzdory převaze se někteří z nich, podobně jako prve Nabaruchovi žoldáci, dali na útěk, zanechávajíce bránící se parťáky na pospas bukanýrům. Jako by v nich pouhý výpad Královny Černého pobřeží probudil bezbřehý chaos a vlnu strachu, po ztrátě Balamuse se mezi nimi nenašel nikdo, kdo by jim zvedl morálku a sjednotil jejich šiky.

*

Tinaka, jenž stále pozoroval střet z krytu křovin, ohromoval boj čím dál víc. Čtveřice pirátů, z toho jedna žena, zaháněla na útěk celou jednotku, vypadalo to neskutečně. Co si bude nalhávat, nad Královnou Černého pobřeží drží ochrannou ruku skutečně samotní bohové.

Že se zakoukal příliš, uvědomil si pozdě. Neschoval se v houštině sám, někdo se za ním objevil. Sice se bleskově otočil, sekyru už nezdvihl. Chlap s krysí tváří, jenž ještě před krátkou chvílí stál po Balamusově boku na nádvoří, lehce bodl. Mezi Tinakova žebra pronikla ocel a probodla jeho tepající srdce.

Lailas vyrval z rány dýku a rozběhl se ke zdi, vypadne. Tady už nemá co pohledávat, zvlášť poté, odplivl si, co velitel padl. Ostatně, uvědomil si, nestane se prvně, že si úprkem zachrání holý krk, nijak ho ani netrápilo, že nechá bojující přátele na holičkách.

Krátce ho zamrazilo. Přes zeď vnikli korzáři do objektu, nečíhá tady jejich hlídka?

U stěny se choulila pouze mrtvola, v bledé záři rozpoznal bývalého sluhu kupce Asiaha. Udiveně zaklel. Kde se tady chlapík vzal? Nepřivedl nakonec piráty on?

Příliš se tím nezabýval a v obavě, aby neskončil stejně, šplhal na zeď, zachytávaje se výstupků. Na jejím vrcholku strnul. Na nádvoří, z něhož prchal, se náhle rozhostilo ticho. Ustalo řinčení zbraní a odezněla ozvěna boje, zanikl hlasitý ryk.

Špeh se tázavě ohlédl, zaskočen tím, že boj ustal.

Ač se to zdálo nemožné, skutečně tomu tak bylo. Bukanýři, stojíce k sobě zády, nacházeli se uprostřed osvětlené plochy a z jejich zbraní stékala krev usmrcených nepřátel, neútočil na ně jediný voják či Stygijec. Na místě kromě nich zůstali pouze mrtví. Působilo to až nadpřirozeně, jako by zasáhla vyšší moc.

Jenže to nebylo všechno. Náhle Bélit, jako by představovala skutečnou bohyni, jíž se nemůže přihodit nic zlého, předstoupila před své bojovníky a zvolala do tmy: „Zapamatujte si, Královna Černého pobřeží ztrestá každého, kdo se jí zprotiví. Ve jménu bohyně smrti Derkety sežehnu nepřátele ocelí, žárem i mečem a nic mě nezastaví, moji muži zabijí každého, kdo se nám postaví. Třeste se a obávejte nejen mých oštěpníků, ale i mého druha,“ ukázala na barbara, „jenž vládne zuřivostí divokého buvola a hbitostí se vyrovná mrštnému pardálovi. Dokonce,“ dupla na mrtvou lvici, „předčí i krále zvířat, protože on sám je lev, Amra. Proto nám raději uhněte z cesty a nechte nás odejít, v opačném případě vypleníme Zabhelu a nenecháme naživu jediného z obyvatel.“

Lailasovi přišla ona řeč velmi nadnesená, napadlo ho, že kdyby se na skupinku vrhli schovaní vojáci, a že jich pár spatřil, museli by čtveřici pobít. Přesto řeč jako by v sobě skrývala  kouzlo, zapůsobila. Všiml si, že nedaleko od nich sklonil jeden z vojáků nataženou kuši a nevystřelil, třásly se mu ruce.

Špeh s krysí tváří vzdychl, pochopil, že boj je u konce, piráti se zachrání. Sklouzl ze zdi a rozběhl se k městským hradbám, na nichž zaplály ohně, půjde naproti vojákům, kteří již z cimbuří zaručeně zpozorovali, že se v objektu děje něco zvláštního. Snad budou mít tolik důvtipu, že neprodleně vyrazí do terénu.

*

„Holka zmizela, ti dva nežijí, Tinak i Hobil padli,“ prohlásil Conan, sotva prohlédl temné kouty pod zdí, bylo až s podivem, že na ně nikdo nezaútočil. Shemitka očividně vyvolávala v obyvatelích pobřeží neskutečný strach.

„Už tady, u Ishtar, nemáme co pohledávat. Gamra i Tiko padli a rubíny nejsou, vrátíme se na moře,“ prohlásila Bélit a vytrhla z nástavce jednu z pochodní. Roztočila ji nad hlavou a hodila na střechu domu, v němž nalezli Stygijci přechodné útočiště, okamžitě vzplál oheň.