Po celosvětovém zhroucení ekonomiky i starých technologií  je svět pod nadvládou kalorických firem. Jejich zbraní jsou geneticky modifikované rostliny, které jediné dokáží vzdorovat šíleným nemocem a podmínkám. Vše se zúžilo na krutý boj mezi mutujícími nemocemi a vývojem nových variant odolných plodin. I v Thajsku, jednom z mála států, které přežily nástup nové éry. Ale přetože se zdánlivě celý ssvývět změnil, pořád platí, že moloch neustálých vzestupů a pádů je nenasytný…

Někde v Krung Thepu, jinak známém jako Bangkok, se nalézá semenná banka, největší národní dědictví. Někteří se jej snaží chránit, jiní se jej snaží získat pro své pány. A ještě jiní se snaží získat zpět své postavení či prostě přežít. Budoucnost, kterou popisuje Paolo Bacigalupi ve svém prvním románu, je krutá a vražedná; život má jen pramalou cenu a samo lidství se stalo jen prázdným pojmem – ale zároveň tou nejdůležitější hodnotou. Vítejte u knihy, která byla v roce 2009 literární obdobou Barcelony – vyhrála, co mohla, a ani se nezadýchala. Ano, i Huga a Nebulu.

Dívka, stařec, kalorik a tygr v zajetí kammy

Dívka na klíček sleduje osudy několika postav, jejichž zájmy a cíle jsou dostatečně rozdílné, aby ve výsledku nabídly fascinující a komplexní pohled na jednu podivuhodnou, především však děsivou budoucnost.

Anderson Lake je jedním z farangů – cizáků, kterými Thajci opovrhují. Naoko vede krachující továrnu, ve skutečnosti se snaží dohodnout s šedými eminencemi Thajska na dohodě výhodné pro jeho pány z kalorického kolosu AgriGenu.

Emiko je Novočlověk; geneticky stvořená bytost sloužící svým pánům jako hračka. Kdysi byla váženým majetkem firmy Mišimoto, ale nyní je pouze poškozeným a v ulicích Bangkoku pohozeným „škubadlem“ – bytostí bez duše a nároku na budoucnost.

Možná  právě s ní se setkal v povídce Na žlutou kartu pan Hok Seng. Kdysi mocný majitel čínské přepravní společnosti ztratil během rasových nepokojů v Malajsii celou rodinu i majetek, ale nyní možná našel způsob, jak se opět postavit na vlastní nohy – jen je třeba být opatrný, na vše připravený a využít cizí ďábly i pocitem nadřazenosti ovládané Thajce.

Posledním do party je Jaidee – poslední poctivý bělokošiláč, velitel jednotek ministerstva životního prostředí. Jeho razie na majetek farangů i zkorumpovaných mocných jsou mezi lidem populární a považovány za symbol thajské nezávislosti. Ale také mu nadělaly spoustu nepřátel. V Bangkoku to vře, a i když jsou příznaky zatím nepatrné, je jasné, že události spějí ke krvavé lázni…

Bacigalupiho román má zprvu pozvolné tempo a spíše než na dechberoucí dějový oblouk se soustředí na podrobné zachycení Krung Thepu, živoucího srdce Thajska, kde vedle sebe potkáte neuvěřitelnou bídu a smrt ve špíně i luxusní bary, bordely a paláce či laboratoře, kde se Thajskému království daří držet krok se zahraničními kalorickými giganty.

I tak se však jedná o strhující čtení, protože se zároveň  dovídáme víc a víc o jednotlivých postavách, o jejich motivacích a pocitech. Bez ohledu na to, co dělají, komu ubližují nebo jak je ubližováno jim, si získávají čtenářovy sympatie a pochopení. Zároveň je ale nad slunce jasnější, že je musí okolnosti postavit prosti sobě a šťastného konce se mohou dočkat jen skrze krev a šílenství. Všichni jsou zajatci svého osudu a musí hrát přidělené role – neprosili se o ně, ale jsou to jediné, co mají.

Kličkopružina plná exotiky a emocí

Bacigalupi už ve svých povídkách dokázal, že jej nezajímají technické vize, ale lidé – nebo bytosti, které by lidmi (skoro) mohly být, pokud by byly mívaly tu možnost. Nemusíte mít ani nejmenší představu o tom, jak fungují kličkopružiny skladující energii, abyste drželi palce Hok Sengovi, kterému už dějiny jednou vzali všechny blízké, či litovali malou Emiko, s níž si každý může dělat, co chce, a kterou zrazuje i vlastní geneticky naprogramované tělo.

Bacigalupiho světy jsou nezřídka sociální noční můrou, v níž nedostatek zdrojů překoval kapitalismus v kanibalský systém, z něhož není úniku. Nemyslím si, že je v tom třeba hledat nějaké politické manifesty – do pekla, v němž je hyenismus a využívání druhých normou, může vést krom kapitalismu i feudalismus (povídka Flétnová dívka) či ad absurdum dotažené rovnostářství (Popkomando či děsivá komedie Čerpadlo 6).

Ne, Bacigalupimu jde skutečně především o postavy vystavené  naprosto nefér podmínkám. Teprve v nich se mohou rozehrát konflikty, které odhalí, co dělá člověka člověkem, co je v něm nejhorší, ale možná i nejlepší. Od prosté morality odděluje román jeho nekompromisnost; nikomu nedá nic zadarmo. A pokud se některá z jeho postav dostane na dosah svým snům, čeká ji pravděpodobně o to krutější pád. Svět není fér a neodměňuje dobro a poctivost. A že udeří i na ty špatné? Je prostě neangažovaným kolosem, který drtí vše, co mu přijde do cesty.

Dívka na klíček je tak sice fascinujícím, ovšem rovněž velmi krutým čtením. Občas ale může čtenář na všechny ty hrůzy alespoň na chvíli – byť ne nikdy úplně – zapomenout a soustředit se na Bacigalupiho cit pro vyprávění a exotické kulisy příběhu. Jeho kniha je krásnou ukázkou, že v posledních letech science fiction objevila exotická místa nikoliv v dálavách vesmíru či budoucnosti, ale přímo na naší Zemi a v naší současnosti.

Popkulturou posedlý kyberpunk otevřel cestu do Japonska (které si svou pozici na mapě sci-fi drží i dnes, jak dokládá třeba nejnovější česky vydaný román Dana Simmonse Flashback, i sám Bacigalupi), ale dnes jsou v kurzu národní specifika a tavící kotlíky kultur, které se stávají víc než jen exotickým motivem, ale přímo tím, co určuje duši příběhu – Ian McDonald mapuje Indii (Řeka bohů), Brazílii (Brasyl) i Turecko (v češtině nevydaný The Dervish House), řada autorů se soustředí na africké kořeny a folklór a Paolo Bacigalupi, který dlouhodobě pobýval v Číně, se soustředí na Dálný východ.

Podobné  romány už dávno nejsou odpočinkovým čtením, ale v nejlepším slova smyslu velkou literaturou, v mnoha ohledech pravdivější a silnější než to, co je velkou literaturou oficiálně. A Dívka na klíček má na to, být tomuto proudu sci-fi královnou. V českém překladu rozhodně – dvorním Bacigalupiho překladatelem do češtiny je Richard Podaný, o redakci románu se postaral Viktor Janiš a ambice románu odráží i grafická podoba Milana Malíka.

Jediný  povzdech, který v souvislosti s dle mého nejlepším sci-fi románem roku uvedu, jde na konto autora, který se v poslední době věnuje tvorbě pro mládež. Takto zaměřená fantastika je sice dnes na vzestupu a nabízí rozhodně skvělá díla, přesto doufám, že nebude trvat dlouho a Bacigalupi opět ponoří ruce do kruté karmy svých postav v románu pro čtenáře dospělé… Bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat, výsledek bude jistě stát za to.

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.

Paolo Bacigalupi: Dívka na klíček

vázaná, překlad Richard Podaný, obálka Milan Malík, 384 stran, 389 Kč