Jedno podivné deštivé léto v roce 1816 se u Ženevského jezera sešla malá skupina přátel. Neobvyklé počasí je donutilo trávit celé dny uvnitř pronajaté vily a tento čas naplňovali dlouhými nočními hovory, předčítáním a vymýšlením strašidelných historek. Asi už tušíte, o kom tu hovořím. Percy Shelley a Lord Byron to léto trávili ve společnosti svých přítelkyň, z nichž jedna se proslavila nedlouho poté příběhem o umělém člověku nazvaným Frankenstein. Tato čtveřice však měla ještě jednoho společníka, mladého Byronova lékaře Johna Williama Polidoriho. Přestože jeho jméno už dnes zdaleka nedosahuje slávy, která se i dál pojí k Mary Shelleyové, i na něj zapůsobila atmosféra dnů strávených ve Švýcarsku tak silně, že jednu z historek sám zpracoval.

Zkazky o upírech byly součástí slovanského folklóru a vyskytovaly se běžně zejména ve východní Evropě, do německy mluvících zemí a dál na západ pronikly až v době osvícenství. Ve 20. letech 18. století byl totiž hlášen zvýšení výskyt vampirismu nejen ve východní části Pruska, ale i v oblasti Srbska, v té době součásti rakousko-uherské monarchie. Některé z událostí se staly velice známými, hlavně díky pečlivé dokumentaci a vyšetřování, které prováděli rakouští úředníci, kteří také existenci upírů potvrdili. Evropu zachvátila panika šířící se nejen kvůli kladným stanoviskům státních i církevních autorit k realitě vampirismu, ale také pro neustávající proud hlášení o dalším a dalším otevírání hrobů a zarážení kůlů do hrudníků nedostatečně rozložených mrtvol. Hysterie začala slábnout až ve druhé polovině 18. století, také zásluhou císařovny Marie Terezie, která vydala zákony proti nekontrolovaným nájezdům na hřbitovy a hanobení lidských ostatků.

Víra v existenci upírů sice pomalu mizela, nebylo však třeba dlouho čekat a námětu se chopili spisovatelé. Byl to právě John Polidori, který ve své povídce The Vampyre z roku 1819 přetavil původní lidové fantazie v nový tvar a představil čtenářům upíra pohybujícího se ve vybrané společnosti, lovce charismatického, aristokratického a záhadného. Až o téměř osmdesát let později byl publikován příběh o nejslavnějším upírovi – Drakula Brama Stokera. Je zbytečné pokoušet se v rozsahu vymezeném tímto článkem zachytit všechny aspekty knihy, o jejím významu ale svědčí mimo jiné i fakt, že oba nejdůležitější upírské filmy černobílé éry byly natočeny podle ní.

Neměli bychom se nechat zmýlit tím, že se ještě před prvním opravdu upírským filmem Nosferatu, eine Symphonie des Grauens, natočeném F. W. Murnauem v roce 1922 (zde odkáži na článek Petry Kubátové Pozoruhodné počiny audiovizuální fantastiky 1 – Nosferatu), pojem „upír/vampýr“ objevoval v názvech řady ranných němých filmů. Často šlo o „vampa“, femme fatale, která sice obětem nevysává krev, ale zato jejich vůli a peníze, někdy se pod podobnými názvy skrývaly filmy o organizovaném zločinu.

Pouhých devět let po Nosferatovi vzniknul Dracula Todda Browninga, který posouvá po obsahové stránce legendu do nových rovin. Součástí úspěchu snímku bylo odlišné pojetí postavy upíra, nyní elegantního a uhlazeného. Snímek také dokládá, kam se za tak krátkou dobu posunula kinematografie, zejména co se týká hereckých výkonů, které jsou civilní a působivé. Atmosféra filmu stojí právě na nich a na originálních režisérských nápadech, kromě úryvku z Labutího jezera, které doplňuje úvodní titulky, postrádá snímek jakékoli hudební pozadí.

Přestože oba filmy zpracovávají tu samou předlohu, stojí na počátku dvou odlišných linií zpodobení upírů. Máme tu charismatického, romantického a erotického hrdinu – od Drakuly Bely Lugosiho až po Interview s upírem, Twilight nebo současný trend filmů se sexuálním lesbickým obsahem. A na druhé straně stojí ošklivý, odporný a většinou osamělý zabiják. Toto pojetí je méně časté, méně atraktivní, ale má stále své následovníky a vede od hraběte Orloka až třeba k filmu 30 dní dlouhá noc.