Ocenění

Duchové kam se podíváš? (recenze)

Autor Boris Hokr | Aktuality | Sobota 16 Březen 2013 7.45

V nakladatelství Plus se v posledních letech objevilo hned několik knih mapujících klasickou pulpovou fantastiku – jmenujme alespoň souborné vydání díla Howarda Phillipse Lovecrafta – ovšem v loňském zde ještě přitvrdili. Edice Pandaemonium by měla nabízet temnou fantastiku autorů, které by za pulpové neoznačil snad ani průměrně vzdělaný český ministr kultury. A těžko najít lepší jméno pro úplný začátek než Henryho Jamese, jehož duchařský příběh Utažení šroubu patří k nejslavnějším dílům anglicky psané literatury vůbec.

Vystraší nás strašidelné příběhy?

Duchařské příběhy, tzv. ghost stories, jsou pojem. A především ty anglické. Historky o setkáních s duchem nebyly žádným literárním odpadem, povídky s duchy nebo takové, kde byla tiše akceptována jejich existence, najdeme třeba u Dickense a pozornost jim věnovala i Virginia Woolfová. Za jejich zlatou éru je považováno období od konce třicátých let devatenáctého století po první světovou válku, nicméně věhlas  a popularita subžánru přetrvaly dodnes. Pořádně aktivní jsou duchové především ve filmu. Duchařské filmy chytly druhý dech díky japonským snímkům jako Kruh, kde byly duše mrtvých spojeny s moderním světem a jeho médii, v retro duchu se naopak nese španělská obroda žánru (např. Ti druzí nebo Sirotčinec), případně občasné návraty Angličanů k jejich rodinnému stříbru (nedávný remake Ženy v černém a zajímavé The Awakening). A že i v literatuře se stále téma považuje za více než jen oddechové, o tom svědčí Malý vetřelec Sarah Watersové – za duchařský příběh maskovaná kronika konce jednoho společenského řádu.

Ostatně právě díky duchařskému příběhu proniká fantastika do mainstreamu i mimo anglosaskou oblast. Zmiňme K. H. Máchu, Jana Nerudu… i to, že nepřízní čtenářů pronásledovaný český moderní horor byl schopen vyprodukovat hned celou antologii duchařských příběhů – mám na mysli Cáry rubáše, jejichž editor Antonín K. K. Kudláč je odborníkem na kulturní dějiny 19. století. To vše je dobré si před čtením výboru z duchařských povídek Henryho Jamese připomenout. Strašidelné příběhy jsou tak sice svým žánrem krásně anglické – byť paradoxně napsané autorem americkým (v této souvislosti stojí za pozornost, že duchařský příběh si střihl i Raymond Chandler, proslavený coby tvůrce americké drsné školy) – přesto však plně srozumitelné i našemu čtenáři. Jen je třeba mít na vědomí, že název je trochu zavádějící. Henry James dnes totiž rozhodně neobstojí jako autor hororů, který by svého čtenáře děsil. Povídky obsažené v předkládaném souboru jsou maximálně znepokojivé, mnohdy spíše (záměrně) úsměvné. Důvod, proč je budeme číst s nadšením, není touha po strachu, ale po návštěvě starých dobrých časů a v nejlepším slova smyslu starosvětské literatury, pro kterou byla dobrá duchařská povídka jedním z prubířských kamenů adeptů spisovatelského řemesla.

Jak zacházet s duchem

K tradičnímu strašidelnému příběhu, jak jej dnes chápeme, má asi nejblíže hned úvodní povídka: Nájemné od ducha, v němž jsou podvod a zneužití lidské pověrčivosti potrestány skutečným duchem. Případně Sir Edmund Orme, vyprávějící takřka pohádkový příběh o lásce, která jediná osvobodí dávnou křivdou vzniklého ducha. Jedná se však o pouhá zahřívací kola, kde na čtenáře nečeká žádné překvapení, ale o to nerušeněji se může adaptovat na atmosféru Jamesových próz, které pak začnou tahat jedno eso z rukávu za druhým. Duchové se nakonec objeví v každé ze sedmi povídek (což, pokud čtete knihu na jeden zátah, může být trochu problém; tak nějak totiž tušíte, že přes sebelepší zastírací manévry ze strany autora tam prostě ta prokletá duše bude a moment překvapení tak nebude tak silný, jak by mohl být), ale nečekejte, že budou své oběti pronásledovat a kvílet na opuštěných zámcích a pochmurných blatech. James předpokládá, že své duchy si každý nosí s sebou a nese za ně odpovědnost. Jeho příběhy tedy spíše než hororu pokládají základy psychologickému románu. Veselé nároží tak vypráví o přízraku vlastní zhmotnělé minulosti. A k nitru postav a jejich sebeklamům odkazují už názvy melancholicky vtipných pojednání Soukromý život či Přátelé přátel.

Oproti těmto kouskům stojí povídky vtipné a rozverně. V Třetí osobě se dvě staré přítelkyně (které by v ideálním filmovém či divadelním světě ztvárnily Jiřiny Jirásková a Bohdalová) pokusí každá po svém utišit ducha, který se jim zjevuje v jejich domě. Povídka uchvacuje především gejzírem brilantních postřehů k oběma aktérkám i vtipnou pointou. A hluboce vtipnou sebereflexí spisovatelství je To opravdu správné, kde najatý životopisec čelí nevoli zesnulého hrdiny své práce. Žádná z povídek není zbytečně dlouhá, ale přesto dokáže o svých postavách a jejich prostředí říct vše podstatné a potřebné. A často přidá i dnes snad nechtěně vtipné poznámky jako tu o nedůstojnosti a vulgaritě moderního cestování – rozuměj v devatenáctém století! – v Soukromém životě. Čtenáře jistě potěší i citlivá grafická úprava a s ní související bonus v podobě ilustrací Ladislavy Gažiové, před jejíž prací se třeba takový Riggsův Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti může jen tiše stydět v koutě, a informačně bohatý doslov Aleny Dvořákové. Ve výsledku tak nezbývá než znovu zopakovat: Strašidelné příběhy jsou mile starosvětskou literární rozkoší a jejich decentní, ale působivé vzezření je nejlepší možnou poznámkou do dalších děl edice, kde na nás čekají i autoři pro českého čtenáře exotičtější…

Henry James: Strašidelné příběhy

vázaná, překlad Stanislava Menšíková, obálka Ladislava Gažiová, 288 stran, 269 Kč

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.

119 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.