Ocenění

Duchové přece kosti nemají (recenze)

Autor Vladimír Žatecký | Aktuality | Pondělí 9 Červenec 2012 7.30

Čím více čtu Stephena Kinga, tím více jsem přesvědčený o tom, že patří mezi spisovatele, které můžete buď milovat, nebo nenávidět. A nejhorší na tom je, že ho mnohdy musíte milovat i nenávidět zároveň. Tato ambivalence vystupuje i z Pytle kostí, v němž se prolíná několik různých rovin vyprávění a osudů. Jejich středem je spisovatel Mike Noonan, který po nešťastné smrti své manželky prodělává existenciální i autorskou krizi, jež jej dovádí na pokraj vyčerpání. Noční můry, které jej začnou tou dobou tížit, jsou tím nejlepším z celého, velmi rozvláčného začátku knihy. Uhrančivé sny, do nichž se Noonan propadá a z nichž se celý otřesený a vyděšený probouzí, (ne)příjemně mrazí a nechávají vás stále v nejistotě a napětí. Různé náznaky, hádanky, sny i halucinace, které je třeba rozluštit, jsou nesmírně zajímavě a imaginativně podané. Děj nabere trochu spád, jakmile Mike pochopí, proč se mu sny vlastně zdají a odjede hledat jejich původ na svou chatu s poetickým jménem Smějící se Sára.

Teprve tehdy začíná být příběh správně mrazivě strašidelný, ale opět pouze v jedné rovině. Vedle klasického hororu King zabíhá i do vod romantické literatury (ne však té brakové), když se Mike Noonan shlédne v mladé Mattie, kterou se její tchán pokouší připravit o dceru, a nabídne jí svou pomoc. Krom toho občas zabíhá také například do oblasti rasové nesnášenlivosti, když líčí situaci afroamerické populace na začátku dvacátého století. Prostředí románu, postavy i situace jsou vykresleny natolik barvitě, že má čtenář pocit, jakoby v Maine skutečně žil. To ale nemění nic na rozpolcenosti příběhu, v němž se jednotlivé větve silně rozcházejí a některé se propojují docela nelogicky. Mike je tak nucen bojovat na několika frontách. Ve vzpomínkách na svou ženu, o lásku mladé dívky a její dcerky, v právnickém boji proti násilnickému magnátovi, proti obyvatelům městečka, kde má každý své kostlivce ve skříni, i proti Sáře, domu a silám, které v něm spí. Vzniká tak zvláštní propletenec, v němž si ale každý může najít svůj kousek příběhu.

Jako valná většina Kingových románů se i Pytel kostí dočkal zfilmování.

I čtení samo o sobě je celkem schizofrenní. Hororové scény rychle ubíhají a nutí čtenáře zůstat v pozornosti, když ale King odběhne k love story či thrilleru, tempo se výrazně zpomalí. To nezachrání ani jinak kvalitní překlad, který si zaslouží jedinou výtku, když některé původní anglické tvary převádí doslovně, ač by je bylo lépe ponechat v originále. Čtenář se tak setká s nešťastným spojením ‚šťastné jídlo‘, pod nímž si každý z nás představí Happy Meal, nebo třeba ‚Apokalypsa teď‘, i když Coppolova Apocalypse Now je v české verzi pouze ‚Apokalypsa‘.

I tak nám King nabízí silný příběh plný morálních konfliktů a napínavých scén, na jejichž představitele se nezapomíná. Lze se pouze domnívat, nakolik do povahy a uvažování Michaela Noonana promítl pan spisovatel sám sebe. Je třeba mít ale na paměti, že „ve srovnání i s tou nejvšednější lidskou bytostí, která chodí po povrchu zemském a vrhá na něj stín, je i ta nejvýtečněji napsaná postava románu jen pytlem kostí“. Strašidelně chřestivým pytlem kostí.

Stephen King: Pytel kostí, Praha, Beta Dobrovský, 2012

Vladimír Žatecký

92 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.