„Byla zase noc. Hostinec U pocestného kamene spočíval v tichu a to ticho se skládalo ze tří částí.“  Tak začíná debutový román amerického spisovatele Patricka Rothfusse Jméno větru, první díl trilogie Kronika královraha. A už z oné kratičké ukázky je jasné, že příběh Kvotheho, muže s tragickým a temným osudem, který má během tří nocí vyprávět o svém životě, nebude tuctovou fantasy. Však také právě Jméno větru před několika lety odstartovalo skvělou edici Fantastika nakladatelství Argo a nyní se, při příležitosti vydání dlouho očekávaného druhého dílu, dostává na české pulty podruhé, tentokrát v jednosvazkovém vydání. A nutno říct, že se pořád jedná o jednu z žánrových událostí roku. Rothfussův román byl a zůstává velmi příjemným zjevením v záplavě jepičích hvězdiček a rádoby dech beroucích fantasy, které se na obálkách předhánějí v kadenci užití slov jako Brilantní! Epické! Strhující! Nejoriginálnější debut od pondělních Lidovek! a uvnitř pak vrší obraty třpytících se mečů vykovaných v potu vousu mocnými trpaslíky za svitu berylů vytěžených z nitra nejtemnějších hor za účelem porazit odporné bradavičňáky schopné vydávat jen jednoslabičné skřeky a prznit spanilé pobledlé elfky.

Ač je fantasy můj nejoblíbenější žánr, nemá cenu si nepřiznat, že v poslední době hodně devalovoval (ostatně jako většina nejen žánrové produkce). A málokterá oblast fantasy devalvovala víc než ta, kterou zveme klasickou. Čtenářům stačí něco nabubřelých elfů, družina hrdinů a samozřejmě nějaké velké zlo za obzorem a většina autorů nemá problém se nízkým standardům přizpůsobit a vycházet jim vstříc. V českém prostředí se jedná o jakýsi bludný kruh, ze kterého není takřka možné vystoupit, protože povědomí našince o kánonu je formováno především těmito „kvaziklasikami“. Chcete příklad? Neúspěch jazykově i myšlenkově vytříbené Fionavarské tapisérie, přehlížení skvělého Tada Williamse na úkor x-tých pokračování stále stejných (a nudnějších) pokračování ság R. E. Feista či T. Brookse. Absolutní zprznění Kronik Thomase Covenanta Nevěrce od S. R. Donaldsona (jinak jedna z nejkrásnějších oslav moci a krásy přírody) a mohli bychom pokračovat…

Jméno větru však dává naději, že i kvalita má šanci na úspěch. Svého času byl román považován taktéž za hype, ale čert to vem. Ta kniha je skvělá a její autor je už teď jedním z moderních klasiků. Proč? Protože je sakra konzervativní. Jak říká jeho hrdina Kvothe, když mu kronikář mající sepsat jeho příběh namítá, že nikdo – ani největší hrdinové a králové – nevyprávěli svůj příběh déle než dva dny: „Udělám to pořádně nebo vůbec ne.“ Ano, v praxi to znamená, že fanoušci čekali na druhý díl dlouhých pět let (Což je mimochodem další důkaz kvality – kolik znáte začínajících autorů, kteří si mohou v dnešním drsném knižním průmyslu dovolit takovou proluku, aniž by se na ně zapomnělo? Já žádného.) A stejně tak si asi počkají i na díl závěrečný, ale někdy se prostě počkat, až autor vypiluje i tu poslední čárku a dlouhou samohlásku, vyplatí.

Hned na úvod Rothfuss jasně deklaruje, že jeho kniha bude: Melancholická – a tedy s nádechem tragédie, což je jedině dobře, protože už Tolkien věděl, že všechny velké příběhy jsou tragické. Poetická – málokterý autor si dává takovou práci s malebností svých obratů a obrazů, ale také s důrazem na hudební a rétorické motivy jako Rothfuss, z hlavy mne napadá jen Guy Gavriel Kay a Peter S. Beagle. Symbolická – podobenstvím je již název knihy, odkazující ke snaze hlavní postavy odhalit tajemství magie, ale života vůbec i „nemožnost“ takového snažení. A prostě veskrze magická… čímž nemyslím jen neustále se opakující motiv trojice (trojí ticho nebo tři dny vyprávění), ale prostě skutečnost, že stránku za stránkou vás Rothfuss okouzlí jako nějaký dávný vypravěč. Nespoléhá na zběsilé akční a davové scény či barvité popisy a za každou cenu divně (většinou zparchantěle francouzsko-finsky) znějící „elfštinu“ či jiný starý jazyk. Samozřejmě, že akce, popisy i elfštinu dostaneme, ale vždy je jasně znát, že každé slovo bylo důsledně zváženo. Je hodnotné? Nese informaci nebo atmosféru? Není zbytečné? (Zde je třeba nejen pochválit, ale doslova vychválit Janu Rečkovou, jejíž překlad v mnohém připomíná legendární práci Michaela Bronce na Posledním jednorožci).

A tak jsou i Kvotheho počátky, které by se daly nakonec shrnout do jeho prohlášení, že byl vyloučen z nejslavnější Univerzity v mladším věku, než je většina jiných vůbec přijata, skutečně strhujícím čtením, naplněným tragikou, přízrakem čehosi temného, křehkou poezií i humorem (potěší především Kvotheho duchovní cvičení). Možná je to překvapení, že je první díl fantasy trilogie vlastně překvapivě působivým bildungsrománem, ale proč ne? Jinými slovy: tahle fantasy je v prvé řadě hluboce lidský román a Kvothe, přestože se nejedná o žádného starce, patří k tomu typu hrdinů, kterým od začátku opravdu věříte, že nesou na svých ramenou tíhu nevratně porouchaného světa a že zažili a přestáli více smutku a hoře, než je lidem souzeno. I proto je Jméno větru jednou z nejklasičtějších fantasy široko daleko. Rothfuss ví, že čtenáři světu nerozumí pouze skrze děj a atrakce, že příběh bez oběti a utrpení není ničím jiným než plochou zábavou. Kvotheho příběh plochý rozhodně není. Ale zábavný je pekelně a stejně jako třeba u Poklidného a tichého místa od už zmíněného Petera S. Beagla nelze než smeknout, jak velkou míru prožitku a pochopení lidského osudu tato „žánrovka“ nabízí…

Patrick Rothfuss: Jméno větru

vázaná, překlad Jana Rečková, obálka Donato Giancola/Laura Brett, 328+328/648 stran, 278+278/498 Kč

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.