Japonská výtvarná scéna je pro nás, Středoevropany, těžko přehlédnutelná. Většinou máme šanci poznat jen umělce, kteří se nějakým způsobem prosadili v zahraničí, nejčastěji v anglicky mluvících zemích. Jistým vodítkem pro poznávání aktuálního dění pak mohou být žánrové ceny Seiun. I v nich se ale odráží, že Japonsku dnes vládne především manga, směr tak rozšířený, že si v něm smočil prsty snad každý místní fantasy výtvarník. Nejinak je tomu u Akihira Yamady (např. Record of Lodoss War, konkrétně část The Lady of Pharis, Beast of East, Tragedy of the Garden of Many Flowers), ovšem mnohem větší část jeho díla zabírají ilustrátorské a koncepční práce.

Pokud bychom měli jmenovat nejznámější Yamadovy obálky, pak by na prvním místě stála série fantasy románů Dvanáct království. Sice míří na mladé publikum, ale podobně jako třeba Harry Potter, i ona si našla cestu k velké skupině dospělých. Autorovi Fuyumi Onoovi se podařilo vytvořit mytologií nabitý svět s dramatickými zvraty, ve kterém se ocitne japonská středoškolačka Yono. Z hodné holky, která sedí v koutku, poslouchá a pilně se učí, se stane odvážná dívka, která se o sebe dokáže postarat, přežít v neustálém ohrožení a získat oddané přátele. Yamada spojil velkou část své kariéry právě s tímto cyklem, protože maloval obálky pro původní japonská i pro americká vydání a také vytvořil přebaly pro DVD s televizní animovanou adaptací této ságy. Většina ilustrací Yamady vychází z toho, aby byly přitažlivé pro mládež, proto bývají lehké, barevné, více či méně ovlivněné stylem manga. Ale docela jinou tvář ukázal na sbírkách Lovecraftových příběhů okolo mýtu Cthulhu přeložených do japonštiny. Stále znovu inspirují i spisovatele v jeho rodné zemi, proto neváhal spolupracovat na čtyřdílném vydání povídek a článků inspirovaných právě původní beletrií u Kurodahan Pressu.

Kromě Dvanácti království, která jsme už zmínili výše, pracoval Yamada i na velice populárním kresleném sci-fi seriálu RahXephon. K velké produkci se dostal se snímkem Shinobi: Heart Under Blade, což je klasický japonský film, ve kterém se fantasy mísí s milostným příběhem a vypilovanými bojovými scénami. Scénář sice není nijak převratný (dva se milují, bohužel pocházejí ze znepřátelených rodů, které mezi sebou bojují na život a na smrt), ale Yamada coby výtvarník navrhl vzhled hlavních postav, v němž se odrážejí i jejich vcelku originální válečnické schopnosti, a vizuálně působivé záběry krajiny a prostředí (jak je u asijských velkorozpočtových filmů dobrým zvykem). Ke snímku vyšla i antologie návrhů Shinobi: Concept Design Artworks, z níž je evidentní, v jak velkém rozsahu byl oku lahodící výsledek dílem Yamady. Kvůli jeho kvalitní koncepční práci s ním také často spolupracují autoři videoher, kdy se buď přímo podílí na designu, anebo alespoň na vizuální prezentaci titulů (Mystic Ark, Front Mission 3, Castlevania: DraculaX).

Stejně jako u Yoshitakiho Amana, o němž jsme hovořili před dvěma týdny, i na Yamadovy malby budou reagovat spíše diváci, kteří upřednostňují poetické ztvárnění před realistickým. V tom se projevuje japonská tradice, zaměřená na zjednodušování a pojetí zobrazení spíš jako imaginárního obrazu reality, jako vystižení esence námětu. Pro klasickou východoasijskou techniku je typická úspornost v množství použitých tahů, potlačení perspektivy a trojrozměrnosti. Tyto metody umožňují vyznít ostatním aspektům obrazu a bez umělců, kteří je používají, by byla současná světová fantasy podstatně ochuzena.