Málokdo si dokáže udržet po desetiletí úspěšnou kariéru a vzdorovat všem tsunami stylů, módních výkřiků a dobových preferencí. Neunikl jim ani tak zkušený profesionál jako byl Darrell K. Sweet, člověk, který utvářel základní podobu fantastické ilustrace od sedmdesátých, přes osmdesáté až do devadesátých let minulého století. Souzněl s obdobím, kdy fantasy a science fiction byly mnohem víc o dobrodružství a zábavě, než o hlubokých a temných zákoutích lidské duše, všeobecném rozkladu a smrti na každém kroku. Sweetovy obálky se prodávaly ve velkém, zdobily neuvěřitelné množství podprůměrných paperbacků i nekonečných ság a mnohdy byly zajímavější než samotné texty. Ve Spojených státech na nich vyrostly generace dnešních úspěšných ilustrátorů i spisovatelů.

Sweetův styl, pro který jsou typické výrazné obrysové linie, pestré barvy a důraz na detaily v krajině či na oblečení hrdinů, lze prohlásit za „klasický“ či „tradiční“. Pro příklad vezměme jeho ilustrace k J. R. R. Tolkienovi, inspirované obdobím gotiky. Aragorn v nich připomíná středověkého rytíře, Gandalf starého mudrce a elfové pážata sloužící na starodávném sídle. Celému cyklu příběhů ze Středozemě dodal Sweet nepokrytě pohádkový charakter, trochu podobný tomu, který se objevuje na pracích ilustrátorů z přelomu 19. a 20. století. Záměrně tak navazoval na toto zlaté období knižní ilustrace a odezva na jeho práce byla tak veliká, že za celou svoji kariéru vytvořil přes tři tisíce obrázků. Ozdobil jimi obálky oblíbených sérií od Stephena R. Donaldsona, Pierse Anthonyho, L. E. Modesitta, ale i romány Isaaka Asimova a Roberta A. Heinleina.

V posledních letech se však na jeho konto začala objevovat opakovaná kritika, především kvůli ilustracím pro Kolo času Roberta Jordana. Namaloval všechny původní obálky a je pravda, že na nich lze snadno sledovat výkyvy v celkové kvalitě. Například Oko světa má výtvarně silný motiv, ale přesvědčivost pozdějších obrazů šla dolů. Přestože si udržoval mistrovský styl ve zpodobnění krajiny a prostředí vůbec, mnohem hůř na tom byla kompozice a snad největší posměšky sklízelo jeho ztvárnění postav, speciálně Randa. To, co by mohlo fungovat jako samostatný obraz, najednou při použití pro obálku ztrácelo náboj. O Sweetovi se mimochodem povídalo, že neměl rád fantasy. Pravdou je, že se na začátku kariéry soustředil spíš na science fiction (zaměstnávaly ho velké vydavatelské firmy jako Ballantine Books, jejich pobočka Del Rey, Tor a další) a že se věnoval krajinomalbě, westernu a tématice původních amerických obyvatel, přičemž mu tyto okruhy mohly být mnohem bližší. Poněkud se to ale neshoduje s frekvencí, s níž navštěvoval až do své smrti v roce 2011 americké cony, často s vlastní přednáškou nebo s retrospektivními výstavami prací, včetně právě fantasy.

Posledním dílem, na kterém Sweet pracoval, byla obálka právě pro poslední román z cyklu Kolo času s názvem A Memory of Light (u nás zatím nevyšla). Stejně jako předchozí dvě knihy, i tato byla dopsána Brandonem Sandersonem podle poznámek Roberta Jordana. Sweet měl již hotovou detailní barevnou skicu, ale samotný obraz nikdy nedokončil (jeho úlohu pak převzal Michael Whelan). Ani autor, ani jeho malíř se tak nedočkali konce ságy, jejíž první díl vznikl už před čtvrtstoletím.