Obrazy Erika Fortuneho jsou zvláštní, tajemné, jemné i strašidelné a zároveň si nad nimi budete lámat hlavu, minimálně ze dvou důvodů. Jednak nic neříkají přímo, působí jako mnohovrstevné sny, a proto jejich interpretace závisí na osobnosti a rozpoložení každého jednotlivého diváka. A za druhé tu je Fortuneho technika. Kdo zná triky digitálních umělců, možná by si tipnul, že vznikly v počítačovém programu. Nic však není od pravdy víc vzdáleno, protože Fortune počítače ve své práci nepoužívá vůbec a spoléhá se jen na barvy a štětce. Dokáže dosáhnout přesvědčivého 3D efektu, jasného světla a hlubokého stínu, nebo rázné dynamiky v pohybu postav, ale využívá je tak, aby nekopírovaly realitu. Do světa Erika Fortuneho se totiž vstupuje skrze oponu surrealismu.

Absolutně neskrývá svoje „výrobní tajemství“ a na Youtube již pár let zveřejňuje videa, kde vysvětluje svoji techniku. Efekt výsledných obrazů je sice okouzlující, ale za cenu obrovského množství času. Jde o desítky vrstev velice naředěné akrylové barvy, což může trochu připomínat práci akvarelem. Rozdíl je ale v tom, že jak jednou barevná vrstva zaschne, stává se trvalou a lze ji překrývat další lazurou, aniž by byla porušena. Aby tento systém fungoval, je třeba před každým dalším nátěrem čekat, než předchozí dokonale uschne. Taková práce postupuje pomalu a pro dokonalý výsledek vyžaduje i dost plánování, především mít v hlavě představu o finálním obrazu a vědět, jakým způsobem ho docílit. Fortune dokonale splňuje zažité představy o umělci, který bez ohledu na denní či noční hodinu sedí u plátna (v tomto případě u akvarelového papíru), zavřený sám a sám ve svém ateliéru. I když bydlí v hlavním městě státu Ohio v Columbusu, pořád to není umělecká mekka jako Los Angeles nebo San Francisco, kde se soustředí nejvýznamnější americké výtvarné galerie. Jeho domov je jeho ateliérem, hned za zdí mu jezdí vlaky nadzemní dráhy a pracuje nejvíc v noci, dlouho do rána. O tom, co dnes znamená být výtvarníkem a svým vlastním manažerem, či jaké výhody a nevýhody s sebou nese umělecká profese, hovoří i v připravovaném dokumentu Making It.

Ze všech ocenění, která prozatím posbíral, má pro něj zvláštní význam Zlatá medaile ze sedmnáctého ročníku soutěže Spectrum. O desetiletí zpět ho právě ročenka s oceněnými a vybranými díly ze soutěže inspirovala k tomu, aby se vydal nejprve na dráhu ilustrátora. To už byl na umělecké střední škole, kam se dostal díky své učitelce, která ho přesvědčila, že má pro výtvarné umění vlohy. Což se potvrdilo, protože hned získal stipendium. Ve stejné době začal hltat japonské anime a některé prvky z tohoto žánru lze dohledat i v jeho současných obrazech. Do profesního života vplul zvolna. Po dokončení školy udržoval stále kontakt se svými učiteli i spolužáky a budoval reprezentativní portfolio. Každý nový kus rozesílal emailem všem známým, což se mu za čas vyplatilo. Jeden z nich předal obrázky svému agentovi a ten nabídl Fortuneovi první zakázky. Začal dělat obálky pro různé časopisy, knihy a také vytvořil několik hracích karet. Jeho obrázky se objevovaly především na fantastických románech pro mládež (namátkou: The Red Magician od Lisy Goldsteinové, série The Cronus Chronicles od Anny Ursuové a Magic Keeprs od Eriky Kirovové). Před několika lety se ale rozhodl maximálně věnovat tvorbě obrazů pro výstavy a prodejní galerie, přičemž příležitostně uzavře kontrakt na jednorázovou komerční práci. Jeho krok se mu zatím vyplácí, protože už nyní je o jeho neobvyklé vize nepřehlédnutelný zájem.