Photo: Manfred „Tsui“ Werner

Není od věci, abychom v tomto seriálu představili alespoň jednoho zástupce směru, kterému se říká fantastický realismus. Není to v pravém slova smyslu fantasy, kterou se tu většinou zabýváme, ale výtvarný směr, jehož historie sahá daleko do minulosti a ke kterému se hlásí několik, převážně evropských, škol. Každá z nich vychází z trochu jiné tradice, ale celkově se dá říci, že největší vliv na ně měl surrealismus, symbolismus a mistři gotiky a renesance. Jako reprezentativního zástupce vybereme skupinu, která je českému prostředí (alespoň geograficky) poměrně blízká, slavnou Vídeňskou školu fantastického realismu a její žijící ikonu, vizionáře, malíře, architekta, sochaře Ernsta Fuchse, od něhož se učili i H. R. Giger nebo Zdzisław Beksiński.

Z jaké výtvarné tradice čerpá, jsme si řekli už v úvodu, pro náměty se pak obrací k mytologii, psychologii a snům. Fuchs využívá ve svých obrazech detailní znalosti technik a postupů, které používali takoví malíři jako Albrecht Dürer či Hieronymus Bosch. Stejně jako oni využívá znalosti realistické kresby tak, aby i fantastické náměty měly uvěřitelné fyzické zakotvení, aby se v momentě, kdy je namaluje, staly existující jednotkou, otiskem jeho fantastického světa. Fuchs, dnes už osmdesátník, zažil ještě nástup nacismu v Rakousku. Když mu bylo osm, jeho otec, pocházející z ortodoxní židovské rodiny, utekl do Šanghaje. Aby malý Ernst nemusel zůstat v táboře pro děti ze smíšených rodin, jeho matka požádala o formální rozvod a svého syna nechala pokřtít. Fuchs brzy pochopil, co by chtěl v životě dělat. Začal docházet na výtvarné lekce a už v patnácti studoval na vídeňské akademii. V necelých dvaceti odjel do Paříže, kde zůstal dvanáct let (a kde často přežíval na hranici chudoby). V padesátých letech cestoval po světě a dostal se také do Izraele, kde maloval ikony a prohloubil svoje chápání židovsko-křesťanské náboženské tradice. V roce 1962 se vrátil do Vídně, už jako celosvětově uznávaný umělec. Od té doby dál rozšiřuje své porfolio – věnuje se sochařství, scénografii, skládá hudbu, píše. Koupil vilu, kterou kompletně zrenovoval ve svém specifickém stylu a vytvořil z ní soukromé muzeum, kde vystavuje své práce.

Nejvíc mu vyhovují výtvarné metody, které se používají už po staletí, jako je lept, rytina, obyčejná grafitová tužka nebo vaječná tempera. Zářivé barevnosti dosahuje trpělivým lazurováním, tj. kladením slabých vrstev barvy jednu na druhou. Velkou část jeho práce inspirovaly konkrétní obrazy starých malířů. Nekopíruje, ale vytváří moderní variace, zpracovává je znovu podle svého nejlepšího přesvědčení jako ozvěnu setkání s mistrovských dílem. Jsou to jakési odpovědi na témata a umění, které si vysloužily populární přízvisko věčné. Číst jakýkoli rozhovor s tímto umělcem je velmi inspirující, i když nevěříte na jungovské archetypy a že ve světě, který nás obklopuje, ještě pořád zůstala magická tajemství. Fuchs o životě uvažuje jinak (kdo má rád například osobnost Alana Moora, asi by si našel snadno cestu i k Fuchsovi). Své myšlenky komunikuje skrze plátna, na kterých odkrývá stopy starobylých mýtů, jejichž historie a skryté významy mohou vyvolat hlubokou reakci i v moderním člověku.