Používat techniku, která není běžná, věnovat se tématům, která budou vždy daleko za hlavním proudem, specializovat se na černobílou kresbu, která v oblasti designu nikdy nezastoupí barevné ilustrace, a přesto vyletět k úspěchu jako raketa? I to jde, pokud máte k dispozici komoditu Iana Millera – svérázný a zároveň chytlavý styl. Jen si představte počátek sedmdesátých let. Knižní obálky ztratily strohost 60. let, které se rozplývaly v geometrických tvarech, kolážích a pop artu. Místo toho zářily barvami, objevovaly neznámý vesmír, Frank Frazetta se prosadil s Conanem… A do toho přijde Miller se svými těžkými, precizními, strašidelnými kresbami, které někomu připomínají Albrechta Dürera, jinému Heironyma Bosche a třetímu groteskní německý expresionismus.

Překvapí pak, že mu na začátku kariéry ve vydavatelství Panther nabídli zrovna obálky pro H. P. Lovecrafta? Ve stejné době pracoval i na ilustracích pro science fiction (například knihy Raye Bradburyho), ale už tehdy bylo zřejmé, že mu sedne spíš mix fantasy a hororu. Podílel se na několika dílech série Fighting Fantasy, na hře Warhammer a jeho ilustrace vycházely pravidelně v časopisech White Dwarf a Heavy Metal. Pustil se i do komiksu a připravil dva velice zajímavé romány v obrazech – The City od Jamese Herberta a Štěstí v hlavě od M. Johna Harrisona. Nevyhnul se ani nejslavnější fantasy sáze, a to v knihách A Tolkien Bestiary a Characters from Tolkien. Jeho zpracování z obou kolekcí vyloženě bije do očí, protože v jeho podání se Středozemě stala tak temná, jakou dosud nikdy nebyla.

Už v sedmdesátých letech začal pracovat pro filmaře. Oslovil ho Ralph Bakshi, známý režisér animovaných snímků pro dospělé, s projektem Wizards. Zpracování jednoduchého příběhu stojí na protikladech – na jedné straně pestrobarevní hrdinové, skoro dětsky naivní, a proti nim nelítostné hordy s Millerovými hororovými kresbami použitými jako pozadí, s nacistickými symboly a skutečnou válečnou technikou. Společně se oba autoři sešli ještě na počátku devadesátých let, kdy Bakshi připravoval Cool World, kombinaci hraného a animovaného filmu. Přes atraktivní herecké obsazení (mimo jiné Kim Basinger a Brad Pitt) snímek celkově propadl. K filmové produkci se Miller dodnes občas připojí, ať jde o velké či malé projekty – podílel se například na Shrekovi, na snímku Ant Bully (který se u nás hrál pod názvem Mravenčí polepšovna a na kterém je nejzajímavější právě animace) a na filmu MirrorMask, o kterém jsme hovořili, když jsme si představovali Davea McKeana.

Pro Millerovy postavy je typické, že často vykazují znaky jakési umělosti, působí jako mechanické bytosti, skoro jako zástupci z říše hmyzu pod mikroskopem. Černobílé kresby mají sílu právoplatných uměleckých děl, ale Miller k nim dokáže přidat barvy tak, že nepotlačují zásadní liniovou kresbu, ale pomáhají vyniknout přepečlivě konstruovaným strukturám. Na začátku kariéry si oblíbil tuše a barevné inkousty a zůstal jim věrný dodnes, i když časem přibyl do výběru nástrojů i Mac, díky kterému může kombinovat fotografie s tradičně tvořenými obrazy. Přestože se už pomalu blíží sedmdesátce, do důchodu se v žádném případě nechystá. Mezi jeho nedávné zakázky patřily ilustrace pro tarotové karty nebo divadelní projekt The Shingle Dance. Svoji poslední knihu The Broken Novel zpracovává do podoby filmového scénáře a podle dostupných informací se odehrává ve zničeném Los Angeles, kde se zázračně rodí nový život, podobný středověkému světu umění a legend. Miller se tak v kruhu vrací tam, kde začal – k historii a ke starým mistrům gotiky a renesance.