Dnešním článkem zahájíme exkurzi za východní fantasy, od Ruska dál, až do Japonska. Začneme rovnou v srdci asijského kontinentu, u mladého čínského výtvarníka Wei Chena, který je známější pod jménem Lorland Chen. Už jsme si tu představili několik desítek umělců, ale nikdo z nich se ke kreslení nedostal podobnou oklikou. Chen dělal jako dítě svým rodičům těžkou hlavu, často se dostával do konfliktů a do šarvátek. Možná za to mohla i nadměrná pozornost, které se mu dostávalo, protože byl jediným mužským potomkem v rodině. Jeho matka si s ním nevěděla rady, dokud ji nenapadla spásná myšlenka. Aby Chena zabavili a zklidnili, vzali ho na výtvarné kurzy pro děti. Žádný z jeho příbuzných se umění nikdy nevěnoval, takže to byl spíš jen pokus, který ale dokonale zabral.

Chen měl štěstí na skvělého učitele, který byl ke svým žákům dostatečně přátelský a zároveň přísný a důsledný, takže se od něj mohli perfektně naučit základy a bez problémů pokračovat v dalším studiu. Čínské vzdělávací instituce jsou ovšem podobně jako celá společnost hodně tradicionalistické, takže Chena čekalo nepříjemné překvapení, když si vybral Sečuánský institut výtvarného umění (jednu z nejvěhlasnějších výtvarných škol v zemi), kde se chtěl věnovat počítačové animaci. Na tomto progresivním oboru nebyl jediný učitel, který by uměl pracovat s grafickými programy, a pedagogové měli k digitálnímu umění ve velké většině odpor. Navíc v Číně fungují umělecké školy často jako odkladiště pro studenty, kteří neprojevili dostatečné nadání pro užitečnější obory, nebo zkrátka nemají na to, aby chodili na univerzitu. Čtyři roky by byly pro Chena naprosto ztracené, kdyby si včas neuvědomil, že jediným způsobem, jak dosáhnout toho, po čem touží, je naučit se všechno sám. Jeho docházka do školy byla minimální, zato se věnoval samostudiu a když prezentoval své absolventské práce, překvapil tak, že spolu s diplomem získal i zvláštní uznání.

Dnes je situace jiná než v roce 2000, kdy Chen začal studovat, kolikrát dokonce převrácená. Zatímco se klade důraz na technologii samotnou, další důležité aspekty uměleckého díla – historie výtvarného umění, estetická stránka, základy stavby obrazu – jdou stranou. Chen se při své učitelské praxi pokouší vštípit svým svěřencům opačný přístup: že metoda, ať už jde o Photoshop, nebo barvy a štětce, je jen nástrojem, a že duše obrazu leží úplně jinde. Sám úspěšně propojuje orientální a západní umění tak, že kombinuje elementy, které ve vzájemné harmonii podporují a zdokonalují výsledný dojem. Zatímco orientální styl se často ztotožňuje s určitou technikou malby, pro Chena jde spíš o vnitřní podstatu, kterou by měl umělec být schopen vyjádřit jak tradičními metodami, tak těmi nejmodernějšími. Na jeho obrazech, které vznikají výhradně v počítači, se tak projevuje klasické malířství, především západní směry z 19. století, japonská kultura (která ostatně poznamenala všechny oblasti čínského umění), ale inspiruje se i designem počítačových her. Na evropský vkus jsou jeho obrazy možná až příliš líbivé a pestré, výsledek ale usměrňuje odlehčeným realismem, který nepotřebuje dokonalé a naleštěné tvary se všemi detaily (to je spíš doménou některých amerických výtvarníků).

Svůj čas v současnosti dělí mezi stálé pedagogické zaměstnání, ilustrování na zakázku a intenzivní přípravu první autorské grafické novely s názvem The City of Flower Rain. Nespoléhá na to, co je úspěšné dnes. Stále se vzdělává, osvojuje si nové techniky a sveřepě odmítá upadnout do letargie pramenící ze sebeuspokojení. Pokud se mu podaří podobný přístup předat i svým žákům, můžeme se dočkat zajímavých čínských autorů, kteří se budou umět prosadit i na celosvětovém trhu.