Dne 27. června 2018 zemřel během spánku po dlouhé nemoci spisovatel Harlan Ellison, velmistr fantastického žánru s dalekosáhlým vlivem nejen na jeho současnou podobu. Na jeho počest uvádíme článek Jasona Sanforda, jenž si čtenáři časopisu XB-1 mohli v českém překladu přečíst v únorovém čísle letošního ročníku.

První rozhněvaný spisovatel sci-fi

aneb nejen O žánru slovy Jasona Sanforda

Žijeme v časech hněvu. Křik a řev jsou běžné v politických debatách. Urážky a nenávist jsou vnímány jako cesta kupředu. Platíme rozhořčením, a ignorance je naším prokletím.

Jeden autor to předvídal: Harlan Ellison.

Každý fanoušek sci-fi by měl znát Harlana Ellisona, jenž za svou více než šedesátiletou spisovatelskou dráhu napsal přes sedmnáct set povídek včetně klasik jako Nemám ústa a musím křičet, Smrtipták („The Deathbird“) a „Kaj se, Harlekýne!“ řekl Tikytak. Nenazývejme ho ale pouze autorem science fiction. Jeho příběhy se pohybují napříč žánry od sci-fi přes fantasy až k hororu, od detektivek k mainstreamu. Ellison psal slipstream dříve, než tento termín přišel na svět.

Ellison obdržel devět cen Hugo, čtyři Nebuly a spoustu dalších cen. Jeho startrekovský scénář k epizodě Město na pokraji věčnosti je vrcholem seriálu. Z pozice editora svými antologiemi Nebezpečné vize či Další nebezpečné vize proměnil žánr science fiction.

A to jsme se ještě nedostali k dost možná největšímu Ellisonovu dílu – jemu samému. Proslavil se svou hádavostí a zkazky o jeho chování se v rámci žánru staly současně legendárními i nechvalně proslulými.

Například během jakýchsi publikačních neshod Ellison jednou poslal poštou svému vydavateli mrtvého hlodavce, který zůstal v kanceláři přes velmi horký víkend a zanechal místnost zcela neobyvatelnou.

Slavná je také historka o tom, jak se Ellison v hollywoodském klubu postavil panovačnému Franku Sinatrovi a odmítl si nechat celebritou rozkazovat. Svědkem jejich setkání byl autor Gay Talese a zahrnul jej do svého slavného článku „Frank Sinatra má rýmu“, klasiky nového žurnalismu.

A to jsou jen dvě z mnoha historek o Ellisonovi. Jak jednou pravil Robert Bloch, Ellison byl „jediný organismus, jaký znám, jehož přirozeným prostředím je horká kaše“.

Přemýšlel jsem o Ellisonově životě a tvorbě od chvíle, kdy jsem si přečetl jeho novou biografii, Zapálená roznětka: Provokativní život Harlana Ellisona (A Lit Fuse: The Provocative Life of Harlan Ellison) od Nata Segaloffa vydanou nakladatelstvím NESFA Press. Je to jeden z nejlepších žánrových životopisů, jaké jsem četl za dlouhou dobu. Zakládá se na čtyřiceti rozhovorech, které Segaloff s Ellisonem vedl mezi lety 2011 a 2016, dalších rozhovorech s mnoha lidmi, kteří Ellisona znali, a přístupu k rozsáhlým Ellisonovým archivům.

Kniha začíná Ellisonovým narozením v roce 1934 v chudé židovské rodině v Clevelandu. Počátek se soustředí na Ellisonova otce, kterého dvakrát zradila vlastní širší rodina a dovedla ho ke dvěma ztrátám zaměstnání. Ellison považoval tyto rodinné spory za příčinu otcovy smrti ve věku devětačtyřiceti let v důsledku koronární trombózy, jíž se stal svědkem, ale nemohl mu nijak pomoci.

Možná právě rozhořčení nad nakládáním s jeho otcem přimělo Ellisona naučit se rvát a odmítnout ustoupit. Strávil tři semestry na Ohio State University, než mu profesor angličtiny Robert Shedd sdělil, že nemá žádný talent na psaní. Ellison profesorovi řekl, aby šel do prdele, a udeřil ho, čímž ukončil svou akademickou kariéru.

Po celá desetiletí pak Sheddovi jakožto frustrovanému svědkovi jeho literární slávy posílal výtisky všech svých publikací. Jak Ellison později pravil: „Nikdy byste někomu neměli říkat, ať jde do prdele, pokud nejste připraveni své tvrzení na něčem založit.“

Podobný přístup uplatňoval Ellison ve všech oblastech života včetně spisovatelské dráhy.

Segaloffův životopis není objektivním pohledem na Ellisonův život. Vypráví jej z jeho vlastního úhlu pohledu – který se patrně stále měnil. Jak Ellison praví v předmluvě: „Nikdy nelžu, až na chvíle, kdy lžu.“

To vyústilo v dichotomii mezi Ellisonovou extrémní otevřeností o jeho životě a uvědoměním čtenáře, že ne všemu lze věřit.

„Zvolil jste si pro životopis obtížný cíl,“ prohlašuje v knize Robert Silverberg. Vzpomíná na vyprávění známého autora (kterého nechce jmenovat), který byl také Ellisonovým přítelem. Dle Silverberga daný autor praví, že Ellisonovy „údajné vzpomínky jsou zcela nespolehlivé“, s udáním příkladu Ellisonova vyprávění o tom, jak společně cestovali po Státech nákladními vlaky. Dle daného autora se nic takového nikdy nepřihodilo.

Tento rozpor mezi Ellisonovým pohledem a realitou se v Segaloffově biografii objevuje znovu a znovu. Na předávání cen Hugo v roce 2006 předávala Ellisonovi zvláštní cenu Connie Willisová. Na pódiu to vypadalo, že Ellison chytil Willisovou za ňadro – píšu vypadalo, protože neexistuje videozáznam incidentu, a v biografii Ellison slovíčkaří o tom, co se stalo.

Od někoho tak posedlého pravdou, jak o sobě Ellison tvrdí, je to odrazující. Zapálená roznětka je tak nakonec ukázkou toho, jak Ellison vidí vlastní život. Nic víc a nic méně. Ellisonova omezení jsou jeho vlastní. A ačkoli zcela neuznává chyby ve své povaze i tvorbě, stejně jsou k vidění pro každého.

Je-li Ellisonův životopis fascinujícím pohledem na autorův život, ale ne celou pravdou, jak se o něm můžeme dozvědět více? Pro mě je cestou Ellisonovo dílo.

Jednou z nejlepších Ellisonových povídek je Rozpolcený den („Shatterday“) o muži, jehož život se rozdvojí. Pro mě je Rozpolcený den, v němž dva aspekty hlavního hrdiny zápasí o nadvládu nad jeho původní osobností, odrazem Ellisonova života. Jeden z nich nakonec zmizí, zatracen sobeckým životem, který vedl a v němž se nikdy nestaral o ostatní.

Uvažuji, jestli tento příběh může být blíže pravdě o Ellisonově životě než jeho životopis.

Ne že by na tom záleželo. Ellisonovo rozhořčení, požadování být vyslyšen, přesvědčení, že fantastika by mohla být mnohem víc, než čím tehdy byla – to vše změnilo celý žánr a příběhy v něm. Také jsem přesvědčen, že jeho rozhněvání bylo předzvěstí našeho současného světa, kde rozhořčení tak snadno proudí kanály sociálních sítí a publikací.

V Segaloffově knize označuje legenda marvelovských komiksů, Stan Lee, Ellisona jako „posledního rozhněvaného muže“. To ale není přesné. Namísto toho byl Ellison prvním rozhněvaným autorem science fiction. Odmítal být zticha, když byl svědkem nespravedlnosti. Často ale také zbytečně vzbuzoval kontroverzi.

Ellison byl prvním rozhněvaným autorem science fiction. Ale stěží je posledním.

Přeložila Julie Nováková.