Ned Henry má těžký život. Poslední dobou je prakticky denně vysílán do minulosti, obráží tam dobročinné bazary, nakupuje utěráky a probírá se troskami vybombardované katedrály – a to vše jen proto, aby zjistil, kam se poděl biskupův pařízek. Ale i při tak zdánlivě banální činnosti může historik omylem vyvolat poruchy časoprostoru a v důsledku možná i nechat Němce vyhrát druhou světovou válku… Po vřele přijaté Knize posledního soudu k nám americká spisovatelka Connie Willisová zavítala s druhým svazkem volné série Oxford Time Travel, románem …o psu nemluvě. A kdo si myslí, že subžánr časovek je už dávno vyčerpaný a nelze v nich už napsat nic nového, měl by si knihu okamžitě zapsat na seznam povinné četby – Willisová v ní totiž dokazuje, že zdaleka ne všechno už tu bylo a i časovka může být velice zábavná a originální.

S vypravěčem, historikem Nedem Henrym, se setkáváme v okamžiku, kdy v troskách vybombardované coventryjské katedrály pátrá po biskupově pařízku nutném ke slavnostnímu vysvěcení nově rekonstruované katedrály v 21. století. Po více než deseti shozech do minulosti a zpět je vyčerpaný, nevyspalý a velmi sentimentální – zkrátka typická shozová nemoc se vším všudy, včetně narušeného sluchu, omezené schopnosti logického uvažování a dezorientace. Takový člověk si pak snadno může plést čočku a vánočku, začít zaníceně citovat Tennysonovy básně nebo si uprostřed trosek katedrály vylévat srdce nejlepšímu příteli: „Vznešený pse, tys chlupatým zrcadlem, v němž vidíme odraz svého lepšího já, člověka, jakým by mohl být, nezkaženého válkou a pachtěním, nezkaleného…“ Ale když není právě k dispozici nikdo jiný, je Henry v rámci rekonvalescence (a schovávání se před lady Schrapnellovou požadující nalezení biskupova pařízku) vyslán na konec devatenáctého století vyřešit problém kočky, o níž není tak docela jasné, zda je živá nebo mrtvá; problém, který by mohl vyvolat celou kaskádu změn v historii, například změnit výsledek druhé světové války. Viktoriánská doba stále ještě velmi zmateného a unaveného historika zavádí na výpravu po Temži, na záchranu pološíleného profesora, hon na kočku, dýchánky se slečnami jako z dobových románů i první dobročinné bazary vůbec… o tajemně se vynořujícím biskupově pařízku nemluvě.

Už dlouho jsem se u žádné knihy tak příjemně nebavila jako u …o psu nemluvě. Willisová napsala román, který se zpočátku tváří jako lehce humoristická časovka a plynule přejde do vážnější roviny a trochu do detektivky, aniž by čtenáři přišla změna jakkoli rušivá. Humor ale úplně nechybí v žádné části a mnohokrát jsem se při čtení nahlas rozesmála. …o psu nemluvě rozhodně není humoristický román – je to ale román nesmírně zábavný. Především ze začátku Willisová hodně pracuje s tím, že čtenář tuší blížící se pointu, zatímco dezorientovaný hrdina ne, a v průběhu knihy také trousí vtipné a chytré narážky na známá díla dobová i pozdější. Knihu si obzvlášť užijí ti, kteří četli Tři muže ve člunu Jeroma Klapky Jeroma a případně ještě detektivky Dorothy Sayersové a Agathy Christie. Odkazy na literární díla jsou ale spíše bonusem, třešničkou na dortu; i bez znalosti zmíněných autorů vám v …o psu nemluvě rozhodně nic neuteče. Velmi se mi líbilo, jak byla vykreslena samotná katedra cestování v čase. Zatímco ve většině časovek sledujeme hrdiny v bílých pláštích, kteří ze sebe na potkání chrlí čísla a obratem vyřeší každý problém, Willisové se povedlo popsat akademické prostředí tak, jak ho člověk důvěrně zná: Nikdo pořádně netuší, s čím má tu čest, ale když s tím zkusí něco provést, třeba zjistí víc… Máme hezké hypotézy, ale co s nimi, když chybějí data? A zatímco počítačově zdatný člen týmu nadšeně ukazuje výsledky své nové simulace, snažíme se tvářit chytře a přitom zjistit, o čem to proboha mluví a co to všechno znamená. Takové zobrazení cestování časem na mne působilo jako velice osvěžující! O větší realističnosti nemluvě.

Chcete-li si přečíst něco oddechového a zároveň chytrého a propracovaného, …o psu nemluvě je správná volba. Jen škoda, že se člověk dostane ke konci tak rychle. Román, ač téměř pětisetstránkový, utekl jako voda, jako Temže plynoucí ladně ke svému ústí a procházející krajinami bukolického i industriálního rázu, přinesl pobavení i téměř detektivní napětí, sympatické hrdiny lidské i zvířecí, obrazy venkovské idyly i válečného zmaru a zkázy. …o psu nemluvě je jednoduše precizně vybroušený drahokam s mnoha fasetami, z nichž každá nám ukazuje úplně jinou tvář klenotu, třpytící se tolika způsoby jako hladina řeky za slunného letního odpoledne… Tak počkat, jakým způsobem se to vyjadřuji? Musí ze mne mluvit shozová nemoc! Potřebuji okamžitě pořádný spánek, nebo snad ještě začnu citovat Tennysona. Sladké sny plné koček, psů a viktoriánské idyly, milí čtenáři.

Connie Willisová: …o psu nemluvě

vázaná, překlad Robert Tschorn, obálka Markéta Vydrová, 504 stran, 400 Kč