Vleklá a krvavá mezihvězdná válka mezi Mantichorou a Havenem stála miliony životů a oba státy se během ní změnily k nepoznání. Z na obranu zaměřené Mantichory se stalo vzmáhající se císařství a v troskách roztahovačného molochu Lidové republiky Havenu se pomalu a bolestivě rodí stát, pro který nejsou vznešené ideály jen prázdným pojmem. Zatím poslední bitva skončila drtivým vítězstvím Mantichory a zdá se být jen otázkou času (a doplnění prořídlých stavů), kdy její vesmírné námořnictvo přetaví technickou i morální výhodu v naprostý triumf. Jenže v hlubinách vesmíru se vzmáhá hrozba, proti které by byl i spor s Havenem na vrcholu sil jen kamarádským pošťuchováním – hrozba, která oběma stranami manipuluje a manévruje je do střetu, který zahubí všechny zúčastněné…

Honořina mise podvanácté

Aby bylo jasno, David Weber nepíše žádné umění. Nepíše ani nic, co by odvážně překračovalo hranice či by nastavovalo žánru zrcadlo, abychom použili oblíbené rčení. Nikdy s jeho knihami nebudete argumentovat ve společnosti, proč že je ta fantastika vlastně velkou literaturou. Jenže to po něm ani nikdo nechce. Weber si prostě jede ve svém a je v tom nejlepší. A co že je to jeho? Megalomanská vesmírná military. Tedy žánr, kde proti sobě stojí zbraněmi se ježící hvězdolety, vesmírní mariňáci trousí hlášky a kusy těl nepřátel kudy chodí a planety čelí orbitálním bombardováním, když už ne totální anihilaci. I podobný žánr může pochopitelně nabídnout něco víc. Třeba radikální politické názory v klasice Hvězdná pěchota Roberta A. Heinleina (právě tato kniha mu u Michaela Moorcocka vysloužila nenávistné označení kryptofašista) – ke které doporučujeme i její filmovou adaptaci (a ideologicky naprostou antitezi, však za ní stál starý podvraceč Verhoeven) – nebo vietnamskými zážitky Joa Haldemana formované odmítnutí jakékoliv války ve Věčné válce (kterou je zase fajn si doplnit výbornou komiksovou variantou známou i v českém překladu).

Weber nic takového nenabízí. Je to řemeslník, který staví spíše na romantice kapitánů a lodí stojících proti sobě, jak to definovaly série o Hornblowerovi od C. S. Forrestera či Jacku Aubreym od Patricka OʼBriena. Jen je převedl do vesmíru. Jinak je ale vše při starém: námořnictvo plní svou povinnost do poslední kapky krve, obětování za svěřené životy je na denním pořádku, stejně jako střety se zbabělci, nemorálními míroštváči (často v žoldu zrádců) a neschopnými politiky. To vše přiblíženo na osudech Honor Harringtonové; hrdinky, která se z prosté kapitánky malé lodičky vypracuje na největšího stratéga a taktika své doby, velitelku celých flotil a ráznou diplomatku. Série Honor Harringtonová je však dokonalým příkladem toho, že i řemeslo někdy vyroste a vlastně tak nějak mimoděk se stane něčím víc. David Weber je autorem spousty, opravdu spousty knih, ale i ty nejlepší z nich jsou vedle nejslabších honorovek chudí příbuzní. Protože až tady se sešlo všechno v krystalické podobě.

Perfektní hrdinka (navíc ozvláštněna genderově – Weberův vesmír silným hrdinkám vůbec fandí, aniž by z nich dělal mužatky či hormonově nevyvážené chlapy s fistulí), perfektní pozadí (Lidová republika Haven například nabízí sci-fi obdobu toho nejhoršího z výstřelků Francouzské revoluce a stalinovského komunismu – včetně jasných citací ve jménech postav či podzápletek), zábavná odlehčení (telepatické stromové kočky posedlé celerem!!!) a slovy herních recenzí promyšlený „systém boje“. Protože jestli je něco na honorovkách opravdu lahůdka, tak je to podrobný popis vesmírných střetů – skvěle propracovaná taktika, která vždy počítá s fyzikálními zákony, možnostmi plavidel, jak je Weber stvořil, a případné vychytávky velitelů a velitelek nikdy nevypadají jako deus ex machina, ale dávají prostě smysl. A do tohoto základu zapadají jednoduché, ale žánrově věrné charaktery, díky kterým všechny ty praskající a vybuchující překážky, ztráty výkonu a čím dál víc se blížící zkáza ždímají emoce účinněji než videa malých koloušků. Patos, ano, ale skvěle podaný a prodaný.

Jsou na kolenou, ale neví o tom!

Protože tady nastupuje to řemeslo. Weber výborně využívá kontrastu mezi až naturalistickým líčením vesmírného inferna a romanticky pojatými (kladnými i zápornými) postavami. Zároveň velmi dobře ví, v čem je silný a co jeho série potřebuje. Během času Honor nabrala (a zase se zbavila, často nemilosrdně a šokujícím způsobem) stovek postav a dosáhla opravdu megalomanského záběru (krom hlavní série existují ještě dvě vedlejší, které se s hlavní prolínají a často jí připravují půdu) a řada povídkových sbírek otevřených i dalším autorům. Aby se čtenář mohl orientovat, dopřává mu Weber hodně konverzačních pasáží, kde politici, obchodníci a členové námořnictev bilancují, propočítávají možnosti, kalkulují… je to vlastně hodně exaktní, opět není prostor pro nějakou psychologii a ke slovu se dostávají jednoduché žánrové vzorce, ale díky už zmíněnému promyšlenému politickému a takticko-strategickému pozadí je to napínavější než aktuální rozbory na CNN.

Osobně se na to těším dnes stejně jako na samotné válečné scény. A tak mi vůbec nevadí, že poslední knihy série se stávají až jakýmsi komentovaným zpravodajstvím. Honořina mise je například věnována několika měsícům a rozhodně nesměřuje k nějaké spektakulární bitvě, jak bývalo zvykem, ale prostě odvypráví, co se stalo mezi dvěma daty. Což neznamená, že by se nám nedostalo tradiční porce emocí a zamačkávání slziček za padlé, které jsme znali mnoho let a knih. A když pak v závěru panovnice Mantichory, připravené zákeřným útokem o skoro všechny válečné výrobní kapacity a miliony vyškolených odborníků, prohlásí, že se jejich nepřátelé mají na co těšit (protože na rozdíl od nich Mantichořani nevědí, že jsou na kolenou), tak se prostě jen tetelíte blahem nad tím peklem, které přijde v dalších dílech. Zvlášť když se konečně otevírá cesta pro ďábelské spojenectví s Havenem.

Prostě se změnila vypravěčova strategie, nikoliv kvalita. Teď už nelze gradovat každou knihu jako v počátcích, kdy Honor strážila zapadlé soustavy s hrstkou podřízených (pokud chcete samostatně fungující romány, zkuste první dva díly, které jsou ve své žánrové čistotě podezřele blízké genialitě). Pokud toto akceptujete, je Weber dokonalým odpočinkovým čtením, jehož pravidelnou dávku šesti set stran (a víc) slupnete přes víkend – což je ověřeno pokusem. S blížícími se dovolenými hodně dobré doporučení, nemyslíte? Zvláště když je u Webera ve vesmíru vážně horko…

 Recenze převzata ze serveru Knihožrout.