Přestože není tento cyklus primárně určen komiksovým kreslířům, dnes uděláme výjimku, a to zcela oprávněně. Frankenstein Mary Shelleyové je jednou z klasických knih hororu a nikomu se nepodařilo tak úspěšně převést její atmosféru do vizuální podoby jako Bernie Wrightsonovi. Legendární komiksový autor zahájil svou kariéru záhy, už v šedesátých letech, a coby dvacetiletý uzavřel smlouvu s DC Comics. Proslavil se postavou Bažináče (The Swamp Thing), kterou  vytvořil spolu se spisovatelem Lenem Weinem a ilustroval prvních deset čísel této série. Přestože to byl jeho první úspěch, časem cítil zklamání, hlavně z toho, jak jeho práce vypadala vytištěná v posledním vydání, a začal přemýšlet, co dál.

Nakonec odešel k Warren Publishing, pro něž vytvořil řadu adaptací příběhů H. P. Lovecrafta a E. A. Poea. Když se dostal k práci na sérii The Muck Monster, bylo to ve stejné době, kdy se rozhodl zpracovat Frankensteina. Věc se stala jeho srdeční záležitostí a strávil nad ní sedm dlouhých let, protože nešlo o placenou zakázku. Bylo to jen jeho touha zachytit milovaný příběh tak, jak si sám přeje, bez omezování od jakéhokoli vydavatele. Vědomě se inspiroval starými knižními ilustracemi z 19. století, zejména pak Franklinem Boothem, pokusil se maximálně zachovat kouzlo starých dřevorytů. Velkoformátové kresby fascinují technikou s množstvím detailů a hloubkou. Vypracoval tu k dokonalosti svůj černobílý styl, který se stal jeho značkou. Když nabídnul jejich vydání, odmítnul v nich dělat jakékoli změny. I proto se v roce 1983 nezařadil do běžné distribuce a kniha s původním textem Shelleyové se stala spíš raritou. Až k výročí čtvrtstoletí od vydání se dočkala kvalitní reedice.

Kromě nálepky výjimečného výtvarníka mu Frankenstein přinesl i jednu komplikaci. Během práce na něm si vypěstoval alergickou reakci na nikl. Z tohoto materiálu jsou vyrobeny kovové součásti štětců, které drží pohromadě jejich vlasy nebo štětinky. Zprvu šokován zjištěním, jak velkou překážku by to mohlo znamenat v jeho práci a několika neúspěšných pokusech o řešení problému přišla s prostým návrhem jeho tehdejší manželka. Od té doby mu nechybí lahvička laku na nehty, kterým pokrývá kovové součásti kreslířského vybavení. V devadesátých letech jeho kariéru postihla ještě jedna nepříjemnost, kterou si vyčítá dosud jako vlastní hloupost. Zlomil si na náledí zápěstí a od té doby má problémy s jeho ohebností. Jako mnoho autorů, které milují čtenáři pro jejich dřívější práce, i on se občas potýká s dotazy, proč už nejsou jeho díla tak chytlavá jako předtím. Naštěstí Wrightson nepatří mezi lidi, kteří by dělali z komára velblouda a bere to jako normální součást života umělce. Dávno má za sebou roky, kdy byl schopen se naprosto oddat práci, nejíst, nespat a hodiny být ponořen do kreslení. S věkem odcházejí bláznivá léta, jako ta, kdy spolu s dalšími třemi kolegy a kamarády založil vlastní studio (s extrémně nápaditým názvem „The Studio“) a považovali se za hvězdy skoro tak úžasné jako Beatles. S humorem však dodává, že pak se někdo musel automaticky ujmout role Ringa – a že ji plnil se svými ujetými a strašidelnými obrázky rád.

Wrightson střídal období, kdy pracoval na komiksech a kdy třeba navrhoval plakáty a další grafickou práci, protože nechtěl zůstat u jednoho druhu činnosti, což by hrozilo uměleckým vyhořením. Časem se začal uplatňovat také u filmu. První byli Krotitelé duchů, pak třeba Spiderman (i když nakonec pro design hlavního padoucha Zeleného goblina nebyly jeho návrhy použity), na Ghost Riderovi (také tady bohužel jeho práce skončila už před natáčením, když se původní režisér s projektem záhy rozloučil). Naopak si užil spolupráci na snímku Mlha podle Stephena Kinga, což je jedna z jeho vůbec nejoblíbenějších knih.

Komiksy hltal už jako malé dítě, na rozdíl od mnohých však vždy preferoval ty strašidelné před příběhy superhrdinů. Protože mu přišly víc uvěřitelné. Protože mu mrazení v zádech říkalo, že se něco takového může stát. Protože v tom je kouzlo hororových vyprávění.