V České republice se pořádá minimum výstav, které by měly něco do činění s hororovými tématy. Výjimkou byla velká retrospektiva H. R. Gigera a sem tam se objeví nějaká menší akce. Na přelomu roku 2010 a 2011 proběhl v České republice jeden z nejzásadnějších výstavních projektů poslední doby, který se věnoval dekadenci ve výtvarném umění. Na úroveň prezentovaných děl mohl mít každý svůj názor, ale mnohem zajímavější je, jakým způsobem tu byl ukázán průnik původně okrajových témat do kulturního mainstreamu. To se týká i inspirace hororem. Na výstavě se tak člověk mohl setkat s hračkami pro děti podle hrdinů filmů Tima Burtona, s přízraky oběšenců, se skulpturou vytvořenou z lidských kostí nebo s potoky krve crčícími z dívek, které jakoby vypadly z módních časopisů.

Jednou z největších hvězd, které se této přehlídky s názvem Decadence now! účastnily, byl Joel-Peter Witkin, fotograf, který si vydobyl své renomé právě šokujícím obsahem scénicky komponovaných děl. Pohybují se na hranici mezi hororem a surrealismem, co jim však dodává další zneklidňující rys je to, že na nich používá reálné lidi a jejich části. Zabývá se tělesně postiženými či sexuálně odchylnými jedinci, kteří mu stojí jako modely v parafrázích na slavné klasické obrazy nebo jsou sami objektem autorova zájmu. Ještě další krok k extrému se objevuje na zátiších, v nichž mají svou roli části lidských těl položené mezi mísy s ovocem a vázy s květinami. To, co si mnoho hororových malířů jen představuje, zde dočasně, po dobu tvůrčí fáze, opravdu existuje. Witkinův zájem o ošklivost, rozklad a smrt je až perverzní, přestože on sám by se takové charakteristice rozhodně bránil. Typickým paradoxem je, že zatímco na jedné straně nemohl v domovských Spojených státech vytvořit některé fotografie obsahující lidské pozůstatky (překročení zákonů se vyhnul tak, že je uskutečnil v Mexiku), jiná jeho fotografie inspirovala prezentaci módní kolekce světově uznávaného návrháře.

Autoři výstavy uvedli, že dekadentní umění otevírá „diskuzi k celé řadě klíčových témat jako odcizení, ošklivost, krása, halucinace, smrt, pornografie, násilí, drogy, nemoc, šílenství, která formují základní otázky současné kultury a společnosti“. Což zní sice pěkně, ale všechno tu už tak nějak bylo, a navíc krváky, drogovou problematiku nebo rozkládající se mrtvoly dneska běžně najdeme třeba v televizních seriálech (a často v podstatně přesvědčivějším podání). Stejně jako v mnoha jiných oblastech se i v umění stává zvykem, že je třeba být především značkou, známým jménem. A toho se velice jednoduše dosahuje právě zájmem o tabuizovaná nebo hraniční témata. Vždyť kolik klasických hororových postav a prvků už bylo „vykradeno“ a stal se z nich úspěšný obchodní artikl? Vznikají celé odborné studie, které se zabývají například tím, jak se z nemrtvých strašidelných bytostí staly hlavní postavy televizní, literární nebo filmové zábavy a součást teenagerovské kultury.

Ještě před sto lety se diváci od obrazů s šokujícím nebo nestandardním obsahem či technikou odvraceli (stačí vzpomenout na první výstavy impresionistů a další salóny moderních nastupujících směrů, kterým se dostávalo opovržlivého přijetí jak u kritiků, tak u běžného publika). Dnes se naopak provokativnost a neobvyklost, když se jde na výstavu současných umělců, očekává. Pak ať se někdo pokouší rozlišit, co je umění a co se jen umělecky tváří… Možná, že za dalších sto let si budou naši potomci ťukat na čelo právě u výtvarníků typu Witkina, pokud v té době jeho jméno nebude už naprosto zapomenuto. Umělci mohou mít intenzivní zájem na prolamování jakýchsi tabu a mít subjektivní pocit, že se jim to daří. Když ale útok na tyto hranice zahájí celá armáda, výsledkem bude jen to, že je absorbují a zploští. Hororový žánr není jejich jedinou obětí.

Witkinovy fotografie: http://www.edelmangallery.com/witkin.htm