Japonský horor má tak silnou a dlouhou tradici, že by byla škoda ho v tomto seriálu vynechat. Koho však vybrat z dlouhé řady úspěšných malířů? Volba padla na mladou hvězdu jménem Fuyuko Matsui. Ve své práci se odvolává a navazuje na minulost japonského umění, je tedy vhodným kandidátem pro rychlý výlet do této východní země. Nejen vhodným, navíc i dostatečně atraktivním. Vždyť kolik hororových malířů svým zjevem a prací zaujme natolik, že jsou zvoleni osobností roku a stanou se tváří na obálce módního časopisu, nebo je podporuje tak movitá firma jako Rolex? Přitom vše začalo setkáním se snad nejslavnějším obrazem na světě, s da Vinciho Monou Lisou. Její kopie totiž visela v knihovně patřící k základní škole a malou žačku vysloveně uhranula.

I když se zpočátku Matsui chtěla věnovat studiu západního umění, nakonec se rozhodla jinak. Patří k té větvi japonských výtvarníků, která se drží tradičních technik a materiálů (směr se označuje termínem nihonga). Všichni z nich prošli studiem výtvarného kánonu starého několik set let, používají tradiční barvy a hedvábí jako podklad. Jde o postupy velmi precizní, kdy je každý tah štetce dopředu naplánován na základě velkého množství detailních skic. Autor, který se tomuto stylu oddá, musí přijmout sebekontrolu za svou přirozenost. Pokud se zdá tento přístup omezující, opak může být pravdou. Nastavení hranic a vypilování stylu dává prostor výtvarníkově imaginaci a plnému soustředění na obsah sdělení. Současní autoři toto dědictví na jedné straně akceptují, respektují a tvrdě se učí jeho postupům, na straně druhé do něj zavádějí motivy, které v něm nikdy dříve nebyly. Tím jej udržují stále aktuální a zajímavé. Místo klidných krajin a křehkých květin Matsui zpracovává se stejnou jemností podstatně odlišná témata – strach, smrt, přerod, šílenství nebo yūrei, ztracené duše, které nemají ani po zániku fyzického těla klid.

Japonsko je dnes zaplaveno produkcí, která hraje na notu touze po milém a sladkém, možná až dětinském zpodobnění reality (stačí si vybavit například styl manga, který se z ostrovního státu rozeběhl do celého světa). Přitom v minulosti se objevovaly velmi často spíše opačné sklony. Matsui říká, že je třeba znovu probudit smysly, které jsou otupené současným životem, a že strach je potřebným stimulantem vnímání naší fyzické existence a tedy i bolesti. Právě ta hraje velkou roli na jejích plátnech. V delikátně provedených barvách a technice se z jejích obrazů na diváky dívají pološílené postavy, těla s otevřenými vnitřnostmi nebo ženy pronásledované děsivými přízraky. Velice často jde o variaci a současný pohled na nějaké starší dílo nebo i nauku, filozofickou či náboženskou s klasicky dominantní rolí mužského prvku, tak, jak je dnes vidí moderní japonská žena.

Přestože její obrazy mohou působit šokujícím dojmem, odmítá, že by podobná snaha stála v prvním plánu. Naopak, jde jí jen o „realizaci“ temných myšlenek, které každý z nás někdy má a které se snaží potlačit. Pro ni je důležité, aby jejich prostřednictvím navázala rozhovor s divákem. Proto také na některých obrazech není na první pohled jasné, čím jsou znepokojující, až soustředěná pozornost odhalí, kde je něco v nepořádku.

Na začátku letošního roku se konala její retrospektiva, shrnující 10 let tvůrčí činnosti, a aktuálně připravuje svůj první krátký film. Její práce je důkazem toho, že hororová témata nemusí vždy vyžadovat silně expresionistický styl a křiklavé barvy, navíc mohou rozeznívat další otázky společenské nebo ideové. Ale hlavní je odezva v pocitech diváka: „V období Edo se věřilo, že zavěšení obrázku ducha v domě, jehož majitel odcestoval, mohlo odradit zloděje, aby se do něj v době jeho nepřítomnosti vloupali. Moje strašidelné obrazy jsou stejné. Svým způsobem mají tuto sílu vyhánět zlé přízraky.“