„Představte si, že by Pippi dlouhá punčocha a švédský filmový režisér Ingmar Bergman měli společně dítě. To bych byla já.“ Těmito slovy sama sebe popisuje Mia Mäkiläová, 33letá Švédka, která se ve světě výtvarného umění prosadila díky svému originálnímu stylu. Koncept jejích prací je poměrně jednoduchý, přesto působivý a ostrý jako žiletka. Inspiraci hledá jako všichni umělci ve svém životě, ale stejně tak brousí po internetu, kde lze objevit obraz dnešní doby ve všech jejích absurdních detailech. Internet jako svobodný prostor, ve kterém lidé mohou pod ochranou anonymity zveřejňovat svoje nejtajnější touhy, zájmy a perverze, je pro autorku stejně důležitý jako vlastní zkušenosti nebo imaginární osudy, jež vymýšlí pro anonymní osoby ze stockholmského metra.

Zatímco zpočátku se věnovala vyloženě hororovým tématům (a směřovala k subkultuře zvané gothic), v současné době odlehčuje svoji tvorbu směrem k pop-surealismu. Charakteristické masky a křečovité úsměvy s vyceněnými ostrými zuby sice zůstaly, ale dnes jsou její obrazy o něco veselejší, „růžovější“ (jde už spíš o styl lowbrow, o kterém jsme hovořili v článku o Chrisu Marsovi). Co se však nemění, je vymezení námětů v kontradikci – vtip vůči smutku, empatie vůči znechucení, strach vůči živočišné síle. Kombinuje všechny do tvaru, který by se dal nejlépe popsat slovem groteska. Právě tohoto spojení zdánlivě nepropojitelných prvků si její fanoušci cení nejvíce.

Jak to už u krutého nebo drsného žertu bývá, nesedne každému. U Mäkiläové lze možná cítit i prvek znesvěcení nebo pošpinění, například u starých fotografií, které „znehodnocuje“ svými zásahy. Silná inspirace viktoriánskou érou je jedním z obvyklých znaků, díky kterým je tato umělkyně snadno rozpoznatelná. Dalším specifickým cyklem obrazů jsou díla navazující na klasické mistry, zejména na Hieronyma Bosche. V současnosti se věnuje spíše „růžovým příšerám“, které s sebou opět přinášejí vnitřní rozpor ve sladké barevnosti, sexuální frustraci a maniakálním šklebu.

Stejně jako jsou pestré zdroje, z nichž čerpá náměty, rozličné jsou i techniky, které používá. Od tradiční malby olejovými barvami přes kresbu k digitální fotografii. Navíc všechna tato média ráda míchá dohromady. To jí dává nejpestřejší výrazovou škálu, jakou potřebuje. Mäkiläová nikdy nenavštěvovala uměleckou školu, svůj styl si vypěstovala sama na základě vlastního, nejhlubšího nutkání po vizuální ventilaci myšlenek.

Protože je autorka dle všeho velmi živou osobností, tyto proměny představují pokusy zachytit všechny důležité změny a stavy, jimiž prochází. Tvoření coby způsob, jak se vyrovnat s negativními stránkami života, doporučuje všem začínajícím výtvarníkům a zdůrazňuje, aby se také nebáli tyto věci zobrazovat. Po překonání prvních zábran se dostaví pocit svobody a uvolnění, ale také zjištění, že se před nimi objevily další výzvy. Což je posláním umělecké práce ve všech oborech – nikdy se nezastavit a neustrnout tam, kde se člověk cítí nebezpečně komfortně.

Blog: http://www.miamakila.com/blogg

Domácí stránka: http://www.miamakila.com/