Nečekaný talent má i dnes, navzdory veškeré globalizaci a konkurenci, která v každé oblasti poměrně k tomu roste, šanci prosadit se i na mezinárodní scéně, ačkoli by tomu jeho domovské podmínky nikdy nenasvědčovaly. Santiago Caruso, teprve třicetiletý argentinský malíř a hlavně ilustrátor, který žije v Buenos Aires, je toho příkladem. Mluví se o něm jako o jednom z největších výtvarných objevů současné Latinské Ameriky. Zatímco v přechodzím díle jsme psali o tom, jak Zdzisław Beksiński neměl rád, když jej řadili k symbolistům, Caruso se k nim a jejich stylu, který obsahuje prvky mytologické, idealistické i snové (přečasto s důrazem na jejich osobní význam pro autora) programově hlásí. A nejen k nim, ale k celé estetice umění konce 19. století a jeho vplynutí do století dvacátého.

Dokonce když byl v jednom rozhovoru dotázán, kterého umělce by chtěl potkat, kdyby měl tu možnost, hned ho napadli dva nežijící malíři původem z Čech – Alfred Kubin a František Kupka. S uvedenou epochou souvisí i další kulturní vlivy, které jeho výtvarný projev utvářely, např. dekadentní literatura, prokletí básníci, gotické romány a německý filmový expresionismus. Prvním bezprostředním setkáním s hororovým žánrem pro něj byly povídky E. A. Poea. Jejich zvláštní atmosféra plná záhad, podivna a tragických osudů v něm zapálila zájem o temná témata. Čas, který věnoval později samostudiu evropských malířů, se zúročil nejen vytříbením techniky, ale odhalením dalších typickém okruhů, které stály převážně mimo zájem tehdejší majoritní části výtvarného publika – okultismus, mystéria, lidi na okraji společnosti. Dokonce by při prvním pohledu na některé Carusovy práce mohl divák zaváhat, zda nejde o díla stará jedno století.

Carusův zájem o spojení slova a výtvarného díla má několik příčin. Tou osobní je, že sám píše básně, které pak s ilustracemi tvoří jeden celek. Obraz pojímá jako vyprávění příběhu, zpodobnění něčeho, co četl, co se stalo, nebo jako osobní interpretaci napsaného a dialog se spisovatelem. V neposlední řadě při volbě profesionální dráhy hrála svou roli i záliba v komiksových časopisech (na prvním místě jmenuje Cazadora). Na tu se vydal roku 2001 a za své nejdůležitější práce považuje publikace El Horror de Dunwich (Dunwichská hrůza) z pera H. P. Lovecrafta, La Condesa Sangrienta (Krvavá hraběnka) o Alžbětě Báthoryové od argentinské básnířky Alejandry Pizarnikové a The Monk and the Hangman´s Daughter (Mnich a katova dcera) od Ambrose Bierceho, které všechny vyšly v nakladatelství Libros del Zorro Rojo a které jej učinily celosvětově známým. Mimochodem, Dunwichská hrůza s jeho výtvarným doprovodem vyšla v roce 2008 také u nás. Podílel se také na bibliofilských lahůdkách, výpravných knihách, které jsou samy o sobě uměleckým klenotem, např. The Peacock Escritoire (nejlépe lze přeložit asi jako Paví escritoire) od Marka Valentineho nebo Tarshishim: Tears of the Gods (Taršišim: Slzy bohů) od okultisty Rona Weighella. Přestože často pracuje s textem autorů, kteří již zemřeli, nebo těmi, kteří se příliš nevydávají, v loňském roce navázal úzkou spolupráci se současným španělským spisovatelem Ángelem Olgosem.

Bude zajímavé sledovat, kam se tento mladý umělec posune za pět, za deset, za dvacet let. Možná se oprostí od výrazného vlivu starého umění a vyrazí směrem, který dosud neprobádal. Bohužel, jako většina ilustrátorů, také on se musí podřizovat vkusu nakladatele a čtenářů, na jejichž přízni je finančně závislý. I proto si Santiago Caruso někdy zahrává s myšlenkou na založení vlastního nezávislého vydavatelství, které by mu umožnilo publikovat a podílet se jen na věcech, které mu jsou blízké. Oficiální stránky autora najdete na adrese: http://www.santiagocaruso.tk.