V roce 2005 stanuli u soudu dva mladíci, aby si vyslechli rozsudek za vraždu jednoho z nejvýznamnějších moderních polských výtvarníků Zdzisława Beksińského, za níž údajně stálo odmítnutí žádosti o peněžní půjčku. Tento skoro absurdní důvod uzavřel osud umělce, který nikdy netoužil po popularitě, přesto se stal známým za hranicemi domovského Polska a v době striktního mocenského rozdělení světa i na Západě. Stalo se tak díky obdivovatelům a podporovatelům, kteří pořádali výstavy a prezentovali jeho dílo, zatímco Beksiński zůstával uzavřen ve svém ateliéru, daleko od blesků fotoaparátů a dotěrných otázek. Když už se přeci jen nechal přesvědčit, aby se ke svým obrazům vyjádřil, neopomněl s nadsázkou poznamenat, že celé malování nepovažuje za nic světoborného, a co víc, za naprosto neužitečné počínání.

S tím by jeho příznivci rozhodně nesouhlasili, ale on se na věc díval tak, že život by stejně dobře mohl zaplnit jakoukoli jinou činností a její hodnota by byla stejná. Celým svým přístupem tak zůstal pro většinu z nich záhadou i on sám. Nepovažoval totiž ani za důležité dávat svým obrazům názvy a zásadně odmítal, aby byl považovaný za symbolistu, surrealistu nebo řazen do jakékoli jiné skupiny. Beskinski tvrdil, že inspiraci čerpá pouze ze své fantazie, že se nenechává inspirovat žádnými malíři a že se ani nikdy hlouběji nezabýval studiem dějin umění. Při práci se vždy obklopoval klasickou hudbu. Nesloužila pouze jako hradba mezi ním a světem venku, ale inspirovala ho svou schopností zprostředkovat čistý spirituální zážitek, v němž se posluchač „rozpustí“ a prožívá pouze své emoce. Sám říkal, že nejlepší věci vytváří, když na ně vůbec nemyslí. Stejně tak odmítal jakoukoli práci na zakázku s tím, že už jen ta myšlenka svazuje jeho autorskou svobodu a nedovoluje mu něco takového přijmout.

Ze začátku kariéry se věnoval fotografii a abstrakci, v 60. letech 20. století naplno rozvinul svoji propracovanou kreslířskou techniku, jejímž hlavním tématem se stala lidská postava. Jeho nejznámější věci vznikly v letech sedmdesátých a osmdesátých, kdy přešel k olejomalbě, a protože svůj výtvarný rozvoj nikdy nezastavil, v pozdějších letech přesedlal na počítačovou grafiku. Postavy a prostředí, které zobrazoval, vycházejí sice z reality, ale je zřejmé, že tato realita není naše, všední, ale ta, která existuje v mysli malíře. Použité detaily a struktury odhalují jejich fantazijní nebo snový původ. Opakují se tytéž typické prvky – kříž ve tvaru T (jeden takový vytvořil v nevadské poušti jako památku na malíře ještě v roce jeho úmrtí výtvarník Todd Lovering), případně i se spasitelem, který sám podléhá zkáze, opuštěné hřbitovy a chrámy, pavučiny a netopýří křídla, fyzická vášeň a krása těla, ale i lebky, postavy vyhublé na kost, zánik, rozklad a smrt.

Beksiński pokládal za nesmyslné, aby se logikou racionálního pohledu nebo s očekáváním skrytého příběhu někdo díval na jeho obrazy. Ty by měly být přijímány bez jakýchkoli očekávání a myšlenek, tak, jako se např. dítě na něco dívá poprvé. Oslovují ho barvy, tvary, struktury, a promlouvají k němu svojí vlastní řečí, vzniká komunikace, ke které nejsou zapotřebí slovníky a příručky. Beksiński neměl rád přístup převážné části publika, kdy milovníci umění po galerii pobíhají s výkladem v ruce a místo toho, aby se zastavili a nechali na sebe působit sílu obrazu samotného, hledají vysvětlení – které není nikdy správné, protože v Beksińského případě jej do díla ani autor nevkládal. Je to opět ten lidský mozek, který nechce nechat žádnou záhadu neodkrytou, který hodlá proniknout a odhalit vše, s čím se setkává. Luštění hádanek je pro něj potěšením – a Beksińského dílo se je zdá nabízet v nepřeberném množství a poutá k sobě i po smrti umělce další a další příznivce.

Nezapomeňte navštívit oficiální stránky výtvarníka – http://www.beksinski.pl/.