Jedna z nejslavnějších vět filmového hororu otevírá dnešní téma, které je tak jednoznačně dáno – umělý člověk. Pokusy o jeho stvoření, o opakování zázraku života, se nepohybují jen v oblasti starých mýtů. Stačí se v proudu dějin zastavit na skok u nás v Čechách a vzpomenout rudolfinskou dobu, na alchymické pokusy o výrobu homunkula nebo židovskou pověst o golemovi. Když v roce 1818 vyšel anonymně Frankenstein – literatura byla tehdy přesycena gotickými romány plnými záhad a kouzel -, přinesl něco úplně nového. Brian W. Aldiss dílo Mary Shelleyové označil za první regulérní sci-fi, a to z dobrých důvodů – oživení umělé bytosti je vědeckým experimentem, nikoli náhodou nebo magií, celý proces je pečlivě naplánován a výsledek se podobá svému stvořiteli víc, než by se jemu samotnému líbilo.

Jak je všeobecně známo, termín robot uvedl do světového slovníku Karel Čapek ve hře R.U.R. napsané v roce 1920. Přestože za vznik samotného pojmu vděčí svému bratrovi Josefovi, koncept robotů, kteří se stanou nezávislými na člověku a vykročí do buducnosti jako nové lidstvo, náleží jen jemu. Z pohledu dnešního zažitého členění bychom je spíš označili za androidy, vizuální nápodoby lidí. S termínem android přišel poprvé August Villiers de l’Isle-Adam v roce 1886 v knize L’Ève future (Budoucí Eva), která byla udajně i zfilmována v roce 1896. Jde o milostný vztah člověka k umělé ženě, ovšem pojatý jako ironie a kritika, s výraznými prvky mužské nadřazenosti a plující v proudu dobové dekadence. Do kompletního výčtu vazeb člověk-stroj chybí ještě kyborg. Člověk vylepšený umělými součástmi se v literatuře objevil už v roce 1879 v povídce Edwarda Page Mitchella The Ablest Man in the World (Nejschopnější člověk na světě). Představil v ní malý přístroj, daleko dopředu předjímající smysl a funkci počítačů, který je možné zavést do lidského mozku. Samotný termín kyborg se však objevil až na počátku 60. let 20. století a to v čistě vědeckých souvislostech.

Ze všech starých legend o stvoření umělého člověka se ve filmu objevila jako první ta o Golemovi, nejdříve v roce 1915 a nedlouho poté ve filmu Paula Wegenera z roku 1920, v němž byla pražská pověst o ochránci židovského města zasazena do expresionistických kulis. Jak velký je rozdíl mezi touto neohrabanou figurínou z hlíny a robotem, který se objevil o sedm let později ve slavném filmu Metropolis od Fritze Langa – perfektní napodobenina živé dívky, která vede revoluci dělníků a kterou je třeba nahradit, eliminovat a udržet staré pořádky. Mimochodem, Metropolis lze s podporou přijatelných argumentů nazvat prvním kyberpunkovým filmem. Obsahuje totiž některé klasické prvky: lidi spoutané technologií, propojení člověka a stroje (nejen transmise Mariiny duše do její repliky, ale třeba mechanická ruka doktora C. A. Rotwanga), úzká elitní komunita, která ovládá celou společnost, proti níž se bouří zotročené nejnižší vrstvy.

Vraťme se však ještě k Frankensteinovi. První film na motivy tohoto románu byl natočen už v roce 1910, nikdy se však nedočkal takové slávy jako snímek s Borisem Karloffem, který se stal ve své roli kulturní ikonou. Opět není potřeba příliš tápat v tom, proč byl tak úspěšný. Nešťastné monstrum, které má obrovskou sílu, ale je ovládáno svými emocemi a je nezvladatelné jako dítě, nezná společnost a její pravidla. Nezodpovědným stvořitelem je hozen do vody jako neplavec, co se má pudem sebezáchovy dostat na souš. Stvoření, které si nikdy nepřálo být oživeno, tak v kličkách násilí a nepochopení pokračuje na cestě k tragickému konci.

Hrdinové autorů fantastiky při snaze o stvoření nového života pravidelně selhávají, buď se jim jejich výtvor vymkne z rukou, anebo pravidlo příčiny a následku rozjede nezastavitelný rychlík, který vybočí z plánované trasy a pod koly semele i svého duchovního otce. Tomu, jak absurdně se mohou původní záměry pokřivit, se budeme věnovat v příštím díle.