Ocenění

O životě a smrti s Janou Rečkovou… (rozhovor)

Autor | Aktuality | Středa 25 Duben 2018 20.00

Odchod Jany Rečkové, jakkoli snad očekávaný, nás všechny zastihl nepřipravené. Na něco takového se lze připravit jen stěží. Jana byla báječný člověk, silný, vytrvalý a odvážný. Její knihy a povídky vždy vybočovaly ze zajetých kolejí, mísily různé žánry a postupy, hledaly nová území, která si jejich autorka přála podmanit. Snad proto je bohužel nikdy nepotkal bouřlivý úspěch, přestože si Jana jistě získala srdce mnoha čtenářů. Kvalitu její tvorby, ať už autorské či překladatelské, však popírat nelze. Právem si tak v roce 2017 vysloužila cenu pro velmistryni žánru a letos i nominaci na Cenu Akademie SFFH za zásluhy, kterou snad obdrží alespoň posmrtně, jak pevně doufáme. Jana nás v našich myšlenkách ještě dlouhá léta neopustí a jsme rádi, že pro všechny, kdo na ni vzpomínají stejně, máme její slova zachycená v jednom z posledních rozhovorů…

Jana_Reckova_ve_stromu

Jak vzpomínáš na své autorské začátky?

Začínala jsem v roce 1989, kdy mi těžce onemocněl syn. Jel do nemocnice a já mu slíbila, že pro něj napíšu sci-fi. Napsala jsem mu ji a pak ještě dalších asi deset románů, které samozřejmě nestály za nic. Postupně jsem se ale učila. Pak jsem se přes Oščádalův workshop snažila publikovat, ale tehdy pro české autory podobná možnost takřka nebyla. Museli jsme volit anglicky psané pseudonymy (pozn. – Svět nezrozených drahokamů, ps. Joanna Railly, Saga, 1996). První knížka pod mým jménem vyšla až v roce 1999 (pozn. – Syndrom malé mořské víly, Grada, 1999). Potom mi vyšly další dvě a následovala delší pauza, protože mé knihy nebyly nijak zvlášť úspěšné (pozn. – Mezi slovem a mečem, Straky na vrbě, 1999 a Král je malý, Netopejr 2000).

Na co jsi z tvé vlastní tvorby opravdu hrdá,

pokud si to tedy vůbec troufneš sama hodnotit?

Nevím, těžko říct. Stěží můžu být na něco hrdá, když žádná z mých knížek neměla nějak zvláštní úspěch. Zdá se mi, že nejlepší, co jsem napsala, je trilogie Údolí žalozpěvu (pozn. Triton, 2008 až 2009), kterou považuji za opravdu zdařilou směs science fiction a fantasy. A pokud si to čtenáři najdou, snad zjistí, že to za přečtení opravdu stojí.

Jak se z tvého pohledu změnil

český knižní trh za dobu, po kterou publikuješ?

Dnes jsou samozřejmě úplně jiné možnosti publikování. Především vůbec nějaké jsou. Když jsem začínala, tak téměř žádné nebyly, což je obrovský rozdíl. Dnes už znám nakladatele, takže vím, že jim mohu svou práci poslat a někdo z nakladatelství, ať už sám nakladatel, nebo někdo z jeho zaměstnanců, si to přečte. Pak mi to buď hodí na hlavu jako blbost, anebo to přijme k vydání. Myslím si, že jsem docela prorazila cestu holkám, které píšou podobně jako já a nikdo jim za to nespílá. Což je skvělé, mně za to dříve spílali hodně. Říkám si, že jsem psala new weird ještě dřív, než dostal jméno. Vždy jsem psala takové „divné“ věci, dodnes je píšu a mám je ráda. Dnes také často zjišťuju, že hodně autorů, hlavně ženských, píšou podobně. Srdce mi plesá, že se jim dostává dobré odezvy. Snad je to maličko i má zásluha, ale nechci se tím nějak chlubit, to by bylo hloupé.

Co si sama ráda a s chutí přečteš?

Hlavně detektivky. Strašně dlouho jsem totiž četla fantasy a sci-fi, hodnotila CKČ a další menší soutěže. Dnes jsem tím už dost přesycená. Všechna fantasy mi připadá stejná a někdy i sci-fi, i když tam to platí o něco míň. Ráda si i tak přečtu něco od přátel, když někdo vydá něco zajímavého. Nesměj se mi, prosím, ale moje oblíbená autorka detektivek je Nora Roberts. Čtu ji ale v angličtině, protože české překlady jsou příšerné, takže pokud bych to četla česky, budu trpět. České překlady bestselerů bývají obecně hodně špatné. Je to mnohdy i tím, že se u konkrétních autorů překladatelé často mění. Sama mám totiž pocit, jako bych ani nepřekládala z angličtiny, ale přímo toho autora. Že se autora postupně „naučím“. Třeba překlad šestého dílu Sullivana mi šel dvakrát tak rychle, než když jsem s ním začínala. U Coreyho je to trochu horší, přece jen jde o sci-fi, takže musím oslovovat některé své poradce a odborníky. To je náročnější, na druhou stranu i zde už vím mnohem víc co a jak.

Jak ses dostala k překládání?

Do toho mě uvrtal Michael Bronec, kterému se nedařilo najít překladatele třetího dílu Harrisonova Ráje (pozn. – Návrat do ráje, Straky na vrbě, 2000). Výsledek se mu líbil, což mi zvýšilo sebevědomí, dokonce jsem dostala i zaplaceno. To pro mě tehdy nebylo zvykem. A tak jsem vedle psaní začala také překládat, alespoň tu a tam. Nakonec se překládání stalo mým hlavním zdrojem příjmů. Doteď jsem přeložila asi pětadvacet knih. Nejvíc jich patří do série Expanze od Jamese S. A. Coreyho, což je slušná scifárna, i když se tam také najde pár blbostí (pozn. – šest svazků přeložila rovněž ze série Dobrodružství Riyria od Michaela J. Sullivana). Nejvíc se mi líbilo Pandemonium od Daryla Gregoryho. Za prvé to byla dobrá kniha a za druhé byl její překlad opravdu náročný, protože překládat z angličtiny palindromy, to tedy vážně není sranda. Kniha ale bohužel úplně zapadla. Já nevím, lidem se snad nelíbí dobré knížky, lidi chtějí blbosti.

zemrela-jana-reckova

Jak ti zjistili nemoc, se kterou bojuješ?

Nemám vůbec ráda, když se říká, že bojuju, protože nebojuju, jen se prostě snažím žít. Vím, že se má nemoc nedá vyléčit, to je ten průšvih, když jde o tuto variantu hematologických, hematoonkologických onemocnění, která se dají jen zpomalit. Potíže jsem měla už dávno, dávno, jenomže mě nikdo nebral vážně, byla jsem pro ně simulant. V roce 2012 to ale začalo být hodně bídný a v únoru roku 2013 mi konečně nějaký dobrodinec udělal rentgen lebky, kde zjistili spoustu vyhlodaných rakovinových ložisek. Když jsem se na to podívala, hned jsem věděla, že je to blbý. Bylo to 20. února, to datum nezapomenu. No, a tak jsem od té doby na chemoterapii, jen s malými přestávkami, většinou bez přestávek. Myslím si, že jsem oběť povolání, oběť stresu a přechozené virózy, což to tak trochu zavinilo. Ale chorobu z povolání mi nikdo neuzná, protože to samozřejmě není jisté…

Limituje tě onemocnění v osobním a pracovním životě?

Ze začátku takřka vůbec, bylo mi dobře, jen mi vadila léčba, která byla občas krutá. A teď, jak už mám porůznu zlámané obratle, mě to limituje bolestí, kterou leckdy nezvládám. Ale snažím se, protože člověk se nemůže někde zahrabat a říkat si, jak je nemocný. Což si sama stejně říkám, ale současně se snažím nějak fungovat, psát a překládat, dělat co můžu.

Co bys ještě ráda ve svém literárním a

překladatelském životě stihla napsat a přeložit?

To je právě to. Nevím, zda zabere aktuální série chemoterapie. To neví nikdo. Jde o studiové léky, takže jsem tak trochu pokusná myš. Chtěla bych stihnout přeložit třetí svazek Kroniky Královraha od Patricka Rothfusse. Ale to je práce minimálně na půl roku, on se těžko překládá. Bývají tam všelijaké básničky, vše je propletené a propojené. To bych si ale přeložit opravdu chtěla. Jenže co dělat, napsat Patrickovi, aby si pospíšil, by asi moc nepomohlo, on má své tempo. Sama jsem nedávno dopsala další divnou věc úplně mimo žánry. Je to tak trochu jako mé paměti včetně dětství, o mé rodině, o tom, co se mi stalo, o rakovině, jak jsem ovdověla a všechny podobné nešťastné události, které mě potkaly. Ale i ty šťastnější, jako třeba že jsem s Honzou jela do Izraele, což bych nikdy v životě nečekala. A do toho všeho – má to tři části –, jsou navíc zapleteny sci-fi/fantasy příběhy. Je to laděné trochu křesťansky, protože teď samozřejmě o víře hodně přemýšlím, místy je to tak trochu i mystické… (pozn. – knihu připravuje nakladatelství Epocha pod názvem Kvalita života).

Jana Rečková zemřela 27. března 2018.

Upřímnou soustrast všem pozůstalým…

1 695 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.